La Dolče víkend

 Všechno to začlo tím, že Dáda koupila do našeho příbytku váhu. A žádnou lichotivku, takovou mrchu protivnou, co na člověku nenechá nit suchou. Jo a taky tím, že jsem před lety čet v časopise 100+1 Zahraničních zajímavostí takovou zajímavost, že člověk by měl po celý život vážit tolik, kolik vážil, když mu bylo pětadvacet.

Toho je samozřejmě každý dalek, leda že by mu bylo dvacet pět a půl. Ale překvapivě se s tím dá pracovat. Nejdřív sem začal k běhání trochu posilovat a docela to fungovalo, viz fotka z léta.

Ale dycky sem to zase zazdil sušenčičkama a jinejma dobrůtkama, hlavně k večerní televizi a na podzim už tak veselo nebylo.

No a po Vánocích, to už váha hrozila, že se se mnou urve hrazda.

Tak jsme si začali dávat s Brnčosem (je to parťák) takový výzvy, že nejřív sladký jen vo víkendu a teď nedávno že sladký jen při sportovní aktivitě. No a když se chce člověk futrovat, co může dělat?

V sobotu jsme jeli do Arden do údolí řeky Ourthe, a protože Brnčoska je furt ve stádiu zasádrovaných, chodili jsme podél po cyklostezce z Bomalu přes Barvaux až do Durbuy.... a samozřejmě tlačili sladkosti: na snímku Brnčoski s horkou čokoládou, v pytlíku se schovávaly dvě eclairky a cookie.

Durbuy je totál snobárna, takovej Špindl na druhou, ale prošli jsme se, u řeznictví koupili bagetky s kopou nakrájenýho prasete a následně zvolili návrat přes les namísto původně plánovaného vlaku.

Celkem jsme našli hezkých 18 kilometrů. 

Když jsme se vrátili k autu, ti dva ušáci mi normálně ujeli a nechali mě tam samotnýho! Naštěstí mi tam nechali i Dádinýho bajka, spacák a prostě všechno podstatný k tomu, abych si parádně užil samoty.

Vyrazil jsem podél Ourthe na sever směr trojměstí Luik-Liege-Lutych. Po cestě jsem natrefil na spoustu zajímavostí, třeba nečekanou třímetrovou zeď obehnanou žiletkovým drátem (dodnes nevím proč), která mě vrátila tak pět kolometrů zpátky a přes most po druhém břehu řeky, abych se následně po přejetí dalšího mostu objevil doslova na druhý straně tý zdi. Nevím, co to mělo znamenat, ale v tu chvíli bylo na druhé straně řeky takové srocení lidu, že jsem si myslel, že si místňáci prostě takhle krátěj dlouhý víkendy: lupnou pár betonovejch panelů přes cyklostezku, ze který není úniku (vlevo zeď po níž vede trať, vpravo řeka), pijou pivka a přetahujou se vo dalekohledy. Hotová street party tam byla.

Já to teda jen blejsknul z povzdálí a mazal pryč, protože vo ulici dál už se srocovali cajti a nebylo jasný, kdo vyhraje: účastnící street party byli sice v přesile, ale zas neměli roušky.

Padla noc a dorazil jsem do L-L-L. Hezky vosvětlený město, částečně běžným pouličním, částečně taky modrejma policejníma majákama. Co se sakra včera dělo?

Našel jsem si na předměstí v uzavřeným nákupáku otevřenej Quick, nafutroval se a mazal dál vstříc novým dobrodružstvím.

Vokolo desáté na mě začla jít nějaká únava, asi za půl hodiny jsem našel louku která odpovídala mým náročným požadavkům (aspoň čtyři hvězdy, restaurace aspoň jedna Michelinská hvězda, také mimo dosah lidí i kraviček, né moc ve svahu a max. po kotníky bláta). Zrovna jsem se blížil stovce a uondán jsem vytuh dřív, než byste zachrochtali goede nacht. 

Plánoval jsem spát tak do čtyř, leč přesně v okamžiku plánovaného vstávání začlo poprchávat, tak jsem trpělivě ležel a čekal jestli to přestane (nepřestalo) a vykopal se až v šest. To mělo výhodu, že než jsem si sbalil mokrý paky a nacpal je do saků, už bylo vidět a bylo možný valit bezpečně dál. 

Zrovna bylo půl osmý, když jsem projížděl vesnicí, kde se podezřele shlukovali postarší lidé s nákupníma taškama, což mě zaujalo. Vzdor tomu, že cedule na místním supermarketu jasně říkala, že otvíraj v osm, za chvíli mladík vytáh rolety a já společně s davem vstoupil to malého kousku ráje, kde jsem si koupil croissanty a ledovou kávičku k snídani. Na blízké autobusové zastávce jal jsem se konzumovati. Zablácené kolo s báglama zaujalo místního postaršího fanouška cyklistiky (to jsou bezesporu všichni tadyk) a ten se mnou bez váhání zapředl rozhovor ve francouzštině. Moje "je ne parle pas français" mu jen dodalo odvahy. Nakonec ho uspokojila moje odpověď "du cent", když jsem pochopil, že buď chce vědět, kolik mám za sebou nebo na kolik se dneska eště chystám. Tak sem to pro jistotu sečet.

Kousek cesty jsem jel po zrušené úzkokolejce, kterých je ve walounské části Belgie celkem několik a říká se jim RAVeL. Myslim, že je to geniální vynález: placatá cyklostezka která nevede podél silnic, ale lesejčkama a občas protne vesnici. Z infrastruktury je vidět, že to vskutku byla železnice, protože mosty a nádražní budovy jsou tak typické. A nejlepší je, že povrch je asfalt-beton, sklon je minimální a tak mastíte 25-30km/hod. Škoda, že v dnešní části cesty jsem si RAVeLu užil jen asi dvacet kiláků a pak se musel vrátit na okrsky.

Přijel jsem do Wavre, ze kterého už to byl domů jenom kousek, ale bylo brzo a v navigaci nahraná cesta vedla až do vesnice jižně od Waterloo, tak jsem jen posvačil a mazal dál. Mimochodem, ve Wavre mají Dády auto snů, Mazdu MX5, jen přemejšlím, jestli hardtop nebo soft. Co myslíte vy?

Správně, odpověď je za c), dostane svoje starý Polo.

Cíl dnešní trasy byl Braine-l’Alleud, což určitě znamená něco jako Chorej mozek. Ve městě byl trh, takovej správnej mix mezi zeleninou (bio) a vietnamskejma hadrokrámkama (značkovejma), ale měli tam stánek s pitou a já měl hlad, tak jsem to spojil. Velká chyba! Masová směs byla naložená v totální chemii a kyselý zelí s kmínem se k tomu zoufale nehodilo. Ale překvapivě na hlad to zabralo, zvlášť když jsem to jed v místním parčíku, zalejval to količkou a kolem chodili důchodci a přáli mi bonapetít.

A pak už byl konečně čas sednout na kolo a valit dom. Príma to bylo a zadek mě bolí jen tak na dva a půlku.

Můžou za to nový cyklošortky, ve kterejch budu na Mílích jistě dělat parádu. Když zazoomujete, uvidíte na nohavici nápis Belgium 👍.

Málem bych zapomněl, do startu Mil zbývá už jen 104 dní, takže pojďme to vovočkovat, ať můžem v klidu vyrazit!