Deník nezaměstnaného: High on Hrášek

 Kromě neustálého boje o život skýtá život bez zaměstnání i další výhody. Jedna z nich je snadný přístup k drogám. To máte tak: když vyrazíte ráno na šestou na bazén (s laskavým sponzoringem Oborové Zdravotní Pojišťovny, tímto se dávám poroučet), v sedm už jste vysportovaní; možná v sedm dvacet, když připočteme obligátní hygienu a holení vousů, stále za peníze OZP, děkuji převelice. V sedm dvacet ráno je celý svět váš.

První kroky z bazénu vedou do Lidlu, kde pracovníci akorát dokončují přípravu zboží. Je to vidět zejména na zelenině a ovoci. Pohled na regály je nesrovnatelný s tím, co zažívají pracující lidé nakupující až po odchodu z Kolbenky: papriky září všemi barvamí, srovnané jako vojácí, jak říkávala paní Šůchová v Tescu, když jsme pro ní každý víkend s Ketchem otročili, také kedlubny v krásném řadu, ředkvičky čerstvé a nerozházené všude vůkol a moh bych pokračovat. Největším hitem těchto dní je ale hrášek, normální lusky. Hrášek je velmi raritní artikl, bývá dostupný jen asi dva dny do roka a kvalita lusků se liší. Spěchající zaměstnanci vemou, co zbyde, ale našinec si může dopřát luxusu zvaného "výběr z lusků" (zde prosím zavnímejte ladnou paralelu s "výběrem z bobulí", pojmem známým z vinařského businessu).

Ano, hrášek není nejlevnější zboží, 119 kaček za kilčo je aktuální cena na komoditní burze, ale zas co je to třeba proti Heroinu, kde dáte násobně vyšší sazbu za násobně nižší gramáž? Přitom účinek na mozek jedince je velice obdobný, troufám si tipnout bez osobní zkušenosti, jen po shlédnutí filmu Trainspotting.

Nyní mě prosím omluvte, jdu si šlehnout dnešní dávku.

Spotify cooking

Jak nežeru sladký, už dlouho mám strašlivou chuť na palačinky ;-).

A protože to je asi jediný jídlo, který umím udělat od začátku až do konce (u většiny ostatních umím tak nakoupit suroviny dle seznamu, pak dlouho nic a pak umejt nádobí), zadal jsem si na dnešek úkol přihotovit rodince tuto chutnou krmi ke svátečnímu šábesovému obědu.

Mám takový pravidlo, že kdykoliv když vařím, musím u toho něco popíjet (dneska nebylo, chjo) a poslouchat punkovou muziku vhodnou do auta a na večírky. Už nějakou dobu používám Spotify, teda konkrétně pátý měsíc: první tři jsem to měl za 99 eurocentů/měsíc, pak mi zdražili čtvrtej měsíc na 9.99EUR a nyní, pátý měsíc, jsem zpět v zadarmikovém programu. Zadarmikovém znamená, že vám to mezi písničky tu a tam šoupne nějakou reklamku, jako v rádiu.

Reklamky na Spotify se říděj tím, kde se nacházím, takže u nás doma v Tervíku jsou reklamy v Dučtině. A musím říct, že jsou docela efektivní. Sice nerozumím ani slova, ale kdykoliv si nějakou reklamu poslechnu, mám intenzivní touhu běžet do obchodu a koupit si chrrrroooochhhhhhrrrr.

Tak dobrou chuť.

MB, D +161

Nějak nevím, kde jsem přestal. Jo, v Toyotě Deutschland, GmbH.

No, víkend byl maličko drsnější, než víkendy obvykle bývají. Chlapci měli hned od prvního týdne školy hromadu učení, takže v tom leželi celej víkend a kleli jak pohani. Brnčoska bojuje hlavně se science, kde maj biologii, což je termínově úplně úplně něco mimo moje chápání. Zrovna ho trápila prasečí chřipka. Marťas se trápí s víc věcma: anglinou (né jako praktickej jazyk, ale poezie a takový voloviny), němčinou (chybí mu cca rok do standardu třídy kam nastoupil) a matematická analýza (chybí roky dva). Naopak fyziku si docela užívá a v chemii je na špičce, představuju si ho jako Moniku Gellerovou na kursu vaření.

Ale nepruděj, chlapcí moji, rvou se jak lvi a maminka je podporuje, seč jí síly stačí. Jsou mi velikou inspirací, protože to taky v práci dvakrát nedávám, ale když můžou máknout oni, tož já teda taky.

Zdravotně stál víkend za nic moc, tlak i tep byly úplně mimo normy schválené belgickým ministerstvem zdravotnictví, tak jsem zahájil tolurovou terapii a snažil se odpočívat, co to šlo. Zařek jsem se, že hned po návratu do ČR se stavím u prim. Mařatky a domluvím s ním ten kardiostimulátor, co už ho navrhoval před asi pěti lety. Hned, jak jsem si to umínil, udělalo se mi líp :-).

Oba hoši nastoupili na rozřazovací trénink na školní fotbalovej kroužek. V kategorii U18 (Marťas) byl slušnej nával, takže zatím bude trénovat a vohřejvat lavičku; možná bude i radši. Brnčos (U14) naopak nastoupil rovnou do reprezentace, v neděli jedou hrát proti Holandsku, tak snad nám krajánek neudělá vostudu. Strejda Jára Svoboda by byl pyšnej. :-)

Začíná se vochlazovat, vod móře táhne takovej lezavej vlhkej vzduch. Chodím na zahradu na dříví ;-), je ho tam mrtě spadanýho z těch vohromnejch starejch stromů, a připravuju na první slavnostní zažehnutí v krbu. Tipuju, že mi to chcípne a pudu shánět Pepo.

Dneska jsme byli na úřadě, že požádáme o residenční kartičky. To je taková pakárna úřednická zbytečná. Navíc maj eště furt dovču, takže bylo votevřený jen jedno vokýnko a fronta dlouhá. Vzdali jsme to, aby Brnčos stih první trénink, Dáda to s klukama zkusí příští tejden nebo někdy.

Práce je srandovní. Ocelový Marc si mě vzal stranou a že abych se nepřepínal. Vzápětí mi navalil prostudovat pět stostránkovejch nabídek, ze kterejch děláme tenhle tejden výběrko. Tak se tím mám prolouskávat, ale místo toho prokrastinuju a píšu blog. Ale dvě už mám za sebou a stejně z nich nevím vůbec nic, jen obchodnický marketinkový tlachy.

Další pracovní legrace je pokračování Mise Madrid. Esli si vzpomínáte, na Misi Madrid byla soutěž a kdo vyhrál, dostal další práci, takže se všichni... no většina se snažila prohrát. Našemu teamu se to povedlo báječně, protože to bylo takový to prohrání vo fous, že to nebylo tak vokatý. Jéééééénže.... asi to někdo prokouk, takže nejen vítězný teamy, ale i členové poraženejch dostali hromadu práce, jak udělat Toyotu eště lepší a agilnější a modernější než kdykoli předtím. Takže teďko musím chodit na pracovní setkání s partičkou docela naivních lidiček a snažit se předstírat, že jsem jakože za. Dokonce jsem přes víkend udělal i pár slajdů. Blbý je, že absolutně nikdo nedělá PDCA, fundamentální Toyotí praktiku, podívat se na to jak jsme se dostali do situace ve které jsme, protože tam je odpověď na to, jak z ní zase ven. Nikdo. Každej chce přirozeně udělat něco novýho, něco svýho, a nezajímá ho to, co vyrobil někdo před ním. Je to sice prča to sledovat, ale žere to hromadu času.

Příští tejden má dorazit nějakej hlavoun z Ameriky. Měl jsem mu prezentovat práci svýho teamu, ale dneska jsem sebral kuráž a napsal Marcovi, že to nestíhám připravit, tak uvidíme. :-) What could possibly go wrong.

Jsme teďko dva dny slamění vdovcové, Dáda zalítla dom pořešit pár věcí (a na kosmetiku a ke kadeřnici, buhehe), takže k večeři je nabídka z palety Survival Cooking. Dnes těstovinový salát. Na zejtra to vidím na pizzu, protože brambory s tzatzikama by mi asi neprošly.

No a kdybyste chtěli vědět, jak vypadá robot co dává Heimlichův zákrok panu Sloníkovi, kterej blbnul a spolknul posilovací kroužek, tak to vypadá takhle:

V RAVce mi nějak zlobí detektor tlaku v pneu, dneska jsem kvůli tomu byl v pneuservisu ale tam potvrdili, že gumy jsou OK, tak na to kašlu. V listopadu bude beztak nový auto, bude vypadat asi nějak takhle:

(No to byl takovej insider joke, tohle je Lexus RC F Track edition.)

Víc se nám do dnešního večerního vydání už nevešlo, tak zatím čaute.

Mise Brusel, D +133

Minulej tejden jsem byl nějakej votrávenej, tak jsem to nechtěl tadyk ventilovat. Ale už je to lepší, víkendy jsou hit.

Sobotu jsem strávil příjemně pracovně. Nejdřív jsem zlikvidoval obsah cardboard roomu, neboli vše co zbylo po nájezdech na Ikeu v minulých týdnech. Zaplaťpámbu už mám zpátky RAVku, takže to bylo jen asi natřikrát. Nejdřív jsem vyrazil do Recyclageparku kde už jsem jednou byl, v jiném městě, ale tentokrát mě vyfakli, že mám občanku z Tervurenu tak si mám najít náš vlastní Recyclagepark. Koukám, že Belgáni jsou co se odpadu týká lehce xenofobičtí. Tervurenský Recyclagepark jsem po troše úsilí, googlování a překládání našel a vesele jezdil sem tam s plným autem kartonů.

Taky jsem si koupil novou hračku moderního muže (vysavač, nic sexuálního ;-)) a během slabé půlhodinky povysával celej barák. Byla to sranda! Vysavač se jmenuje Pro Animal, neboli je určen pro takový zvířata jako jsem já.

Když jsem měl naklizíno, připravil jsem si kolo na plánovaný nedělní rekord na Gordelroute 100+km. V podstatě jsem jen přehodil držák na telefon a pedály vyměnil za nášlapy.

Neděle: (tady budou večer videa, tak vydržte)

Chtěl jsem dát Gordelroute pod čtyři hodiny, ale jak se ukázalo, že i na trekovém, tj. teoreticky rychlejším kole jsem furt dalek tohoto cíle:

Vzdálenost: 107.1 (minule 103.0)
Čas jízdy: 4:42 (minule 4:57)
Průměrná rychlost: 22.7 (minule 20.8)
Čas flákání, natáčení, baštění a obecného zevlování: 16:47 (minule 50:28)

BTW lepší statistiky vám neukážu, bo Runtastic zrušil bez náhrady svůj web, za jehož předplatné jsem vysolil v prosinci asi dvanáct stovek/rok (reklamace nepomohla, nakašlali mi a prachy si nechali, takže už prodlužovat nebudu).

I když jsem si v neděli ráno přispal a vyrazil až v půl sedmé, dojel jsem krásně na oběd, dorazil sobotní tzatziki-brambory-vajíčka a báječně jsem pozevloval u Belmondovic klasiky Muž z Acapulca. Nejlepší šlofík ever.

Večer mě nějak přepadl hlad, asi brambory nejsou dost výdržný palivo, tak jsem si říkal, že se poohlédnu po nějaké těstovince. Doma nic, ale protože bylo do večera času hromada, vyrazil jsem do města tramvajmo.

Tady bych měl udělat důraznou poznámku, že tramvaj (teda konkrétně č. 44, co jezdí k nám do Tervu) není úplně triviální otevřít, nefuní na to žádná intuice, prostě musíte vědět, kde se jí správně dotknout, aby se vám otevřela, heh, lehce lascivně řečeno. Ale myslím, že moje žena to dá na první dotek, je prostě na tyhle věci dobrá. Já jsem musel počkat, až někdo přišel a otevřel, jináč bych se dovnitř nedostal, a to jsem vohmatával celý dveře, dvakrát! Dovedete si představit ty lidi vevnitř, co seděj, smějou se a nepomůžou vám, hajzli.

44kou a následně 8mičkou jsem dorazil do Dominoes Pizza, kde inzerovali těstovny, ale žádný neměli :-(. Spokojil jsem se tedy tradičně s veggie pizzou. Ještě si mě přejmenovali na Janu, ušáci.

Pak už jen park, pizza na klíně a pohoda jazz.

Na cestě zpátky jsem tramvaj 8 vynechal a šel jsem rovnou zkratkou přes les na zastávku 44cítky. Ani mi nedošlo, jak můžou bejt tři kiláky dlouhý, když jde člověk s krabicí pizzy (musíte nést vodorovně), jí u toho co v parku nesněd a má v nohách 107 cyklistických. Moooc dlouhý. Dlouhý a studený, je dvacet stupňů zataženo, pomalu na kulicha a fusekle.

Zpátky v Tervu mě chytila mlsná, to se po jídle stává, tak jsem zapad do "nonstopáče" na pumpě v sousedství a studoval nabízené zmrzky.

Bohužel samý velký, žádná, kterou bych moh schlamstnout na posezení a, jak známo, mrazáku nemaje, skončil jsem u apple páje.

Nebyl až tak dobrej, kdybych si bejval koupil sorbet za stejný prachy a půlku ho vyhodil, možná by to bylo lepší (finančne stejný, ale zas já jsem vychovanej nic nevyhazovat :-)).

Dneska mám tradičně v práci v autě komplet outfit na běh domů a následně po zítřejší dopravě do práce (zvažuju běh-kolo) i outfit na den další pracovní. Snad do mi toho zas něco nevleze.

Mise Brusel, D+104 projížďka do Waterloo

Nejhorší věci se stávaj, když člověk kouká na videa a chytí nějakou ... inspiraci.

Už před časem jsem objevil sérii Extreme Interviews s Lucií Výbornou, na Streamu. Ve druhém díle Lucie zpovídá Peggy Marvanovou, mladičkou účastnici extrémních cyklistických závodů (v osmnácti vyhrála 1000 Mil a pak už to jelo jeden úspěch za druhým).

No, proč to píšu. Peggy a Lucie při rozhovoru jedou na solidní vyjížďku. Vyrážejí za rozbřesku na bajkách, na těžko se spacákama, jedou celej den asi 80 kiláků z kopce do kopce, ve finále někde na kopci přechrupnou. A to je dobrá inspirace pro mikrodobrodružství.

Ještě to nemám úplně doražený, ale tady v Belgii by se něco takového dalo taky zprubnout, při delším víkendu nebo tak. Chtělo by to parťáka, kterej bude stejnej magor (zatím mě napadá tak jenom náš Marťas) a nějakou tu logistickou podporu.

Pln této inspirace jsem vyrazil na vejlet. Tentokrát jsem Karbouse nechal doma a vzal si "to hrubší" kolo. Bylo to dobře, bylo to lesem, směr Water Loo (ha ha, vtip, to je jakože splachovací záchod... no nic).

Tradičně jsem si vzal jenom ionťák a jednu ovocnou kapsičku, myslel jsem, že to kua je blízko, ale ouha, už okolo dvacátýho kiláčku mi došly cukry a táhnul jsem se jak smrad směr domov. Po cestě jsem potkal tuhle značku (červená dole), hmmm, hundrt kilométr, to zní jako dobrá výzva pro mikrodobrodružství a la Peggy Marvanová. Tož to musím prostudovat.

Vyjížďka to byla povšechně ucházející, potvrdil jsem, že opravdu houby v Belgii sbírat zapovězeno (kokoti), ale cyklistů ráj. Dokonce všechny cesty v lese byly označeny, jestli jsou jen pro cyklisty, pro cyklisty a chodce, pro koně a chodce, pro chodce se psama... prostě aby se lidi různejch rychlostí pokudmožno nepotkávali a vzájemně se nepletli.

Domů jsem dorazil dle očekávání hladov jak pes a jal se kuchtit Dinuch, na který mi tu Dáda nechala ty správné ingredience, zejména pak slaninku a vajíčka. Jasně, že jsem to spálil, smrad se linul po celém baráku, ale tentokrát žádnej kouřovej detektor nezačal vyvádět, což je asi tím, že jsem do něj nikdy nevrátil tu vyndanou baterku.

Díky vydatnému Dinuchu, podpořenému Rádlerem a serošem na Netflixu (jedu znovu první sérii Narcos) jsem vytuh a probral se až před chvílí. 

Sprcha, vyžehlit košile na následující pracovní týden, umejt utřít uklidit nádobí a všeobecně přesunout miliardy věcí na jiné místo ve vesmíru, kam zdánlivě patřej. To všechno, abych si sebe moh stále vážit jako člověka :-).

A to je vše přátelé, přeji dobrou noc a produktivní pracovní tentononc, dyť víte. Je potřeba vyrobit a prodat nějaký to auto, aby bylo čím (a v mém případě i za co) jezdit na vejlety.

Zejtra uvažuju, že hodím kolo do auta, odpo nechám auto v práci a pojedu dom na kole, není to ani 11km. Jen ta logistika podělaná, na nic nezapomenout.

Co se v mládí naučíš ...