Plná paradoxů

 Toyota Supra je plná paradoxů. 

Její prodejní cena nepokrývá výrobní náklady. A tedy se nabízí i teorie, že když někde stojí ladem měsíce a roky, její cena neklesá, nýbrž roste.

Každopádně jsou to fakt hezký fára.

Ale konkurence nespí, tydle auta s kytkou v názvu sou taky faň.

A pro mě by bylo nejlepší fáro, co má na střeše aspoň deset bicyklů.

Fotky tyto jsou z Ypres z minulýho víkendu. Dorazili jsme tam v sobotu odpolko, zkoukli muzeum s vopravdovejma zákopama, pak se šli projít do centra.

 Bylo vidět, že ve městě se začínají konat drobné přípravy na cyklozávod, nějakej hoch nóbl elitní, ale nějak jsme jim nevěnovali pozornost. 

Spali jsme v kempu v chatičce, lehce ve stylu punk's not dead, tedy v mém nejoblíbenějším. 

V neděli ráno jsem vylez, vzbuzen zimou, a šel do Bakerij pro snídani. Musel sem překonat zábrany v tu dobu již postavené a uplatit policajty v tu dobu již přítomné. Bakerij v centru měla mít otevřeno, a tak měla zavřeno. 

Hledal jsem proto na Googlemapách nějakou, která měla mít zavřeno, abych rodině přines něco dobrýho. Nakonec jsem našel takovou až napotřetí a proto radši koupil pořádně zásob: každýmu členovi rodiny dvě sladký věci a Brnčosovi místo jogurta zmrzlinovej pohár, ať má taky něco zdravýho, žejo. Sotva jsem to všechno udržel v rukách a říkal jsem si, že je dobře, že to mám blízko zpátky do kempu. 

Čoek míní a policie mění, už mě zpátky nepustili, ušáci. Poradili mi, ať to vemu vokolo.... vokolo hradeb. 

Dáda mě prej sledovala na telefonu na mapě a chvílema jsem se jevil ve vodním příkopu, ale to byla pochopitelně mejlka, bo jsem si zapomněl plavací brejle. Procházel jsem improvizovaným depem, kam najížděly všechny ty profi závodní teamy s těma vymazlenejma kolama na vymazlenejch autech (žádný Škoďárny, nejhorší bylo BMW) a čučel s vyvalenejma bulvama.

Pak jsme šli na vejlet plánovanej asi na dvacet kiláčků, standardní víkendová prochajda, a shodou okolností zrovna naše trasa na pár místech křížila závodní trať. Diváci byli sice zakázaný, protože Kóvid, ale my byli turisti a žádný diváci, takže jsme v rámci turismu klidně mohli fandit. Kromě nás fandili eště policajti a policajtky, jejichž přítomnost byla potřeba k vodhánění těch zakázanejch fanoušků.

Abych to zkrátil, Zdeněk Štybar skončil tuším asi pětadvacátej a průměrná rychlost na kopcovatý a foukatý trati byla asi 45km-hod. Slabý! Zřejmě neměli tak dobrý palivo jako my, to jest studenou horkou čokoládu značky Cumel, sladkou hmmm ... sladkou tak akorát, asi jako Pikao vod Babiše.

Tak dobrou.

Vejletujeme

 Já vím, že spousta lidí tohle období prožívá těžce, jsou nemocní, starají se o jiné nemocné, jsou izolovaní a prostě maj depky. My tady v Brusli máme to štěstí v neštěstí, že jsme všichni fit, podle všech ukazatelů (testy jsme neměli) už jsme všichni prošli Kóvidem a vostatním vodsud nijak pomoc nedokážem. Tak, co se dá dělat, aspoň poznáváme krásy této zajímavé země. Vezmu to opačně než chronologicky... což je retrospektivně? Tak nějak...

Minulý víkend, 7.11., jsme v pátek po práci a po škole sbalili pár fidlátek a odjeli na pobřeží, na severní stranu, blízko hranic s Nizo zemí. Bydleli jsme jednu noc v hotýlku Ter Zeale ve vesničce Westkapelle, blízko hóch nóbl turistické destinace Knokke-Heist. Na příjezdu jsme dostali inštrukce "tady je bar, normálně se tu obsluhuje, ale protože Kóvid, vemte si co chcete, zapište se a ráno se vyrovnáme". Taky snídaně se servírovala až na pokoj, no prostě veliká pohoda. Po snídani jsme vypadli a šli se zlehka projít, necelých 20 kilometrů, nejdřív na pobřeží, pak podél pobřeží na hranice k přírodnímu parku Zwin a pak eště dokola. Jako vždy, hlavní palivo na cestu byl chleba se salámem, jabka a eště jsem v drogerii Kruidvat (kurvadrát) koupil tři čokošky ve slevě. Bylo vedro, aspoň 16 stupňů, takže svlíkačka postupně až do trika a kraťasů. Ne, tentokrát jsme se v moři nekoupali, i když plavky jsem si samozřejmě vzal.

Víkend předtím, v pátek 29.10., to bylo úplně jiný dobrý drůžo. Jeli jsme autem do Arden do Houffalize, do super kempu, kterej měl otevřeno poslední den. Večer lilo, chatku nám už neprodali, tak jsme postavili stan, rozbalili spacáky, navařili na zápraží té zavřené chatky a ulehli ke spánku. Asi za minutu jsem zjistil, že do stanu pro dva se tři nevlezem, tak jsem přechrup na tom zápraží a bylo to prima. Ani Dáda moc nenadávala, i když bylo vidět, že má co říct :-). Pak ráno jsme navázali na cestu Eislek trail 100 km a pěkných 28 kilometrů se po ní prošli, podél řeky, už ani nepršelo, bláta jen minimálně, zato hub bylo nahusto. Nazpátek jsme jeli místním linkovým busem, kterej nás nechtěl vzít, protože jsme neměli lístky, který nám nechtěl prodat, protože Kóvid. Tak jsem si chtěl nechat aspoň koleno vrtat, ale jak řečeno, nakonec jsme jeli zadarmiko.

Tejden před tím byly prázdniny a dovolená. Marťas teda nezná bratra a maká ve škole jak barevnej... možná spíš jak bílej, dneska člověk vlastně neví, ale my s Brnčosem jsme si v pondělí 26.10. vyrazili jak jinak než na pobřeží, abychom následně v úterý zkusili Brnčosovu výzvu "200 km na kole za 24 hodin". Přechrupli jsme v zavřeném kempu, kterej měl tu výhodu, že byl "in the middle of nowhere" a zároveň jaksi neměl plot, ha ha. Maminka nás vybavila řízkama a salátem, takže jsme měli nabito. Druhej den jsme chtěli dát na kolech cestu od francouzských hranic k nizozemským a zpět. Prvních 100 kiláčků to bylo na pohodu, až podezřele, a po otočce se ukázalo, že nás celou dobu tlačil jižní vítr. Takže za otočkou jsme dali ještě dvacet a když se k větru přidal i déšť a nakonec tma, vyprdli jsme se na to a jeli tramvají. Fotky níže jsou taky buhvíproč retro-seřazený.

Vlastně den před tímhle výletem, v neděli 25.10.,  jsme vzali na pobřeží i naší mamku, abychom se prima prošli, vykoupali v ledovém moři a hlavně obhlídli situaci! ;-)

No a ještě ve čtvrtek předtím, to už jsem měl rozjetou dovolenou, jsem se libově projel na kole. Dal jsem si 134 kiláčků okruh zvanej GR Dijleland a bylo to skvělý, zejména teda díky tomu že okruh je pro pěší a občas tam byly nějaký ty schůdky.

No a to je prozatím vše. Zpátky v procesu, tvoření hodnot a zároveň v teple rodinného krbu, tož co může bejt lepšího! Opatrujte se, myslíme na všechny naše drahoušky.