Míle den 6. - pátek část 1.

 Bydlení v Arolci u přátelských leč lehce úzkostlivých manželů je prima, nicméně je potřeba razit dál. Vstáváme s Jindrou už před pátou a dílem balíme, dílem oblékáme věci co nikdy neuschly. Jsem aspoň rád, že se mi přes noc opravily chodidla usušením, čímdálvíc mě ale trápí zadek; nejen, že je otlačenej od sedla, ale prdnul mi hemoroid nebo co, no prostě hnus, velebnosti. Udržuju to všechno v maximální čistotě a používám kouzelnou mast doma připravenou tervurenským lékárníkem (kortikoidy prostě), ale je to akorát k horšímu. No nepředbíhejme.

Jindra vyráží dřív, já mám ty starty takový pomalejší, ještě vařím kafíto 2v1. Pan domácí už taky vstal, sděluje mi, že pod pergolou spal ještě jeden Mílař, jak se později ukázalo, byl to zas Vítek Hrabánek. Po srdečném rozloučení razím též.

Cesta zas vede přes hory a doly, konkrétně přes Landštejn. Dělám si zajížďku do Starého Města pod Landštejnem, abych doplnil zásoby. Do sámošky se hrnu hladovej, zapomínám náhubek a paní prodavačka hudruje. Já vím, jak se na takové musí, pročež couvám, náhubek nandavám a zdvořile jí děkuji za upozornění, takže drobátko roztaje. Následně vykupuju půlku krámu a když vylezu ven, nastává velké mrzení, neb se mi všechno prostě nevende. 

Tož se rozhoduju, část proviantu sníst hned, část uložit do batohu. Za tímto účelem musí do koše igelitový poncho. Před vyhozením kontroluju předpověď počasí, že fakt už nikdy nikdy nebude pršet, s lítostí se s ponchem loučím, nahrazuju jeho místo potravinama a odjíždím zpět na trasu, vokolo biatlonovýho areálu a dalších turistických zajímavostí. Během 30ti minut začne pršet, asi za to může moje magický vyhozený poncho 😅.

Dojíždím Vítka, chvíli se míjíme ale pak naznáme, že bude fajn jet spolu. Seznamujem se, je to pražák, dělá taky v automotive průmyslu, konkrétně ve firmě přes elektromobily, tak dlouze diskutujeme výhody a nevýhody různých pohonů a jejich paliv. U toho občas zmoknem, stále díky mému neuváženému odhození vzácného kusu protidešťové ochrany.

Projíždíme kouskem Rakouska, to se pozná protože najednou je všechno sauber a im ordnung, pak cesta vede podezřele pohodově podél neidentifikovaného vodního toku (Dyje samozřejmě) a když už si začínáme chrochtat, jaká je to pohodička a jak zadky bolej a že by to chtělo pro změnu nějaký tlačení, přichází asi největší masakr celých Mil - Grázlova vyhlídka. A protože teď musím do práce, o Grázlovce si řeknem zas jindy.