Míle den 2 - Pondělí

 Pomalu mi ty vzpomínky mizej, tak než se ztratěj úplně, ještě si musím zaznamenat. 

V pondělí ráno vyrážím z busové zastávky v obci Obora, to je u Tachova. Cesta vede pohořím Český les, myslím že neustále po červené turistické značce a podle toho to taky vypadá: šutry, tlačení a nošení. I tak za den dávám neuvěřitelných 117 kiláčků.

Jedu přes Rybník, tam jsem byl na vejšce na seznamovacím zájezdu dokonce dvakrát 😋, přes vrch Čerchov, kde si dávám polívku, sachra a hnusný leč silný kapučíno zjevně z instantního kafe.

¨Pořád se potkáváme se dvěma borcema z AC Sparta Praha - Cycling team, ale jsou rychlejší a na Čerchově se vidíme naposled. Mají jinou taktiku, v noci odpočívají na penzionech a přes den s lehkýma kolama jedou bomby. Já se s nimi vidím prakticky jen díky tomu, že jsem jel noc zatímco oni spali.

Z Čerchova je tak brutální sjezd, že poprvé ale rozhodně né naposled tlačím kolo i z kopce, případně jedu vždycky pár metrů na šlapce jako na kolobrndě a pak seskočím.

 Chci se ubytovat v obci Všeruby, kde jsou podle mapy dva penziony: Penzion Všeruby a Penzion Celnice. Volám do prvního, ale mají plno, už dokonce i nějaké Mílaře. Nechci to hrotit, tak hledám přes Google Mapy kontakt na ten druhý. Google mi ukazuje webstránku, na které nalézám kontakt, dovolávám se a domlouvám si nocleh, to když jsem asi kilometr před Všerubama. Když ale dorazím na místo, zjišťuju, že Penzion Celnice je už nějakej pátek zavřenej. Google mapy se mnou pěkně vyběhly, daly mi adresu webu úplně jinýho penzionu někde u Plzně. Volám tam, abych ubytko zrušil, ale nikdo to nebere; nakonec píšu SMS. Paní ze zahrádky vedle bývalého penzionu mi radí fotbalové hřiště, ale tam probíhá nějaká oslava, tak radši točím a jedu dál. Mimochodem na tom hřišti nakonec pár Mílařů přespalo, dokonce je pustili i do sprch.

Já valím směr Nýrsko. Nejdřív nacházím krásný místo u základů bývalého kostela, leč vbrzku zjišťuji, že ponurou atmosféru tohoto prostoru si oblíbili a již zcela naplnili hmyzové bodací a bzučecí, tak musím sbalit a valit ještě kousek dál, přes Fleky do Nýrska.

V Nýrsku musím sjet docela hodně z trati, abych dorazil do kempu. Na recepci už nikdo není, ale paní ochotně přijde a nechává mě přespat pod širákem v rohu kempu. Jiná paní, asi sestra té recepční, mi i po zavíračce v kempové hospodě prodává nejlepší utopence na světě a tak můžu jít nasycen spát.

 Sprchy jsou tu, neprší, takže není důvod si stěžovat, teda až na mraky slimáků, který mi vlezou doslova všude. Tretry nechávám na volno, aby vyschly, a ráno jsou tak plný, že vypadaj jako rekvizity z filmu o Indiana Jonesovi.