Na start do Hranic přijíždím asi v poledne, s velkou rezervou před startem co má být ve tři. Nejdřív chvilku zevluju a pozoruju šrumec, pak dostanu nerva z toho jak maj všichni namakaný kola a jdu do sebe radši proaktivně natlačit megaklobásu, i když vlastně ani nemám hlad. Uprostřed jezení mi dojde, že ještě nemám důležitou povinnou součást a to je GPS tracker, tak ani nedojím klobásu a jdu ho fasovat. Je tam taková fronta, že jsem moh v klidu dojíst, ale pak se ukáže, že fronty jsou dvě: Sever a Jih, a že ta moje jižní je vlastně krátká. Tracker je velká krabička asi jako mejdlo, ale těžká mnohem víc. Chvilku miklikuju s tím kam ho dám, přilepuju ho do vhodný mezery do rámu, ale pak mi dojde, že bych byl nervní z toho esli jsem ho neztratil, a s trochou přesvědčování ho eště nacpu do rámový brašny.
U systému řazení 1x11, tj. jeden převodník vepředu a jedenáctistupňová kazeta, se v přehazovačce používá takovej stabilizační systém, aby řetěz zejména na těžších převodech tolik nehupsal, NEPADAL a neodíral rám. Já mám samozřejmě stabilizační systém zapnutej, ale když nandávám řetěz popátý, víceméně omylem ho vypnu. Padání řetězu se od té doby snížilo na cca třikrát za den a s tím už se dá jet.
Had cyklistů pokračuje, začínají diskuse jaktože jedem všichni spolu, ale asi po deseti kilometrech se Seveřani začnou na křižovatce odlupovat. Tam někde vidím i první pád, resp. jeho následek; slovenský Mílař sebou křípnul tak nešťastně, že si asi přivodil otřes mozku a závod pro něj končí. Za chvíli už nás míjí sanitka. Všechny nás, co kolem něj projíždíme, to nutí k zamyšlení a opatrnosti v následujících dnech, a to nám vydrží asi deset minut, než vládu nad tělem převezme adrenalin a všichni valíme jak šílení zpočátku po asfaltovejch stezkách, ale dál cestou necestou, kopřivama a roštím hustým.
Cesta nás zavádí i k hospodě, kde balík prvních asi deseti dostává dobrej servis a na zbylých sto čtyřicet se servírka mračí. Já tlačím naproti na zastávce vysočinu a chleba a směju se, pak vyrážím dál. Mimochodem, hned na kopci byla další restaurace, úplně prázdná :-D.
Jízda mi chutná, chvilkama se přidám k nějakýmu balíku, chvilkama pokecáme s osamělým jednotlivcem. V podvečer stoupáme na nějakou horu nebo kam, nahoře jsem úplně bez sebe a v přístřešku do sebe tlačím další salám. Přístřešek je už obsazený chlapcem z Brna, co obchází celou republiku pěšky, jen tak. Ani nemá vařič, chtěl jsem mu nabídnout že posdílíme moje kafíčka 2v1. Už se lehce šeří, sjíždím horu, světlo v tomhle čase mezi psem a vlkem nemá ještě takovou sílu, tak jedu fakticky vopatrně. Narážím na zmateného staršího Mílaře a hledáme společně cestu z toho blázince. Pak se rozprší a nakonec doslova rozleje, natahuju přes sebe a batoh igelitový poncho a jedu dál. Všechny přístřešky i posedy jsou už obsazený, ale mě voda nevadí a tak si jedu dál až do půl jedný, kdy vjíždím do obce Obora a nalézám luxusní autobusovou zastávku ve starém stylu, tj. zděnou budovu, úplně prázdnou. Jeden Mílař už tam chrupká, je to Juraj s gravelem, tak se ukládám vedle. Díky noční jízdě jsme v tu chvíli asi na 4.-5. pozici a máme za sebou přesně 100km, nastoupáno 1720 výškometrů.
V zastávce je sice relativně sucho, ale stejně jsme od jízdě v dešti promáčení a s mokrejma nohama se spí blbě, tak s rozbřeskem asi v půl pátý vstáváme, balíme. Juraj ještě páchá nějakou hygienu, já si zacvičím Pozdrav slunci, zdravím ho a odjíždím sólo do svátečního pondělí.
Žádné komentáře:
Okomentovat