Protože jsem měl ve čtvrtek v práci KOPR a naopak na pátek soudruzi belgičtí vymysleli státní svátek (dušičky, prej, ale my víme VŘSR samozřejmě), našel jsem takovou hezkou dráhu směrem na jihovýchod do Namuru. V pátek jsem vytáh ženu z postele už po šesté a za šera jsme vyrazili. Brnčos šel nejdřív s námi, ale kombinace pekelné únavy z fotbalového kempu Westham United a špatně zvolené obuvi mu velela se otočit ještě před Tervurenem.
Jeli jsme autobusem 380 společnosti De Lijn (blbě se to vyslovuje, říkáme jim proto ty Dyliny) třicet pět zastávek na konečnou, takové rozbořené nádraží Groenendal (asi Zelené údolí), překvapivě funkční, a tam jsme skočili na vlak a jeli ještě 6 zastávek do Ottignies, taky na konečnou. Protože jsem si na Googlu našel, že pěší cesta domů má cca 22 km, říkal jsem si, s troškou bloudění to do třiceti dáme.
Měli jsme vytištěnou takouto mapku, musím říct úpa na houbeles ale pro základní orientaci asi dost, a měli jsme kompas.
Vyrazili jsme podle azimutu 30° docela správně, ale pak se nám začaly do cesty stavět překážky stvořené buď přírodou (řeka) nebo lidma (ploty), takže i když jsme azimut každou chvíli kontrolovali, brutálně jsme místo na severo-severo-východ šli na serverozápad. Ono to vlastně až tolik nevadilo, aspoň se nám povedlo po nekonečném procházení po aglomeraci vesnic nalepených jedna na druhou dorazit do toho megalesa, co je jižně od Bruselu, a tam jsme díky minulým zkušenostem už docela věděli. Ve výsledku jsme ušli přes čtyřicet kilometrů, z toho posledních patnáct za tmy při čelovkách, a poslední dva jsme srabácky dojeli tramvají (která jak jsme konstatovali jen kompenzovala nástupní neměřenou vzdálenost ušlou z domova na ranní autobus).
Jedním z nejpozoruhodnějších úkazů na cestě byl tenhle člověk:
bratr Biagio z misije a charity Di Speranza v Palermu. Sice mluvil jen italsky, ale nějak jsme pochopili, že jde z Palerma po celé Evropě, vzal to přes Ženevu, Štrasburk a že jde do Bruselu a pak asi někam do Portugalska, tipuju. Je to posel míru, přátelství a spolupráce mezi národy totiž. Nevzal si na cestu žádný telefony, navigace, peníze a dokonce ani hodinky a měl starou dobrou papírovou mapu, po který jsem závistivě pokukoval.
Najděte si na webu, zejména na YouTube, Missione Speranza e Carità Palermo, vypadne na vás hromada videí. Koukám, že panáček je něco jako globální celebrita v tom jejich světě. Jenom bacha, jak jednou začnete koukat, YouTube si to zapamatuje a pak vám bude cpát furt ty jejich pámbíčkářský videa, tak doporučuju vodhlásit se z Googlu a zapnout na prohlížeči ten pornorežim :-D
Né, vážně, zapněte si radši titulky, Biagio tam vysvětluje, jak se v misiji staraj vo chudý, nemocný, houmlesáky, přistěhovalce a tak. Třeba mu budete chtít poslat nějaký prachy a zachránit tím svoje duše před peklem, což jak víme úplatky fungujou v u boha stejně jako všude jinde.
I když jsem nerozuměl, Biagiův přístup mi byl moc sympatickej a uvažoval jsem, jestli bych taky zvládnul takhle šlapat. No, asi jo, chvíli, ale pak bych to musel vzdát, poněvadž né každej má na svojí straně boha a celou tu jejich globální křesťanskou partičku lidí, co se vzájemně podpořej, nechaj přespat, umejt, nakrměj a napojej pocestnýho a eště z toho maj dobrej pocit ;-).
Někde za zámkem La Hulpe, tam jsme to znali bo Marťas tam měl běžecký závody, jsme udělali moudré rozhodnutí: pokud bude zavřená hospa, sednem na busa a pojedem domů.
Naštěstí hospa byla votevřená, nafurtovali jsme se až po střechu (Dáda gyros - pita - hranolky, já hromadu špaget s boloňskou omajdou a každej jedno pivko), což nám dodalo morál i energii pokračovat v putování.
Pak mám trošičku okno, vím, že jsme šli lesem ve správném azimutu, setmělo se, do cesty se nám postavila záhadná oplocená a osvětlená stavba, nebo spíš několik staveb. Až pak jsem pochopil, že to je zatracenej golfovej klub a že to bude tedy dlouhý obcházení, protože osmnáct jamek, že?
I když jsme původně plánovali přjít do Tervu od jihu, fakticky jsme přišli ze západu, na křižovatku "u hlemýžďů" podle plastik umístěných na budově zřejmě telekomunikační společnosti a tam víme, že jezdí tramvaj štyriaštyricítka a dál už to znáte.
Následky? Nic hroznýho, překvapivě. Špinavý boty pochopitelně, otlačená achilovka a malej puchýřek na malíčku. Dáda puchýře na obou malíčcích. A asi dvanáctihodinový spánek.
Následující den, sobota, jsme se nemohli dojíst, co dojíst, dožrat, teda aspoň já né. Ráno jsme byli v Dekáči koupit Brnčovi bundu, a tam jsme si dali čočkovku s chlebem. Pak Dáda udělala maso na papirce se smetanovou vomajdou a těstoviny, sněd jsem toho kýbl. K večeři ještě jednou a v devět večer jsem se dorážel zelným salátem a připadal jsem si jak vojín Baloun, co měl prostě poráde hlad.
Žádné komentáře:
Okomentovat