Mise Madrid D4

O čem teda vlastně byla Mise Madrid? Vlastně ani nevím. Každý z účastníků má trošku jinou teorii. Mě napadají hned tři, ale dvě jsou extrémní, tak to asi bude ta prostřední.
a. Máme se začít chovat jako startup.*
b. Máme se naučit pracovat se startupy.
c. Máme prostě jen urychlit a zjednodušit naše korporátní procesy a korporátní myšlení, bejt akční a nebát se dělat chyby v rámci procesu učení.

* ha ha, takovej startup dělá jednu jedinou aplikaci na globální úrovni pro stovky tisíc lidí a proto si na rozvoj, údržbu a provoz té aplikace může dovolit najmout tři stovky programátorů. My děláme tři stovky aplikací každou tak maximálně pro stovky lidí a je nás na to na všechno asi 850. Takže chovat se jako startup asi neklapne.

Každopádně, naučili jsme se vymyslet si nějakou pitomost, rozumějte inovaci, se kterou půjdeme na trh. Naučili jsme se rozšířit tu pitomost ad absurdum* a zase zúžit zpět do reality.

* třeba, jak by se toho nápadu zhostil Elon Musk, vaše matka, Madonna nebo jak by se nápad realizoval v horrorovém filmu

Pak jsme tu pitomost popsali na takovou jakoby A3ku, vysvětlili kolegům, udělali prototyp (papírovej model, video nebo role-play) a nakonec jsme udělali prézošku, kterou jsme představili GMkám a Pierrovi.

A je možný, že to celý byl jen poměrně nákladnej a únavnej tejdenní teambuilding. V tom případě jsem zapad správně mezi asi takovouhle partičku. :-)

Tady je potřeba si doupřesnit, že oficiální teambuilding skutečně proběhl a to ve středu večer na terase hotelu Casa Suicida a vzhledem k tomu, že nebylo žádný seriozní jídlo a jen pití, troufám si tvrdit, že skutečný účel toho hotelu je aby lidé v komfortním prostředí přemýšleli o svém neuspokojivém hladovém životě, ideálně ho rychle ukončili skokem do hloubky. No, záměr se nepovedl, všichni přežili. Dokonce nikdo neumřel ani hlady, což když uvážíme že byly jen zeleninové talíře a nějaké tapasy byl vlastně poloviční zázrak.

Víkend je za dveřmi...

Stále se ještě hlásím z Mise Madrid. Máme poslední den a protože je busy, stejně jako ty předchozí, uděláme si seznam dalších kroků na víkendíček. Bude krátkej, protože přílet je někdy v půl jedenáctý, což s Iberia airlines může bejt kdykoliv mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ráno.

* dospat spánkový dluh
* koupit sekajdu a ideálně posekat zahradu
* vyúčtovat víkend doma (letenka, pronájem auta, benzín)
* pořešit firemní maily, mám jich tam stovky
* prát. Asi bude moudrý to spojit a vzít si noťasa do prádelny. Snad je tam fifina.
* zaběhnout, konečně, chybí mi to strašlivě, poslední běh byl v neděli a byl super.
* a dopsat blog z Mise Madrid :-), hlavně včerejšek v argentinské restauraci s Andreiem a Gabrielem byl zaznamenáníhodný.

Mise Madrid, D1

Konečně jsem za rady a pomoci kolegy rozchodil wifinu. Za chvíli je odjezd na společnou véču, proto rychle, nechci aby mi to zdrhlo.

Včera bylo úterý, D1 madridského školení "vymývání mozků". Školení mi potvrdilo co už jsem věděl: jsem super kreativní a inovativní až za roh a možná ještě dál, a vůbec nejsem teamovej hráč. Fakt mi ta partička, co jsem nafasoval, lezla příšerně na nerva. Mají tak odlišné vidění světa, jak jen to jde.

Naštěstí večer si nás vzal do parády Gabriel, to je Andreiův kontraktor na HR systému a místní patriot. Ukázal nám spoustu zajímavejch památek, ale protože jsme měli hlad, nic si z toho nepamatuju. Zato si pamatuju véču v posledním patře výškové budovy, s teráskou a výhledem na město, královskej palác atd. a nějaký to pivko k tomu.

Fotky jalovky:

Una mesa para uno por favor

- Do you know what they call a quarter-pounder in Paris?
- They don't call it quarter-pounder?
- No, 'cause they wouldn't know what the fuck quarter-pounder is.
- So what do they call is?
- They call it Royal with cheese.
- Royal with cheese (smích). What do they call a Whopper?
- I dunno, didn't go to the Burger King.


I did. They still call it a Whopper. With *beer*.
:-)

Odesláno z mého chytrého telefonu Samsung Galaxy.

Mise Madrid, D -1

Ani po hodině sakrování se mi nepovedlo připojit v IBISu firemní noťas na wifi, pročež aspoň takto ve zkratce.

Ráno tradičně budíček ve 4, rozcvičit a odjezd na aeropuerto (španělština, zvykejte si). Nalačno, bohužel.

Myslel jsem, že odlet je 6:30, tak jsem valil, ale ukázalo se, že až 6:50, zaplaťpámbů.

Budgetové mi půjčili auto docela špinavý, tak jsem ani neměl špatný svědomí, že jsem natankoval ve Voseku a cestu do Prahy jsem měl zadarmiko; nádržoměr furt ukazoval plnou, i při předání.

U přepážky jsem měl velkou kliku, paní Lenka mi odbavila pana Kufra až do Madridu, tož jsem ho nemusel honit (stejně bych to nedal).

V Brusli jsme se nalodili podle plánu, ale pak jsme ještě hoďku poctivě poseděli, bo se čekalo na přípoj a pak ještě na volnou dráhu, jejíž předchozí slot jsme prokaučovali tím prvním čekáním. Ale já čekám čímdál radši: knížka, chrupka... probral jsem se a už jsme šli na přistání. 

Špáňo je žlutý, vyprahlý.

Španělé jsou prima ale líný kuci, což dokládá doba, po kterou vykládali pana Kufra (další hoďka).

Nevěděl jsem úplně přesně jak z letiště, tak jsem nainstalil Uber a zavolal si vodvoz. 

Prej Luciano, pět hvězd, excellent conversation, hyundai i40.

Hyundai dorazila, v ní Rumun co neuměl slova anglicky; tož tomu říkám excellent conversation pro nás introverty. Hodil mě na hotel ok. Vybalil jsem a vyrazil na obchůzku jako Mike J. Dundee ve slavném filmu. Akorát jsem nenašel odvahu vlézt do hospod obleželejch lokálama a potupně jsem zapad do Mekáče. Dádu by to jistě nepotěšilo, totok.

Pak jsem sháněl nějaký suvenýry pro všechny doma, ale zatím příliš nepochodil. Nyní zpět na hotelu, opět hladov* a vyčerpán bezúspěšným laděním wifiny se záměrem konečně se trochu připravit na ten zejtřek.

*Dám si ještě kolečko, třeba pro změnu narazím na Burger King.

Odesláno z mého chytrého telefonu Samsung Galaxy.

Mise Madrid, D -16

Jak to vypadá, svět automobilů se mění. Lidi už nechtěj mít auto, starat se vo něj, garážovat ho, jezdit s ním na servisní prohlídky, platit pojistky a daně, dokonce ani lejt do něj benzín. To všechno žere čas, který můžete využít líp, třeba ležať doma na lehátku a pozerať sa na Chelsea. Proto budoucnost patří třeba autonomním autům nebo aspoň normálním sdílenejm autům, co se stejně jako dneska kolobrndy válej na ulici a člověk ho prostě čapne, když ho potřebuje; něco jako samořiditelnýho taxíka.

Naše milá Toyota si je toho plně vědoma a chce se zřejmě tohoto nového světa účastnit stejně silně, jako dominuje světu starému.

A aby se změnila Toyota, musí se změnit i lidi co v ní makaj. Proto nás, starý psy, vysílá na týdenní školení Nového myšlení a Pjerestrojky a proč ne třeba do Madridu. Mám dojem, možná se pletu, že Aleš už na tom byl a nijak negativně ho to nepoznamenalo :-).

Já už v životě lecjaký změny zažil a jistě mi neupřete, že jsem poměrně flexibilní tvor. Tož se těším. Když už na nic, tak aspoň jak se v dresu Barcy vyfotím před staďákem Realu.