Kde jsem to xakru skončil? Jo, na Grázlovce, nad Dyjí.
Přijíždíme s Hrabošem pod Grázlovku. GPSka jasně ukazuje vzhůru, ale mozkům se to ještě nechce úplně pochopit, protože vzhůru znamená nejdřív po bahnitém svahu, pak kolo na ramena a ťapat po očividně klouzavých kládách. Pročež usuzujeme, že tlačit v bahnitém svahu napravo od klád bude lepší. Jak později reportoval Jindra nebo kdo, klády prej byly správná volba.
Tož tedy dílem tlačíme, dílem si podáváme kola. Hraboš hudruje na svý bolavý koleno, já mám zas obavu aby nestandardní tlaky vydržely švy na mých tretrách. Naštěstí je Yuri Shishkin z kolínského Plynojemu prošil nadvakrát a proto drží jak helvétská víra. V tom podělaným kopci se zapejkáme asi 40 minut. Nahoře u kříže krátce posedíme, já dopíjím Fantičku co mám přidělanou zespoda na rámu a tedy je neustále hrozivě od bláta, a zbytek nechávám Hrabošovi, aby s ní zapil nějaký Ibuprofeny. Pak se konečně vymotáme z lesa a v altánku u parkoviště ještě řešíme, esli si nechat špinavý fusekle nebo si vzít radši mokrý. Já mám s mokrejma svoje zkušenosti a proto volím raději špínu, dycinky.
Za pár kiláků vjíždíme do Uherčic a díky informaci místních nalézáme i hospodu, kde si dávám vytouženou kachýnku.
Hraboš jede napřed, já si medím u Rádlera a na slunci suším neusušitelné. Pak valím dál sólo, s muzikou v uších, ale brzo musím sluchátka vyndat, protože se blíží blátivé brody a je potřeba dělat bolestivá rozhodnutí, esli projíždět a riskovat pád, nebo zastavit a kolo vést-nést. V druhé variantě je ještě volba přezouvat-nepřezouvat a to já většinou rád obětuju čas a beru si Corcsy.
Cesta dál v podstatě kopíruje ze severu Vranovskou přehradu, vine se lesy i poli (s hráškem, ale už je maličko přezrálej). Je šest večer, tlačím do sebe už druhý metr čtvereční hrachu a píšu povinnou SMS organizátorům, že jsem objevil zlatý důl a že to pro dnešek asi skončí. Nicméně nakonec se rozjíždím a po trase přejíždím po přehradní hrázi do Vranova Nad Dyjí.
Vranov a přehrada zvlášť je trošku Disneyland a v zapadajícím slunci vypadá ještě o fous víc Disneyovsky, posuďte sami.
Někde dojíždím Hraboše a ještě jednoho borce, už je hustě po setmění ale burcuju, že už to do druhého Checkpointu dotlačíme. V Šatově se nám nicméně do cesty připlete neoficiální podpůrný tábor, který tam u někoho na zahrádce zorganizovali fanoušci Mil co dojeli až z Jablonce, kamarádi Honzy Kopky a Martiny Stadherrové. Protože k nim dojíždíme až někdy před půlnocí, většina už je na plech, takže radši odmítám velkorysou nabídku, že mi umejou kolo a přijímám jen míchaný vajíčka od Heleny, která je z nich jediná střízlivá. Pak si dávám ještě kafe a sním asi půlku bábovky a ještě nějaký sušenky. Taky využívám jejich kadibudku a protože mám čelovku napevno přidělanou na helmě, je to poprvé v životě, co kadím s helmou na hlavě.
Je asi půlnoc, Hraboš zůstává na přespání, já posilněn kafem a bábovkou rozhoduju jet ještě dál sólo. Motám se polema a vinicema, je trochu chladno a hodně vlhko, tak snad poprvé na Mílích vyndavám bundu. Už se mi klížej oči a do CPčka furt ještě asi 40 km, roztahuju spacák v podstatě na dohled rakouské hranice a upadám v okamžité kóma. Dobrou noc mi přeje brouk velkej jak moje ruka, nebo aspoň ospalýmu mozku to tak připadá, tak si ho fotím, abych to moh pozdějc v rozumějším stavu prozkoumat.
Žádné komentáře:
Okomentovat