Vzbuzeni v Lošticích vedrem a komáry, jdem s Vítkem balit a já navíc tradičně vařit 2v1. Ještě mi zbyl extra pytlík, Vítek neodolává a přijímá mojí velkorysou nabídku ranní kávy. Musím nicméně uzmout na kuchyňce něčí osobní hrnky, protože erár není k dispozici, vrátit a umejt, všechno mi trvá, jsem zmatenej jak beruška.
Nad ránem ještě zlehka dopršuje, jak vytahujeme kola z garáže, vracíme klíče do schránky a zaboucháváme za sebou dveře s koulí.
Káva samotná není dostatečná snídaně, leč Hraboš neomylně větří pekárnu, která má snad otevřeno nonstop. Tam rozjíždíme typické Mílařské orgie chutí, baštím pečivo slané, sladké i další kávu, tentokráte nevalné chuti.
Razíme po krásné cyklostezce, úplně asfaltové a úplně placaté. Neužívám si to, zadek na placatých úsecích bolí víc než když jsou kopce. Pak na mě přijde volání přírody, pokládám ve spěchu kolo, Vítka posílám napřed a dělám, co je potřeba udělat.
Následně se snažím Vítka dohnat, ale je to jen k zlosti. na rozmoklé louce v hluboké koleji se mi kousne přední kolo, házím předpisový parakotoul do měkkýho a znovu se zpožďuju.
Vítka dojíždím až ve vesnici, kde plánovaně doplňujeme proviant na cestu. V kiosku plněné bagety připravuje snědý nemluvný chlapík v tílku, tzv. wifebeateru. Vypadá jaksi povědomě a tuto záhadu rozlouskávají až další Mílaři, co dorážejí do obchodu až po nás, když my už sedíme venku a baštíme nanuky. Mílaři se vrací z nákupu a přou se, jestli je snědý borec opravdu Diego Maradona, nebo se mu jen podobá. Závěrem se shodujeme, že to Diego nebude, protože tenhle nemá ani jedny hodinky.
Následně, okolo Šumperka, se trasa začíná maličko vlnit, stoupáme do Jeseníků. Při překonávání posledního hřebene nechávám Hraboše za sebou, přijíždím až skoro do Checkpointu ve Františkově a v poslední zatáčce zastavuju na zastávce, abychom s Vítkem projeli cílovej oblouk současně.
Osazenstvo CP mi pak se smíchem vysvětluje, jak tam na mě čekali s uvítáním a stáli tam asi patnáct minut jak trubky.
Projíždíme obloukem a pro mě cesta oficiálně končí; potvrzuju to asi třikrát organizátorům verbálně a pak ještě oficiální SMSkou. Nemám vůbec žádnej pocit, stejně jako posledních 8 dní řeším jenom otázky nejbližší přítomnosti, jako kde si dát sprchu, kde umejt kolo, co za věci nechat Hrabošovi, kterej se rozhod ject dál. Taky musím zrychlit, protože David už je přijetej aby mě vyzved a mazali jsme dom, takže dělám jen pár fotek, loučím se s Vítkem, nakládám kolo k Davidovi do auta, kde už jedno je a tedy to je trošku Tetris.
David má po cestě hlad a doporučuje hospůdku při cestě. Zapadáme tam a já naprosto zmatu servírku, když si objednávám šopskej salát, rakvičku se šlehačkou a ledovou kávu se zmrzkou, všechno najednou, prosím. Pak střídavě ujídám ze salátu i z rakvičky a zapíjím kávou rozvážně; je to dokonalá kombinace. S Davidem pak po cestě prima pokecáme, i když na mě jde po tom obědě spánek. David mě vykládá v Oseku a já zase musím šlapat do kopce! 😆
Lérnink pointy:
* Plachtu (tarpu), kterou jsem táhl celou dobu připevněnou k řídítkům, jsem nepoužil. Bundu jednou, mikinu vlastně taky né, ale je otázka, jak by to bylo v Krkonoších. Žďárského vak taky nikdy, ale to jen protože jsem měl kliku, viz další bod.
* Kdykoli jsem měl nějakej problém, nebo spíš problém předvídal, a nechal to Osudu, Osud to za mě rozlousk a přines mi to nejlepší řešení, který by mě kolikrát ani nenapadlo. Naopak když jsem byl moc proaktivní, "hrotil to", problém se komplikoval. Nevím, jestli tomu ale budu schopnej věřit i do budoucna na stopro, prostě jsem už takovej starosta.
* Vyma strašidelného Českého lesa naše zem oplývá štědrými zdroji jídla, jako jdou hospody, čerpací stanice, obchody a dobří lidé. Proto je správné mít u sebe něco mezi jednou a dvěma porcemi. Větší množství se pronese a zabírá prostor, menší množství ohrožuje morál a dobrou náladu. A navíc je správné u sebe mít hromadu peněz v hotovosti, neb vyjma krásných dam ve foodtrucku na Moravě, které kompenzaci nákladů hrdě a důrazně odmítly, ani kuře nemůže zadarmo hrabat donekonečna. 😋
* Ačkoli jsem do sebe prakticky neustále něco tlačil, zhubl jsem za ten týden dvě kilča a podle vševědomého bazmeku, co používají na CPčku, zřejmě i jeden procentní bod tělesného tuku jsem tam někde nechal. Jako trvalou hubnoucí metodu bych Míle nicméně nedoporučoval, za další týden se tělo zas "dojí" na svojí normální pohotovostní hmotnost.
* Jak říkával poručík Dan, ponožky je potřeba měnit si na každý zastávce, jinak vám je sežere močál. V mém případě ještě nevím ideální řešení, nabízí se několik variant: sušit nohy pravidelně a dlouho v suchém ubytování / koupit dopředu paklík levnejch fuseklí na tržnici, odebírat a mokré rovnou vyhazovat / lépe a včasněji použít "belgické nepromokavé", rozumějte igeliťáky. Ale né mikroten, vopravdovej igelit.
* Teď aktuálně doma laboruju s odpruženou vidlí, která přes Míle dost trpěla a odnesla si slušnou vůli mezi vnějšíma a vnitřníma nohama. Plánuju jí nechat opravit, leč na příští ročník bych rád vyzkoušel pevnou, z karbonu. Prej taky solidně absorbuje vibrace, je vo kilo lehčí a snad se neporouchá, resp. porouchá-li se, už beztak nebude co řešit.
* Další technická vychytávka, která by mi bývala bodla, je menší převodník vpředu. Když jsem kolo kupoval, byl tam tuším třicetizubý, jenže po belgické placce prohánějíce se, neustále jsem jel na nejmenší kolečko, takže jsem nechal převodník vyměnit za větší, se třiceti čtyřmi zuby. Na Mílích jsem nejmenší kolečko nezařadil snad ani jednou, naopak mnoha kopcům, které jiní vyjížděli, jsem musel vzdát úctu, předčasně sesednout a opřen o řídítka poklonit se. Příště tedy 28 nebo 30 zubů max.
* V půlce září mě čeká Mílařská afterparty na Vysočine, kde se kromě cyklování budou rozdávat finisherská trika a hlavně se bude přihlašovat na ročník 2022! 👍
Žádné komentáře:
Okomentovat