Deník nezaměstnaného: High on Hrášek

 Kromě neustálého boje o život skýtá život bez zaměstnání i další výhody. Jedna z nich je snadný přístup k drogám. To máte tak: když vyrazíte ráno na šestou na bazén (s laskavým sponzoringem Oborové Zdravotní Pojišťovny, tímto se dávám poroučet), v sedm už jste vysportovaní; možná v sedm dvacet, když připočteme obligátní hygienu a holení vousů, stále za peníze OZP, děkuji převelice. V sedm dvacet ráno je celý svět váš.

První kroky z bazénu vedou do Lidlu, kde pracovníci akorát dokončují přípravu zboží. Je to vidět zejména na zelenině a ovoci. Pohled na regály je nesrovnatelný s tím, co zažívají pracující lidé nakupující až po odchodu z Kolbenky: papriky září všemi barvamí, srovnané jako vojácí, jak říkávala paní Šůchová v Tescu, když jsme pro ní každý víkend s Ketchem otročili, také kedlubny v krásném řadu, ředkvičky čerstvé a nerozházené všude vůkol a moh bych pokračovat. Největším hitem těchto dní je ale hrášek, normální lusky. Hrášek je velmi raritní artikl, bývá dostupný jen asi dva dny do roka a kvalita lusků se liší. Spěchající zaměstnanci vemou, co zbyde, ale našinec si může dopřát luxusu zvaného "výběr z lusků" (zde prosím zavnímejte ladnou paralelu s "výběrem z bobulí", pojmem známým z vinařského businessu).

Ano, hrášek není nejlevnější zboží, 119 kaček za kilčo je aktuální cena na komoditní burze, ale zas co je to třeba proti Heroinu, kde dáte násobně vyšší sazbu za násobně nižší gramáž? Přitom účinek na mozek jedince je velice obdobný, troufám si tipnout bez osobní zkušenosti, jen po shlédnutí filmu Trainspotting.

Nyní mě prosím omluvte, jdu si šlehnout dnešní dávku.

Deník nezaměstnaného: umyj.to

 Tak určitě, nezaměstnaný co má styl by měl chodit pěšky, případně se přesouvat za pomocí dotovaného MHD nebo na kole z druhé ruky. Leč my, co jsme v oboru nováčci, stále vlastníme nějaká ta vozidla čtyřkolová. A protože vlastníme taky víc času než tomu bývalo, naše vozidla jsou adekvátně tomu umytá, rozumějte nabýskaná, a to i vespod a krážem. Řekněme si to s klasikem: Jim chtěl mýt auto, nenechala ho (tetička), Sid chtěl blýskat lak, také ho nenechala, protože tohle je auto na cesty do města a za kulturou, né jen tak na nějaké ježdění pro dříví. Ani za celé jablko bych to mytí nevyměnil.

Když už jsem tedy privilegován, zhostil jsem se úkolu se ctí. Nejprve jsem vzal PoloAuto, vyměnil kola za letní, a jal se auto mýti. Proces jsem ho postupně zdokonaloval, implementoval jsem několik kaizenů, které jsem za použití formuláře K-19 navrhl, schválil si je, standardizoval do provozní dokumentace a nezapomněl si vyplatit patřičný bonus (konkrétně jsem se odměnil hráškem z Lidlu). Díky kaizenům se mi povedlo snížit Muda chození o 300%. Největší přínos mělo, že jsem si přisunul kbelík blíž k autu.

V rámci čištění interiéru jsem sice identifikoval další kaizen potenciál ve formě málo tahnoucího vysavače, leč nedokázal ho využít, protože výkonnější vysavače jsou jen na pumpách a tedy za prachy. To je pro našince "no-no" hned ze dvou důvodů: prachy na takové vyhazování nemáme, to zaprvé, a za druhé pumpovej vysavač vysává furt, kežto našinec si musí dát čas od času pauzu, takže prachy by byly využité neefektivně. Pročež luxace interiéru proběhla v domácích podmínkách ve snížené kvalitě a nepodařilo se docílit ultimativní spokojenosti zákazníka, což jsem shodou okolností taky já.

To byla tuším středa, už se v tom začínám ztrácet. O den později, bezesporu ve čtvrtek, nebo to bylo včera, jsem si dal za cíl umejt i to druhý auto. Díky kaizenům z předchozího dne jsem byl efektivnější, měl jsem to mrkfrk, a hned jsem identifikoval i další: příště mejt střechu jako první. Bo když jí mejete průběžně s bokama auta, ten bordel vám stejká na ty umytý části a jak praví další klasik, to je na houby takováhle práce. Nejhorší když ten bordel zaschne na předním skle, to už pak nejde dolů ani svěcenou vodou, kaizen nekaizen.

DNZ, den druhý

 Dneska ráno útrom, jak říkáme my starší ročníci, jsem se vydal do bývalé Kolbenky pro zápočťák. Hodná teta Marta, jak říkáváme naší mzdové účetní, která normálně bývá drsná jak šmirglpapír, vypadala lehce naměkko. I mě se bude stejskat. Všechny papíry měla nachystaný, takže jsem byl za pár minut venku. Lehce jsem posnídal na autobusový zastávce, zdravíc se s několika překvapenými kolegy. Bylo krásně, oni museli jít hákovat zatímco já to viděl spíš na výlet.

Jel jsem totálně nablind, do Kolína, pak po modré značce, pak zas po žluté, pak už jenom kam mě kola nesla. Nebe bylo bez mráčku vyjma oblak linoucích se z Chvaletický uhelný elektrárny, pročež jsem jí používal jako orientační bod a držel si jí po levý ruce. Ve výsledku jsem udělal moc hezký kolečko, takový pravidelný.

Kolo i zadek nicméně všelijak protestovaly. Kolo proto, že potřebuje nový brzdový destičky dozadu, ty starý se nemaj rády s novým kotoučem, co jsem nahodil minulej víkend. A taky řetěz potřebuje namazat. Zadek jsem s mazáním také opomenul a druhou půlku vejletu to těžce kousal, nu, budiž to poučení. Pár jalovek nacvakanejch po cestě:

Po návratu jsem si pustil webinář od polské partičky Open Virtualization Professionals na téma Ansible Tools for Enterprise Automation Developers. Potíž je, že z těch slov v názvu rozumím jenom Ansible, leč nejsem ani Developer, ani Automation Developer a už vůbec ne v Enterprisu. Prostě jsem asi na levelu 2 a chlapci prezentovali tak pro level 8. Po půlhodině nechápání jsem začal ztrácet motivačku, následně i pozornost a pak jsem jednoduše vytuh. Radši jsem si pustil z YouTubu základy Ansible, abych trochu pocvičil, a žehlil u toho, jak se na mládence v domácnosti sluší.

K večeru jsme jeli pro Brnčose na hřiště a míjeli jsme chlapíka na kole s brašnou Wolt, rozvozce jídel. To je ono, říkal jsem si, jezdit si celej den na kole, namáknout se na Míle a ještě vydělat něco na kafe. Ale sklaplo mi, Wolt ani jiní podobní u nás na kolínsku neoperujou, halt měl týpek jen čórnutej batoh a vozí v něm místní voseckou pizzu. Tož, uvidíme, třeba se ozve DámeJídlo, kteří v Kolíně operujou přes nějakého partnera.

Deník nezaměstnaného, den prvý

 Je na tomto místě dobré zahájit starou historkou od Miloslava Šimka Jak jsem se stal nezaměstnaným:

Byl jsem ředitelem jednoho velkého koncernového podniku. Kávu mi vařila sličná sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 613. Jednou za mnou přišli, abych zaplatil 5 000 Kčs na pohřeb člena ÚV KSČ. Řekl jsem, že za 5 000 Kčs pohřbím celý ÚV sám. Od té doby jsem pracoval jako ředitel malého podniku. Kávu mi vařila stará sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 603. Jednou mi vyčetli, že jsem nebyl na poslední schůzi KSČ. Řekl jsem, že kdybych věděl, že je opravdu poslední, přišel bych i s transparentem. Od té doby jsem dělal mistra. Do práce jsem jezdil vlastním autem, kávu si vařil sám. Na zdi jsem měl obraz Husáka a Lollobrigidy. Řekli mi, abych tu kurvu sundal. Sundal jsem Husáka a od té doby jsem pracoval ve výkopu. Do práce jsem jezdil na kole a kávu si nosil v termosce. Když jsem kopal, přišli za mnou, abych si uklidil kolo, že pojede sovětská delegace. Řekl jsem, že kolo mám zamčené a pojištěné. A od té doby jsem nezaměstnaný....

...což je přesně od pátku. Dnes je pondělí, víkend jsem si odfrkl ještě po způsobu zaměstnaných lidí, to znamená jsem se podvědomě děsil, že v pondělí budu muset zas do Kolbenky.

5:15 budíček, pozdrav Slunci. Zjistil jsem, že mám dva roky starou permici na bazén; nejspíš budou předplacené bodíky již propadlé, ale proč to nevyzkoušet, za to nic nedám.

S lehkou nohou na plynu devět let starého VW Poloauta jedu na bazén, umejt se zadarmo.

6:00 bazén. Sakra, zapomněl jsem doma holení, tož budu muset vydržet se štětinama do středy.
Cca pětadvacet bazénů mi nikdy neudělalo zle, zejména když mě čeká celodenní zevlink, zní to jako přiměřená nálož. Můj záměr umejt se erárním mýdlem ale selhává - v jednom zásobníku je prázdno a ve druhém je vadný dispensor, takže při každém zmačknutí dá jen asi hrachovou kuličku. Jako správný nezaměstnaný mám ale trpělivost a hromadu času, mačkám cca tisíckrát, abych se dokonale vymydlil.

7:00 žena píše, ať koupím f Tesku takový ty maličký flaštičky s vínem, prej na vaření, ale my víme svoje. Nezaměstnanému by slušel spíš krabičák, ale žena je hogo-fogo honorace (je učitelka, má čtyři úvazky, takže je v baliku), pročež beru dvě bílý po čtyřiceti jedna korunách a jedno červený za dvacku.

7:30 snídaně s plavacím Davidem v pekařství. Lidi si povidaj, jaká je to bída, zdražili chleba o čtyři koruny, tak si pro jistotu dávám makovej šáteček a kapučíno též jenom malý.

8:00 návštěva Jirky, má pneuservis. Dokud jsem byl zaměstnanec, nechával jsem přezout obě domácí přibližovadla, leč nyní, maje hromadu času, objednávám u Jirky jen Korolu. U PoloAuta přehodím kolesa sám, stačí si někde šikovně půjčit hever. A klíč. 

9:00 uvědomuju si, že správným nezaměstnaným se člověk stává až po registraci na Úřadu práce. Tedy se dostavuji, neoholen a ve špinavém tričku dokonale zapadám mezi místní společenskou smetánku. Nejdřív paní u vstupu radí vyplnit tydle papíry (registrace zájemce o práci), pak ještě tamty papíry (žádost o podporu v nezaměstnanosti), pak mě posílá do jedněch dveří, kde mi papíry zkontrolujou a opravěj, málem i oznámkujou. Pak si teprv beru lísteček a čekám na další přepážku, kde už s další paní řešíme co za papíry vymámit od zaměstnavatele, co za papíry poslat na zdravotní pojišťovnu a kdy se uvidíme příště - na můj svátek, jak příhodné.

10:00 svačím oběd od včerejška, polévka čočková, výživná, z ještě "předválečných", rozumějte zaměstnaných časů. Následně mám záměr řešit věci ohledně mobilního telefonu a všech těch appek, co jsem nechal na starém služebním přístroji, leč neuváženě u toho postnu na Fejsbůk fakt, že jsem nezaměstnaný, a pak vedu s lidmi dlouhé hovory na chatu. Vyjadřují mi podporu, díky za ní.

11:45 většinu věcí na telefonu se mi povedlo nějak udělat, jen na přesun WhatsAppu potřebuju ten starej telefon co zůstal v práci. Domlouvám tedy s dobrým člověkem, že mi ho eště na chvilku pučí a za odměnu následně telefon vymažu, aby šel použít k dalším účelům pro firmu (bez vymazání by byl tak akorát do koše). Takový loajální bývalý zaměstnanec ale jsem, ano ano.

13:00 úúúúúúúúúúklid lehce ve spěchu, metodou ŽaVeS. Zejtra do dám ale pořádně, jako Pája!

14:00 vaření polévky pórové s brambory a jíškou. Je to po dlouhé době poprvé, co se pokouším o takovýhle složitější akce. Výsledek: z jíšky jsou pucky a polívka je mastná jak papír vod sekaný, ale je to jídlo a je to teplý, takže za mě se to kvalifikuje; uvidíme, jak to senzoricky vyhodnotí Dáda s Brnčosem. Tipuju, že si uvařej vlastní krmi.

16:00 odjezd do Oseka za rodinou somrovat od nich levné kafe a jiné nezbytnosti, co tak člověk doma použije.

17:00 návrat, vstkutku, vaří se u nás něco lepšího, voní to digestoří až ven. Asi nějaký to jídlo, co jedí jen bohatý lidi :-D. Padla doň i lahvička vííííííííííííííííííííínečka z Tesca, ta za dvacku. Ty dvě drahý ještě zůstávaj, naštěstí, kdyby na chudáka kvečeru přišla žížeň.

Krize energetická

 Situace na trhu s plynem je nejistá a proto zejména je třeba míti se na pozoru, vážení. I já sám, paranoidní z podstaty, jsem včera téměř naletěl, bo jsem porušil hned několik pravidel. Naštěstí to dopadlo dobře a mohu vám svůj příběh posdílet.

Pravidlo č. jedna: nezvedám neznámý čísla - nedodrženo

Volal mi člověk v pracovní době a na pracovní telefon, tož jsem si řek, aha práce, a zved jsem. A von to člověk z ČEZu. Tož proč ne, rád poklábosím s dodavatelem elektriky. A von že by bylo dobré zvážit i smlouvu o dodávkách plynu, bo ostatní dodavatelé jsou zlí a chtějí na zákaznících jen vydělat, zatímco ČEZ a pán sám jsou zosobněné dobro, co mají na mysli jen blaho zákošů. Pán mě provedl vyúčtováním, abychom zjistili stávající cenu (asi 900 kč za MWh), pak poukázal na aktuální ceníky Innogy (asi 2400 kč za totéž) a vítězoslavně zakončil tím, že ČEZ mi dá za 1540 kč smlouvu s fixem na tři roky.

Pravidlo č. dva: neuzavírám smlouvy po telefonu - dodrženo

Pán netlačil a já se ani tlačit nenechal, vzal jsem si den čas na investigaci, která se vyplatila.

Fakta a mýty: Pán opravdu byl od ČEZ Distribuce, aspoň tak hovoří jeho profily na sociálních sítích. Pán opravdu nekecal, když říkal, že pro nový zákazníky má ČEZ podmínky lepší než Innogy. Kde ale pán nemluvil celou pravdu bylo v tom, jakej ceník se aplikuje na stávající zákoše Innogy. Pro stávající zákoše má Innogy takzvané prolongační ceníky. Smlouva funguje tak, že ke dni Dé jsme jí uzavřeli s platností na 24 měsíců. Nejmíň 50 dní před koncem Innogy musí vystavit aktualizované prolongační ceníky, a nejdéle 40 dní před koncem má zákoš možnost vypovědět a jít jinam, jináč se smlouva votočí o dalších 24 měsíců a tak dále.

Buď shodou okolností nebo hmmm jak je to asi možné mi moje smlouva končí a nová začíná k 5.12.2021 a vypovědět jí teda můžu (5.12. mínus 40) před 26.10.2021. Ceníky by měly být vyvěšené na webu Innogy od 16.10. a s trochou píle je člověk opravdu najde. A tady je ten drobnej nepatrnej rozdíl: pán z ČEZu říká, že produktová řada Relax 24+, kterou mám, již v nabídce není a proto bych měl srovnávat jeho nabídku s aktuálním ceníkem Garance 36, kterej fakticky je tak krutej. Pravda je, že existuje  prolongační ceník (pro mě je to zřejmě tento 24+ G), kde se dočteme "pro stávající zákazníky společnosti innogy Energie, s.r.o., s uzavřenými smluvními vztahy na některou z uvedených produktových řad ... a plyn Relax+ 24, jejichž plynové zařízení je připojeno k distribuční soustavě EG.D, a.s". 

No a v tutom ceníku samozřejmě jde cena za MWh taky nahoru na nějakejch bratru 1200, ale furt to je daleko vod strašidelných 2400 a taktéž je to furt lepší, než panáčkova ČEZká nabídka.

Panáček mi dneska podle dohody volal znovu a když jsem mu to vysvětlil, k mému nepřekvapení změnil medovost hlasu na lehkou agresivitu a to byl přesně ten okamžik, kdy jsem se rozloučil.

 

Míle den 9. - Pondělí

 Vzbuzeni v Lošticích vedrem a komáry, jdem s Vítkem balit a já navíc tradičně vařit 2v1. Ještě mi zbyl extra pytlík, Vítek neodolává a přijímá mojí velkorysou nabídku ranní kávy. Musím nicméně uzmout na kuchyňce něčí osobní hrnky, protože erár není k dispozici, vrátit a umejt, všechno mi trvá, jsem zmatenej jak beruška. 

Nad ránem ještě zlehka dopršuje, jak vytahujeme kola z garáže, vracíme klíče do schránky a zaboucháváme za sebou dveře s koulí. 

Káva samotná není dostatečná snídaně, leč Hraboš neomylně větří pekárnu, která má snad otevřeno nonstop. Tam rozjíždíme typické Mílařské orgie chutí, baštím pečivo slané, sladké i další kávu, tentokráte nevalné chuti.

Razíme po krásné cyklostezce, úplně asfaltové a úplně placaté. Neužívám si to, zadek na placatých úsecích bolí víc než když jsou kopce. Pak na mě přijde volání přírody, pokládám ve spěchu kolo, Vítka posílám napřed a dělám, co je potřeba udělat. 

Následně se snažím Vítka dohnat, ale je to jen k zlosti. na rozmoklé louce v hluboké koleji se mi kousne přední kolo, házím předpisový parakotoul do měkkýho a znovu se zpožďuju. 

Vítka dojíždím až ve vesnici, kde plánovaně doplňujeme proviant na cestu. V kiosku plněné bagety připravuje snědý nemluvný chlapík v tílku, tzv. wifebeateru. Vypadá jaksi povědomě a tuto záhadu rozlouskávají až další Mílaři, co dorážejí do obchodu až po nás, když my už sedíme venku a baštíme nanuky. Mílaři se vrací z nákupu a přou se, jestli je snědý borec opravdu Diego Maradona, nebo se mu jen podobá. Závěrem se shodujeme, že to Diego nebude, protože tenhle nemá ani jedny hodinky.

Následně, okolo Šumperka, se trasa začíná maličko vlnit, stoupáme do Jeseníků. Při překonávání posledního hřebene nechávám Hraboše za sebou, přijíždím až skoro do Checkpointu ve Františkově a v poslední zatáčce zastavuju na zastávce, abychom s Vítkem projeli cílovej oblouk současně. 

Osazenstvo CP mi pak se smíchem vysvětluje, jak tam na mě čekali s uvítáním a stáli tam asi patnáct minut jak trubky.

Projíždíme obloukem a pro mě cesta oficiálně končí; potvrzuju to asi třikrát organizátorům verbálně a pak ještě oficiální SMSkou. Nemám vůbec žádnej pocit, stejně jako posledních 8 dní řeším jenom otázky nejbližší přítomnosti, jako kde si dát sprchu, kde umejt kolo, co za věci nechat Hrabošovi, kterej se rozhod ject dál. Taky musím zrychlit, protože David už je přijetej aby mě vyzved a mazali jsme dom, takže dělám jen pár fotek, loučím se s Vítkem, nakládám kolo k Davidovi do auta, kde už jedno je a tedy to je trošku Tetris.

David má po cestě hlad a doporučuje hospůdku při cestě. Zapadáme tam a já naprosto zmatu servírku, když si objednávám šopskej salát, rakvičku se šlehačkou a ledovou kávu se zmrzkou, všechno najednou, prosím. Pak střídavě ujídám ze salátu i z rakvičky a zapíjím kávou rozvážně; je to dokonalá kombinace. S Davidem pak po cestě prima pokecáme, i když na mě jde po tom obědě spánek. David mě vykládá v Oseku a já zase musím šlapat do kopce! 😆

Lérnink pointy:

* Plachtu (tarpu), kterou jsem táhl celou dobu připevněnou k řídítkům, jsem nepoužil. Bundu jednou, mikinu vlastně taky né, ale je otázka, jak by to bylo v Krkonoších. Žďárského vak taky nikdy, ale to jen protože jsem měl kliku, viz další bod.

* Kdykoli jsem měl nějakej problém, nebo spíš problém předvídal, a nechal to Osudu, Osud to za mě rozlousk a přines mi to nejlepší řešení, který by mě kolikrát ani nenapadlo. Naopak když jsem byl moc proaktivní, "hrotil to", problém se komplikoval. Nevím, jestli tomu ale budu schopnej věřit i do budoucna na stopro, prostě jsem už takovej starosta.

* Vyma strašidelného Českého lesa naše zem oplývá štědrými zdroji jídla, jako jdou hospody, čerpací stanice, obchody a dobří lidé. Proto je správné mít u sebe něco mezi jednou a dvěma porcemi. Větší množství se pronese a zabírá prostor, menší množství ohrožuje morál a dobrou náladu. A navíc je správné u sebe mít hromadu peněz v hotovosti, neb vyjma krásných dam ve foodtrucku na Moravě, které kompenzaci nákladů hrdě a důrazně odmítly, ani kuře nemůže zadarmo hrabat donekonečna. 😋

* Ačkoli jsem do sebe prakticky neustále něco tlačil, zhubl jsem za ten týden dvě kilča a podle vševědomého bazmeku, co používají na CPčku, zřejmě i jeden procentní bod tělesného tuku jsem tam někde nechal. Jako trvalou hubnoucí metodu bych Míle nicméně nedoporučoval, za další týden se tělo zas "dojí" na svojí normální pohotovostní hmotnost.

* Jak říkával poručík Dan, ponožky je potřeba měnit si na každý zastávce, jinak vám je sežere močál. V mém případě ještě nevím ideální řešení, nabízí se několik variant: sušit nohy pravidelně a dlouho v suchém ubytování / koupit dopředu paklík levnejch fuseklí na tržnici, odebírat a mokré rovnou vyhazovat / lépe a včasněji použít "belgické nepromokavé", rozumějte igeliťáky. Ale né mikroten, vopravdovej igelit.

* Teď aktuálně doma laboruju s odpruženou vidlí, která přes Míle dost trpěla a odnesla si slušnou vůli mezi vnějšíma a vnitřníma nohama. Plánuju jí nechat opravit, leč na příští ročník bych rád vyzkoušel pevnou, z karbonu. Prej taky solidně absorbuje vibrace, je vo kilo lehčí a snad se neporouchá, resp. porouchá-li se, už beztak nebude co řešit.

* Další technická vychytávka, která by mi bývala bodla, je menší převodník vpředu. Když jsem kolo kupoval, byl tam tuším třicetizubý, jenže po belgické placce prohánějíce se, neustále jsem jel na nejmenší kolečko, takže jsem nechal převodník vyměnit za větší, se třiceti čtyřmi zuby. Na Mílích jsem nejmenší kolečko nezařadil snad ani jednou, naopak mnoha kopcům, které jiní vyjížděli, jsem musel vzdát úctu, předčasně sesednout a opřen o řídítka poklonit se. Příště tedy 28 nebo 30 zubů max.

* V půlce září mě čeká Mílařská afterparty na Vysočine, kde se kromě cyklování budou rozdávat finisherská trika a hlavně se bude přihlašovat na ročník 2022! 👍

Míle den 8. - neděle

 Koukám, že jsem nechal svoje putování nedokončený, tak tedy...

V neděli ráno se budím v Sitbořicích na hotelu brzy, burcován Hrabošem, konám přípravy a užívám si sprchu s předtuchou, že žádná dlouho nebude. Mažu tradiční trojboj řetěz-opalovák-pozadí, vykrádáme se s Hrabošem dveřmi co již před námi odemkl nějaký ještě rannější host (asi taky Mílař, kdo jinej) a s rozbřeskem a provázení obvyklou ptačí serenádou míříme směr sever.

Tato část cesty vznikla na poslední chvíli od stolu jen s mapou a je v podstatě celou dobu po relativně inteligentních površích, neb jí autoři nestihli project a zkazit. Jen čas od čásku vede nějakou divnou loukou s trávou až po ramena, leč tam je výhoda, že už je uježděná desítkama lidí co jsou před námi a dalšíma jednotkama těch, kdož se probojovali od severu. Nebo třeba přechod přes trať uvozený takovými krásnými schody; ten by byl v Belgii stoprocentně ilegální.

Také konečně potkáváme foodtruck, na který nás navnadil den předtím Honza Kopka s tím, že už je jenom kousek, cca sto kiláků. Jsou tam dvě krásné dámy, vyvářejí snídaně, vajíčka, párky, kafíta, čajíta a světe div se, i makovej závin z Kauflandu. Potkáváme se tam s mnoha Mílaři co nikam nespěchají a proto je o židle u stolu bitka. Cpem se s Hrabošem na stojáka a pak jedem; partička u stolu nám nijak nepadla do oka, jsou to "ladiči pijan", teda víc pijan než ladiči, a maj nějaký blbý kecy na Hrabošovo bolavý koleno a tím ovlivněný stav jeho chůze. 

Cesta se klikatí polema, přes Újezd u Brna, východně od metropole. Fotím si srandovní ceduli do sbírky.

Kousek dál sjíždíme z cesty, zajíždíme si do Šlapanic do sámošky doplnit proviant. Nakupujeme stylem "já kupuju ty hlídáš a pak si to prohodíme". Když je na mě hlídací šichta, vyslechnu pár rozhovorů místních. Je smutný, že řešej, esli rajčata jsou o korunu dražší a jsou z toho v depresi, jako by neměli co do úst vložit. Obávám se, že jsou to v hojném počtu podporovatelé těch politických stran, které jim slíběj největší kus žvance, na ideje nehledě. Z toho mám zase depku já. Ale zas maj hezký a vtipný cedule a taky dopravní prostředky, což mi náladu nakrátko zvedne.

Nejvíc mě pak potěší, že Šlapanice jsou partnerský město belgického Braine l'Alleud, což bylo asi dvě hoďky z Tervu a podnikával jsem tam rád občasné výlety, k čemuž mě motivovalo srandovní jméno ("móóózkýýýý", jsem si dycky se smíchem říkal). Jakoby to bylo znamení... jen nevím, co přesně znamená. 😋

Za Šlapanicema přejíždíme "dálnicu", abych byl regionálně akurátní, a konečně vjíždíme do Moravského krasu. Místní chalupáři už pochopili fenomén Mílí a jeden co asi rád adrenalin dokonce nabízí Mílařům vstup do svého bazénu. Tipuju, že po prvním frajerovi, co mu bazén na léta kontaminuje, ceduli zase sundá.

Cesta nás zavádí do obce Křtiny na zámek. Je zrovna deset, zámecká restaurace má otevírat, slunečníky rozevřené, menu na stole, jen ten pingl nikde a i když ho posléze nacházím vykecávajícího se se zámeckou pokladní, ke kšeftu a oboustranné spokojenosti nedochází. Chvíli sedíme čekajíce, pak projíždí severský Mílař a oznamuje, že o kousek dál na náměstí je cukrárna. Tož neváháme a zahajujeme přesun. V cukrárně se mi daří i vtip, když Hraboše hlasitě nabádám, aby sejmul pokrývku hlavy při vstupu do chrámu Páně, což paní majitelka oceňuje a dělá mi to nejlepší kapučíno, k němuž si přikupuju ještě nějakej ten dortik či dva, zatímco Vítek se spokojí s malým espressem jen tak.

Valíme dál, Punkovým údolím v CHKO Moravský kras, jede mi to i do mírného kopce po hladkém asfaltu fantasticky, tak nechávám Vítka lehce za sebou, leč on mě dojíždí když si telefonicky domlouvám evakuaci z cíle (ze třetího Checkpointu, kde to plánuju zabalit) s plavacím Davidem, co je tam poblíž shodou okolností na rekreaci. 

Tenhle kus cesty, po stezce Srdcem jižní Moravy, si určitě musím dát ještě někdy, je to fakt krása.

Je odpoledne, vjíždíme do Brodku u Konice a vyptáváme se na nějakou hospodu. Děti nás instruují do místní pizzerie, těším se na těstoviny ale sklapne mi, toliko pizza. S Hrabošem stlačíme každej jednu, já uprostřed jídla volám do práce, abych zrušil druhou půlku dovolený. Taky volám do Loštic do ubytovny, abych rezervoval nějakou tu střechu nad hlavou, bo jsou v plánu nějaký meteo jevy. Vysvětluju paní naší situaci, že dorazíme někdy mezi sedmou a jedenáctou večer a úplně slyším, jak protáčí oči a říká, že taky chce jít spát. Nakonec se domlouváme na osmou až devátou.

Točíme dál. V Bouzově pod hradem se stavujem na jedno nealkoholický. Když se pak rozjedem z kopce, Hraboš sebou nepěkně plácne zrovna na to svý bolavý koleno, leží a kleje a nemůže se vycvaknout z nášlapů, tak ho sbírám a smějem se tomu, pak mu vyprávím, jak jsem sebou takhle fláknul v Belgii a černoška co šla vokolo se taky mohla potrhat, než mi přišla na pomoc. Vítek uznává, že je to fakt sranda, že takovej cyklista leží jak želva na krunýři a zas valíme dál.

Šeří se, ale do Loštic musíme dorazit, abychom splnili závazek paní ubytovávací. Občas cesta vede docela hustým tmavým porostem a tam pak ani světlo není dost, je potřeba zpomalit a jet na jistotu.

Mimo porost je ale vidět báječně a tak na minutu přesně v devět dojíždíme do Loštic, v očekávání pověstného Loštického zázraku, který se materializuje v podobě parádní ubytovny (paní do telefonu říkala "Chcete ten lepší pokoj?" podobným stylem, jako v tom vtipu "Kdo si přál tu čistou skleničku?"). Ubytovna je přesně naproti fabrice A.W., která podle paní domácí vyrábí ty smradlavý Olomoucký tvarůžky, leč my necítíme nic, neb naše čichy jsou již otupělé a tipuju, že i dělníci z oné fabriky by si při setkání s námi zakrývali nos a ústa, což místní ve všech obchodech kam přijdem zhusta činí.

 Pokoj hezkej, leč vyhřátej tak na pětatřicet stupňů, takže se koná již osvědčená nahatá scéna, jen postele jsou tentokrát oddělené. Hraboš staví svoje tretry na vnější parapet a to je podle mě špatná medicína hned z několika důvodů (může si vybrat déšť, pád nebo oboje), ale nakonec má kliku a boty k úhoně nepřijdou. Dobíjíme mobily, powebanky, trackery a úplně dobití odpadáme též. Garmin ukazuje za ten den ujeto 124 kilometrů.