Mikro Ardeny podruhé, den 2

Hlavního hrdinu jsme opustili v sobotu večer, zhruba v okamžiku, kdy si postavil ložnici a zalez do ní. V noci pršelo, ale poncho pochytalo vetšinu vody a bivakovací pytel se postaral o zbytek.

Ráno jsem se probral ještě za tmy, ale zkouk jsem šedivou oblohu a rozhod se maličko prokrastinovat, třeba se i déšť utiší.

Déšť zpomalil ale nepřestal, tak jsem se nevochotně vyhrabal, spakoval si saky paky a vydal se z ložnice do koupelny a do kuchyně, což bylo asi kilák a půl z kopce dolů k řece. Řekněte, kdo z vás to má, takhle velkej bejvák?

V koupelně jsem našel příhodné křoví, mrk mrk, a následně jsem pozadí tohoto aktu umyl v řece, protože ... to já prostě dělám. Bylo docela teplo, určitě přes 10 stupňů, tak jsem tam hupsnul celej. Neplaval jsem, jen se tak čvachtal na kraji, protože proud byl silnej a nerad bych se vracel nahej k batohu po blátivý cestě.

Foto je již po koupeli, bohužel jsem měl s sebou jen dvě trička, jedno chodicí smradlavé a druhé spací, následně stopovací, méně smradlavé ale o to teplejší. Takže po koupeli jsem musel zpátky do toho prvního.

Mezitím se uvařila voda nafiltrovaná předtím z řeky a přeslazený čaj byl tradičně skvostný.

Koukám kolem sebe a všim jsem si tohohle nápisu. Tak tady (taky) zabili Kennyho. Parchanti!

Po koupeli a snídani jsem musel zpátky, okolo ložnice napojit se na stezku. Spolubydlící už byli taky vylezlí a sbalení, koukali divně, že se vracím, ale vysvětlili jsme si to.

A zase jsem šel do kopce, a zase přes občasné vyvrácené stromy, a zase bahnem.

Šlo to nahoru, dolu i krážem. Jak jsem šel po louce směrem k asfaltce, koukám, že na asfaltce na mě čeká terénní vozidlo Nissan. Přiblížil jsem se a v něm dvě policajtky. Neprudily, jen že prej mám dávat bacha na padlý stromy. Nějak se mi ulevilo, tak jsem jim nabíd miniSnickersku, ale nevzaly si.

Pak jsem šel podle divný, asi bobří hráze. Legrační na tom bylo, že přehradila potůček a pak ho odklonila na cestu, takže existující most byl k ničemu a musel jsem tak jako tak vodou. Aspoň jsem si umyl boty od bláta.

Taky jsem potkal národnostně nesnášenlivý rozvaděč. Nevěděl jsem, že něco takového vůbec existuje.

Koníci mě ignorovali...

... bylo vedro (následně jsem zjistil až 17 stupňů) a proto už vylezly tydle potvory:

Nastudoval jsem i příběh ardenského tažného koníka, neboli Zukferdy.

A ani jsem se nenadál, dvanáct kiláků za sebou a byl jsem na místě, La Roche in Ardennes. Taky pěknej lunapark, koukám, jeden "zámek", druhej "zámek", aspoň že hrad maj originál.

 Konec Eislek trailu je v takovém parčíku uprostřed La Roche. Čekal jsem nějakou slavobránu, ale nic, jen GPSka mi potvrdila, že to je všechno. Ale pak přišel vítací výbor, tak jsme pojedli salámu a popili čaje společně.

Jenže, jak zpátky? Google mapy říkaly, že tabubus z La Roche zpátky do Houffalize jede. Jede ve třičtvrtě na šest. Bylo poledne. Tak jsem šel na stopa, protože to je taky něco co prostě dělám...
Pár aut mě minulo, vesměs drahý kousky a řidiči na mě koukali pohledem "z kterýho filmu pro pamětníky jsi vylez". Ušel jsem asi tři kiláčky a nabral mě maník v RAVce, místní borec, hodil mě do Nadrine k tomu úchyláckýmu kostelu.

Pak jsem zas dva km popošel a vzali mě mladí lidé, jejichž huskyové mě z kufru olizovali, byla to sranda. Hodili mě za most a už další auto byl Peugeot s chlapíkem úplně bez vlasů, co jel, hádejte kam, no přece k hotelu Nevímjaksejmenuje a vyložil mě přímo u auta. Pokecali jsme, vyprávěl jsem mu o vejletě a jak se sem vrátím v létě s Dádou a on ze měl vymámil slib, že strávíme noc v jejich hotelu. Protože maj bazén, nebylo co řešit a plácli jsme si.

V autě mě čekal rozjedenej zelnej salát, na ten jsem se těšil už od soboty, nikam nevodešel, tak jsem ho dojed a vyrazil k domovu.

Fučelo, autem to trochu házelo a příjemně mě to uspávalo, tak jsem radši zapad na parkoviště a dal si poctivých dvacet. Následně osvěžen za zvuků posledního alba Green day (musím trénovat, čeká mě s Marťasem koncert v Antwerpách) jsem báječně dorazil dom.