Tenhle týden jsem si uvědomil, jak vyladěnou mám ranní rutinku. Budík zazvoní v 6:30, ale nevykopu se dřív než v 6:50. První kroky vedou do koupelny, vyčistím si zuby, což mě jakž takž probere. Pak jóga, pozdrav slunci, který teda tou dobou eště zařezává. První drobnost: celá léta jsem cvičení začínal pravou nohou dozadu. Když jsem to teď zkoušel levou, skoro to nešlo zacvičit. Trvalo asi 14 dní, než se mi to povedlo dobře, ale furt to cejtím jako divný a když se vrátím k pravé noze, je to jako vlézt do vyšlapanejch bačkůrek.
Po pozdravu slunci přicházívala ásana zvaná zkrut.
Dlouhý měsíce jsem moh cvičit jenom základní způsob, na ten "správnej" jsem byl poránu moc ztuhlej. A pak se cvičilo prkno, a nakonec kliky.
Nedávno jsem zjistil, že když vložím prkno mezi pozdrav a zkrut, zahřeje mě to natolik že zkrut dám líp. Né až tak jako frajer na fotce, ale je to blízko.
Cesta do práce má mnoho variant, strašně záleží na počasí, tedy deštivosti a blátivosti. Nejkratší verze vede kolem koňských výběhů a je to slalom mezi hromádkama, pak přetne vcelku rušnou silnici a letí z kopce úvozem na blátivé překřížení cest. Tam je vždycky výzva nespadnout při ostré zatáčce v tom blátě a zároveň zachovat dostatečnou rychlost na prudké stoupání do kopce. Semafory u kostela, který zbytečně zdržujou a někdy, když vidím široko daleko nic, je profrčím narudo. Pak brutální sešup jednosměrkou, naštěstí v tom správném směru, kde řadím nejtěžší převod. To už jsem v poměrně hustě obydlenejch čtvrtích, takže velkej pozor na přednost z prava, kterou Belgáni berou vážně jak slovo Boží.
Za kruhákem pokračuje zvláštní jednosměrka, kde kola mají povolen vjezd i "v protisměru". Tam mi sice jedoucí auta většinou uhybaj mezi ta zaparkovaná, ale já na revanš radši proaktivně jedu po chodníku, což je další belgická specialita. Další kostel, další kopec; tam se volí delší silnice nebo kratší proluka pro chodce, volím podle toho, jaký mám zrovna ten den kolo. Časově to vyjde celkem stejně, ale proluka je větší legrace. Obě cesty se spojujou zase na vršku kopce, kde to je přesně 5 km a dalších 5 je přede mnou. Jedou se většinou z kopce a po chodníku a překážkami jsou jen boční ulice, někdy jen tak, někdy se semafory.
Dole v údolí, pod dálničním mostem, probíhá už několik měsíců velká rekonstrukce. Auta tam stojej ve frontě a já musím čekat na speciální mobilní semafor, abych moh jejich dvě fronty přetnout napříč. Občas někdo nešikovně zastaví zrovna na tom přechodu a vyslouží si ode mě naučné pohlazení po kapotě nebo po zadním skle, podle toho, kudy ho zrovna objíždím.
Zas kopec a už jsem zase v polích, co tu kolem naší administrativní budovy jsou. Takže další bláto a další ostrá zatáčka, kterou musím ustát v určitý rychlosti, abych zmák finální kopeček.
Celkem 9.6 km, rekordní čas je tuším nějakých 23 minut. Při čekání na semafor se mi stopky na Runtasticu automaticky vypnou, ale až po nějaké penalizační prodlevě.
V práci je obtížná logistika, protože musím projet parkovištěm v protisměru ke klubovně, kde je sprcha, a pak už osprchovanej a převlečenej znovu v protisměru k přístřešku na kola. Nejtěžší je nezmazat se a taky nezmrznout :-).
Do kanceláře vcházím v legrační kombinaci slušňáckejch kalhot a bot a na tom jen lehce špinavá větrovka a batoh. Větrovku hodím na ramínko visící přes nástěnku, nahodím pracovní bundu (po 9 měsícíc mi konečně udělali i jmenovku). Tím rutinka nekončí, ještě jdu posnídat bagetku s máslem a sýrem, vajíčka a džus a přečíst maily. Vyjma dneska, kdy píšu tenhle post.
Žádné komentáře:
Okomentovat