Mikro Ardeny podruhé

Asi si vzpomenete, že v Adrenách už jsem byl, na Eislek trailu 106km. Tehdy jsem ušel jen nějakých šedesát a musel jsem pro vlhko v botách a leckde jinde vzdát. Tenhle víkend jsem měl příležitost cestu dokončit.

Do výchozího města Houffalize jsem dorazil v pátek večer. Trošku jsem bloudil a maličko někomu vjel omylem do dvora, ale nezlobili se. Nakonec jsem auto nechal u hotelu Nevímjaksejmenuje a vyběh jsem si nahorů na bivak, jedno ze čtyř ofiko bivakovacích míst v kraji.

Ačkoliv nepršelo a ani nemělo, všude bylo mokro, přirozeně, přece jsme v Belgii. Rozhodil jsem proto spaní na betonový podlaze přístřešku s grilem. Beton, přátelé, to je prevít, studí i skrz nafukovačku. V noci jsem pod sebe naházel bundu, kalhoty, všechno prostě. Příště musím zajít radši do lesa, buď hodit spaní tam, nebo aspoň dotáhnut nějaký chvojí na izolaci. Tato noc byla prostě taková cool.

Ráno raníčko jsem vylez, navařil čajík, posnídal housku se salámem (to se tu teď bude docela opakovat, v podstatě každý jídlo kromě sobotní večeře byl čaj a houska se salámem) a vydal se na cestu, což vlastně znamenalo zpátky kolem auta ;-), projít městem a hurá do světa.

Počasí přálo, cesta bahnitá, s jedním nebo dvěma brody, se vinula lesem podél řeky Ourthe a občas uhnula k nějakým atrakcím typu vesnice nebo chatky (k pronájmu!).

Už jsem měl slušnejch dvanáct kiláčku v nohách, když jsem přišel k ceduli Vítejte v Houffalize. Naštěstí jsem čet špatně, byla to prostě nějaká vesnice v té oblasti. Jméno Houffalize je tak trochu značkový a proto si ho ostatní osady pučujou, aby je to povětšilo a turisty natáhlo.

U silnice mě zaujala jiná atrakce: "Když už musíte házet odpadky do přírody, čuňátka, tadyk máte aspoň nějakou zábavu. Kdo se trefí z jedoucího auta, ha?" I když myslím, že tento koncept se asi neujme.

Chvílema to bylo docela do kopce a logicky jsem se pak octnul na kopci, celej zpocenej.

A chvílema jsem vzpomínal na seriál Červený trpaslík, kde hlavní postava jménem Lister byla taky pěkně praštěná.

Řeka se mi mezitím z rozměru cca Blanice rozšířila na cca Vltavu a proto jsem ocenil fešácký most.

To už bylo ku poledni, pročež jsem poobědval hádejte co a pak se uložil mastňácky na lavičku, abych dospal tu studenou noc. Nevybral jsem si nejlépe, poněvadž kolem chodili lidičky po mostě směr soutok Ourthe a Ourthe a každej druhej se mě ptal, jestli nejsem prodejce Sava? Sava bjan, mersí, odpovídal jsem klidně a snažil se spát dál. Když už to takhle dál nešlo, sbalil jsem si věcičky a vyrazil dále.

Další kroky mě vedly, jak už bylo naznačeno, na soutok. Soutoku z jedné strany vévodí mega-turistický komplex, z druhé strany do přírody vetknuté umělecké dílo. Nebo nabouraný supertajný projekt Wehrmachtu z druhý světový, těžko říct. Posuďte sami díky autentickým dobovým záběrům:

Od soutoku cesta vedla dál dle řeky, nyní již mohutné a s ničím se nemazlící. Dokonce ani s tou turistickou stezkou, kterou chvílema zaplavovala zpola, chvílema úplně.

První dobrou radu jsem dostal od této cedule, která říkala, že další cesta je obtížná, strmá, klouzavá a že prostě stojí za starou bačkorku. A naváděla mě, ať to vezmu přes vesničky Filly a Nadrin. Protože mi názvy přišly sexy, uposlechl jsem a prošel malebnými, důsledně udržovanými a opečovávanými osadami. V jedné z nich měli tenhle kostel oblečenej jak na BDSM akci.

A o kousek dál zase tenhle domeček, jehož vstupní dveře evokovaly řadu dotazů.

Následně mě cesta zavedla zpátky do lesa a podél zurčícího potůčku zpátky k rozvodněný řece.

 Potíž nastala u skály, kterou stezka normálně podchází, ale vzhledem k aktuální situaci a nedostatku šnorchlu (point na zlepšenou příště) bylo potřeba skálu přelézt horem. Tam jsem zjistil, že na takový riskantní kousky jsem už trochu starej, trochu unavenej, trochu sám a bágl je trochu moc těžkej. Pročež jsem namísto cestou skála-travers zvolil cestu hurápřímodokopce, kterou už ten den přede mnou aspoň jeden člověk též absolvoval, takže byla naděje, že to někam vede. A vida, vedlo to přímo ke keltskému hradišti, kam jsem se chtěl oklikou beztak dostat. Měl jsem velký štěstí, že jsem předtím mazaně nabral z řeky (přes filtr) vodu, protože dolů-nahorů už bych to asi podruhý nedal.

Navařil jsem instantní jídlo z Dekáče. Měl jsem dvě, kuře na kari a těstoviny boloňéze. Protože boloně mi Dáda nechala doma asi šest porcí a jed jsem je nonstop od středy do pátku včetně, vyndal jsem si to kuře a šel zažehnout oheň na plynovařiči. Ale následně když voda bublala, prostě jsem nemoh to kuře zaboha najít a tak hádejte, co jsem měl k večeři. Taktéž v neděli po návratu domů. Boloňské já prostě rád, tak proč bych si je nedal. A kuře? Kuře bylo schovaný pod lavičkou, srab, tož naň dojde zas příště.

Poučen z předchozího nočního nezdaru zrobil jsem si takový košťátko, s jehož pomocí jsem nahnal do pytle nějaký listí. Následně, poučen z YouTubových videí, jsem si stvořil ložnici jak pro princeznu, zapad do spacáčku a mastňácky čučel na Netflix (Better Call Saul, díl 1 a 2).

Mezitím přišli nějací dva kluci, co už jsme se viděli cestou, řekli, že tohle je moc chytrý místo na spaní, protože zas příde fukéř a tady nejsou žádný stromy, který by na nás mohly spadnout. Postavili o kus dál. 

Jak jsem tak ležel, v teplíčku, napapanej, dokonce i zuby jsem měl vyčištěný, přemejšlel jsem, jak málo člověku stačí ke štěstí. A hned co jsem to domyslel, obloha se zatáhla a začalo tradiční belgické počasí. Ale o tom zase příště.