Bylo to dobrodružství part II.

Depa sem to přestal, než jsem byl hladem tak hrubě vyrušen z vyprávění. Jo, jak pršelo. Pršelo moc. Celá cesta byla blátivá, voda v tocích, co se kolem nich celý trail vine, byla vysoko, někdy dokonce tiptop aby se nepřelila přes lávky.

Taky bylo bahnivo. Já byl sice docela vybavenej, pončo spolehlivý, boty nepropršávací, proti blátu jsem měl takový šikovný návleky.

Jenže pak, to byla už neděle (vyrážel jsem z druhého spaní asi v 0:00, takže technicky neděle), se přidal k panu dešti ještě pan vítr. Chytli mě tradičně na místě, kde se nebylo kam schovat, byla to drsná kombinace tma, fukéř, liják, okolo bahno.

Bylo mi jasný, že nemám šanci se zout, přetáhnout přes kalhoty ještě nepromokavky a znovu se obout, tak jsem zaťal zuby a šel dál, esli třeba nepotkám nějakou salaš nebo chlív, blbec. Během patnácti minut mi propršely návleky, voda nasákla nohavicema a ponožkama dovnitř do bot a během dalších deseti už jsem čvachtal. To by pořád ještě šlo, dokud se člověk hejbá, tak úplně nezmrzne, i když to bylo nepříjemný. Ale jak se mi vopřel vítr do ponča, propršel mi batoh, nasákla péřovka i spacák, takže ani kdybych dorazil někam na dobrej bivak, zbytek cesty by stál za bačkůrky. Morál byl celkem dole, ale jak lilo, měl jsem mokrej i telefon moc na to, abych hledal nějaký MHDčko v neděli v šest ráno. Tak sem šel dál. Cestou jsem si taky všim, že se mi vlhkost dostala do USB od telefonu a že se odmítá nabíjet, tož prima, kdyby se mi vybil, byl bych úplně v háji s navigací i s MHD. Tak jsem ho přepnul na úspornej mód, tim se vypla navigace, a šel jsem pomalu, abych nepřešel případnou odbočku. V jednom místě probíhaly lesní práce a stromy se značkama byly pokácený, zato tam bylo dvakrát tak hluboký bahno a v něm louže. To je zas výhoda, že když vám čvachtá v botách, už nemusíte hledat nejlepší cestu, prostě dete geráde aus.

Vítr dul dál, tak jsem batoh nechal osudu, jen ho oblík do batohový pláštěnky, a sám sebe zabalil do vlhký péřovky a ponča a sepjal to bederákem tak, že jsem měl siluetu jako ruskej voják.

Jednu chvíli dokonce asi na pět minut vykouklo potměšile slunce, právě dost na to abych vytáh telefon a zjistil, že musím dojít až do Houffalize, nějakejch celkem tak dvacet kiláčků počítáno od startu, a tam že pojede záchranný bus do civilizace.

U Houffalize je jediný oficiální povolený bivak, teda jeden ze čtyř v celých Ardennách. Původně jsem tam plánoval minimálně odpočinek, ale byli tam nějací mastňáci s Hummerem a pekli nějaký masa, tak jsem šel dál do města.

To už jsem měl v nohách za noc a den a noc a dopoledne chůze nějakejch 63 kiláčků plus občasná kufrovačka, a i když mě to vlastně docela bavilo, bylo mi jasný, že s rizikem nedobíjícího se telefonu, spacákem durch a nejistým spaním další noc je čas to zabalit.

Bylo asi poledne a i když jsem valně neměl hlad, vlastně celej víkend jsem se musel do jídla trošku nutit, v turecké kebabárně bylo prima. Na záchodě jsem se převlík do posledních suchejch věcí, jen ponožky jsem nechal protože do mokrejch bot by nebyly k ničemu. Pak jsem udělal jen malé faux-pas, když jsem si objednal gyros pita, což je řecký termín pro to samé, ale pan Turek se nezlobil a pak jsem to vyžehlil aspoň poděkováním teşekkür ederim, pán byl v pohodě a ukázal dvě řady báječně zkažených zubů, asi od věčnýho pojídání toho gyrosu... kebabu!

 

Do odjezdu busu, ten den druhého a posledního, zbejvaly dvě hodiny, tak jsem hodinu čvachtal po městě - hele, prádlomaty, sakra tady by se bejval dal usušit ten spacák, hele, tenhle Santa Klaus je drsoň ale asi brzo spadne, protože má na slanění fakt blbou techniku - a pak jsem hodinu mrznul na zastávce, aby mi ten bus přece jen neujel.

Protože jsem v noci spal málo a v busu bylo teplo, vytuh jsem a jen se modlil, aby mi některej ze spolucestujících nevystoupil s batohem. Dopadlo to dobře, batoh byl v zavazadlovém prostoru OK, a celej spokojenej leč stále s mrznoucíma nohama jsem vylez v Lutychu na nádru. Pěkný nádraží, za denního světla a když zrovna neprší, radost pohledět. I na další architektonické skvosty.

V Lutychu mě vyzvedla Dáda, taky byla docela dobitá (leze na ní rýmička) a chtěla, abych řídil. Tak říkám OK, puč mi boty, a jelo se. Eště že máme stejný číslo a eště že se ten den nerozhodla třeba pro kozačky. :-)

Doma je prima, až moc teplo na muj vkus, a odpočatej, napapanej, usušenej a vohřátej mám zase dobrodružné spády. Kdo pamatujete na Gordelroute 100km okruh kolem Bruselu, co už jsem jel dvakrát, tak přemejšlím, že bych si ho dal zejtra v noci. Uvidíme.