Dnešní den byl prostě ideální. Protože víte jak se říká, že člověku je úplně nejlíp když je mu strašně mizerně a pak se mu trochu uleví? Tak já jsem dneska ráno oslavil osmačtyřicet hodin bolení břicha, který mě začlo bolet už v Rokytnici a dosud úplně nepřestalo. Vybírám si tímto tématem každou fňukací čtvrthodinku (institut fňukací čtvrthodinky už jsme si objasnili dřív, že?), a i tak to moc nepomáhalo, až dodnes. Dneska jsem to vzal vylučovací metodou...
* nepozřel jsem předmět anorganického charakteru, třeba Lego nebo výrobek školní kuchyně
* nepozřel jsem potravy jedovaté ani jinak unikátní, kterou by si nedali jiní
* nemám akutní infekci některé části trávicí soustavy, dokonce ani té, o níž lidstvo ještě netuší její základní funkci anebo účel
* nemám ani teplotu, ani jinak mi nic neschází
* a po všech stránkách jsem zcela průchozí, s naprosto normální frekvencí i konzistencí
... zjistil, že mě břicho bolet nemůže. Tak přestalo. Juchů!
Ideální nebyla předpověď počasí na dnes (déšť, prej), ale skutečné počasí už bylo bez chybičky, takže spokojenost, lepší než naopak.
Ideální je též nálada obyvatelstva (kat. 1A podle C&K nařízení), ať už našinci, pani domácí Frau Posch, vostatní turisté včetně spolubydlících španělek (mamka s cérou, tipuju) v našem penzionu.
A ideální byl i náš dnešní výlet. Vyrazili na rozchození na jednu z doporučených cest z knihy Turistický průvodce rakouskými alpami a to konkrétně číslo 20 - Přes Filzegg a Schönbichl 2049 m.n.m., pohodový přechod se snadnou zpáteční cestou, jak hlásal popis v knize a nemýlil se.
Nyní k fotkám jalovkám.
Nejprve bych rád podotkl, že členové ÖAV (rakouský alpský svaz) zřejmě nedávno dostali za uši od svého hlavního führera s tím, že ta česka simulantenbande má lepší značení turistických cest a jak je to donner himmel mošné?! Takže se rozhodli, že se rozdělí na tři party: jedna bude malovat značky na stromy, druhá na kameny a tředí bude po cestách zatloukat už označené dřevěné kolíky. Na této cestě se nějak potkali a žádnej nechtěl ze svojí mise slevit ani na okamžik, takže každej strom i kámen po cestě byl označenej.
I tak se nám s Dádou podařilo z cesty sejít!
Až telátko, na které jsme narazili, a které zoufale chtělo jít s náma, nám prozradilo, že naše cesta je cesta slepá a že se musíme búúúúú vrátit. Poděkovali jsme... a nechali ho za elektrickým vohradníkem. Protestovalo ještě asi deset minut a jeho bučení se linulo údolím.
Výhledky tradičně byly impozantní
a krávy byly poschovávaný všude.
Že furt vodbočuju, věděli jste, že tady v Krimmlu krávy pořádají taneční dýchánky? Hele:
Prostě kraví kultura s plnou parádou. Což mě, bejvalýmu kovbojovi, dokonale vyhovuje. Ale zpátky na kopec Schönbichl: na kopci chybí tradiční kříž, což členy ÖAV tak drtilo, že tam přinesli aspoň přenosnou cedulku takovou, jak říká švagřík, vyndavací-zastamdací.
Když jsme slezli ze Schönbichlu, bylo ještě zatraceně brzké odpoledne a když se stále nedostavoval avizovaný déšť, rozhodli sme se prozkoumat blízkou vodní nádrž Speicher Durassboden, to je tajklencta hned vedle.
Kolem nádrže vede desetikilometrová stezka pro běžce, chodce i cyklisty, tak jsme si sundali pohorky, nandali sandále a šli se projít. Dáda neomylně vyčmuchala hospodu, kde jsme sprovodili ze světa zweimal Radler, zweimal Leberknödelsuppe, zweimal Milchkafee, zweimal Apfelkuchen, mit Sahne, natürlich. Nám ta němčina ale jde ein-zwei, paní profesorka Ptáčková by ze mě měla radost.
Po cestě jsme si vzpomněli na Vítka, protože jsme viděli zajímavou cedulku s nápisem Parcour. Takhle se dělá po rakouském způsobu, žádný poskakování vokolo a hlavou dolů, ale hezky v klidu a držet balanc života, vesmíru a vůbec. Možná to není až tak úplně blbej nápad.
Teďko už sedíme zas doma, ucraprtaní. Škoda že tu není Brnčos, protože sháním nějakého parťáka na megašachy co máme kousíček vod baráku. Tak snad jindy.
A zítra uvidíme, zatím je plán přesunout se autmo k té samé vodní nádrži a od ní vyrazit soutěskou vzhůru na chatu Zittauer Hütte. Se těšííííííím!
Žádné komentáře:
Okomentovat