V pátek 13.3. jsme to zabalili v práci a odebrali se "na matrace", neboli na home office. V pondělí jsme dostali tu nešťastnou zprávu o dědovi Emánkovi. Ve čtvrtek 19.3. jsme naložili Lexusa pár drobnostma v domění, že se podíváme na pohřeb a povalíme zpět.
Cesta z Brusle do ČR probíhala poměrně hladce, bylo málo aut, vlastně jenom kamiony. Navigace si všimla zácpy na přechodu v Rozvadově a hnala nás severní cestou, jakoby od Teplic. Prostě přes východní Německo.
Východní němčouři ještě nebyli zdaleka tak zblblí jako zbytek světa, takže tam zvesela fungovali jakoby nic. Když jsem vlez na pumpu s rouškou a v rukavicích, pumpař poulil oči překvapením jako kdybych byl člen protichemické jednotky. Pak vykouk z okna, uviděl belgickou SPZtku a jen prohodil "mersí". Asi měl chuť na tu čokoládu...
Na hraničním přechodu měla být zácpa a drsná kontrola. Realita byla taková, že dvouproudou silnici stáhli do jednoho pruhu, ale kamióny pouštěli plynule bez zastávky. Protože jsme se schovali mezi dva, skoro jsme projeli taky, ale pak jsme uslyšeli řev a raději zastavili. Přišel pán s bříškem v černé generické uniformě bez insignií a šátkem přes obličej. Ha, bandita, tipoval jsem, ale byl to zřejmě jen pohraničník v zácviku. Nasadil jsem si roušku, stočil okno a povídám "dobrý den". Bandita na to "jste Češi?" a my, že sichr. Esli prej máme doklady. Tak jsme vyndali český pasy, bandita se jich štítil dotknout a povídá "tak jeďte".
Protože se v ČR zřejmě nijak závratně nekontroluje rychlost jízdy, z hranic dom jsme dorazili v rekordním čase, co jen šlo z chudáka hybrida vytlačit.
V pondělí byl pohřeb, standardně smutnej, ale důležitej pro rozloučení s prima dědou, tchánem a tátou. Po pohřbu jsme se slezli u Anči na Stochově a skrz roušky tlačili chlebíčky, zákusky a víno.
Od tý doby makám. Spojení do práce je dostatečný. Původně tu dost chyběl stůl a židle, ale nahradili jsme improvizací, rodinnou zápůjčkou a drobnými krádežemi.
Pracovně jsem víc busy než kdy předtím, asi je to spíš důsledek konce fiskálního roku než koronavirové krize. Vlastně koronavirus a jím způsobená karanténa maj ten efekt, že lidi dělaj víc (blbostí) než kdy předtím; čas, kdy by normálně jeli do práce nebo kdy by po práci šli na prochajdu okolo budovy head officu nebo kdy by zas jeli domů, furt věnujou práci. V důsledku to znamená, že i já opustím noťas třeba v pět odpoledne a ráno už tam mám zas padesát nepřečtených zpráv, na které je potřeba reagovat. Jen než dopíšu tenhle post, naskáče jich takovejch patnáct. Taky klucí makaj strašlivě, vod rána do noci.
Docela běháme, buď s Brnčosem viz předchozí posty, nebo sám. Denní ranní dávka je od 8 do 10 km a tento měsíc se už urodilo 106 naběhaných. Ještě to tak na čtyřicet vidím.
V rámci podpory lokálního businessu chodíme pro jídlo do Motelu, protože kdyby pan Panc zkrachoval, už nikdy by nebyly zvěřinové hody, rybí hody, vepřohody nebo Martinská husa, a to by byla větší tragédie než celej COVID.
Je tu celkem kosa, mám dojem, že o víkendu dokonce chvíli sněžilo. Chtěl jsem to zachytit na fotce, ale asi to ani neni vidět.
Nic moc jsem si s sebou nevzal na sebe, takže točím jedny tenký jedny tlustý fusky, spoďáry jsem dokoupil v Tescu ve slevě čtvery za kilo, no nekupte to, a místo rukavic na běhání používám rukavice do tanečních 😁. Taky jsem si v Belgii nechal strojek na vlasy, takže jsem zarostlej jako Ezop (Ezau, tatínku, Ezau, syn Izákův a bratr Jákobův) a tipuju, že než se vrátíme, polezou mi vlasy až do vočí.
Žádné komentáře:
Okomentovat