Je to už dávno od KVOKu a byl jsem tedy decentně upozorněn, že by nebylo od věci zaznamenat a publikovat nějakou novou zajímavost.
V sobotu (jedenáctého) odpolko už jsem měl všechny položky na víkendovém "tudú" listu odškrtané a proto jsem sbalil všechny potřebné propriety (viz
Mikrodobrodružství Blaník), naskočil do dobrodružného vozidla a uháněl směr sever. Do Pece jsem přijel asi v devět, všechno jsem naházel do báglu a začal stoupat obřákem vzhůru. Cestou sice díky tmě ubyly "výhledky", ale přibyly strašidelné výjevy. Třeba Důl Kovárna nebo Vodárna pro Sněžku, která je tak stará, že jí ještě instaloval pan Daněk osobně. Kolben tehdy nemoh, byl na stáži u Edisona.
Když jsem dorazil nahoru, byla samozřejmě tma, ale od Polské boudy jsem viděl cestu zvýrazněnou bludičkama čelovek nějaký polský skupinky dobrodruhů alkoholiků.
Nahoře jsem ze všeho nejdřív začal vařit, protože jsem měl žížu a málo cukrů v krvi. Bod na zlepšení: lékařský líh 60% hoří v tom větru naprd. Technický líh 90% je mnohem lepší a při hoření voní úplně stejně. :-)
Seděl jsem vedle dřevěný rotundy a Poláky nechal na jejich straně hory. Asi jsem u toho vaření byl moc hlučnej, protože zpoza rotundy vylez nějakej přizrak, chvíli okouněl a pak se zeptal, jestli třeba nechci spát taky vevnitř. Šel jsem na chvíli na návštěvu a zjistil jsem, že tam má eště kolo, takže je tam už tak narváno a navíc podlaha byla kamenná. Já neměl nafukovačku ale jenom pěnovou matraci, takže jsem hledal měkčí terén, a proto jsem mu poděkoval a místo toho si ustlal na verandě Poštovny, kde jsou báječný rovný prkna a nejlepší výhledka. Sice bylo nutno překonat plůtek s pichlavým pletivem, ale všechno zlé je pro něco dobré - pověsil jsem si na něj mokrý prádlo.
Musím přiznat, že jsem měl maličko nahnáno, že z Poštovny někdo vyleze a bude prudit a zvlášť, když jsem za sebou slyšel zřetelný chrastění, už jsem si připravoval argumenty. Ale nakonec se ukázalo, že to byli další tři Poláci, který jsem asi vyděsil stejně jako oni mě.
Usnul jsem okolo půlnoci a spal přerušovaně, protože každou chvíli nahorů dorazila jiná partička lidí, udělali "Jóóó tyvoe dali sme to!!!" a zas šli dolů. Myslím, že to byly následky situací, kdy se sedí v pohodlí nějaké dobré restaurace v Peci a nějaký akční trouba zavolá "A co kdybysme vyběhli na Sněžku, kdo do toho de?"
Když konečně odpadli alkáči přijímající každou výzvu, začali se trousit týpci co přišli přivítat východ slunce. Ne, že bych se taky netěšil, ale vstávat kvůli tomu ve tři, to bych asi radši někoho poprosil, ať mi to vyfotí. Třeba takhle: maličko a nevidíte mě...
... a maličko a vidíte mě.
A tak dále, až nahoru.
Davy houstly, tak jsem to sbalil a slušně jako spořádaný občan turniketem opustil verandu Poštovny. Chtěl jsem tradičně uvařit, což jak bystrý čtenář pochopil mě na dobrodružování baví úplně nejvíc, ale tentokrát to nehořelo vůbec, tak jsem valil z kopce a na východ směr Pomezní boudy. Po cestě jsem se konečně najedl a čajem čerstvým napojil.
Už jsem byl vzhůru pár hodin a mašíroval, takže mi ani nedošlo, že je vlastně eště brzo ráno. Když jsem procházel kolem bivaku co je kousek před Pomezkama, vylejzali z něj zrovna nějaký lidi, o kterejch bude eště řeč. Hrozný mastňáci, spát pod střechou když neprší a z pelechu lézt až v půl sedmý, no hnus. :-)
Z Pomezních bud jsem šel dokolečka přes Kostel (fakt tam jeden stojí, velkej, uprostřed ničeho, teda pokud nepočítáme hospodu) a přes Dolní Malou Úpu do Spáleného Mlýna.
Tam mě napadla dosti šílená myšlenka, že zpátky k autu přejdu kopec přes Portášovky a Růžohorky, což byla očividná sebevražda, protože to bylo buď do kopce, nebo do děsnýho krpála. Ťesně pod Růžohorkama, když už jsem měl dost, byla dokonce provokativní cedule o nosičích na Sněžku, kterou jsem už neměl sílu vyfotit. Na Růžohorky jsem dorazil dost servanej, ale kombinace pivo/kulajda/kafe/domácí koláč mě zas postavila na nohy. V hospodě už seděla partička, kterou jsem před pár hodinama viděl lézt z bivaku, akorát že oni to vzali opačnou stranou a jen přetraverzovali pod Sněžkou. Bavili se, že slezou dolů do Pece a budou hledat nějaký způsob dopravy do Hradce a protože jsem tam jel a volna v autě měl tak akorát, nabíd jsem jim svezení.
Byli to zajímaví tvorové, pani asi v mým věku, možná vo chlup mladší, u těchhle mániček to člověk nevodhadne, s dcerou asi starou jako náš Marťas, s bráchou a švagrovou. Udělali si celovíkendovej vandr "na těžko", to jest s báglama na zádech, a už toho měli dost a těšili se domů a do vany. Zjevně toho moc nenaspali, protože dcerka vytuhla hned jak usedla do auta, dospělí chvíli přemáhali spánek, ale asi po dvaceti minutách malou následovali. Hodil jsem je na hradecký autobusák a byli moc rádi. Já taky, že jsem si trochu nakrmil karmu.
A to je vlastně všechno. Pár fotek následuje, protože jak říká švagřík Vojtík, kvantita je důležitější kvality.
