Jarmila vždycky mi radila...

 Jarmila vždycky mi radila, abych pracovní dobu dodržel. Včera mě to ale náramně táhlo na kolo a tak jsem prostě jel. Včera jsem se projet chtěl u Dilje doliny, tak jsem vypnul mašinu dřív o dvě hodiny... a to jsem neměl dělat.

Už jak jsem po třetí odpolko vyjížděl, měl jsem zadní kolo nějaký měkký, tak jsem ho ještě doma dofouk a dobrý, říkám si. Téměř okamžitě po vyjetí začala stávkovat GPSka, furt se vypínala, takže místo šlapání jsem seděl v parku na lavičce a domlouval jí. Když se uspokojila, jel jsem dál. Mokro bylo a blátivo, což je normál, ale po silným větru i pár vyvrácenejch stromů přes cestu, který bylo potřeba objet po louce a za tímto účelem přehodit kolo i sebe přes plůtek z ostnáčů. Když jsem kolo přehazoval, nějak na mě syčelo a vskutku, díra jak prase. Taky začlo parádně lejt a pro zahájení opravných prací bylo potřeba nejdřív najít suchý místo pod střechou, což se eventuelně povedlo ve vesnici Terlanen. Zablácený kolo jsem narval do autobusový zastávky a jal se ho zkřehlejma rukama rozebírat. Vyměnil jsem duši, leč moje cestovní pumpička odmítla foukat. V tu chvíli se mě zželelo místnímu borci, kterej jako by z oka vypad panu Skrbkovi z cykloservisu ve Veltrubech, a pučil mi vlastní pumpu. Nafoukal jsem kolo na potřebnej tlak, tj. hodně, vrátil pumpu a jal se pokračovat v jízdě s vidinou eště aspoň sto kiláčků.

Vo pár minut pozdějc jsem v lese zase přenášel kolo přes nějakou zábranu a zase slyším ty hady syčet. To už jsem byl bez rezervní duše a na lepení nebylo pomyšlení, tak jsem to votočil a tak tak na měknoucím kole dojel dom. Hygiena kola a následná inspekce ukázaly, jak je důležitý před výměnou duše zjistit příčinu defektu. V plášti byl trn jak nosorožčí roh, takže jsem měl krásně proděravelý dvě duše úplně na stejným místě.

No tak sem ten zapomenutej roh vytáh, vložil už slepenou duši nafoukal a .... zas hadi. Zkrátím to: eště tam byl střep. Ten už jsem nefotil, už nebyla nálada.

Dneska, tj. v sobotu, jsem vyrazil cestu GR Dijleland zopáknout. Díky bohu bez defektů, zpočátku se jelo dobře, sice non-stop lilo a některý louže byly nevyzpytatelně hluboký, občas až po osy kol. Bláto bylo vyzpytatelně klouzavý, to už my belgičaní máme tak nějak v DNA, takže jsem jel pomalu, jistě a bez držkopádů. 

V Leuven jsem se stavil na burito, pak se setmělo, ochladilo se z příjemných tří stupňů na méně příjemnou nulu a začlo pro změnu sněžit. Protože už jsem měl nohy i ruce promočený durch, zima si vybrala svuj díl a přestal jsem cejtit nejdřív nohy, pak i ruce, což bylo zábavné zejména při brždění, který jsem reguloval spíš podle napětí svalů na předloktích než podle citu v prostech. 

A když se mi do cesty postavil zákaz vjezdu do parku, skrz kterej jsem měl v plánu pokračovat, nebylo už co řešit, otočil jsem to na domov a upaloval, co mi kolečka stačily, abych úplně nezmrz. Je to hezky vidět na mapce, jak ten návrat z Lovaně je krásně červenej.

Dokonce podle Garmina to byl chvilkama i útok na vítězství v Tour de France 😎. 

Ale spíš to bude tím sněžením co mate satelity.
154 dní do Mil. Se vsadím, že v Čechách si borci takhle báječně nezatrénujou, teda pokud zrovna nemaj ty tlustý kola do sněhu.

V Dekáči koupíte všechno

 V Belgii nakupuju, jako všichni, sportovní věci jedině v Dekáči. Má tak agresivní cenovou politiku, že prostě potřel konkurenci. Taky má poměrně širokej sortiment. Jak vidno z úvodní obrazovky, prodává kdeco, včetně dětí. Nejsem si jistej, jestli jako společníky, tažné muly, instantní potravu nebo na náhradní díly, tož se tam muším stavit a vyzjistit to na místě.

Vejletujeme

 Já vím, že spousta lidí tohle období prožívá těžce, jsou nemocní, starají se o jiné nemocné, jsou izolovaní a prostě maj depky. My tady v Brusli máme to štěstí v neštěstí, že jsme všichni fit, podle všech ukazatelů (testy jsme neměli) už jsme všichni prošli Kóvidem a vostatním vodsud nijak pomoc nedokážem. Tak, co se dá dělat, aspoň poznáváme krásy této zajímavé země. Vezmu to opačně než chronologicky... což je retrospektivně? Tak nějak...

Minulý víkend, 7.11., jsme v pátek po práci a po škole sbalili pár fidlátek a odjeli na pobřeží, na severní stranu, blízko hranic s Nizo zemí. Bydleli jsme jednu noc v hotýlku Ter Zeale ve vesničce Westkapelle, blízko hóch nóbl turistické destinace Knokke-Heist. Na příjezdu jsme dostali inštrukce "tady je bar, normálně se tu obsluhuje, ale protože Kóvid, vemte si co chcete, zapište se a ráno se vyrovnáme". Taky snídaně se servírovala až na pokoj, no prostě veliká pohoda. Po snídani jsme vypadli a šli se zlehka projít, necelých 20 kilometrů, nejdřív na pobřeží, pak podél pobřeží na hranice k přírodnímu parku Zwin a pak eště dokola. Jako vždy, hlavní palivo na cestu byl chleba se salámem, jabka a eště jsem v drogerii Kruidvat (kurvadrát) koupil tři čokošky ve slevě. Bylo vedro, aspoň 16 stupňů, takže svlíkačka postupně až do trika a kraťasů. Ne, tentokrát jsme se v moři nekoupali, i když plavky jsem si samozřejmě vzal.

Víkend předtím, v pátek 29.10., to bylo úplně jiný dobrý drůžo. Jeli jsme autem do Arden do Houffalize, do super kempu, kterej měl otevřeno poslední den. Večer lilo, chatku nám už neprodali, tak jsme postavili stan, rozbalili spacáky, navařili na zápraží té zavřené chatky a ulehli ke spánku. Asi za minutu jsem zjistil, že do stanu pro dva se tři nevlezem, tak jsem přechrup na tom zápraží a bylo to prima. Ani Dáda moc nenadávala, i když bylo vidět, že má co říct :-). Pak ráno jsme navázali na cestu Eislek trail 100 km a pěkných 28 kilometrů se po ní prošli, podél řeky, už ani nepršelo, bláta jen minimálně, zato hub bylo nahusto. Nazpátek jsme jeli místním linkovým busem, kterej nás nechtěl vzít, protože jsme neměli lístky, který nám nechtěl prodat, protože Kóvid. Tak jsem si chtěl nechat aspoň koleno vrtat, ale jak řečeno, nakonec jsme jeli zadarmiko.

Tejden před tím byly prázdniny a dovolená. Marťas teda nezná bratra a maká ve škole jak barevnej... možná spíš jak bílej, dneska člověk vlastně neví, ale my s Brnčosem jsme si v pondělí 26.10. vyrazili jak jinak než na pobřeží, abychom následně v úterý zkusili Brnčosovu výzvu "200 km na kole za 24 hodin". Přechrupli jsme v zavřeném kempu, kterej měl tu výhodu, že byl "in the middle of nowhere" a zároveň jaksi neměl plot, ha ha. Maminka nás vybavila řízkama a salátem, takže jsme měli nabito. Druhej den jsme chtěli dát na kolech cestu od francouzských hranic k nizozemským a zpět. Prvních 100 kiláčků to bylo na pohodu, až podezřele, a po otočce se ukázalo, že nás celou dobu tlačil jižní vítr. Takže za otočkou jsme dali ještě dvacet a když se k větru přidal i déšť a nakonec tma, vyprdli jsme se na to a jeli tramvají. Fotky níže jsou taky buhvíproč retro-seřazený.

Vlastně den před tímhle výletem, v neděli 25.10.,  jsme vzali na pobřeží i naší mamku, abychom se prima prošli, vykoupali v ledovém moři a hlavně obhlídli situaci! ;-)

No a ještě ve čtvrtek předtím, to už jsem měl rozjetou dovolenou, jsem se libově projel na kole. Dal jsem si 134 kiláčků okruh zvanej GR Dijleland a bylo to skvělý, zejména teda díky tomu že okruh je pro pěší a občas tam byly nějaký ty schůdky.

No a to je prozatím vše. Zpátky v procesu, tvoření hodnot a zároveň v teple rodinného krbu, tož co může bejt lepšího! Opatrujte se, myslíme na všechny naše drahoušky.