A dneska jsme to zjistili.
Parchant jeden chlupatej, ušatej, šedivej. To byla moje!
pondělí 23. července 2018
Neštovice pijavice sépie a štěnice
Už jsme zas doma. Protože máme (oprava: mám) paranoiu, že jsme si v kufrech, oděvech či na sobě dovezli nějakýho parazita, všechno musí do karantény, pračky nebo aspoň do mrazáku. I pan Sloník se vydal na dovolenou na Antarktidu. Brnča měl strach, co tam mezi ledními medvědy bude jíst.
A dneska jsme to zjistili.
Parchant jeden chlupatej, ušatej, šedivej. To byla moje!
A dneska jsme to zjistili.
Parchant jeden chlupatej, ušatej, šedivej. To byla moje!
pátek 20. července 2018
Irské názvy, čtvrtek a pátek
Někdy mi připadá, že jsme v Anglii. Hlavně řízení auta a tak. Ale pak si uvědomím jednu důležitou odlišnost a to jsou místní jména.
V Anglii dávaj většinou nějakej smysl, jakože Green Valley nebo Bald Mountain. Tady v Irsku místní jména měst a vesnic, hor či řek nedávaj žádnej smysl, a o to jsou zábavnější. Hodně jmen v oblasti, kde jsme do dneška bydleli, začínalo na Kill. Věděl jsem snadno, že jedeme do Killarney (kill Árný, jakože zabij Arnolda), protože tam byl národní park. Věděl jsem, že pojedeme do Killorglin (kill ogre, zabij zlobra), protože tam je sámoška. Když už bylo vraždění dost, jeli jsme třeba přes Kissane Sheep Farm (kiss Ane, hmmm). Ale jinak jsem byl úplně ztracenej, jména nedávaj žádnej zatracenej smysl.
A zjevně ani Irčanům nedávaj smysl. Koukněte na týhle fotce z průsmyku Ballaghasheen, kterým jsme včera projížděli do údolí Glencar. Na ceduli je napsáno, že Glencar lze překládat jako "Údolí přátelských lidí", stejně jako "Údolí kamenné řeky". Hm, tak babo raď. I když vlastně super flexibilní jazyk, že?
Což nás přivádí ke včerejšku. Včera jsme se rozdělili na dvě party. Parta A, Dáda a Marťas, využili náhlé nabídky na prohlídku ostrova Skellig (volně přeloženo jako Ostrov praštěných mnichů, nebo alternativně také jako Ostrov Luka Skywalkera). Totiž jde o to, že na tom ostrově nejdřív někdy okolo 6-7 století se usadili mniši, co byli tiší, a stavěli tam takový domečky jako úly, v nich bydleli, pěstovali něco málo k zakousnutí, a stavěli dál. No a pak se na tom ostrově usadil Luke Skywalker, George Lucas a Steven Spielberg ho tam zachytili na pár scénách a najednou na ten vostrov začalo jezdit mnohem víc geeků, studovat mnichy a jejich asketický způsob života. Nebo tak nějak.
My s Brnčosem jsme si dali prochajdu po ostrově Valentia, tradičně jsme ušli asi jedenáct kilometrů, neviděli vůbec nic speciálního a přesto jsme si to báječně užili. Vlastně jo, viděli jsme záchod oceněný Irskou komisí pro veřejné záchody jako Top Toilet!
V Anglii dávaj většinou nějakej smysl, jakože Green Valley nebo Bald Mountain. Tady v Irsku místní jména měst a vesnic, hor či řek nedávaj žádnej smysl, a o to jsou zábavnější. Hodně jmen v oblasti, kde jsme do dneška bydleli, začínalo na Kill. Věděl jsem snadno, že jedeme do Killarney (kill Árný, jakože zabij Arnolda), protože tam byl národní park. Věděl jsem, že pojedeme do Killorglin (kill ogre, zabij zlobra), protože tam je sámoška. Když už bylo vraždění dost, jeli jsme třeba přes Kissane Sheep Farm (kiss Ane, hmmm). Ale jinak jsem byl úplně ztracenej, jména nedávaj žádnej zatracenej smysl.
A zjevně ani Irčanům nedávaj smysl. Koukněte na týhle fotce z průsmyku Ballaghasheen, kterým jsme včera projížděli do údolí Glencar. Na ceduli je napsáno, že Glencar lze překládat jako "Údolí přátelských lidí", stejně jako "Údolí kamenné řeky". Hm, tak babo raď. I když vlastně super flexibilní jazyk, že?
My s Brnčosem jsme si dali prochajdu po ostrově Valentia, tradičně jsme ušli asi jedenáct kilometrů, neviděli vůbec nic speciálního a přesto jsme si to báječně užili. Vlastně jo, viděli jsme záchod oceněný Irskou komisí pro veřejné záchody jako Top Toilet!
O Skelligu si přečtěte třeba tady na Wikipedii a Dáda by mohla nahrát nějaký fotky. Nebo třeba napsat vlastní zápis?
A dneska už jsme na cestě dom, v slzách jsme se rozloučili s paní domácí a vyrazili do Limericku. Limerick, jak znalci poezie vědí, je forma verše AABBA, kde A-řádky jsou delší a B-řádky kratší, s humorným a také často obscénním obsahem. Jeden byl použit třeba v Brigitte Jones Diary:
There was a young lady from Wheeling
Who had a peculiar feeling.
She laid on her back
And tickled her crack
And pissed all over the ceiling.
Who had a peculiar feeling.
She laid on her back
And tickled her crack
And pissed all over the ceiling.
No a takový prasárny pocházej právě z města Limerick. Jo a taky je tu univerzita, v jejímž areálu na kolejích jsme po cestě do Dublinu na letiště zakempovali.
Teďko čumíme na telku, kde Dáda hledá ten HURLING!, ale nedaří se a furt narážíme na zajímavější programy. Třeba kriket.
A zejtra vyrazíme po dálnici směr Dublin, máme to eště pár hodin řízení. Možná to vezmem přes nějakej shopping ;-), už máme po dvou týdnech slušnej absťák.
středa 18. července 2018
Irsko středa - Carrauntoohill
Dneska jsme pokořili nejvyšší kopec Irska, co nám roste takřka za humny. Také jsem zlehka ovíněn pintou domácího ležáku od Kate Kearny's. Ale nepředbíhejme. Nejprve ke včerejšku.
Jak už bylo řečeno, včera jsme jeli na výlet po Ring of Kerry; jedná se v podstatě o road trip. Kromě překrásných výhledek a koupání v móři, jak vidno na fotografiích, mě osobně zaujalo velice vtipné použití dopravních značek omezujících rychlost. A zas tu máme ty drobné rozdíly: v kontinentální Evropě značka omezující rychlost naznačuje, že v následujícím úseku není radno ject rychlejc než kolik říká. Někdy je to proto, že tam prostě číhaj chlupatý s teploměrem, ale většinou je to proto, že stav a povaha vozovky není ku rychlé jízdě přizpůsobená.
V Irsku, konkrétně na Ring of Kerry, je situace zcela opačná. Dopravní značka jako jsou tyto
Další snímky naleznete v tradičním umístění hned, jak se dososaj z mobilu, což bude podle odhadu aplikace Google Photos, cituji, celá věčnost.
Děkujeme babičce Marcelce za tip ohledně příčiny našich kožních potíží, je to nyní nejpravděpodobnější vyšetřovací varianta. A protože to byl tip jediný, nevyhnutelně byl vylosován jako vítězný a babička získává první cenu.
Teď už musím jít, Dáda mě vyzývá abychom jeli nakoupit na jejich (Dády a Martínka) zítřejší výlet, který bude zajímavý tím, že pojedou lodí bez záchoda na ostrov bez záchoda, občerstvení nebo přístřešku, aby tam vzdorovali počasí, žízni, hladu a potřebě ulevit si po dobu cca 6 hodin, než je kocábka dopraví zase zpět. Hrabě Monte Christo by na takovém ostrově nezůstal déle!
To my s Brnčosem to jaxepatří roztočíme na pevnině!
Jak už bylo řečeno, včera jsme jeli na výlet po Ring of Kerry; jedná se v podstatě o road trip. Kromě překrásných výhledek a koupání v móři, jak vidno na fotografiích, mě osobně zaujalo velice vtipné použití dopravních značek omezujících rychlost. A zas tu máme ty drobné rozdíly: v kontinentální Evropě značka omezující rychlost naznačuje, že v následujícím úseku není radno ject rychlejc než kolik říká. Někdy je to proto, že tam prostě číhaj chlupatý s teploměrem, ale většinou je to proto, že stav a povaha vozovky není ku rychlé jízdě přizpůsobená.
V Irsku, konkrétně na Ring of Kerry, je situace zcela opačná. Dopravní značka jako jsou tyto
vás informují, že v podstatě to můžete mastit co umíte, i když je jasný, že na silnici o šíři 1.5 auta, ohraničené v lepším případě bujnou vegetací, v horším kamennými zídkami, stejně víc než na čtyřku půl plynu (šedesát) nepojede nikdo. Navíc každou chvíli se z protisměru vyřítí plnotučnej autobus (maj nařízeno jezdit po Ringu jen jedním směrem, protože dva kousky by se nevyhnuli). Takže zkrátka značka říká, že ať pojedete jak chcete, je to vaše věc. Ale stejně, kdykoliv jsem jí po cestě zahlíd, vždycky jsem se od srdce zasmál. A nekecám, ať se propadnu do západního Německa, viděl jsem i značku 100km/h za kterou probíhala nějaká práce na silnici a ti koumácí prostě tu poslední nulu ve značce zatřeli trochou bílé barvy a hotovo.
Podobný přístup je i k míře alkoholu. V Čechách jak známo nulová tolerance, ale technicky když máte nula celá dva tak se to neřeší protože to může mít zcela jiné důvody než plechovku cideru na posilnění. V ostatních zemích evropy obvykle do nula celá pět. Irsko? Nula vosum! :-) A to je důvod, proč jsem si dneska po zdolání Carrauntoohill 1039m nad mořem moh dát k večeři ten skvělý ležák a těch osm kilometrů dojet, tradičně na čtyřku půl plynu a plně pojištěným automobilem.
Když mluvíme o Carrauntoohill, včera při přípravách jsem byl poněkud nesvůj po přečtení tohoto článku z roku 2008, kde zkušení borci horolezci měli určitý obtíže. Říkal jsem si hmm, s dětma, hmm, bez pořádnejch bot a takový, no, šli jsme to zkusit. Nevím jestli díky dlouhotrvajícímu suchu a taky díky absolutně ideálnímu počasí (chladno ale né kosa, zataženo, lehký vánek) se náš dnešní výstup podobal prochajdě z Pece na Sněžku. Vycházeli jsme asi ze 100 metrů nad mořem, takže ten kilák vertikálně jsme poctivě dali, ale jinak pohoda jazz. Profil tratě je vidět na obrázku, ale hodně mi to blbnulo, tož berme s rezervou:
Chlapci byli neustále o sto vejškovejch metrů před náma, holt jsou namakaný, a my krizáci ve středním věku jsme funěli za nima naším tempem.
Nahoře u kříže jsme posvačili a seběhli dolů, jinou cestou samozřejmě, protože děda Emánek nás učí, že se nemáme vracet :-).
Následovala tradiční hospa. Na snímku Brnča poslouchá, jestli je to jídlo eště moc teplý:
Co jiného na to říct než že je to pakůň.
Na dalším snímku vidíte zleva Kate Kearny's Red Ale (neboli výčepní polotmavé), Kate Kearny's Blond Lager (světlý ležák) a Club Orange, to je taková místní Fanta jenže lepší, s kouskama pomeranče, asi dvěma v každé lahvi. Ale chlapci to milujou, Brnča exnul po dva kusy hned jak nám je přinesli.
Další snímky naleznete v tradičním umístění hned, jak se dososaj z mobilu, což bude podle odhadu aplikace Google Photos, cituji, celá věčnost.
Děkujeme babičce Marcelce za tip ohledně příčiny našich kožních potíží, je to nyní nejpravděpodobnější vyšetřovací varianta. A protože to byl tip jediný, nevyhnutelně byl vylosován jako vítězný a babička získává první cenu.
Teď už musím jít, Dáda mě vyzývá abychom jeli nakoupit na jejich (Dády a Martínka) zítřejší výlet, který bude zajímavý tím, že pojedou lodí bez záchoda na ostrov bez záchoda, občerstvení nebo přístřešku, aby tam vzdorovali počasí, žízni, hladu a potřebě ulevit si po dobu cca 6 hodin, než je kocábka dopraví zase zpět. Hrabě Monte Christo by na takovém ostrově nezůstal déle!
To my s Brnčosem to jaxepatří roztočíme na pevnině!
úterý 17. července 2018
Ring of Kerry - diskuse v autě
Já: ... a stejně, Irové jsou božejší než Angláni. Angláni vymysleli *guolf*, kdežto Irové HURLING!
Brnča: Jo, nejdřív se řezali pálkama a pak někoho napadlo přidat do pravidel i míček a branky.
Odesláno z mého chytrého telefonu Samsung Galaxy.
Brnča: Jo, nejdřív se řezali pálkama a pak někoho napadlo přidat do pravidel i míček a branky.
Odesláno z mého chytrého telefonu Samsung Galaxy.
pondělí 16. července 2018
Irsko den už nevím prostě pondělí
Je mi jasný, že všichni čtenáři našeho cestovacího občasníku by rádi znali podrobnosti naší cesty ze Středozemě na Divoký západ Irska. Ale to vás asi zklamu, protože dneska si dáme tipovací soutěž na téma Vodkud pochází ta zatr sakr vyrážka? Dáda mi o tom zakazuje mluvit, protože se prej máme kochat krásama Irska, ale psát zakázáno nemám, tak pojďme.
Vyrážka může mít zdroj interní nebo externí.
Interní: alertická reakce, vnitřní onemocnění virem, endoparazit
Externí biologický: ...to jí něco poštípalo? zkoušel učitel.... neboli kousnutí hmyzem, od komárů přes hovada po blechy; ektoparazit třeba svrab nebo jiný svinstvo
Externí chemická válka: prášek co byl použitej v laundromatu
Něco dalšího.
Skoro všechno, co mě napadá, se dá vyloučit, takže:
* Alergická reakce néééé, protože nás to do jistý míry postihlo všechny a postupně.
* Vnitřní onemocnění virem, tj. nějaká známá dětská nemoc nééé ty jsme měli šichni.
* Endoparazit z jídla néééé, to by začlo všem ve stejnej čas.
* Hmyz néééé, komáry jsme tu nepotkali, hovad pár, ale hlavně nedostali by se pod oblečení. Naopak blechy by se držely jenom pod oblečením, ale některý pupínky nám bydlej přímo na obličeji. Ale pro blechy zas hovoří to, že některý puntíky jsou krásněpěkně v řadě a taky že předchozí paní domácí byla, mírně řečeno, maličko šmudla, ciwe fagt jako.
* Svrab né, má jiný symptomy, tunýlky a tak, a taky svědí víc v noci. Nás to svědí furt stejně, i když každýho jinak intenzivně: Marťas je ve svědění na nule i když na počet puntíků vede (frčí si na Zennaru a je mu to fuk), já tak na jedničce (dvojce v místech, kde mě kousla klíšťata, ale to se nepočítá), Brnča eště furt popírá že by vůbec něco měl a Dáda včera naopak to měla za plnej počet histamických bodů, než si vzala Marťasovo Zennaro… a spokojená vytuhla.
* Prášek z laundromatu je dobrej kandidát, muj oblíbenej, akurát bych řek, že jsme začali nosit vyprané kusy oblečení ve stejnej omakžik ale projevy nastupovaly postupně, což zas vypadá na něco infekčního. Takže furt záhada.
* Něco dalšího: tipy přijímáme v komentářích, správné odpovědi slosujeme a výherce odměníme suvenýrem ve formě třikrát destilované irské whisky Jameson.
No a tím to zatím končí. Jestli jste doufali, že se dozvíte příčinu, to jste si měli raději přečíst nějakou pohádku, ne tuto pravdivou příhodu.
Zejtra Ring of Kerry.
Vyrážka může mít zdroj interní nebo externí.
Interní: alertická reakce, vnitřní onemocnění virem, endoparazit
Externí biologický: ...to jí něco poštípalo? zkoušel učitel.... neboli kousnutí hmyzem, od komárů přes hovada po blechy; ektoparazit třeba svrab nebo jiný svinstvo
Externí chemická válka: prášek co byl použitej v laundromatu
Něco dalšího.
Skoro všechno, co mě napadá, se dá vyloučit, takže:
* Alergická reakce néééé, protože nás to do jistý míry postihlo všechny a postupně.
* Vnitřní onemocnění virem, tj. nějaká známá dětská nemoc nééé ty jsme měli šichni.
* Endoparazit z jídla néééé, to by začlo všem ve stejnej čas.
* Hmyz néééé, komáry jsme tu nepotkali, hovad pár, ale hlavně nedostali by se pod oblečení. Naopak blechy by se držely jenom pod oblečením, ale některý pupínky nám bydlej přímo na obličeji. Ale pro blechy zas hovoří to, že některý puntíky jsou krásněpěkně v řadě a taky že předchozí paní domácí byla, mírně řečeno, maličko šmudla, ciwe fagt jako.
* Svrab né, má jiný symptomy, tunýlky a tak, a taky svědí víc v noci. Nás to svědí furt stejně, i když každýho jinak intenzivně: Marťas je ve svědění na nule i když na počet puntíků vede (frčí si na Zennaru a je mu to fuk), já tak na jedničce (dvojce v místech, kde mě kousla klíšťata, ale to se nepočítá), Brnča eště furt popírá že by vůbec něco měl a Dáda včera naopak to měla za plnej počet histamických bodů, než si vzala Marťasovo Zennaro… a spokojená vytuhla.
* Prášek z laundromatu je dobrej kandidát, muj oblíbenej, akurát bych řek, že jsme začali nosit vyprané kusy oblečení ve stejnej omakžik ale projevy nastupovaly postupně, což zas vypadá na něco infekčního. Takže furt záhada.
* Něco dalšího: tipy přijímáme v komentářích, správné odpovědi slosujeme a výherce odměníme suvenýrem ve formě třikrát destilované irské whisky Jameson.
No a tím to zatím končí. Jestli jste doufali, že se dozvíte příčinu, to jste si měli raději přečíst nějakou pohádku, ne tuto pravdivou příhodu.
Zejtra Ring of Kerry.
All set in Gap of Dunloe
Paní domácí měla radost ze slivovice vlastně jabkovice Ruda Jelínek.
A zítra uvidíme, co s načatým týdnem. Já si pudu zaběhnout, to je jistý, a xnídani bude dvakrát Irish breakfast a pro mě beans on toast a D bude mít ňejakej salát z vovoce a jogurt :-).
Odesláno z mého chytrého telefonu Samsung Galaxy.
Irsko kind of sucks...
Update: tři klíšťata celkem; jedno pod každým kolenem a jedno, nevímjaksetamdostalo, na prsou. Tipuju, že bydlela na ponchách, co jsme nechali přes noc v autě, a jak jsem je ráno rozkládal aby uschla, klíšťata se chopila svých šancí. Všechna skončila své bídné životy v Jodisolové lázni.
Odesláno z mého chytrého telefonu Samsung Galaxy.
neděle 15. července 2018
Irsko den 8 neděle
Dneska je neděle a jsme přežraný. Proč jsme přežraný? Protože jsme si objednávali večeři hladoví. A proč jsme hladoví? Protože jsme byli na prochajdě.
Dneska ráno se konečně zatáhlo a taky začlo pršet, což byla příležitost vytáhnout ponča a když už jsme je měli na sobě, šli jsme na výlet. Protože široko daleko jediná značená cesta je ta Heritage Way do Tiperéry, popojeli jsme do kopců, nechali auto na parkovišti a napojili se na tu cestu.
Samozřejmě cesta vedla bujnou vegetací jako včera, takže během prvního kiláku jsme měli boty durch a pak už nám dalších čtrnáct kilometrů nevadilo, že nám v nich čvachtá.
Původní plán držet se furt Heritage Way, někam dojít a stopnout auto zpět vzal za své, protože to už jsme dělali včera. Takže jsme z cesty uhnuli a jali se jít do kopce, koukejte jakýho:
Musím dát klobouk dolů před všema, nikdo nefňukal a nestěžoval si a všichni jsme krásně ťapali, Brnča vpředu držel tempo, až jsem zlehka nestíhal. Ve vyšší nadmořské výšce už docela lilo a fučelo, ale ponča nás chránila.
Jediná opravdu zajímavá věc z výletu byla, že Martínek hrál se sebou takovou hru že se snažil nešlápnout do žádnýho zvířecího exkrementu, takže když jsme šli přes ovčí louku, všiml jsem si, že zlehka levituje. Viz video
Když jsme dorazili dom, zkoukli jsme druhej poločas, zasmáli se nezodpovědnému francouzskému gólmanovi a pak jsme s Brnčou ještě zajeli pro pizzu. Jak jsme byli hladoví, objednali jsme hned čtyři a né úplně malý. Teď sedíme a děláme uff.
A tím to vlastně pro dnešek končí. Jestli jste doufali v nějaké dobré družství, tož vězte, že jsme už holt dobrá družina, kterou jen tak něco nerozhodí.
Zítra je v plánu čekaut a přesun do finální destinace, prej někde blízko národního parku, tož to se těším. Ale předtím určo budou ještě desítky až stovky hradozámků a zřícených vykopávek.
Dneska ráno se konečně zatáhlo a taky začlo pršet, což byla příležitost vytáhnout ponča a když už jsme je měli na sobě, šli jsme na výlet. Protože široko daleko jediná značená cesta je ta Heritage Way do Tiperéry, popojeli jsme do kopců, nechali auto na parkovišti a napojili se na tu cestu.
Samozřejmě cesta vedla bujnou vegetací jako včera, takže během prvního kiláku jsme měli boty durch a pak už nám dalších čtrnáct kilometrů nevadilo, že nám v nich čvachtá.
Původní plán držet se furt Heritage Way, někam dojít a stopnout auto zpět vzal za své, protože to už jsme dělali včera. Takže jsme z cesty uhnuli a jali se jít do kopce, koukejte jakýho:
Jediná opravdu zajímavá věc z výletu byla, že Martínek hrál se sebou takovou hru že se snažil nešlápnout do žádnýho zvířecího exkrementu, takže když jsme šli přes ovčí louku, všiml jsem si, že zlehka levituje. Viz video
Když jsme dorazili dom, zkoukli jsme druhej poločas, zasmáli se nezodpovědnému francouzskému gólmanovi a pak jsme s Brnčou ještě zajeli pro pizzu. Jak jsme byli hladoví, objednali jsme hned čtyři a né úplně malý. Teď sedíme a děláme uff.
A tím to vlastně pro dnešek končí. Jestli jste doufali v nějaké dobré družství, tož vězte, že jsme už holt dobrá družina, kterou jen tak něco nerozhodí.
Zítra je v plánu čekaut a přesun do finální destinace, prej někde blízko národního parku, tož to se těším. Ale předtím určo budou ještě desítky až stovky hradozámků a zřícených vykopávek.
sobota 14. července 2018
Irsko den eeeeeem 7? Asi sedm, jo.
Dneska je sobota, očividně, takže sedmý den naší dobrodružné dovolené za hranicemi fšedních dnů i možností. Dneska jsme šli do Tiperéry, it's a long way tú gou, pak sme šli s Brnčosem na stopa abychom zachránili zbytek čety a nakonec se nám z toho maminka sesypala. Vosypala, vosypala, jo jo to je lepší.
Tak nejdřív samozřejmě hrad, že?
Dnešní hrad se jmenoval Kašel, to už jsem možná psal. Jeho zajímavostí bylo, že patří do voblasti kde je vzpurnej irskej lid, což je všude mimo Dublinu a okolí. Vzpurnej irskej lid byl hladovej celou historii, očividně, nicméně v sedmnáctém století byl tak hrozně hladovej, že přestal platit britské koruně daně, a to si dovolil dost. Krále či královnu, nevzpomínám si přesně, to nakrklo, a tak semka poslal/a vojsko vedený Oliverem Kromvelem (to neměla dělat, btw, jak se pozdějc ukáže kdy si udělá z anglie, skotska a irska republiku a král/ovna bude mít utrum). No, Oliver se s tím moc nemazal, vesnice pod hradem vzal útokem, ale na hradě začli zvonit včas, takže lidičky se tam seběhly hledat ochranu, namačkalo se jich tam asi tisíc. Pak si Oliver ve vypleněné vesnici trochu vodfrk a vzal útokem eště hrad. Nebyli by ho pustili dovnitř, zabouchli před ním bránu, ale blbcí jí měli ze dřeva, tak jí Oliver zapálil a rozmlátil a vlít dovnitř a pobil většinu z tisíckovy ukrytejch Irčanů. Ti co přežili zapsali, že aby vyšli ven, museli šlapat po tělech mrtvých. Pád hradu Kašel a masakr v něm provedený zlomil pevného ducha Irů v okolí, takže zas hezky začli platit. Pak paní průvodkyně říkala, že teď zas řekne něco optimističtějšího, ale to už mi stačilo, takže víc nevím. A opět měla ta paní libovej přízvuk, ale eště lepčí měla později dneska pokladní v kavárně; když Dáda platila "čirty črí euro", málem jsem se počůral smíchy.
A to nás přivádí k tomu zajímavějšímu z dnešního dne: k pochodu z Kašlu do městečka Golden a to né po silnici, ale po "Tiperéry Heritage Way", neboli po opěvované stezce do Tiperéry.
Musím říct: nic, vo čem by našinec psal domů. Kusama normální silnice, kusama stezka podél řeky, pak zas pole a nakonec houští. Až se nasosaj fotky, uvidíte, co myslím. Došli jsme tou hrůzou, ale s naším dovolenkovým nadšením, těch jedenáct kilometrů do Goldenu a jak je naším zvykem, zapadli jsme do hospy, eh, do kavárny vlastně, do tý jak jsem zmínil vejš. K pozdnímu obědu servírovali plněný bramborový šlupky (doslovný překlad, ale jinak vynikající, nutričně hodnotný pokrm), Brnčosovi zachutnaly kuřecí nuggetostripsy, kterým se tu říká Goujons, Marťas měl palačinku s javorovým sirupem a mě stačilo kafečíno a kus apple páje (vlastně apple tart se tu říká), protože bylo jasný, že z bramborovejch šlupek a kuřecích stripsů zbyde aspoň půlka a bude co dojíždět.
Akorát pak přišla ta nepříjemnost, jak se dostat zpátky do Kašle, kde jsme jaksi měli zaparkovaný auto. A tu Dáda navrhla, abychom šli na stopa. Pak to vlastně upřesnila, že na stopa bych moh jít já a oni by počkali v Goldenu a já abych nezapomněl a vyzvednul je tam. Nakonec, abych měl větší šanci na stopu, vzal jsem Brnčose s sebou.
Brnčos zabral, vztyčil levý palec (což se mu na kontinentě už nikdy nepoštěstí) a vzalo nás hnedka první auto, takovej snědej kluk evidentně cizinec evidentně gastarbaiter evidentně zaměstnaný v zemědělství, podle vůně v jeho zaprášené Toyotě Yaris. Eště než Brnča dolízal nanuka, co si před stopováním neprozřetelně pořídil, byli jsme v Kašli u našeho auta. Teda vlastně u našeho... přišli jsme na parkoviště a Brnča říká hele tady vlevo je naše auto a já mu říkám pamatuju si, že jsem ho parkoval tady vpravo a fakt tam parkovaly dva úplně stejný Oply Astra a oba měly úplně stejnou SPZku jen jedna končila 179 a druhá 180..... hmmm… tak jsem to rozhod dálkáčem (bylo to vpravo). Zjevně je v Budgetu kupujou a registrujou po tuctech.
Vyzvedli jsme Martínky a maminky a vrátili se do našeho města Ufír Šaltýr Cahír, ale tím expedice eště nekončila, protože maminka chtěla vidět eště zdejší hrad... Vlastně už po cestě byly na každém druhém kilometru nějaký zbořeniny a vykopávky; u první jsme zastavili a fotili, ale ty další už jen "hmmmm další zkameněnlina a hmmmm další další zkamenělina..." :-).
Cahírský hrad není zajímavý ničím z toho důvodu, že jsme ho prohlíželi sami a neměli jsme k tomu žádnou lokální patriotku s přízvukem. Ale jsem si jistej, že ho nějakej zlej anglán taky dobyl a vypálil, o sto let později znovu postavil, dobyl a vypálil atd. a že Irové to maj jako záminku k dalšímu fňukání a pomlouvání sousedů.
Teďko jsme zpátky na farmě, piju kafíčko a koukám z francouzkýho vokna na hory (hm, kopce do 1000 m n.m.) co jsou skoro za humny. Zejtra na jednu z nich vyběhnem.
Dádu postihla nějaká vyrážka, asi sluneční alergie, tak má štípáky na zádech ale nezlomilo jí to. Já bych fňukal hned a dlouuuuuuze. Mohla by bejt z fleku Irka. Tak čau.
Tak nejdřív samozřejmě hrad, že?
Dnešní hrad se jmenoval Kašel, to už jsem možná psal. Jeho zajímavostí bylo, že patří do voblasti kde je vzpurnej irskej lid, což je všude mimo Dublinu a okolí. Vzpurnej irskej lid byl hladovej celou historii, očividně, nicméně v sedmnáctém století byl tak hrozně hladovej, že přestal platit britské koruně daně, a to si dovolil dost. Krále či královnu, nevzpomínám si přesně, to nakrklo, a tak semka poslal/a vojsko vedený Oliverem Kromvelem (to neměla dělat, btw, jak se pozdějc ukáže kdy si udělá z anglie, skotska a irska republiku a král/ovna bude mít utrum). No, Oliver se s tím moc nemazal, vesnice pod hradem vzal útokem, ale na hradě začli zvonit včas, takže lidičky se tam seběhly hledat ochranu, namačkalo se jich tam asi tisíc. Pak si Oliver ve vypleněné vesnici trochu vodfrk a vzal útokem eště hrad. Nebyli by ho pustili dovnitř, zabouchli před ním bránu, ale blbcí jí měli ze dřeva, tak jí Oliver zapálil a rozmlátil a vlít dovnitř a pobil většinu z tisíckovy ukrytejch Irčanů. Ti co přežili zapsali, že aby vyšli ven, museli šlapat po tělech mrtvých. Pád hradu Kašel a masakr v něm provedený zlomil pevného ducha Irů v okolí, takže zas hezky začli platit. Pak paní průvodkyně říkala, že teď zas řekne něco optimističtějšího, ale to už mi stačilo, takže víc nevím. A opět měla ta paní libovej přízvuk, ale eště lepčí měla později dneska pokladní v kavárně; když Dáda platila "čirty črí euro", málem jsem se počůral smíchy.
A to nás přivádí k tomu zajímavějšímu z dnešního dne: k pochodu z Kašlu do městečka Golden a to né po silnici, ale po "Tiperéry Heritage Way", neboli po opěvované stezce do Tiperéry.
Musím říct: nic, vo čem by našinec psal domů. Kusama normální silnice, kusama stezka podél řeky, pak zas pole a nakonec houští. Až se nasosaj fotky, uvidíte, co myslím. Došli jsme tou hrůzou, ale s naším dovolenkovým nadšením, těch jedenáct kilometrů do Goldenu a jak je naším zvykem, zapadli jsme do hospy, eh, do kavárny vlastně, do tý jak jsem zmínil vejš. K pozdnímu obědu servírovali plněný bramborový šlupky (doslovný překlad, ale jinak vynikající, nutričně hodnotný pokrm), Brnčosovi zachutnaly kuřecí nuggetostripsy, kterým se tu říká Goujons, Marťas měl palačinku s javorovým sirupem a mě stačilo kafečíno a kus apple páje (vlastně apple tart se tu říká), protože bylo jasný, že z bramborovejch šlupek a kuřecích stripsů zbyde aspoň půlka a bude co dojíždět.
Akorát pak přišla ta nepříjemnost, jak se dostat zpátky do Kašle, kde jsme jaksi měli zaparkovaný auto. A tu Dáda navrhla, abychom šli na stopa. Pak to vlastně upřesnila, že na stopa bych moh jít já a oni by počkali v Goldenu a já abych nezapomněl a vyzvednul je tam. Nakonec, abych měl větší šanci na stopu, vzal jsem Brnčose s sebou.
Brnčos zabral, vztyčil levý palec (což se mu na kontinentě už nikdy nepoštěstí) a vzalo nás hnedka první auto, takovej snědej kluk evidentně cizinec evidentně gastarbaiter evidentně zaměstnaný v zemědělství, podle vůně v jeho zaprášené Toyotě Yaris. Eště než Brnča dolízal nanuka, co si před stopováním neprozřetelně pořídil, byli jsme v Kašli u našeho auta. Teda vlastně u našeho... přišli jsme na parkoviště a Brnča říká hele tady vlevo je naše auto a já mu říkám pamatuju si, že jsem ho parkoval tady vpravo a fakt tam parkovaly dva úplně stejný Oply Astra a oba měly úplně stejnou SPZku jen jedna končila 179 a druhá 180..... hmmm… tak jsem to rozhod dálkáčem (bylo to vpravo). Zjevně je v Budgetu kupujou a registrujou po tuctech.
Vyzvedli jsme Martínky a maminky a vrátili se do našeho města Ufír Šaltýr Cahír, ale tím expedice eště nekončila, protože maminka chtěla vidět eště zdejší hrad... Vlastně už po cestě byly na každém druhém kilometru nějaký zbořeniny a vykopávky; u první jsme zastavili a fotili, ale ty další už jen "hmmmm další zkameněnlina a hmmmm další další zkamenělina..." :-).
Cahírský hrad není zajímavý ničím z toho důvodu, že jsme ho prohlíželi sami a neměli jsme k tomu žádnou lokální patriotku s přízvukem. Ale jsem si jistej, že ho nějakej zlej anglán taky dobyl a vypálil, o sto let později znovu postavil, dobyl a vypálil atd. a že Irové to maj jako záminku k dalšímu fňukání a pomlouvání sousedů.
Teďko jsme zpátky na farmě, piju kafíčko a koukám z francouzkýho vokna na hory (hm, kopce do 1000 m n.m.) co jsou skoro za humny. Zejtra na jednu z nich vyběhnem.
Dádu postihla nějaká vyrážka, asi sluneční alergie, tak má štípáky na zádech ale nezlomilo jí to. Já bych fňukal hned a dlouuuuuuze. Mohla by bejt z fleku Irka. Tak čau.
Irsko den 5 a den 6
To byl čtvrtek.
Ráno jsem se byl proběhnout, vynaleznul jsem takovej 7km vokruh a myslel jsem jak jsem drsnej, ale pak mě paní domácí u snídaně utřela, že tady zrovna probíhá akce "5 maratonů za 5 dní". Hm, jiný kraj, jiná měřítka drsnosti.
Dali jsme chodičku po kopcích okolo Glenmalure, to je na hranici vojenského prostoru (ale zrovna se nestřílelo, bohužel).15km po kopcích za bezmála 5 hodin, zakončeno ve skvělém hostinci jídlem, pitím, kafem a dortíkem. Vod pondělka to byl první den, kdy mi bylo dobře a nebolela hlava. Dobře furt je, tož to nezakřikněme.
Navečer jsme nechali děti jejich osudu (připojené na wifinu), sbalili jsme všechno oblečení a jeli do Arklow. Tam je u Tesca takovej stánek, jsou tam dvě pračky a sušička. Pračky obrovský, jedna na 8kg suchýho prádla a druhá na 18kg. Tak jsme nacpali tu větší, šli jsme nakoupit, pak jsme to hodili do sušičky, dojeli pro naftu a voila měli jsme vypráno všechno vyjma toho, co jsme měli na sobě, což bylo dost, protože byla zrovna docela kosa.
V pátek jsme se v slzách rozžehnali s paní domácí, ke které jsme díky jejím snídaním velice přilnuli a i ona k nám, protože nám na rozloučenou upekla mafiny, a vyrazili jsme do vnitrozemí. První zastávka byla v historickém středověkém městě Kilkenny (to oni zabili Kennyho, parchanti), kde na pár metrech čtverečních byla hvězdná kombinace hrad-kostel-katedrála-kostel-opatství-kostel-nákupní středisko. Tam se mi líbilo nejvíc, bo se tam dalo parkovat. Dádě se líbilo všechno. Vítkovi Kulíčkovi by se zas líbila ulice, kde měli jeden barber shop vedle druhýho, bylo jich tam bež přehánění aspoň patnáct. Ceny mírné, obsluha vzorná, děti stříhali už od 9€. My jsme jejich služeb nevyužili, zůstáváme pro tentokrát za hipíky.
Odpolko jsme dorazili do naší finální destinace a to je bed&breakfast na farmě jižně od města Cahir, čtěte kair, né jako já furt ufír, šaltýr, kahýr je dřevěný bohatýr. Vlastně né, eště sme byli na skok v jeskyni, která mě zaujala tím, že jí prováděla mladá Irka, která měla tak fantastickej přízvuk, že jsem na ní moh nechat uši, ačkoliv jsem jí nerozuměl prakticky jediný slovou.
Jo, bed and breakfast na farmě vede taková éterická (rozuměj seriózně máklá) pani tak hmmm pětapadesát+ let, se zasněným pohledem, knírem a ve výloze vystavenými poháry ze soutěží v karate, nejnovější z roku 2005, což není tak dávno. Paní si myslí, že jsme z Chrovatska a nějak se nám nedaří jí to vymluvit. Nejdřív hned na příjezdu jsme si to vysvětlovali, pak jsem jí dal suvenýr z Čech (malou slivovici R. Jelínek) a dneska ráno se zas ptala, jak se těšíme na finále a jaká to bude proti Francii bitka. Hmmmmm. Taky se ptala včera, co chcem k snídani a my řekli že tradiční Irskou snídani jen pro kluky bez vajíček, tak jim dala dvě.
No asi je čas se sbalit, dneska jdem do Tiperéry, it's a long way to go, možná né až tam, protože eště předtím musíme stihnout hrad ve městě Cashel (čtěme všichni kašel) a po "Tiperéry" eště hrad v ufír šaltýr cahýr, kterej sme včera nedali, neb unaveni skončili jsme v pizzerii na dláboši. Jen poznámka k pizzerii, ta byla zajímavá tím, že ačkoliv italská, neměla licenci na prodej alkoholu a vybízela zákoše, aby si nosili vlastní víno (přímo v jídelňáku bylo napsáno B.Y.O. wine při konzumaci nad 15€.) A fakt, každej druhej vstupující měl v ruce flašku, bylo to srandovní.
Do fotek sem přidal fotky a teď musím běžet. Pa.
Ráno jsem se byl proběhnout, vynaleznul jsem takovej 7km vokruh a myslel jsem jak jsem drsnej, ale pak mě paní domácí u snídaně utřela, že tady zrovna probíhá akce "5 maratonů za 5 dní". Hm, jiný kraj, jiná měřítka drsnosti.
Dali jsme chodičku po kopcích okolo Glenmalure, to je na hranici vojenského prostoru (ale zrovna se nestřílelo, bohužel).15km po kopcích za bezmála 5 hodin, zakončeno ve skvělém hostinci jídlem, pitím, kafem a dortíkem. Vod pondělka to byl první den, kdy mi bylo dobře a nebolela hlava. Dobře furt je, tož to nezakřikněme.
Navečer jsme nechali děti jejich osudu (připojené na wifinu), sbalili jsme všechno oblečení a jeli do Arklow. Tam je u Tesca takovej stánek, jsou tam dvě pračky a sušička. Pračky obrovský, jedna na 8kg suchýho prádla a druhá na 18kg. Tak jsme nacpali tu větší, šli jsme nakoupit, pak jsme to hodili do sušičky, dojeli pro naftu a voila měli jsme vypráno všechno vyjma toho, co jsme měli na sobě, což bylo dost, protože byla zrovna docela kosa.
V pátek jsme se v slzách rozžehnali s paní domácí, ke které jsme díky jejím snídaním velice přilnuli a i ona k nám, protože nám na rozloučenou upekla mafiny, a vyrazili jsme do vnitrozemí. První zastávka byla v historickém středověkém městě Kilkenny (to oni zabili Kennyho, parchanti), kde na pár metrech čtverečních byla hvězdná kombinace hrad-kostel-katedrála-kostel-opatství-kostel-nákupní středisko. Tam se mi líbilo nejvíc, bo se tam dalo parkovat. Dádě se líbilo všechno. Vítkovi Kulíčkovi by se zas líbila ulice, kde měli jeden barber shop vedle druhýho, bylo jich tam bež přehánění aspoň patnáct. Ceny mírné, obsluha vzorná, děti stříhali už od 9€. My jsme jejich služeb nevyužili, zůstáváme pro tentokrát za hipíky.
Odpolko jsme dorazili do naší finální destinace a to je bed&breakfast na farmě jižně od města Cahir, čtěte kair, né jako já furt ufír, šaltýr, kahýr je dřevěný bohatýr. Vlastně né, eště sme byli na skok v jeskyni, která mě zaujala tím, že jí prováděla mladá Irka, která měla tak fantastickej přízvuk, že jsem na ní moh nechat uši, ačkoliv jsem jí nerozuměl prakticky jediný slovou.
Jo, bed and breakfast na farmě vede taková éterická (rozuměj seriózně máklá) pani tak hmmm pětapadesát+ let, se zasněným pohledem, knírem a ve výloze vystavenými poháry ze soutěží v karate, nejnovější z roku 2005, což není tak dávno. Paní si myslí, že jsme z Chrovatska a nějak se nám nedaří jí to vymluvit. Nejdřív hned na příjezdu jsme si to vysvětlovali, pak jsem jí dal suvenýr z Čech (malou slivovici R. Jelínek) a dneska ráno se zas ptala, jak se těšíme na finále a jaká to bude proti Francii bitka. Hmmmmm. Taky se ptala včera, co chcem k snídani a my řekli že tradiční Irskou snídani jen pro kluky bez vajíček, tak jim dala dvě.
No asi je čas se sbalit, dneska jdem do Tiperéry, it's a long way to go, možná né až tam, protože eště předtím musíme stihnout hrad ve městě Cashel (čtěme všichni kašel) a po "Tiperéry" eště hrad v ufír šaltýr cahýr, kterej sme včera nedali, neb unaveni skončili jsme v pizzerii na dláboši. Jen poznámka k pizzerii, ta byla zajímavá tím, že ačkoliv italská, neměla licenci na prodej alkoholu a vybízela zákoše, aby si nosili vlastní víno (přímo v jídelňáku bylo napsáno B.Y.O. wine při konzumaci nad 15€.) A fakt, každej druhej vstupující měl v ruce flašku, bylo to srandovní.
Do fotek sem přidal fotky a teď musím běžet. Pa.
středa 11. července 2018
Irsko den 4
Dublin vlakem, prohlídka města s univerzitou a mnoha katedrálama, prohlídka palírny Jameson, zkoukněte fotky v tradičním umístění.
Jedna věc, nad kterou jsme si chvilku lámali hlavu, byla "Co je proboha tohle?"
Nakonec převládl názor, můj samozřejmě, že víte jak bejvávaj na památkách takový jehlice co bráněj holubům v přistání? Tak tohle má bránit v přistání Ufounům.
Irsko den 3 (zpětným pohledem)
Jak jsem avízoval, včera jsme byli navštívit vodopád(ek) v Devil's Glen a taky zahradu se spouuuustou stromů, abychom nakonec skončili na pláži.
Procházka k vodopádu byla asi 5km celkem tam i zpět, vlastně takový kolečko. Byla lemovaná rádobyuměním
a taky zajímavými citáty, z nichž některé byly spíš cintáty. Jeden z nich říkal "Najdete mě koupat se v jezírku pod vodopádem." Tož, taky jsem tam hupsnul na Ádu, neb cesta byla špatně přístupná a nebylo riziko, že by se tam někdo další vyskyt.
Procházka k vodopádu byla asi 5km celkem tam i zpět, vlastně takový kolečko. Byla lemovaná rádobyuměním
Pak jsme decentně pojedli z přinesených zásob a přesunuli jsme se do Mountain Ushers Garden na Tree trail. Jsem si myslel, bláhově, že Tree trail bude nějaká adrenalinová cesta v korunách stromů, ale ukázalo se, že to je prostě zahrada, kde si Mountain Ušáci už od začátku minulého století pěstujou stromy z celého světa. Naučili jsme se několik důležitých slovíček:
linden tree = lípa
spruce tree = smrk
fir tree = jedle
pine tree = borovice
maple tree = javor
oak tree = dub
birch tree = bříza
beech tree = dub
a vynalezli i pár dalších, třeba bench tree = lavičkovník. Na snímku Martínek zachycen, jak se po jednom vzácném kusu z druhé poloviny dvacátého století válí bez kouska respektu.
Mě nejvíc zaujal Corkscrew Hazel, což bych doslovně přeložil jako Hajzl Zákeřný, ale ukázalo se, že to je prostě strom, na kterém rostou zátky do vína a který měl svojí nezastupitelnou roli v rozvoji vinařství až do osmdesátých let minulého století, než začli socialističtí vinaři z nouze dělat Sklepmistra v litrovkách s bílým plastovým uzávěrem (ty flašky se pletly s octem, dokonce i poslepu člověk často nepoznal rozdíl) a tímto přínosem světu byl Corkscrew Hajzl zachráněn před vypleněním žíznivými kapitalistickými snoby a jejich chamtivými dodavateli. Viva la revolución! Teďko místo něj můžou pěstovat palmy olejovky.
Další strom byla Čínská nudlová jedle Yum-Yum, která jak vidíte na fotografii napadla našeho Marťasa a ohrožovala na životě, leč naštěstí se vymanil z jejích spárů včas.
A jak to všechno tak dobře vím? U vstupu do Mount Ušák's Garden jsme nefasovali mapičku s cestou a s očíslovanejma stromama, Brnča se jí ujal a jal se nám poskytnout odbornou přednášku. Byla to sranda.
Tady vidíte Brnčose u Lopuchovníku Megalitického. Fotili jsme hlavně ten Lopuchovník, Brnču jsme použili namísto krabičky od sirek.
A protože jsme na vostrově, na konci dne jsme zajeli na pláž trochu se vošplouchnout. Obdivujte zejména Martínkovy celotělové historické plavečky.
Mimochodem, dneska už je středa a taky jsme jeli kolem pláže a já si plavky zapomněl, tak jsem navrhoval, že si půjčím Dády bikiny, ale Brnčos vyhrožoval, že mě vydědí, tak jsem to vzdal a teď mě to mrzí, mohla bejt fakt sranda. Představuju si, jak kluci sedí za pár let u psychoanalytika a popisují tu příhodu a jemu se zablýská v očích a interkomem požádá recepční, aby odvolala všechny další návštěvy, protože tohle povídání se rozhodně protáhne.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)