Míle den 9. - Pondělí

 Vzbuzeni v Lošticích vedrem a komáry, jdem s Vítkem balit a já navíc tradičně vařit 2v1. Ještě mi zbyl extra pytlík, Vítek neodolává a přijímá mojí velkorysou nabídku ranní kávy. Musím nicméně uzmout na kuchyňce něčí osobní hrnky, protože erár není k dispozici, vrátit a umejt, všechno mi trvá, jsem zmatenej jak beruška. 

Nad ránem ještě zlehka dopršuje, jak vytahujeme kola z garáže, vracíme klíče do schránky a zaboucháváme za sebou dveře s koulí. 

Káva samotná není dostatečná snídaně, leč Hraboš neomylně větří pekárnu, která má snad otevřeno nonstop. Tam rozjíždíme typické Mílařské orgie chutí, baštím pečivo slané, sladké i další kávu, tentokráte nevalné chuti.

Razíme po krásné cyklostezce, úplně asfaltové a úplně placaté. Neužívám si to, zadek na placatých úsecích bolí víc než když jsou kopce. Pak na mě přijde volání přírody, pokládám ve spěchu kolo, Vítka posílám napřed a dělám, co je potřeba udělat. 

Následně se snažím Vítka dohnat, ale je to jen k zlosti. na rozmoklé louce v hluboké koleji se mi kousne přední kolo, házím předpisový parakotoul do měkkýho a znovu se zpožďuju. 

Vítka dojíždím až ve vesnici, kde plánovaně doplňujeme proviant na cestu. V kiosku plněné bagety připravuje snědý nemluvný chlapík v tílku, tzv. wifebeateru. Vypadá jaksi povědomě a tuto záhadu rozlouskávají až další Mílaři, co dorážejí do obchodu až po nás, když my už sedíme venku a baštíme nanuky. Mílaři se vrací z nákupu a přou se, jestli je snědý borec opravdu Diego Maradona, nebo se mu jen podobá. Závěrem se shodujeme, že to Diego nebude, protože tenhle nemá ani jedny hodinky.

Následně, okolo Šumperka, se trasa začíná maličko vlnit, stoupáme do Jeseníků. Při překonávání posledního hřebene nechávám Hraboše za sebou, přijíždím až skoro do Checkpointu ve Františkově a v poslední zatáčce zastavuju na zastávce, abychom s Vítkem projeli cílovej oblouk současně. 

Osazenstvo CP mi pak se smíchem vysvětluje, jak tam na mě čekali s uvítáním a stáli tam asi patnáct minut jak trubky.

Projíždíme obloukem a pro mě cesta oficiálně končí; potvrzuju to asi třikrát organizátorům verbálně a pak ještě oficiální SMSkou. Nemám vůbec žádnej pocit, stejně jako posledních 8 dní řeším jenom otázky nejbližší přítomnosti, jako kde si dát sprchu, kde umejt kolo, co za věci nechat Hrabošovi, kterej se rozhod ject dál. Taky musím zrychlit, protože David už je přijetej aby mě vyzved a mazali jsme dom, takže dělám jen pár fotek, loučím se s Vítkem, nakládám kolo k Davidovi do auta, kde už jedno je a tedy to je trošku Tetris.

David má po cestě hlad a doporučuje hospůdku při cestě. Zapadáme tam a já naprosto zmatu servírku, když si objednávám šopskej salát, rakvičku se šlehačkou a ledovou kávu se zmrzkou, všechno najednou, prosím. Pak střídavě ujídám ze salátu i z rakvičky a zapíjím kávou rozvážně; je to dokonalá kombinace. S Davidem pak po cestě prima pokecáme, i když na mě jde po tom obědě spánek. David mě vykládá v Oseku a já zase musím šlapat do kopce! 😆

Lérnink pointy:

* Plachtu (tarpu), kterou jsem táhl celou dobu připevněnou k řídítkům, jsem nepoužil. Bundu jednou, mikinu vlastně taky né, ale je otázka, jak by to bylo v Krkonoších. Žďárského vak taky nikdy, ale to jen protože jsem měl kliku, viz další bod.

* Kdykoli jsem měl nějakej problém, nebo spíš problém předvídal, a nechal to Osudu, Osud to za mě rozlousk a přines mi to nejlepší řešení, který by mě kolikrát ani nenapadlo. Naopak když jsem byl moc proaktivní, "hrotil to", problém se komplikoval. Nevím, jestli tomu ale budu schopnej věřit i do budoucna na stopro, prostě jsem už takovej starosta.

* Vyma strašidelného Českého lesa naše zem oplývá štědrými zdroji jídla, jako jdou hospody, čerpací stanice, obchody a dobří lidé. Proto je správné mít u sebe něco mezi jednou a dvěma porcemi. Větší množství se pronese a zabírá prostor, menší množství ohrožuje morál a dobrou náladu. A navíc je správné u sebe mít hromadu peněz v hotovosti, neb vyjma krásných dam ve foodtrucku na Moravě, které kompenzaci nákladů hrdě a důrazně odmítly, ani kuře nemůže zadarmo hrabat donekonečna. 😋

* Ačkoli jsem do sebe prakticky neustále něco tlačil, zhubl jsem za ten týden dvě kilča a podle vševědomého bazmeku, co používají na CPčku, zřejmě i jeden procentní bod tělesného tuku jsem tam někde nechal. Jako trvalou hubnoucí metodu bych Míle nicméně nedoporučoval, za další týden se tělo zas "dojí" na svojí normální pohotovostní hmotnost.

* Jak říkával poručík Dan, ponožky je potřeba měnit si na každý zastávce, jinak vám je sežere močál. V mém případě ještě nevím ideální řešení, nabízí se několik variant: sušit nohy pravidelně a dlouho v suchém ubytování / koupit dopředu paklík levnejch fuseklí na tržnici, odebírat a mokré rovnou vyhazovat / lépe a včasněji použít "belgické nepromokavé", rozumějte igeliťáky. Ale né mikroten, vopravdovej igelit.

* Teď aktuálně doma laboruju s odpruženou vidlí, která přes Míle dost trpěla a odnesla si slušnou vůli mezi vnějšíma a vnitřníma nohama. Plánuju jí nechat opravit, leč na příští ročník bych rád vyzkoušel pevnou, z karbonu. Prej taky solidně absorbuje vibrace, je vo kilo lehčí a snad se neporouchá, resp. porouchá-li se, už beztak nebude co řešit.

* Další technická vychytávka, která by mi bývala bodla, je menší převodník vpředu. Když jsem kolo kupoval, byl tam tuším třicetizubý, jenže po belgické placce prohánějíce se, neustále jsem jel na nejmenší kolečko, takže jsem nechal převodník vyměnit za větší, se třiceti čtyřmi zuby. Na Mílích jsem nejmenší kolečko nezařadil snad ani jednou, naopak mnoha kopcům, které jiní vyjížděli, jsem musel vzdát úctu, předčasně sesednout a opřen o řídítka poklonit se. Příště tedy 28 nebo 30 zubů max.

* V půlce září mě čeká Mílařská afterparty na Vysočine, kde se kromě cyklování budou rozdávat finisherská trika a hlavně se bude přihlašovat na ročník 2022! 👍

Míle den 8. - neděle

 Koukám, že jsem nechal svoje putování nedokončený, tak tedy...

V neděli ráno se budím v Sitbořicích na hotelu brzy, burcován Hrabošem, konám přípravy a užívám si sprchu s předtuchou, že žádná dlouho nebude. Mažu tradiční trojboj řetěz-opalovák-pozadí, vykrádáme se s Hrabošem dveřmi co již před námi odemkl nějaký ještě rannější host (asi taky Mílař, kdo jinej) a s rozbřeskem a provázení obvyklou ptačí serenádou míříme směr sever.

Tato část cesty vznikla na poslední chvíli od stolu jen s mapou a je v podstatě celou dobu po relativně inteligentních površích, neb jí autoři nestihli project a zkazit. Jen čas od čásku vede nějakou divnou loukou s trávou až po ramena, leč tam je výhoda, že už je uježděná desítkama lidí co jsou před námi a dalšíma jednotkama těch, kdož se probojovali od severu. Nebo třeba přechod přes trať uvozený takovými krásnými schody; ten by byl v Belgii stoprocentně ilegální.

Také konečně potkáváme foodtruck, na který nás navnadil den předtím Honza Kopka s tím, že už je jenom kousek, cca sto kiláků. Jsou tam dvě krásné dámy, vyvářejí snídaně, vajíčka, párky, kafíta, čajíta a světe div se, i makovej závin z Kauflandu. Potkáváme se tam s mnoha Mílaři co nikam nespěchají a proto je o židle u stolu bitka. Cpem se s Hrabošem na stojáka a pak jedem; partička u stolu nám nijak nepadla do oka, jsou to "ladiči pijan", teda víc pijan než ladiči, a maj nějaký blbý kecy na Hrabošovo bolavý koleno a tím ovlivněný stav jeho chůze. 

Cesta se klikatí polema, přes Újezd u Brna, východně od metropole. Fotím si srandovní ceduli do sbírky.

Kousek dál sjíždíme z cesty, zajíždíme si do Šlapanic do sámošky doplnit proviant. Nakupujeme stylem "já kupuju ty hlídáš a pak si to prohodíme". Když je na mě hlídací šichta, vyslechnu pár rozhovorů místních. Je smutný, že řešej, esli rajčata jsou o korunu dražší a jsou z toho v depresi, jako by neměli co do úst vložit. Obávám se, že jsou to v hojném počtu podporovatelé těch politických stran, které jim slíběj největší kus žvance, na ideje nehledě. Z toho mám zase depku já. Ale zas maj hezký a vtipný cedule a taky dopravní prostředky, což mi náladu nakrátko zvedne.

Nejvíc mě pak potěší, že Šlapanice jsou partnerský město belgického Braine l'Alleud, což bylo asi dvě hoďky z Tervu a podnikával jsem tam rád občasné výlety, k čemuž mě motivovalo srandovní jméno ("móóózkýýýý", jsem si dycky se smíchem říkal). Jakoby to bylo znamení... jen nevím, co přesně znamená. 😋

Za Šlapanicema přejíždíme "dálnicu", abych byl regionálně akurátní, a konečně vjíždíme do Moravského krasu. Místní chalupáři už pochopili fenomén Mílí a jeden co asi rád adrenalin dokonce nabízí Mílařům vstup do svého bazénu. Tipuju, že po prvním frajerovi, co mu bazén na léta kontaminuje, ceduli zase sundá.

Cesta nás zavádí do obce Křtiny na zámek. Je zrovna deset, zámecká restaurace má otevírat, slunečníky rozevřené, menu na stole, jen ten pingl nikde a i když ho posléze nacházím vykecávajícího se se zámeckou pokladní, ke kšeftu a oboustranné spokojenosti nedochází. Chvíli sedíme čekajíce, pak projíždí severský Mílař a oznamuje, že o kousek dál na náměstí je cukrárna. Tož neváháme a zahajujeme přesun. V cukrárně se mi daří i vtip, když Hraboše hlasitě nabádám, aby sejmul pokrývku hlavy při vstupu do chrámu Páně, což paní majitelka oceňuje a dělá mi to nejlepší kapučíno, k němuž si přikupuju ještě nějakej ten dortik či dva, zatímco Vítek se spokojí s malým espressem jen tak.

Valíme dál, Punkovým údolím v CHKO Moravský kras, jede mi to i do mírného kopce po hladkém asfaltu fantasticky, tak nechávám Vítka lehce za sebou, leč on mě dojíždí když si telefonicky domlouvám evakuaci z cíle (ze třetího Checkpointu, kde to plánuju zabalit) s plavacím Davidem, co je tam poblíž shodou okolností na rekreaci. 

Tenhle kus cesty, po stezce Srdcem jižní Moravy, si určitě musím dát ještě někdy, je to fakt krása.

Je odpoledne, vjíždíme do Brodku u Konice a vyptáváme se na nějakou hospodu. Děti nás instruují do místní pizzerie, těším se na těstoviny ale sklapne mi, toliko pizza. S Hrabošem stlačíme každej jednu, já uprostřed jídla volám do práce, abych zrušil druhou půlku dovolený. Taky volám do Loštic do ubytovny, abych rezervoval nějakou tu střechu nad hlavou, bo jsou v plánu nějaký meteo jevy. Vysvětluju paní naší situaci, že dorazíme někdy mezi sedmou a jedenáctou večer a úplně slyším, jak protáčí oči a říká, že taky chce jít spát. Nakonec se domlouváme na osmou až devátou.

Točíme dál. V Bouzově pod hradem se stavujem na jedno nealkoholický. Když se pak rozjedem z kopce, Hraboš sebou nepěkně plácne zrovna na to svý bolavý koleno, leží a kleje a nemůže se vycvaknout z nášlapů, tak ho sbírám a smějem se tomu, pak mu vyprávím, jak jsem sebou takhle fláknul v Belgii a černoška co šla vokolo se taky mohla potrhat, než mi přišla na pomoc. Vítek uznává, že je to fakt sranda, že takovej cyklista leží jak želva na krunýři a zas valíme dál.

Šeří se, ale do Loštic musíme dorazit, abychom splnili závazek paní ubytovávací. Občas cesta vede docela hustým tmavým porostem a tam pak ani světlo není dost, je potřeba zpomalit a jet na jistotu.

Mimo porost je ale vidět báječně a tak na minutu přesně v devět dojíždíme do Loštic, v očekávání pověstného Loštického zázraku, který se materializuje v podobě parádní ubytovny (paní do telefonu říkala "Chcete ten lepší pokoj?" podobným stylem, jako v tom vtipu "Kdo si přál tu čistou skleničku?"). Ubytovna je přesně naproti fabrice A.W., která podle paní domácí vyrábí ty smradlavý Olomoucký tvarůžky, leč my necítíme nic, neb naše čichy jsou již otupělé a tipuju, že i dělníci z oné fabriky by si při setkání s námi zakrývali nos a ústa, což místní ve všech obchodech kam přijdem zhusta činí.

 Pokoj hezkej, leč vyhřátej tak na pětatřicet stupňů, takže se koná již osvědčená nahatá scéna, jen postele jsou tentokrát oddělené. Hraboš staví svoje tretry na vnější parapet a to je podle mě špatná medicína hned z několika důvodů (může si vybrat déšť, pád nebo oboje), ale nakonec má kliku a boty k úhoně nepřijdou. Dobíjíme mobily, powebanky, trackery a úplně dobití odpadáme též. Garmin ukazuje za ten den ujeto 124 kilometrů.