Žába

Nevím, kde získáváte předpověď počasí vy, ale já jedině přes rosničku v telefonu. Myslím, že je to Počasí od Googlu. Dycky je tam jinej obrázek, něco jako na makovejch rohlíkách pro slepý děti.

Dneska rosnička krásně ilustruje belgickou náturu: užít si těch pár minut slunce, i když se za rohem valí slejvák. Koukněte, jak má slastně přivřený voči a hned pod ní je nápis Dnešní pravděpodobnost srážek: 100%.

Finové taky nepoužívaj "normální" názvy měsíců

Myslel jsem, že jen my Češi jsme divní, že používáme jiné názvy měsíců než zbytek světa. Ale před chvílí mi došel email z Finska s dlouhou historií (téma co se táhne už od června) a v tom mailu byla divná data odesílání. Protože jsem potřeboval vědět, kdy kdo komu co napsal, nezbylo mi než si naštudovat finské názvy měsíců na tomto webu. A když už jsem v tom byl, dám vám je taky, protože za každým měsícem se skrývá příběh:

What is the meaning of finnish months?

As you might know, kuu means month. So in the end of each month you simply put the word kuu.
However, each month has a meaning, which usually comes from history.

January – Tammikuu

Tammi means oak, so Tammikuu literally means “month of oak”. Tammi can also mean core, or center of something. So a logical explanation for tammikuu is the core of the winter. January is usually the coldest and darkest month in Finland.
Tammi can also mean axis, and it can also be called the month of axis (New Year).

February – Helmikuu

Helmi means pearl. A popular meaning for pearls in February is the icy pearls that shine in the sun. In February Finland starts to get over the coldest season, and sun starts to shine a bit again.

March – Maaliskuu

Maa means ground. March in Finland is the month where usually snow starts to melt little by little. You can even see some bare ground in southern parts of the country.

April – Huhtikuu

Huhta can mean cleared woods. In the history of Finland, April was the wood burning month. Wood was buerned to clear space for new fields.

May – Toukokuu

Touko means seed. May is usually the planting time, hence the name toukokuu.

June – Kesäkuu

Kesä means summer. June is the first official summer month in Finland.

July – Heinäkuu

Heinä means hay. July is the first month when hay is cut in Finland and brought in.

August – Elokuu

Elo, or elämä means life. Elo can also be translated to the word crop, and this is first harvest month.

September – Syyskuu

Syys or syksy means fall. This is another logical, seasonal name for a month. In September, fall begins.

October – Lokakuu

Loka means mud. It can start to rain a lot in October, and that creates quite a lot of mud. Although October in Finland can be gray and rainy, usually the fall colors are spectacular.

November – Marraskuu

Marras is an ancient word for death. To be honest, November can be the most dreaful month in Finland, that is why many Finns choose to travel during this month. November is dark and rainy in most parts of Finland, no snow yet.

December – Joulukuu

Joulu means Christmas, which makes this name pretty logical.

Kontrolní hlášení

Jsem nějakej rozbitej. Včera jsem běžel z práce domů, hezky na pohodičku, žádný přehánění ani závodění, parádně jsem si to užil. Ale asi jsem se důkladně nezahřál (vlastně vůbec) a ani neprotáh po doběhu, takže když jsme za asi hoďku šli do Kefíru (poněvadž maj akci na zmrzku 1+1 zdarma),

chytla mě křeč do stehna a vod tý doby to bolí jak dva čerti. Dneska ráno je to lepší, už jen jak jeden čert. Je to navíc k bolavýmu ramenu (0 celá a 75 setin čerta a klesá), co jsem si odnes ze sobotního špiónskýho výcviku, mám takový kombo, abych nemoh dělat už vůbec nic.

Na druhou stranu hlava nebolí, juchů! Dlabu prášky na tlak každej den, celejch 40mg, a jen počítám, že mi asi dojdou dřív, než se dostanu domů k MUDr. Kulhánkovi. Uvidíme.

Na Dádu vlez taky nějakej moribundus. Říkal jsem jí, že koronaviry jsou široká rodina a způsobujou i banální rýmičky a tedy se může chlubit svým známým a pak se smát... celou cestu do karantény. Jenže jí bylo blbě a nepřišlo jí to až tak ftipný. Ale Dáda je drsná žena, ona se z toho, s pomocí Boží, ona se z toho vylíže. I bez pomoci Boží, chtěl říci učitel, ale pro všechno, neřekl. Farář se v dálce zmenšoval a Kubát s učitelem se za ním mlčky dívali. Od Prahy foukal studený vítr, nad krajem visela špinavá peřina plná sněhu. 

Což nás oslím můstkem přivádí k předpovědi počasí. Je nějaká zacyklená, každej den ukazuje jen další déšť, kam až hydrometeorologické oko dohlédne. Myslím, že stavy podzemních vod v Belgii se už neměří, protože podzemní vody už prosákly nad zem. Ale dneska je výjimka, k dešti se přidal i sníh a tvoří hezkou, skoro vánočkovou atmosféru. Teda tvořil, těch 10 minut než roztál.

Koukám na počítadlo, včera to bylo za 400 rovných, ale asi bych měl uvažovat optimisticky a cílové datum přenastavit z 31.3.2021 na 30.6.2021, protože si úplně nedovedu představit, jak by kluci dotahovali ty tři měsíce školy co by jim chyběly. Takže místo 400 to bude spíš blíž k 500.

Úterní paranoia

Přišel k nám do kanclu novej kontraktor.
Jmenuje se Mohamed. Má snědou pleť a plnovous.
Dělá v mezinárodní konzultantský firmě, asi hodně cestuje.
Zjevně mu dneska není dobře, něco na něj leze.

Podali jsme si ruku.

Poraďte, je lepší vybuchnout nebo umřít na Covid?

Sobotní výcvik agentů

Od Ježicha jsme dostali se synáčkama tři kupóny na hru na špiony, tak jsme se v sobotu vydali.

Začátek byl legrační, protože nám instruktor řek, že nás výtah sveze do -10 patra pod zem, tak jsme vlezli do výtahu, on se skutečně klepal jako by někam jel, ale pak se jen otevřely dveře na druhou stranu a Marťas si hned všim, že jsme na stejném patře.

Převlíkli jsme se do overalů a všechno nechali v šatně dle instrukcí, hlavně telefony (by se turecky hodily, ale pravidla jsou pravidla).

V první stejdži jsme každej nafasovali dva symboly a měli jsme je najít v bludišti. U každého symbolu bylo jedno písmeno. Písmena jsme následně zapsali do kompu na konci a on nás pustil dál. Pro mě bylo už tak dost těžký pamatovat si ty symboly, ale naštěstí měly význam (atom a družice). Písmena už jsem nedal, ale moji bystří synci si je pamatovali za mě.

Další oblast byla víc fyzická. Octli jsme se na takovém rozlehlejším dětském hřišti se spoustou prolejzaček a museli jsme je prolejzat, hledat čtečky a přikládat k nim naše herní chipy. Nejdřív jsme ani nevěděli, co všechno je čtečka. Taky byly dost schovaný. Další komplikace byla, že jsme se museli držet neustále pohromadě, protože nám čtečky dávaly body jen když jsme si pípli naše chipy hned po sobě, asi ve 4sekundovém rozmezí.

Třetí oblast byla docela na bednu, byla to v podstatě sada her na postřeh, paměť, logiku. Nějak jsme se tím probili, hlavně díky Marťasovi.

Čtvrtá část nás zavedla na takový vyšší překážky, instruktorky nám nandaly celotělové sedáky a my jsme lezli takovou docela triviální opičí dráhu. Na každém sloupu byl panel a na tom se rozsvěcely symboly, které bylo potřeba si pamatovat v daném pořadí. Naštěstí symboly byly existující věci, takže klíče-big ben-kolo-foťák-socha svobody-kosmonaut-eifelovka-socha Ježíše v Riu. Nabouchali jsme to do kompu a dostali se na finálku, kde jsme měli uhodnout slovo podle indicií, přesně jako v Pevnosti Boyard. Tohle jsem nikdy nedával a ani tentokrát se nepovedlo, takže jsme přišli o většinu bodů, nechali si vyfotit zkyslé obličeje a šli to zajíst waflí.

Leč máme plán, příště to tam dobydem! Až se mi zahojí bolavý rameno z druhé oblasti.

Belgická předpověď počasí

Povýšení

No, ne úplně povýšení, něco lepšího: už po 321 dnech v Toyota Motor Europe mi přidělili skříňku!

To je dobrá zpráva, protože už nemusím každý den dojet na kole ke clubhousu, tam se osprchovat, převlíct a v hezkejch hadrech zase na kole do přístřešku a následně pěšo do práce, ať si je déšť, ať si je mráz. Z tohoto pohledu zlepšení.

Na druhou stranu v clubhousu jsem měl šatnu i sprchu sám pro sebe. Výjimečně, když jsem dorazil pozdějc, třeba na osmou, už tam byl i Yves, tak jsme dva lidi měli dvě sprchy, což stále lze považovat za adekvátní poměr.

V nových podmínkách je maličká šatnička asi jako naše kuchyně a v ní je takovejch sto půlskříněk (půl ve srovnání s TPCA standardem). A taktéž dvě sprchy.

Je problém se narvat do skříňky, je problém vyčkat frontu na sprchu a kolikrát je problém se i převlíct.

Jsem šťastnej za to, že je stále nač si stěžovat. :-D

Mikro Ardeny podruhé, den 2

Hlavního hrdinu jsme opustili v sobotu večer, zhruba v okamžiku, kdy si postavil ložnici a zalez do ní. V noci pršelo, ale poncho pochytalo vetšinu vody a bivakovací pytel se postaral o zbytek.

Ráno jsem se probral ještě za tmy, ale zkouk jsem šedivou oblohu a rozhod se maličko prokrastinovat, třeba se i déšť utiší.

Déšť zpomalil ale nepřestal, tak jsem se nevochotně vyhrabal, spakoval si saky paky a vydal se z ložnice do koupelny a do kuchyně, což bylo asi kilák a půl z kopce dolů k řece. Řekněte, kdo z vás to má, takhle velkej bejvák?

V koupelně jsem našel příhodné křoví, mrk mrk, a následně jsem pozadí tohoto aktu umyl v řece, protože ... to já prostě dělám. Bylo docela teplo, určitě přes 10 stupňů, tak jsem tam hupsnul celej. Neplaval jsem, jen se tak čvachtal na kraji, protože proud byl silnej a nerad bych se vracel nahej k batohu po blátivý cestě.

Foto je již po koupeli, bohužel jsem měl s sebou jen dvě trička, jedno chodicí smradlavé a druhé spací, následně stopovací, méně smradlavé ale o to teplejší. Takže po koupeli jsem musel zpátky do toho prvního.

Mezitím se uvařila voda nafiltrovaná předtím z řeky a přeslazený čaj byl tradičně skvostný.

Koukám kolem sebe a všim jsem si tohohle nápisu. Tak tady (taky) zabili Kennyho. Parchanti!

Po koupeli a snídani jsem musel zpátky, okolo ložnice napojit se na stezku. Spolubydlící už byli taky vylezlí a sbalení, koukali divně, že se vracím, ale vysvětlili jsme si to.

A zase jsem šel do kopce, a zase přes občasné vyvrácené stromy, a zase bahnem.

Šlo to nahoru, dolu i krážem. Jak jsem šel po louce směrem k asfaltce, koukám, že na asfaltce na mě čeká terénní vozidlo Nissan. Přiblížil jsem se a v něm dvě policajtky. Neprudily, jen že prej mám dávat bacha na padlý stromy. Nějak se mi ulevilo, tak jsem jim nabíd miniSnickersku, ale nevzaly si.

Pak jsem šel podle divný, asi bobří hráze. Legrační na tom bylo, že přehradila potůček a pak ho odklonila na cestu, takže existující most byl k ničemu a musel jsem tak jako tak vodou. Aspoň jsem si umyl boty od bláta.

Taky jsem potkal národnostně nesnášenlivý rozvaděč. Nevěděl jsem, že něco takového vůbec existuje.

Koníci mě ignorovali...

... bylo vedro (následně jsem zjistil až 17 stupňů) a proto už vylezly tydle potvory:

Nastudoval jsem i příběh ardenského tažného koníka, neboli Zukferdy.

A ani jsem se nenadál, dvanáct kiláků za sebou a byl jsem na místě, La Roche in Ardennes. Taky pěknej lunapark, koukám, jeden "zámek", druhej "zámek", aspoň že hrad maj originál.

 Konec Eislek trailu je v takovém parčíku uprostřed La Roche. Čekal jsem nějakou slavobránu, ale nic, jen GPSka mi potvrdila, že to je všechno. Ale pak přišel vítací výbor, tak jsme pojedli salámu a popili čaje společně.

Jenže, jak zpátky? Google mapy říkaly, že tabubus z La Roche zpátky do Houffalize jede. Jede ve třičtvrtě na šest. Bylo poledne. Tak jsem šel na stopa, protože to je taky něco co prostě dělám...
Pár aut mě minulo, vesměs drahý kousky a řidiči na mě koukali pohledem "z kterýho filmu pro pamětníky jsi vylez". Ušel jsem asi tři kiláčky a nabral mě maník v RAVce, místní borec, hodil mě do Nadrine k tomu úchyláckýmu kostelu.

Pak jsem zas dva km popošel a vzali mě mladí lidé, jejichž huskyové mě z kufru olizovali, byla to sranda. Hodili mě za most a už další auto byl Peugeot s chlapíkem úplně bez vlasů, co jel, hádejte kam, no přece k hotelu Nevímjaksejmenuje a vyložil mě přímo u auta. Pokecali jsme, vyprávěl jsem mu o vejletě a jak se sem vrátím v létě s Dádou a on ze měl vymámil slib, že strávíme noc v jejich hotelu. Protože maj bazén, nebylo co řešit a plácli jsme si.

V autě mě čekal rozjedenej zelnej salát, na ten jsem se těšil už od soboty, nikam nevodešel, tak jsem ho dojed a vyrazil k domovu.

Fučelo, autem to trochu házelo a příjemně mě to uspávalo, tak jsem radši zapad na parkoviště a dal si poctivých dvacet. Následně osvěžen za zvuků posledního alba Green day (musím trénovat, čeká mě s Marťasem koncert v Antwerpách) jsem báječně dorazil dom. 

Mikro Ardeny - alle photoz

Fotky hýr.
https://photos.app.goo.gl/6hcofjUpW24zTvCu6

Mikro Ardeny podruhé

Asi si vzpomenete, že v Adrenách už jsem byl, na Eislek trailu 106km. Tehdy jsem ušel jen nějakých šedesát a musel jsem pro vlhko v botách a leckde jinde vzdát. Tenhle víkend jsem měl příležitost cestu dokončit.

Do výchozího města Houffalize jsem dorazil v pátek večer. Trošku jsem bloudil a maličko někomu vjel omylem do dvora, ale nezlobili se. Nakonec jsem auto nechal u hotelu Nevímjaksejmenuje a vyběh jsem si nahorů na bivak, jedno ze čtyř ofiko bivakovacích míst v kraji.

Ačkoliv nepršelo a ani nemělo, všude bylo mokro, přirozeně, přece jsme v Belgii. Rozhodil jsem proto spaní na betonový podlaze přístřešku s grilem. Beton, přátelé, to je prevít, studí i skrz nafukovačku. V noci jsem pod sebe naházel bundu, kalhoty, všechno prostě. Příště musím zajít radši do lesa, buď hodit spaní tam, nebo aspoň dotáhnut nějaký chvojí na izolaci. Tato noc byla prostě taková cool.

Ráno raníčko jsem vylez, navařil čajík, posnídal housku se salámem (to se tu teď bude docela opakovat, v podstatě každý jídlo kromě sobotní večeře byl čaj a houska se salámem) a vydal se na cestu, což vlastně znamenalo zpátky kolem auta ;-), projít městem a hurá do světa.

Počasí přálo, cesta bahnitá, s jedním nebo dvěma brody, se vinula lesem podél řeky Ourthe a občas uhnula k nějakým atrakcím typu vesnice nebo chatky (k pronájmu!).

Už jsem měl slušnejch dvanáct kiláčku v nohách, když jsem přišel k ceduli Vítejte v Houffalize. Naštěstí jsem čet špatně, byla to prostě nějaká vesnice v té oblasti. Jméno Houffalize je tak trochu značkový a proto si ho ostatní osady pučujou, aby je to povětšilo a turisty natáhlo.

U silnice mě zaujala jiná atrakce: "Když už musíte házet odpadky do přírody, čuňátka, tadyk máte aspoň nějakou zábavu. Kdo se trefí z jedoucího auta, ha?" I když myslím, že tento koncept se asi neujme.

Chvílema to bylo docela do kopce a logicky jsem se pak octnul na kopci, celej zpocenej.

A chvílema jsem vzpomínal na seriál Červený trpaslík, kde hlavní postava jménem Lister byla taky pěkně praštěná.

Řeka se mi mezitím z rozměru cca Blanice rozšířila na cca Vltavu a proto jsem ocenil fešácký most.

To už bylo ku poledni, pročež jsem poobědval hádejte co a pak se uložil mastňácky na lavičku, abych dospal tu studenou noc. Nevybral jsem si nejlépe, poněvadž kolem chodili lidičky po mostě směr soutok Ourthe a Ourthe a každej druhej se mě ptal, jestli nejsem prodejce Sava? Sava bjan, mersí, odpovídal jsem klidně a snažil se spát dál. Když už to takhle dál nešlo, sbalil jsem si věcičky a vyrazil dále.

Další kroky mě vedly, jak už bylo naznačeno, na soutok. Soutoku z jedné strany vévodí mega-turistický komplex, z druhé strany do přírody vetknuté umělecké dílo. Nebo nabouraný supertajný projekt Wehrmachtu z druhý světový, těžko říct. Posuďte sami díky autentickým dobovým záběrům:

Od soutoku cesta vedla dál dle řeky, nyní již mohutné a s ničím se nemazlící. Dokonce ani s tou turistickou stezkou, kterou chvílema zaplavovala zpola, chvílema úplně.

První dobrou radu jsem dostal od této cedule, která říkala, že další cesta je obtížná, strmá, klouzavá a že prostě stojí za starou bačkorku. A naváděla mě, ať to vezmu přes vesničky Filly a Nadrin. Protože mi názvy přišly sexy, uposlechl jsem a prošel malebnými, důsledně udržovanými a opečovávanými osadami. V jedné z nich měli tenhle kostel oblečenej jak na BDSM akci.

A o kousek dál zase tenhle domeček, jehož vstupní dveře evokovaly řadu dotazů.

Následně mě cesta zavedla zpátky do lesa a podél zurčícího potůčku zpátky k rozvodněný řece.

 Potíž nastala u skály, kterou stezka normálně podchází, ale vzhledem k aktuální situaci a nedostatku šnorchlu (point na zlepšenou příště) bylo potřeba skálu přelézt horem. Tam jsem zjistil, že na takový riskantní kousky jsem už trochu starej, trochu unavenej, trochu sám a bágl je trochu moc těžkej. Pročež jsem namísto cestou skála-travers zvolil cestu hurápřímodokopce, kterou už ten den přede mnou aspoň jeden člověk též absolvoval, takže byla naděje, že to někam vede. A vida, vedlo to přímo ke keltskému hradišti, kam jsem se chtěl oklikou beztak dostat. Měl jsem velký štěstí, že jsem předtím mazaně nabral z řeky (přes filtr) vodu, protože dolů-nahorů už bych to asi podruhý nedal.

Navařil jsem instantní jídlo z Dekáče. Měl jsem dvě, kuře na kari a těstoviny boloňéze. Protože boloně mi Dáda nechala doma asi šest porcí a jed jsem je nonstop od středy do pátku včetně, vyndal jsem si to kuře a šel zažehnout oheň na plynovařiči. Ale následně když voda bublala, prostě jsem nemoh to kuře zaboha najít a tak hádejte, co jsem měl k večeři. Taktéž v neděli po návratu domů. Boloňské já prostě rád, tak proč bych si je nedal. A kuře? Kuře bylo schovaný pod lavičkou, srab, tož naň dojde zas příště.

Poučen z předchozího nočního nezdaru zrobil jsem si takový košťátko, s jehož pomocí jsem nahnal do pytle nějaký listí. Následně, poučen z YouTubových videí, jsem si stvořil ložnici jak pro princeznu, zapad do spacáčku a mastňácky čučel na Netflix (Better Call Saul, díl 1 a 2).

Mezitím přišli nějací dva kluci, co už jsme se viděli cestou, řekli, že tohle je moc chytrý místo na spaní, protože zas příde fukéř a tady nejsou žádný stromy, který by na nás mohly spadnout. Postavili o kus dál. 

Jak jsem tak ležel, v teplíčku, napapanej, dokonce i zuby jsem měl vyčištěný, přemejšlel jsem, jak málo člověku stačí ke štěstí. A hned co jsem to domyslel, obloha se zatáhla a začalo tradiční belgické počasí. Ale o tom zase příště.