Tervuren check in

Přesně po měsíci vegetění "na chatě" v Jestřábce jsme se vrátili "domů" do Tervu.

V Jestřábce vo nás všickní báječně pečovali, takže jsem přibral dvě kilča, ale nakonec nás dostala realita podnebí, neboť jsme přijeli vybaveni na mínus pět a následně se udělalo plus dvacet, slunečno. Jediný oblečení k dostání široko daleko bylo z Tesca, nic proti, vlastně docela ujde, a taky z krabice na půdě. V krabici jsem měl spoustu vynikajících kousků, jako třeba retro modrou teplákovou soupravu, kterou s hrdostí nosil již otec revoluce Kim Ir Sen.

Sbalili jsme, co se do Lexusáka vešlo, tj. absolutní minimum, a vyrazili s rychlou brzce-ranní zastávkou na Kladně, rozloučit se a nafasovat "s sebáky", rozumějte cestovní řízečky. Babička Marcelka přidala ještě čerstvě upečený buchty, kterejmažto jsem se snažil uplatit jinak vždy hladové členy Celní stráže, ale nevzali si. Dobře tak, aspoň neubylo té dobroty.

Cesta probíhala dle očekávání bez komplikací vyjma toho, že se mi za hranicema zachtělo spát, tak jsem předal volant Dádě a zalomil to. Po hoďce jsem se vzbudil a koukám na displeji: průměrná rychlost od rozjezdu 146 km/h; teď už chápu, proč cesta trvala takovou chvilku.

Němci zřejmě žijou svobodnej život, žádný kontroly na žádnejch hranicích, a i aut na dálnicích bylo celkem pár. Nizozemci taky žádný kontroly nepáchaj, jenom bojujou s virem záhadným způsobem a to tak, že omezujou rychlost na dálnici na 100 km/h, což každýho tak otráví, že rači zůstane doma a nikam nejezdí. Pročež nizozemský dálnice byly koloprázdný.

Belgičani, tentokrát výjimečně s rukavicema, Žílo, na hranici kontrolujou, ale laxně; ani doklady vidět nechtěli, jen prej kampa jsme se vydali, a my že domů, to funguje na všechny pohraničníky univerzálně.

Baráček jsme našli v pořádku, jenom teplá voda trochu smrděla, než se odpustila, takže jsem se šel sprchovat první, u mě se to prej ani nepozná, ha ha.

Tradičně jsem vyrobil seznam, co chci krom práce do práce udělat nejdřív. První krok byl opravit sekačku, která po sezóně stávkovala. Před měsícem jsem kolem ní tancoval pár dní, čistil svíčku, vysoušel karbec, prostě divy. Ale zjevně stačilo jen počkat na zahájení oficiální sekací sezóny; sekačka dostala bezdrátový pokyn z centrály a včera najela na první potažení. Akurát že byla neděle, tak jsem jí zas honem chcíp, aby na mě nevyběh soused Erik jako posledně.

Místo toho jsem šel umejt Dády kolo, abych se moh ráno projet. Jenže ouha, všim jsem si, že zadní plášť je prořízlej po již dávném karambolu vo ostrej betonovej obrubník a leze z něj duše. Pročež jsem vobjednal novej a nejčko mám už druhý kolo ze dvou nepojízdný v rozdělaném stavu, čekající na díly či odpornější servis, než co doma v garáži zvládnu.

Dneska je pondělí, to už se bordel dělat smí, takže jsem se s velkým gustem pustil do trávníku. Tráva je po deštivém začátku jara asi po kolena... tedy po kolena dvoletýho dítěte, ale zoufale hustá. V praxi to vypadá tak, že ujedu cca 50 metrů a pak jdu na 100metrovou prochajdu ke plotu na kompost vysypat plnej koš. Ale těšil jsem se na to už zhruba od Náchoda, takže si to užívám. A když jsem si to dost vynaužíval, zabalil jsem to s odůvodněním, že pro zachování hmyzí biodiverzity je potřeba ponechat části zahrady v permakulturním porostu, taktéž sloužícím jako mantinely jinak pečlivě vysekaného kurtu na badminton.

Dáda se stavila v Lidlu a přinesla krásnej hlávkovej salát. Díky předchozímu nájezdu na Globus Černý Most máme i flák špeku, a proto nastal čas zahájit sezónu slimákovejch salátů. Můžu prohlásit, že napoprvý to bylo jedlý, i tady je ale co zlepšovat (příště více toho špeku, mladíku).

Zpátky k seznamu, zejtra se chystáme namontovat sprchovací zástěnu nad vanu, bo ta předchozí se jaksi uvolnila z pantů a rozpadla na přesně tři milióny, dvě stě pět tisíc, třista třicet čtyři super ostrejch kousků, z nichž pouze dva způsobily Dádě krvácející zranění. Uvidíme, na kolik se rozpadne tahle nová, až nám vyklouzne při montáži z ruky. Vaše tipy přijímá sázková kancelář Chance a na regulárnost soutěže dohlédne komise složená z pěti nezávislých krvácejících odborníků.

Sugarfree týden končí

Za hodinku končí týdenní výzva "bez cukru", co jsme s Brnčosem uzavřeli v neděli na letišti. Mělo to bejt bez mlsání, což se vlastně docela povedlo, B. si dal jen pár tyčinek při sportu, nějaký ovocný kapsičky a docela lemtal jabkovej mošt. Já jsem měl docela pár jablek a hrušek a nakonec na vejletě s Dádou pekelně sladkej čaj.

Obecně jsem chtěl říct, že kafe i čaj maj prostě jen jinou chuť, když nejsou slazený, ale fakt je, že jsou prostě hnusný, HNUSNÝ JSOU, zvlášť třezalka, ta je fakt magicky vodporná. Teď mám jednu uvařenou a přemejšlím, že tu hoďku počkám a pak do ní naláduju med, co se do ní vejde, a vohřeju jí v mikrovlnce :-D.

Překvapivě bez muffinů, koláčů, dortíků a zmrzky to docela šlo, použil jsem osvědčený způsob "hodně sportu + hodně žrát". I když v úterý a ve středu, když jsem si zapomněl koupit vodpoledne sváču a jel jsem domů na kole, jsem dorazil na poslední adezin-trifosfát v krvi a v botách jsem se sápal do kuchyně jako zombie s rukama před sebou a vyl jsem "jííííídloooooo". Zvlášť za ty boty jsem si vysloužil od Dády špatný hodnocení, jen dvě hvězdičky, bo měla čerstvě vytřeno.

Teď nevim, jestli to bezcukrování funguje jakože na hubnutí a tak, bo to je brzo soudit, tak přemejšlím, že si dám ještě tejden. Ale nedřív, nejdřív sežeru celou čtvrtlitrovou zmrzku. A pak se uvidí ;-).

Sugarfree týden.

Víkend byl totálně ve znamení futrování se sladkým, k čemuž přispěly tři kila čokolády co jsme dovalili z Bru, také tvarohový dort od babičky Haničky, jablečný dort od tety Evičky a koláče z Tesca. A zmrzka. V neděli na letišti jsem si říkal, že teďka mám naslazeno tak asi... na týden dopředu. A řek jsem si, že to dám týden bez sladkostí, slazení čajů i kafí, prostě komplet. Výjimkou je ovoce a protlaky z ovoce bez přidanýho cukru. Brnčos, bo ten nevynechá žádnou výzvu, do toho jde se mnou.

Teďko běží nějaká dvaadvacátá hodina a šest dní a dvě hodiny ještě před náma. U mě zatím dobrý, ráno jsem si zaběh a pak se nafutroval houskou s máslem a vajíčkem, to je dobrá prevence. V práci piju jenom vodu protože hořkej čaj nebo hořký kafe sou fakt hnusný. Doma uvidíme.

Kdo to nedá, má do konce výzvy zakázaný sociální média, paření a čumění, prostě používání elektroniky pro zábavné účely. To je silná motivačka.

Boj s rakovinou způsobuje dětskou obezitu

V září Ervín rozeslal zprávu, že v rámci boje proti rakovině pojede nějakej ultrazávod na kole a taky že shání příspěvky na výzkum pomocí tradiční metody prodeje sladkostí, jak už to dělávaly skautky ve filmu Adams Family (sušenky z opravdových skautek).

Musel jsem tenkrát bejt asi zhulenej anebo mít zrovinka hladinku cukrů v krvi proklatě nízko, protože jsem objednal za tři pětky. Pak jsem na to úspěšně zapomněl. Mám totiž vyměňovací hlavy a vyplachuju je Otrozonem, víme?

Dneska dorazila zásilka. Pět... BEDEN waflí, sušenek, řezů a buhví čeho.

Spotřebujte do Mikuláše.

Takže všickní doma v ČR dostanete po výslužce.
Aktualizace: nedostanete nic, za víkend jsme dvě bedny úspěšně zdolali, takže do odletu domů není šance, že by něco zbylo.

Mise Kolín

V rámci všeobecného vzdělávání v mojí pracovní pozici vyzval mě Marc, abych se k němu připojil na workshop o budoucnosti nově akvírované národní distribuční společnosti Toyota Austria. Vyrazili jsme do Kolína... nad Rýnem, do pobočky Toyota Germany GmbH.

Cesta v poho, dvě hodinky i se snídaňosvačinou na odpočívadle u Cách. Workshop hmmmm nerozumím ničemu, ale dělám si poznámky. Tepovka chvílema … tady jsem blbec napsal znamínko je menší, což blog interpretoval jako nějaký příkaz a smazal mi zbytek textu. Už na to kašlu, už to nepíšu.

Aktualizace: oblast HR lepší, není tak odporná (ha ha přeplek), takže se už maličko chytám díky Andreiově pětiměsíčnímu trpělivému vysvětlování.

Itadakimasu: K jídlu v německém závkuchu nabízeli čočku (tu jsem přehlíd, jaká škoda), insectburger to je novinka a staré dobré veggie lasagne s houbama, který jsem si nakonec vybral.

Moje poznámky dosud:

Němci jsou systematičtí a akční.

Korporace umí zařídit složitý věci, ale často nezvládaj jednoduchou věc, která je jen trošku výjimka z korporátních standardů.

Controls jsou v překladu kontrolní mechanismy, aha, to jsem nevěděl.

Fun fact about Germany: no fun in Germany, get back to work.

Starosta, bývalý dragoun, ten už v životě něco zažil. Ale todle asi ještě né. Uvidíme, co se z toho vyvrbí.

Mise Brusel, D +151

Ej, měl bych ještě udělat asi 5 věcí do práce.
Taky bych měl zavolat mamince :-)
Taky bych se chtěl projet na bajku.
Nebo zaběhnout do parku.

Místo toho píšu blog.

Helemese, to nahoře nemělo bejt jako verše, ale nějak to samo vypadlo. Tak příště možná v Jambickém pentametru?

No, co se stalo vod posledně, tj. vod stěhování? Moc věcí. Začla mě zas bolet hlava. Všim jsem si, že se to stalo poté, co jsem přestěhoval a zapnul radiobudík na nočním stolku. Budík jsem vypnul, hlava přestala bolet, juchů, aspoň do času.

První víkend s dětma v Belgii. No, vlastně s dítětem, protože Marťasovi se zastesklo po domovině, tak jsme ho v sobotu ráno hodili do Charleroi a pá pá, Lála, v neděli se nám vrať. S Brnčosem jsme pak vyrazili do Autoworldu. Super, ale to mě ještě bolela ta hlava, tak jsem byl úplně mimo.

A měli jsme hlad, pročež jsme ukončili prohlídku a dveřma s nicneříkajícím nápisem "Du wen" jsme vyrazili ven, směrem na Jourdan Place, na vyhlášené hranoly.

Dali jsme si třikrát velký, což jsme neměli dělat, stačily by bejvaly jen jedny.

V neděli, to už s vypnutým budíkem, tedy vypnutým bolehlavem, vyrazili jsme do Bredene k móóóři. Úplná dovolená, tyjo! Tak mě to uchvátilo, že jsem nestih ani nic vyfotit.

Pak v pondělí, na výročí svatby, jsme šli na véču k Indům v sousedství. Mňamózní a hromada, doporučuju všem, co zavítají k nám do Tervu :-).

Kluci tu v Belgii docela dost hrajou tenis. Máme takovou rutinku, že si mě rodinka vyzvedne navečír v práci, jdeme na firemní kurty, bušíme tak hoďku - a půl - a pak valíme dom. 

Taky jsme byli na prima cyklovýletě, celých 15 km :-); Dádu bolel zadek ještě dva dny, bo není ani zvyklá, ani polstrovaná.

Jinak dokud nebyla škola, chlapáci chodili s mamkou do města řešit různý věci (a na zmrzku); pěkná prochajda parkem to je. Ovšem od včerejška maj utrum, bo včera byl ve škole New Families day (takový orientační intro) a ode dneška borci už zařezávaj na plnej úvazek. Moc jim s Dádou držíme palce. Marťas vypadal na New Families Dayi v poho, obložen trojicí slečen co k němu nepokrytě vzhlížely, zato Brnčoska byl maličko vytrslej, přece jen nerozumí úplně všemu a ... Brnčos je vytrslej i když rozumí, je to jeho výchozí nastavení. Dáda mi psala, že ho dneska ráno doprovázela a měla pocit, jako by ho vedla do první třídy. Ale věřím, že to nepotrvá ani tejden a bude v cajku.

Navečer vyrazíme směr Legoland, zaprvé proto, že B. má ty narozky a zadruhé proto, že máme ty roční průkazky co brzo končej. Přespíme někde na půl cestě a zejtra bysme už měli být ve víru kolotočů a jinejch Legoblbin. Těším se, že si zlepším skóre v Templu a la Indy Jones, kde se střílí lejzrama po pavoukách, případně pořádne proleju vodou nicnetušící maminky doprovázející ratolesti na Pirátskou loď. Naopak na Hero Factory to moc nevidím, už posledně jsem tam málem poslal oběd. Lego NinjaGo, lítání hlavou dolů asi tak ve třiceti ... ehm, v deseti metrech nad zemí, je v obtížnosti někde na půl cestě, tož účast zvážím podle front a aktuálního stavu žaludku. 

A tím to vlastně končí. Jestli jste doufali, že se Barka napravila, že učiteli leželo v žaludku i ve svědomí ukradené prase, že důstojný pán našel důstojnost, že si Dejvice odhlasovali změnu názvu na Hamonín, tož... to jste si měli raději přečíst nějakou pohádku a neposlouchat tyto pravdivé příhody.

A ještě hudba pro dnešní den, opět na punkovou notu. Nijak nesouvisí s ničím, jen mi to hraje vod rána v hlavě.

Mise Brusel, D +133

Minulej tejden jsem byl nějakej votrávenej, tak jsem to nechtěl tadyk ventilovat. Ale už je to lepší, víkendy jsou hit.

Sobotu jsem strávil příjemně pracovně. Nejdřív jsem zlikvidoval obsah cardboard roomu, neboli vše co zbylo po nájezdech na Ikeu v minulých týdnech. Zaplaťpámbu už mám zpátky RAVku, takže to bylo jen asi natřikrát. Nejdřív jsem vyrazil do Recyclageparku kde už jsem jednou byl, v jiném městě, ale tentokrát mě vyfakli, že mám občanku z Tervurenu tak si mám najít náš vlastní Recyclagepark. Koukám, že Belgáni jsou co se odpadu týká lehce xenofobičtí. Tervurenský Recyclagepark jsem po troše úsilí, googlování a překládání našel a vesele jezdil sem tam s plným autem kartonů.

Taky jsem si koupil novou hračku moderního muže (vysavač, nic sexuálního ;-)) a během slabé půlhodinky povysával celej barák. Byla to sranda! Vysavač se jmenuje Pro Animal, neboli je určen pro takový zvířata jako jsem já.

Když jsem měl naklizíno, připravil jsem si kolo na plánovaný nedělní rekord na Gordelroute 100+km. V podstatě jsem jen přehodil držák na telefon a pedály vyměnil za nášlapy.

Neděle: (tady budou večer videa, tak vydržte)

Chtěl jsem dát Gordelroute pod čtyři hodiny, ale jak se ukázalo, že i na trekovém, tj. teoreticky rychlejším kole jsem furt dalek tohoto cíle:

Vzdálenost: 107.1 (minule 103.0)
Čas jízdy: 4:42 (minule 4:57)
Průměrná rychlost: 22.7 (minule 20.8)
Čas flákání, natáčení, baštění a obecného zevlování: 16:47 (minule 50:28)

BTW lepší statistiky vám neukážu, bo Runtastic zrušil bez náhrady svůj web, za jehož předplatné jsem vysolil v prosinci asi dvanáct stovek/rok (reklamace nepomohla, nakašlali mi a prachy si nechali, takže už prodlužovat nebudu).

I když jsem si v neděli ráno přispal a vyrazil až v půl sedmé, dojel jsem krásně na oběd, dorazil sobotní tzatziki-brambory-vajíčka a báječně jsem pozevloval u Belmondovic klasiky Muž z Acapulca. Nejlepší šlofík ever.

Večer mě nějak přepadl hlad, asi brambory nejsou dost výdržný palivo, tak jsem si říkal, že se poohlédnu po nějaké těstovince. Doma nic, ale protože bylo do večera času hromada, vyrazil jsem do města tramvajmo.

Tady bych měl udělat důraznou poznámku, že tramvaj (teda konkrétně č. 44, co jezdí k nám do Tervu) není úplně triviální otevřít, nefuní na to žádná intuice, prostě musíte vědět, kde se jí správně dotknout, aby se vám otevřela, heh, lehce lascivně řečeno. Ale myslím, že moje žena to dá na první dotek, je prostě na tyhle věci dobrá. Já jsem musel počkat, až někdo přišel a otevřel, jináč bych se dovnitř nedostal, a to jsem vohmatával celý dveře, dvakrát! Dovedete si představit ty lidi vevnitř, co seděj, smějou se a nepomůžou vám, hajzli.

44kou a následně 8mičkou jsem dorazil do Dominoes Pizza, kde inzerovali těstovny, ale žádný neměli :-(. Spokojil jsem se tedy tradičně s veggie pizzou. Ještě si mě přejmenovali na Janu, ušáci.

Pak už jen park, pizza na klíně a pohoda jazz.

Na cestě zpátky jsem tramvaj 8 vynechal a šel jsem rovnou zkratkou přes les na zastávku 44cítky. Ani mi nedošlo, jak můžou bejt tři kiláky dlouhý, když jde člověk s krabicí pizzy (musíte nést vodorovně), jí u toho co v parku nesněd a má v nohách 107 cyklistických. Moooc dlouhý. Dlouhý a studený, je dvacet stupňů zataženo, pomalu na kulicha a fusekle.

Zpátky v Tervu mě chytila mlsná, to se po jídle stává, tak jsem zapad do "nonstopáče" na pumpě v sousedství a studoval nabízené zmrzky.

Bohužel samý velký, žádná, kterou bych moh schlamstnout na posezení a, jak známo, mrazáku nemaje, skončil jsem u apple páje.

Nebyl až tak dobrej, kdybych si bejval koupil sorbet za stejný prachy a půlku ho vyhodil, možná by to bylo lepší (finančne stejný, ale zas já jsem vychovanej nic nevyhazovat :-)).

Dneska mám tradičně v práci v autě komplet outfit na běh domů a následně po zítřejší dopravě do práce (zvažuju běh-kolo) i outfit na den další pracovní. Snad do mi toho zas něco nevleze.

MB, D +113

Poslušně hlásím, že po dobu mojí nepřítomnosti v Bruselu se nic zvláštního nestalo.

Víkend byl, jako hodně víkendů poslední dobou, spektakulární. Šoférka Dáda mě vyzvedla v pátek večer na letišti, trochu jsme zashopovali a pospíchali domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny... doprdele to je mi smutno.

V sobotu byla SKVĚLÁ zahradní slavnost hodná UŠLECHTILÝCH kočovníků z východu, viz předchozí post. Více foto následuje. Fotil jsem pro pobavení a poučení svých bruselských kolegů, aby chápali možnou kulturní propast, A MOC JSEM SI TO UŽIL, stejně jako všichni přítomní, co mohli nechat smokingy a žakety doma a prostě jen bejt s lidma, které mají rádi.

V neděli pokračování zahradní slavnosti a následně smutný návrat do reality všedního dne. Včera, tj. v pondělí, jsem si den vylepšil krátkým výběrem nového služebního vozu, neboť RAVce, kterou právě obývám, končí leasingová smlouva. Vím, že budu v čechách za blbce, ale zvolil jsem Lexus CT, takový malý kompakt velikosti asi jako VW Golf, protože jak Dáda trefně poznamenala, je to poprvé a pravděpodobně naposled, co budu řídit Lexuse. No a jako moudrý muž dám na dobrou radu své moudré ženy.

Dneska mě čekají dva těžký meetinky, ale až to skončí, pudu se zas odměnit a koupit Dádě nový kolo.

A teď ty fotky. Nejlepší byla ping-pongová vobíhačka v jedenácti lidech.

HR system of Italy go live

Dobrá pařba dneska v práci u příležitosti Toyota Motor Italy HR systému, co jde do ostrého provozu. Na obrázku vidíte indickou sekci, ještě tu je Andrei, Bogdan (Rumunsko), Gabriel (Španělsko) a William (místní borec, ale koukám, že se nějak rychle vypařil).

Tématicky vhodně máme pizzu. 

Za dva měsíce bude stejná zábava ale pro Turecko, tož to vidím na kebab. Příští rok Nordics (rybí prsty?) a UK (jenom čaj, prosím).

Aktualizace: mlsoun Gabriel říká, že Nordics i UK se dají reprezentovat uzeným lososem ;-).

Odesláno z mého chytrého telefonu Samsung Galaxy.

Dovolená, D +2

Jak již velí starobylá, už asi dva roky stará tradice, samý jedničky se musej ocenit dobrým obědem a kde jinde, než v Café Imperial (protože v Motelu už jsme byli mockrát). Kulajda či vývar s masem "s držátkem", následně kachýnka, kotletka, čekankový salát a dva usměvaví jedničkáři. Na konec ještě káva a Krém s Brýlemi. Dělá to dobře, ten pan Pohlreich, moh by klidně radit i někomu dalšímu.... :-)