Krize energetická

 Situace na trhu s plynem je nejistá a proto zejména je třeba míti se na pozoru, vážení. I já sám, paranoidní z podstaty, jsem včera téměř naletěl, bo jsem porušil hned několik pravidel. Naštěstí to dopadlo dobře a mohu vám svůj příběh posdílet.

Pravidlo č. jedna: nezvedám neznámý čísla - nedodrženo

Volal mi člověk v pracovní době a na pracovní telefon, tož jsem si řek, aha práce, a zved jsem. A von to člověk z ČEZu. Tož proč ne, rád poklábosím s dodavatelem elektriky. A von že by bylo dobré zvážit i smlouvu o dodávkách plynu, bo ostatní dodavatelé jsou zlí a chtějí na zákaznících jen vydělat, zatímco ČEZ a pán sám jsou zosobněné dobro, co mají na mysli jen blaho zákošů. Pán mě provedl vyúčtováním, abychom zjistili stávající cenu (asi 900 kč za MWh), pak poukázal na aktuální ceníky Innogy (asi 2400 kč za totéž) a vítězoslavně zakončil tím, že ČEZ mi dá za 1540 kč smlouvu s fixem na tři roky.

Pravidlo č. dva: neuzavírám smlouvy po telefonu - dodrženo

Pán netlačil a já se ani tlačit nenechal, vzal jsem si den čas na investigaci, která se vyplatila.

Fakta a mýty: Pán opravdu byl od ČEZ Distribuce, aspoň tak hovoří jeho profily na sociálních sítích. Pán opravdu nekecal, když říkal, že pro nový zákazníky má ČEZ podmínky lepší než Innogy. Kde ale pán nemluvil celou pravdu bylo v tom, jakej ceník se aplikuje na stávající zákoše Innogy. Pro stávající zákoše má Innogy takzvané prolongační ceníky. Smlouva funguje tak, že ke dni Dé jsme jí uzavřeli s platností na 24 měsíců. Nejmíň 50 dní před koncem Innogy musí vystavit aktualizované prolongační ceníky, a nejdéle 40 dní před koncem má zákoš možnost vypovědět a jít jinam, jináč se smlouva votočí o dalších 24 měsíců a tak dále.

Buď shodou okolností nebo hmmm jak je to asi možné mi moje smlouva končí a nová začíná k 5.12.2021 a vypovědět jí teda můžu (5.12. mínus 40) před 26.10.2021. Ceníky by měly být vyvěšené na webu Innogy od 16.10. a s trochou píle je člověk opravdu najde. A tady je ten drobnej nepatrnej rozdíl: pán z ČEZu říká, že produktová řada Relax 24+, kterou mám, již v nabídce není a proto bych měl srovnávat jeho nabídku s aktuálním ceníkem Garance 36, kterej fakticky je tak krutej. Pravda je, že existuje  prolongační ceník (pro mě je to zřejmě tento 24+ G), kde se dočteme "pro stávající zákazníky společnosti innogy Energie, s.r.o., s uzavřenými smluvními vztahy na některou z uvedených produktových řad ... a plyn Relax+ 24, jejichž plynové zařízení je připojeno k distribuční soustavě EG.D, a.s". 

No a v tutom ceníku samozřejmě jde cena za MWh taky nahoru na nějakejch bratru 1200, ale furt to je daleko vod strašidelných 2400 a taktéž je to furt lepší, než panáčkova ČEZká nabídka.

Panáček mi dneska podle dohody volal znovu a když jsem mu to vysvětlil, k mému nepřekvapení změnil medovost hlasu na lehkou agresivitu a to byl přesně ten okamžik, kdy jsem se rozloučil.

 

Míle den 9. - Pondělí

 Vzbuzeni v Lošticích vedrem a komáry, jdem s Vítkem balit a já navíc tradičně vařit 2v1. Ještě mi zbyl extra pytlík, Vítek neodolává a přijímá mojí velkorysou nabídku ranní kávy. Musím nicméně uzmout na kuchyňce něčí osobní hrnky, protože erár není k dispozici, vrátit a umejt, všechno mi trvá, jsem zmatenej jak beruška. 

Nad ránem ještě zlehka dopršuje, jak vytahujeme kola z garáže, vracíme klíče do schránky a zaboucháváme za sebou dveře s koulí. 

Káva samotná není dostatečná snídaně, leč Hraboš neomylně větří pekárnu, která má snad otevřeno nonstop. Tam rozjíždíme typické Mílařské orgie chutí, baštím pečivo slané, sladké i další kávu, tentokráte nevalné chuti.

Razíme po krásné cyklostezce, úplně asfaltové a úplně placaté. Neužívám si to, zadek na placatých úsecích bolí víc než když jsou kopce. Pak na mě přijde volání přírody, pokládám ve spěchu kolo, Vítka posílám napřed a dělám, co je potřeba udělat. 

Následně se snažím Vítka dohnat, ale je to jen k zlosti. na rozmoklé louce v hluboké koleji se mi kousne přední kolo, házím předpisový parakotoul do měkkýho a znovu se zpožďuju. 

Vítka dojíždím až ve vesnici, kde plánovaně doplňujeme proviant na cestu. V kiosku plněné bagety připravuje snědý nemluvný chlapík v tílku, tzv. wifebeateru. Vypadá jaksi povědomě a tuto záhadu rozlouskávají až další Mílaři, co dorážejí do obchodu až po nás, když my už sedíme venku a baštíme nanuky. Mílaři se vrací z nákupu a přou se, jestli je snědý borec opravdu Diego Maradona, nebo se mu jen podobá. Závěrem se shodujeme, že to Diego nebude, protože tenhle nemá ani jedny hodinky.

Následně, okolo Šumperka, se trasa začíná maličko vlnit, stoupáme do Jeseníků. Při překonávání posledního hřebene nechávám Hraboše za sebou, přijíždím až skoro do Checkpointu ve Františkově a v poslední zatáčce zastavuju na zastávce, abychom s Vítkem projeli cílovej oblouk současně. 

Osazenstvo CP mi pak se smíchem vysvětluje, jak tam na mě čekali s uvítáním a stáli tam asi patnáct minut jak trubky.

Projíždíme obloukem a pro mě cesta oficiálně končí; potvrzuju to asi třikrát organizátorům verbálně a pak ještě oficiální SMSkou. Nemám vůbec žádnej pocit, stejně jako posledních 8 dní řeším jenom otázky nejbližší přítomnosti, jako kde si dát sprchu, kde umejt kolo, co za věci nechat Hrabošovi, kterej se rozhod ject dál. Taky musím zrychlit, protože David už je přijetej aby mě vyzved a mazali jsme dom, takže dělám jen pár fotek, loučím se s Vítkem, nakládám kolo k Davidovi do auta, kde už jedno je a tedy to je trošku Tetris.

David má po cestě hlad a doporučuje hospůdku při cestě. Zapadáme tam a já naprosto zmatu servírku, když si objednávám šopskej salát, rakvičku se šlehačkou a ledovou kávu se zmrzkou, všechno najednou, prosím. Pak střídavě ujídám ze salátu i z rakvičky a zapíjím kávou rozvážně; je to dokonalá kombinace. S Davidem pak po cestě prima pokecáme, i když na mě jde po tom obědě spánek. David mě vykládá v Oseku a já zase musím šlapat do kopce! 😆

Lérnink pointy:

* Plachtu (tarpu), kterou jsem táhl celou dobu připevněnou k řídítkům, jsem nepoužil. Bundu jednou, mikinu vlastně taky né, ale je otázka, jak by to bylo v Krkonoších. Žďárského vak taky nikdy, ale to jen protože jsem měl kliku, viz další bod.

* Kdykoli jsem měl nějakej problém, nebo spíš problém předvídal, a nechal to Osudu, Osud to za mě rozlousk a přines mi to nejlepší řešení, který by mě kolikrát ani nenapadlo. Naopak když jsem byl moc proaktivní, "hrotil to", problém se komplikoval. Nevím, jestli tomu ale budu schopnej věřit i do budoucna na stopro, prostě jsem už takovej starosta.

* Vyma strašidelného Českého lesa naše zem oplývá štědrými zdroji jídla, jako jdou hospody, čerpací stanice, obchody a dobří lidé. Proto je správné mít u sebe něco mezi jednou a dvěma porcemi. Větší množství se pronese a zabírá prostor, menší množství ohrožuje morál a dobrou náladu. A navíc je správné u sebe mít hromadu peněz v hotovosti, neb vyjma krásných dam ve foodtrucku na Moravě, které kompenzaci nákladů hrdě a důrazně odmítly, ani kuře nemůže zadarmo hrabat donekonečna. 😋

* Ačkoli jsem do sebe prakticky neustále něco tlačil, zhubl jsem za ten týden dvě kilča a podle vševědomého bazmeku, co používají na CPčku, zřejmě i jeden procentní bod tělesného tuku jsem tam někde nechal. Jako trvalou hubnoucí metodu bych Míle nicméně nedoporučoval, za další týden se tělo zas "dojí" na svojí normální pohotovostní hmotnost.

* Jak říkával poručík Dan, ponožky je potřeba měnit si na každý zastávce, jinak vám je sežere močál. V mém případě ještě nevím ideální řešení, nabízí se několik variant: sušit nohy pravidelně a dlouho v suchém ubytování / koupit dopředu paklík levnejch fuseklí na tržnici, odebírat a mokré rovnou vyhazovat / lépe a včasněji použít "belgické nepromokavé", rozumějte igeliťáky. Ale né mikroten, vopravdovej igelit.

* Teď aktuálně doma laboruju s odpruženou vidlí, která přes Míle dost trpěla a odnesla si slušnou vůli mezi vnějšíma a vnitřníma nohama. Plánuju jí nechat opravit, leč na příští ročník bych rád vyzkoušel pevnou, z karbonu. Prej taky solidně absorbuje vibrace, je vo kilo lehčí a snad se neporouchá, resp. porouchá-li se, už beztak nebude co řešit.

* Další technická vychytávka, která by mi bývala bodla, je menší převodník vpředu. Když jsem kolo kupoval, byl tam tuším třicetizubý, jenže po belgické placce prohánějíce se, neustále jsem jel na nejmenší kolečko, takže jsem nechal převodník vyměnit za větší, se třiceti čtyřmi zuby. Na Mílích jsem nejmenší kolečko nezařadil snad ani jednou, naopak mnoha kopcům, které jiní vyjížděli, jsem musel vzdát úctu, předčasně sesednout a opřen o řídítka poklonit se. Příště tedy 28 nebo 30 zubů max.

* V půlce září mě čeká Mílařská afterparty na Vysočine, kde se kromě cyklování budou rozdávat finisherská trika a hlavně se bude přihlašovat na ročník 2022! 👍

Míle den 8. - neděle

 Koukám, že jsem nechal svoje putování nedokončený, tak tedy...

V neděli ráno se budím v Sitbořicích na hotelu brzy, burcován Hrabošem, konám přípravy a užívám si sprchu s předtuchou, že žádná dlouho nebude. Mažu tradiční trojboj řetěz-opalovák-pozadí, vykrádáme se s Hrabošem dveřmi co již před námi odemkl nějaký ještě rannější host (asi taky Mílař, kdo jinej) a s rozbřeskem a provázení obvyklou ptačí serenádou míříme směr sever.

Tato část cesty vznikla na poslední chvíli od stolu jen s mapou a je v podstatě celou dobu po relativně inteligentních površích, neb jí autoři nestihli project a zkazit. Jen čas od čásku vede nějakou divnou loukou s trávou až po ramena, leč tam je výhoda, že už je uježděná desítkama lidí co jsou před námi a dalšíma jednotkama těch, kdož se probojovali od severu. Nebo třeba přechod přes trať uvozený takovými krásnými schody; ten by byl v Belgii stoprocentně ilegální.

Také konečně potkáváme foodtruck, na který nás navnadil den předtím Honza Kopka s tím, že už je jenom kousek, cca sto kiláků. Jsou tam dvě krásné dámy, vyvářejí snídaně, vajíčka, párky, kafíta, čajíta a světe div se, i makovej závin z Kauflandu. Potkáváme se tam s mnoha Mílaři co nikam nespěchají a proto je o židle u stolu bitka. Cpem se s Hrabošem na stojáka a pak jedem; partička u stolu nám nijak nepadla do oka, jsou to "ladiči pijan", teda víc pijan než ladiči, a maj nějaký blbý kecy na Hrabošovo bolavý koleno a tím ovlivněný stav jeho chůze. 

Cesta se klikatí polema, přes Újezd u Brna, východně od metropole. Fotím si srandovní ceduli do sbírky.

Kousek dál sjíždíme z cesty, zajíždíme si do Šlapanic do sámošky doplnit proviant. Nakupujeme stylem "já kupuju ty hlídáš a pak si to prohodíme". Když je na mě hlídací šichta, vyslechnu pár rozhovorů místních. Je smutný, že řešej, esli rajčata jsou o korunu dražší a jsou z toho v depresi, jako by neměli co do úst vložit. Obávám se, že jsou to v hojném počtu podporovatelé těch politických stran, které jim slíběj největší kus žvance, na ideje nehledě. Z toho mám zase depku já. Ale zas maj hezký a vtipný cedule a taky dopravní prostředky, což mi náladu nakrátko zvedne.

Nejvíc mě pak potěší, že Šlapanice jsou partnerský město belgického Braine l'Alleud, což bylo asi dvě hoďky z Tervu a podnikával jsem tam rád občasné výlety, k čemuž mě motivovalo srandovní jméno ("móóózkýýýý", jsem si dycky se smíchem říkal). Jakoby to bylo znamení... jen nevím, co přesně znamená. 😋

Za Šlapanicema přejíždíme "dálnicu", abych byl regionálně akurátní, a konečně vjíždíme do Moravského krasu. Místní chalupáři už pochopili fenomén Mílí a jeden co asi rád adrenalin dokonce nabízí Mílařům vstup do svého bazénu. Tipuju, že po prvním frajerovi, co mu bazén na léta kontaminuje, ceduli zase sundá.

Cesta nás zavádí do obce Křtiny na zámek. Je zrovna deset, zámecká restaurace má otevírat, slunečníky rozevřené, menu na stole, jen ten pingl nikde a i když ho posléze nacházím vykecávajícího se se zámeckou pokladní, ke kšeftu a oboustranné spokojenosti nedochází. Chvíli sedíme čekajíce, pak projíždí severský Mílař a oznamuje, že o kousek dál na náměstí je cukrárna. Tož neváháme a zahajujeme přesun. V cukrárně se mi daří i vtip, když Hraboše hlasitě nabádám, aby sejmul pokrývku hlavy při vstupu do chrámu Páně, což paní majitelka oceňuje a dělá mi to nejlepší kapučíno, k němuž si přikupuju ještě nějakej ten dortik či dva, zatímco Vítek se spokojí s malým espressem jen tak.

Valíme dál, Punkovým údolím v CHKO Moravský kras, jede mi to i do mírného kopce po hladkém asfaltu fantasticky, tak nechávám Vítka lehce za sebou, leč on mě dojíždí když si telefonicky domlouvám evakuaci z cíle (ze třetího Checkpointu, kde to plánuju zabalit) s plavacím Davidem, co je tam poblíž shodou okolností na rekreaci. 

Tenhle kus cesty, po stezce Srdcem jižní Moravy, si určitě musím dát ještě někdy, je to fakt krása.

Je odpoledne, vjíždíme do Brodku u Konice a vyptáváme se na nějakou hospodu. Děti nás instruují do místní pizzerie, těším se na těstoviny ale sklapne mi, toliko pizza. S Hrabošem stlačíme každej jednu, já uprostřed jídla volám do práce, abych zrušil druhou půlku dovolený. Taky volám do Loštic do ubytovny, abych rezervoval nějakou tu střechu nad hlavou, bo jsou v plánu nějaký meteo jevy. Vysvětluju paní naší situaci, že dorazíme někdy mezi sedmou a jedenáctou večer a úplně slyším, jak protáčí oči a říká, že taky chce jít spát. Nakonec se domlouváme na osmou až devátou.

Točíme dál. V Bouzově pod hradem se stavujem na jedno nealkoholický. Když se pak rozjedem z kopce, Hraboš sebou nepěkně plácne zrovna na to svý bolavý koleno, leží a kleje a nemůže se vycvaknout z nášlapů, tak ho sbírám a smějem se tomu, pak mu vyprávím, jak jsem sebou takhle fláknul v Belgii a černoška co šla vokolo se taky mohla potrhat, než mi přišla na pomoc. Vítek uznává, že je to fakt sranda, že takovej cyklista leží jak želva na krunýři a zas valíme dál.

Šeří se, ale do Loštic musíme dorazit, abychom splnili závazek paní ubytovávací. Občas cesta vede docela hustým tmavým porostem a tam pak ani světlo není dost, je potřeba zpomalit a jet na jistotu.

Mimo porost je ale vidět báječně a tak na minutu přesně v devět dojíždíme do Loštic, v očekávání pověstného Loštického zázraku, který se materializuje v podobě parádní ubytovny (paní do telefonu říkala "Chcete ten lepší pokoj?" podobným stylem, jako v tom vtipu "Kdo si přál tu čistou skleničku?"). Ubytovna je přesně naproti fabrice A.W., která podle paní domácí vyrábí ty smradlavý Olomoucký tvarůžky, leč my necítíme nic, neb naše čichy jsou již otupělé a tipuju, že i dělníci z oné fabriky by si při setkání s námi zakrývali nos a ústa, což místní ve všech obchodech kam přijdem zhusta činí.

 Pokoj hezkej, leč vyhřátej tak na pětatřicet stupňů, takže se koná již osvědčená nahatá scéna, jen postele jsou tentokrát oddělené. Hraboš staví svoje tretry na vnější parapet a to je podle mě špatná medicína hned z několika důvodů (může si vybrat déšť, pád nebo oboje), ale nakonec má kliku a boty k úhoně nepřijdou. Dobíjíme mobily, powebanky, trackery a úplně dobití odpadáme též. Garmin ukazuje za ten den ujeto 124 kilometrů.

Míle den 7. - Sobota

 Ptáci mě budí, poté i slunce, lezu ze spacáku ve kterém jsem byl navostro, abych usušil zadek. Stejně už je vedro a potím se jak starý jazzman a to je teprv ráno, chjo. Balení chvilku trvá, pak tradiční svatá mazaná trojice řetěz - rucenohy - zadek, samozřejmě každý jiným pomazáním.

Cesta do CPčka se zdá býti krátká a placatá, vede víceméně podél kanálu, jen přes jeden houpací lanovej most a byla by naprosto v pohodě, nebýt toho, že po takové cestě se jede většinou v sedle a já bych dal nevímco, kdybych se moh na chvíli projít nebo třeba dupat v pedálech nějaký ten brutál krpál. Zadek prostě bolí, no.

Pak pro změnu cesta vede po poli, lehce rozbahněném. Napadá mě, že pěstovat melouny je super, pěstovat okurky je fajn, ale kdo by proboha dobrovolně pěstoval dýně a ještě na takové výměře? Dýněma opovrhuju a na posedu snídám co zbylo od včerejška, nějakou sušenku asi. Píšu si s Dádou, posílám nějaký fotky, stejská se mi už.

Ještě je vlastně ráno, dorážím do CPčka v Jevišovce.

CPčko je součástí penzionu, kde mají bazén a venkovní sprchu. Chvíli váhám, ale pak vystrkuju na personál i hosty svůj neopálenej zadek a páchám strašlivou hygienu, protože Míle, no. Všichni jsou v pohodě, asi už jich hezkých pár viděli. Pak meju i kolo, né ve sprše ale hadicí, soukám do sebe nějakou wafli od organizátorů a padá na mě únava, tak si nafukuju matračku v bejvalém chlívě a asi na hodinku vytuhávám. Budím se v poledne, sháním se po jídle a dobrovolníci mě směřují k blízkému stánku s vyhlášenými hamburgery, kde do sebe jeden házím, poklábosím s majiteli, a mažu zas na trasu.

Cesta vede vinicema, víceméně po placce, občas trochu zvlněná. Pak se připojí na asfaltovou cyklostezku a to by se to jelo, ale je krátce po poledni, hic jak v pekle, takže odpadám v cykloaltánku a už zase chrápu.

Nejsem si jistej, jak dlouho spím, můžou to bejt minuty či hodiny. Celej zmatenej zas sedám na kolo, zalehávám do aero pozice, což bez časovkářský hrazdy je docela kumšt, a mastím po hladkém asfaltu až do Mikulova. U tamnější Billy potkávám Mílaře Dana, stoprocentního Valacha, se kterým jsem už dobře pokecal hned první den závodu. Nechávám mu moje kolo na pohlídání, vykupuju Billu, tradičně zjišťuju, že se mi všechno nevende a tak půlku nakoupeného proviantu cpu do žaludku. Dan mezitím odjíždí. S nějakým zpožděním ho následuju, projíždím centrem Mikulova, který má tu zvláštnost, že místo kornoutků se zmrzlinou tu lidi na promenádě nosej skleničky s bílým. Všímám si toho až po notném čase a rozesměje mě to tak, že málem spadnu z kola. Taky si všímám, že cesta byla trasovaná pro jízdu od severu k jihu, takže projíždím asi třema jednosměrkama obráceně a je mi to vcelku fuk, občas uhnu autu na chodník. Za Mikulovem je kopec s poetickým názvem Svatý kopeček, ale je to ve skutečnosti krpál jako prase a v tu chvíli mi na něm nic svatého nepřipadá, ledaže tam každý druhý Mílař prosí všechny svaté o odpuštění. Na vrchu potkávám zase Dana, který s očekáváním prudkého sjezdu proaktivně mění brzdový destičky, který už si prej docela stěžujou. Nakonec to není ani potřeba, protože sjezd je tak skramensky prudkej, že kola stejně musíme vést.

Chvíli jedem s Danem spolu, kecáme, je to mladej kluk, asi o polovinu mladší než já. Je nečekaně a možná i nechtíc vtipnej. Mluví velice silným Valašským nářečím a já si nejsem jistej, jestli některý pauzy, protahovaný hlásky nebo drobný zakoktání jsou součástí nářečí anebo je Dan nějak jinak postiženej. Nepátrám po tom, je to prima kluk a to je podstatný. Vypráví mi, že dělá ve fabrice na airbagy, že dělá s výbušninama a že je to občas adrenalin, ale jinak celkem nuda. Že zvažoval kariéru v armádě, dokonce se několikrát přihlásil, prošel fyzický testy na výbornou leč pak mu navrhli umístění daleko od domova a on odmít. Já mu na to říkám, že v armádě už to tak asi chodí, že jsou rozkazy co se musej poslouchat a Dan mě uzemní hláškou "nojo, poslouchání, to by mi asi nešlo". 

Po cestě potkáváme Honzu Kopku, autora tohohle praštěnýho závodu, který jede ze severu ještě v doprovodu jednoho polského závodníka. Honza původně měl ambici závodit o umístění, ale zjevně si to rozmyslel a radši tráví čas tím, že se zastaví s každým protijedoucím závodníkem, vyslechne si kletby i další nehezké komentáře, usměje se jakože tak je to správné a jede dál. Já mu vyprávím svojí teorii, kterou jsem vymyslel hned druhý den jízdy, že si připadám jako týraná žena, která by svého týrajícího partnera nejradši zabila, ale on se na ní jednoho dne usměje a ona celá roztaje a znovu se do něj zamiluje. Ten úsměv je v mém případě kus rovnýho asfaltu anebo vítr v zádech, narozdíl od tlačení, nošení, brodění a hopsání po kluzkejch kořenech.

Tradičně se někde zakecám, ztrácím Dana, přijíždím na vodní nádrž Nové Mlýny a i když nejhorší vedro už polevilo, furt je pěknej pařák. Plánuju někde vlézt do vody jen tak na Adama, ale všude je narváno k prasknutí, tak tam nakonec lezu komplet v dresu a kombinuju hygienu s pračkou. Abych očistu dovršil, na drzo vjíždím do jakéhosi kempu, kde si u výlevek určených na mytí nádobí luxusně vyčistím chrup. To mi nakopává morál k dalšímu trmácení lesy a poli, až lehce v podvečer dojíždím do vesnice Sitbořice (nebo Šitbořice?), kde registruju Hraboše v hospodě u pivka a bez dlouhého rozmýšlení se přidávám. Piju a jím za dva (salát a špagety Alijo Olijo Peperončíno), kecáme s Mílaři ze Severu i Jihu, co přijížděj a odjížděj, kecáme i s místňákama kterejm připadáme jako velcí borci, a s příchodem tmy domlouváme se servírkou ubytování přímo u nich v hotelu lomeno konferenčním centru. Je to paráda a luxus, jen lůžko je jaksi manželské a voba díky vedru spíme jaksi nahatý. Všechno je jednou poprvé, žejo. Na to, že jsem ten den ujel jen asi padesát kilometrů a Hraboš, vystartuvší z Šatova jen asi devadesát, jsme voba tuhý, než bys řek obuvník, a proto ani k žádnýmu tulení nakonec nedochází. 😋 

 

Míle den 6. - pátek, část 2.

 Kde jsem to xakru skončil? Jo, na Grázlovce, nad Dyjí.

Přijíždíme s Hrabošem pod Grázlovku. GPSka jasně ukazuje vzhůru, ale mozkům se to ještě nechce úplně pochopit, protože vzhůru znamená nejdřív po bahnitém svahu, pak kolo na ramena a ťapat po očividně klouzavých kládách. Pročež usuzujeme, že tlačit v bahnitém svahu napravo od klád bude lepší. Jak později reportoval Jindra nebo kdo, klády prej byly správná volba.

Tož tedy dílem tlačíme, dílem si podáváme kola. Hraboš hudruje na svý bolavý koleno, já mám zas obavu aby nestandardní tlaky vydržely švy na mých tretrách. Naštěstí je Yuri Shishkin z kolínského Plynojemu prošil nadvakrát a proto drží jak helvétská víra. V tom podělaným kopci se zapejkáme asi 40 minut. Nahoře u kříže krátce posedíme, já dopíjím Fantičku co mám přidělanou zespoda na rámu a tedy je neustále hrozivě od bláta, a zbytek nechávám Hrabošovi, aby s ní zapil nějaký Ibuprofeny. Pak se konečně vymotáme z lesa a v altánku u parkoviště ještě řešíme, esli si nechat špinavý fusekle nebo si vzít radši mokrý. Já mám s mokrejma svoje zkušenosti a proto volím raději špínu, dycinky. 

Za pár kiláků vjíždíme do Uherčic a díky informaci místních nalézáme i hospodu, kde si dávám vytouženou kachýnku. 

Hraboš jede napřed, já si medím u Rádlera a na slunci suším neusušitelné. Pak valím dál sólo, s muzikou v uších, ale brzo musím sluchátka vyndat, protože se blíží blátivé brody a je potřeba dělat bolestivá rozhodnutí, esli projíždět a riskovat pád, nebo zastavit a kolo vést-nést. V druhé variantě je ještě volba přezouvat-nepřezouvat a to já většinou rád obětuju čas a beru si Corcsy.

Cesta dál v podstatě kopíruje ze severu Vranovskou přehradu, vine se lesy i poli (s hráškem, ale už je maličko přezrálej). Je šest večer, tlačím do sebe už druhý metr čtvereční hrachu a píšu povinnou SMS organizátorům, že jsem objevil zlatý důl a že to pro dnešek asi skončí. Nicméně nakonec se rozjíždím a po trase přejíždím po přehradní hrázi do Vranova Nad Dyjí. 

Vranov a přehrada zvlášť je trošku Disneyland a v zapadajícím slunci vypadá ještě o fous víc Disneyovsky, posuďte sami.

Někde dojíždím Hraboše a ještě jednoho borce, už je hustě po setmění ale burcuju, že už to do druhého Checkpointu dotlačíme. V Šatově se nám nicméně do cesty připlete neoficiální podpůrný tábor, který tam u někoho na zahrádce zorganizovali fanoušci Mil co dojeli až z Jablonce, kamarádi Honzy Kopky a Martiny Stadherrové. Protože k nim dojíždíme až někdy před půlnocí, většina už je na plech, takže radši odmítám velkorysou nabídku, že mi umejou kolo a přijímám jen míchaný vajíčka od Heleny, která je z nich jediná střízlivá. Pak si dávám ještě kafe a sním asi půlku bábovky a ještě nějaký sušenky. Taky využívám jejich kadibudku a protože mám čelovku napevno přidělanou na helmě, je to poprvé v životě, co kadím s helmou na hlavě.

Je asi půlnoc, Hraboš zůstává na přespání, já posilněn kafem a bábovkou rozhoduju jet ještě dál sólo. Motám se polema a vinicema, je trochu chladno a hodně vlhko, tak snad poprvé na Mílích vyndavám bundu. Už se mi klížej oči a do CPčka furt ještě asi 40 km, roztahuju spacák v podstatě na dohled rakouské hranice a upadám v okamžité kóma. Dobrou noc mi přeje brouk velkej jak moje ruka, nebo aspoň ospalýmu mozku to tak připadá, tak si ho fotím, abych to moh pozdějc v rozumějším stavu prozkoumat.

 

Míle den 6. - pátek část 1.

 Bydlení v Arolci u přátelských leč lehce úzkostlivých manželů je prima, nicméně je potřeba razit dál. Vstáváme s Jindrou už před pátou a dílem balíme, dílem oblékáme věci co nikdy neuschly. Jsem aspoň rád, že se mi přes noc opravily chodidla usušením, čímdálvíc mě ale trápí zadek; nejen, že je otlačenej od sedla, ale prdnul mi hemoroid nebo co, no prostě hnus, velebnosti. Udržuju to všechno v maximální čistotě a používám kouzelnou mast doma připravenou tervurenským lékárníkem (kortikoidy prostě), ale je to akorát k horšímu. No nepředbíhejme.

Jindra vyráží dřív, já mám ty starty takový pomalejší, ještě vařím kafíto 2v1. Pan domácí už taky vstal, sděluje mi, že pod pergolou spal ještě jeden Mílař, jak se později ukázalo, byl to zas Vítek Hrabánek. Po srdečném rozloučení razím též.

Cesta zas vede přes hory a doly, konkrétně přes Landštejn. Dělám si zajížďku do Starého Města pod Landštejnem, abych doplnil zásoby. Do sámošky se hrnu hladovej, zapomínám náhubek a paní prodavačka hudruje. Já vím, jak se na takové musí, pročež couvám, náhubek nandavám a zdvořile jí děkuji za upozornění, takže drobátko roztaje. Následně vykupuju půlku krámu a když vylezu ven, nastává velké mrzení, neb se mi všechno prostě nevende. 

Tož se rozhoduju, část proviantu sníst hned, část uložit do batohu. Za tímto účelem musí do koše igelitový poncho. Před vyhozením kontroluju předpověď počasí, že fakt už nikdy nikdy nebude pršet, s lítostí se s ponchem loučím, nahrazuju jeho místo potravinama a odjíždím zpět na trasu, vokolo biatlonovýho areálu a dalších turistických zajímavostí. Během 30ti minut začne pršet, asi za to může moje magický vyhozený poncho 😅.

Dojíždím Vítka, chvíli se míjíme ale pak naznáme, že bude fajn jet spolu. Seznamujem se, je to pražák, dělá taky v automotive průmyslu, konkrétně ve firmě přes elektromobily, tak dlouze diskutujeme výhody a nevýhody různých pohonů a jejich paliv. U toho občas zmoknem, stále díky mému neuváženému odhození vzácného kusu protidešťové ochrany.

Projíždíme kouskem Rakouska, to se pozná protože najednou je všechno sauber a im ordnung, pak cesta vede podezřele pohodově podél neidentifikovaného vodního toku (Dyje samozřejmě) a když už si začínáme chrochtat, jaká je to pohodička a jak zadky bolej a že by to chtělo pro změnu nějaký tlačení, přichází asi největší masakr celých Mil - Grázlova vyhlídka. A protože teď musím do práce, o Grázlovce si řeknem zas jindy.