Jarmila vždycky mi radila...

 Jarmila vždycky mi radila, abych pracovní dobu dodržel. Včera mě to ale náramně táhlo na kolo a tak jsem prostě jel. Včera jsem se projet chtěl u Dilje doliny, tak jsem vypnul mašinu dřív o dvě hodiny... a to jsem neměl dělat.

Už jak jsem po třetí odpolko vyjížděl, měl jsem zadní kolo nějaký měkký, tak jsem ho ještě doma dofouk a dobrý, říkám si. Téměř okamžitě po vyjetí začala stávkovat GPSka, furt se vypínala, takže místo šlapání jsem seděl v parku na lavičce a domlouval jí. Když se uspokojila, jel jsem dál. Mokro bylo a blátivo, což je normál, ale po silným větru i pár vyvrácenejch stromů přes cestu, který bylo potřeba objet po louce a za tímto účelem přehodit kolo i sebe přes plůtek z ostnáčů. Když jsem kolo přehazoval, nějak na mě syčelo a vskutku, díra jak prase. Taky začlo parádně lejt a pro zahájení opravných prací bylo potřeba nejdřív najít suchý místo pod střechou, což se eventuelně povedlo ve vesnici Terlanen. Zablácený kolo jsem narval do autobusový zastávky a jal se ho zkřehlejma rukama rozebírat. Vyměnil jsem duši, leč moje cestovní pumpička odmítla foukat. V tu chvíli se mě zželelo místnímu borci, kterej jako by z oka vypad panu Skrbkovi z cykloservisu ve Veltrubech, a pučil mi vlastní pumpu. Nafoukal jsem kolo na potřebnej tlak, tj. hodně, vrátil pumpu a jal se pokračovat v jízdě s vidinou eště aspoň sto kiláčků.

Vo pár minut pozdějc jsem v lese zase přenášel kolo přes nějakou zábranu a zase slyším ty hady syčet. To už jsem byl bez rezervní duše a na lepení nebylo pomyšlení, tak jsem to votočil a tak tak na měknoucím kole dojel dom. Hygiena kola a následná inspekce ukázaly, jak je důležitý před výměnou duše zjistit příčinu defektu. V plášti byl trn jak nosorožčí roh, takže jsem měl krásně proděravelý dvě duše úplně na stejným místě.

No tak sem ten zapomenutej roh vytáh, vložil už slepenou duši nafoukal a .... zas hadi. Zkrátím to: eště tam byl střep. Ten už jsem nefotil, už nebyla nálada.

Dneska, tj. v sobotu, jsem vyrazil cestu GR Dijleland zopáknout. Díky bohu bez defektů, zpočátku se jelo dobře, sice non-stop lilo a některý louže byly nevyzpytatelně hluboký, občas až po osy kol. Bláto bylo vyzpytatelně klouzavý, to už my belgičaní máme tak nějak v DNA, takže jsem jel pomalu, jistě a bez držkopádů. 

V Leuven jsem se stavil na burito, pak se setmělo, ochladilo se z příjemných tří stupňů na méně příjemnou nulu a začlo pro změnu sněžit. Protože už jsem měl nohy i ruce promočený durch, zima si vybrala svuj díl a přestal jsem cejtit nejdřív nohy, pak i ruce, což bylo zábavné zejména při brždění, který jsem reguloval spíš podle napětí svalů na předloktích než podle citu v prostech. 

A když se mi do cesty postavil zákaz vjezdu do parku, skrz kterej jsem měl v plánu pokračovat, nebylo už co řešit, otočil jsem to na domov a upaloval, co mi kolečka stačily, abych úplně nezmrz. Je to hezky vidět na mapce, jak ten návrat z Lovaně je krásně červenej.

Dokonce podle Garmina to byl chvilkama i útok na vítězství v Tour de France 😎. 

Ale spíš to bude tím sněžením co mate satelity.
154 dní do Mil. Se vsadím, že v Čechách si borci takhle báječně nezatrénujou, teda pokud zrovna nemaj ty tlustý kola do sněhu.

O jako osvětlení

 Na každém správném dobrodružství tvoří důležitý aspekt dobrodružnosti pohyb v noci, ideálně v lese. Pro tyto účely naštěstí moderní věda poskytuje celou řadu vymožeností, od vysoce svítivých a úsporných LED diod až po lithiové akumulátory.

Moje sestavička na Míle je vcelku minimalistická a předpokládá možnost občasného dobití. Hlavní světlo, umístěné na řídítkách, má světelný výkon 2000 lumenů a i při ztlumení na 1600 se naň dá v pohodě jet "na plnej knedlik". Akumulátor dvě noci vydrží tutově, pak už budu muset někde hledat energii, a to si zas pěkně 8 hodin počkám u nabíjení. Tipuju, že sám budu potřebovat dobít, takže to až tak neva.

Záložní varianta a taky pracovní varianta je akumulátorová čelovka Fénix HM51R, což je ovšem královna mezi čelovkama. Dá se nabíjet microUSBčkem z power banky, svítí až 500 lumenů hezky doširoka, takže se s tou výše uvedenou cyklovací nádherně doplňujou. Dá se do ní dokoupit při troše štěstí extra baterie, nabíjecí i nenabíjecí, takže čekat na dobití by nemuselo bejt potřeba.

Tuhle jsem dostal jako pozornost od dodavatele před lety a jsem za ní vděčnej... akorát už nevím komu, takže veškerej efekt úplatku je v tahu 😅.

Když už jsme u elektroniky, ještě je tu mobil a GPSka. Mobil je easy, moc se používat nebude a podělí se o energii z powerbanky s čelovkou.

GPSka, to je jeden z mála přístrojů co ještě jedou na tužkový baterky. Doma na jedno-dvoudenní výlety používám baterky nabíjecí, na Míle si koupím pakl lithiovejch nenabíjecích a uvidíme, jak dlouho to pojede, tipuju tak jeden pár na den. Pak už to záleží na místních sámoškách, co se tam bude dát sehnat.

Dneska je pátek, poslední dny jsem toho moc nenatrénoval, v podstatě jak přes kopírák: ráno jóga rozcvička, pak trochu posilování, po práci dlouhá prochajda s Dádou v temných lesích vůkol za hukotu sov. Dneska po práci se těším na 130km terénní přejezd GR Dijleland, jednou už jsem to jel a je to vlastně pětiúsekový pochod pro pěšáky, bláto a schody, to jest garance zábavy. Uvidím, jestli to stihnu do zákazu vycházení, nebo mě někde stihne místní gestapo a napaří mi nucené práce ;-).

V Dekáči koupíte všechno

 V Belgii nakupuju, jako všichni, sportovní věci jedině v Dekáči. Má tak agresivní cenovou politiku, že prostě potřel konkurenci. Taky má poměrně širokej sortiment. Jak vidno z úvodní obrazovky, prodává kdeco, včetně dětí. Nejsem si jistej, jestli jako společníky, tažné muly, instantní potravu nebo na náhradní díly, tož se tam muším stavit a vyzjistit to na místě.

Dé jako Duše

 Duše je něco, co každej potřebuje, touží po tom a často se to nedostává. Po dušičkách toužili vodníci, duševní vlastnictví je často cennější než to fyzické a na Dušičky jsou všichni tak nějak smutní, protože vzpomínáme na lidi s jejichž dušemi už se nepotkáme.

Duše se ale někdy dá i prodat, třeba jako když Bart Simpson prodal tu svojí za 5 dolarů Milhousovi.

I cyklisti potřebujou duši, i když přibývá těch, co po vzoru automobilistů stávají se bezdušovými, skoro řekl bych bezcharakterními. A stejně potřebujou takovej duševní kompas, aby našli správnej směr, dojeli na Míle a v Mílích následně od startu do cíle.

Belgie je tak oduševnělá země, že tady možno duši koupit na každém rohu. Jako bývají v jiných zemích automaty na cigára a kondomy a v japonsku pak na použitý dámský prádlo, belgičaní maj automaty na duše. A cena? Zhruba jako ta Bártova, možná trochu valorizovaná.

Tenhle dušomat jsem potkal na svém pátečním okružním výletě, jak jsem referoval v předchozím postu; tadyk ještě něco fotek, co jsem vyvolal až teď. 

V sobotu a v neděli jsem se rehabilitoval chozením s rodinkou (11km, 18,5km) a v neděli večer jsem se jel ještě trošičku projet (28km). V pondělí, tedy včera, ranní obligátní cvičení a pak zevl, rozumějte práce. Dneska též ránko cvičení a běh 9.5km, začínám bejt vážně namakanej, buhehe.

Je čas začít dávat dohromady vejbavičku, pročež zítra si posvítíme na kolové osvětlení. Do startu Mil zbejvá 158 dní.

Míle D-162; Ř jako řetěz

 Čištění a mazání řetězu na kole zdá se být disciplína sama o sobě. Někdy mám při čtení diskusí na bikerských fórech dojem, že je to věda okultní. I já jsem čuchnul k těmto čárům a kouzlům a po létech bádání a testování na vlastním těle, tedy kole, jsem došel k následujícím poznáním:

Na čistou a suchou jízdu, třeba na silničce po asfaltu podél kanálu za hezkého počasí, na řetěz prostě vrzněte něco řídkýho co nebude až tak lepit prach a nemusí to tam extra dlouho vydržet, bo vyjížďky jsou krátké a vždy s návratem do depa, kde je možné lubrikaci obnovit. Pročež používám tento levný výrobek, co jsem na něj narazil na svých prvních toulkách po pobřeží, když mi začlo vrzat středové složení a já naivně myslel, že to je řetěz (bylo to ložisko, jak jináč).

Na jízdu mokrou leč stále čistou a na slušném povrchu, třeba na dojíždění do práce na mém dojížděcím kole (vybaveném dokonce blatníky!) je potřeba změnit taktiku. Pro mazání řetězu na tyto situace používám hustší olej do mokra, tzv. wet. Bohužel vzhledem k trvající práci z domova si dojíždění moc neužiju, takže jednou za sezónu namazat stačí bohatě. Tomuhle voleji se dolů nechce.

Dosud to byly tak nějak standardní situace a pro řetěz žádná výzva, ale teď už se dostáváme k belgickým bahenním koupelím. Při ježdění na horáku v lese se bahnu a marastu člověk nevyhne a řetěz trpí. Nevím už kdo mi doporučil místo mazání řetěz voskovat. Normálním parafínem za studena ani rozpuštěným zatepla jsem dlouhodobě udržitelných výsledků nedosáhl, ale naštěstí jsem pak objevil parafín tekutý, rozpuštěný v nějakém odpařovacím médiu, a ten funguje parádně. Řetěz je rozumně nalubrikovanej, ale zároveň je úplně suchej a vůbec nelepí. Pro krátké špinavé vyjížďky dobrý, doma se pak kolo nechá uschnout, řetěz se nasucho vošmrdlá kartáčkem, nanese se vrstva tekutýho vosku a v pokojový teplotě se nechá zaschnout.

Pro domácí použití je to ideální, trvale udržitelný způsob a mocně doporučuju. Leč příprava na Míle mě zas vyhodila z komfortní zóny, protože tam nebude až takovej luxus a zázemí a bajker se musí připravit na polní podmínky. V jednom videu z předchozího ročníku závodu jsem si všim, že někdo měl na kole připevněnou dózu s WD sprejem, což me inspirovalo. Objevil jsem WD Kettenspray a už pár tejdnů ho testuju, zatím s vynikající zkušeností. Člověk jede, řetěz po pár hodinkách začne zpívat nebo si jinak stěžovat, tak se otře do hadru, prostříkne WDčkem, zas otře do sucha a jede se dál. Procedura na 5 minut, v kombinaci s čuráním na 10. Takže u toho plánuju asi zůstat.

Včerejší tréninková projížďka okolo Brusle byla vynikající, bylo krásně, relativně sucho (rozumějte nelilo jako z konvice), asi 3-4 stupně nad nulou a jen mírnej vítr. Prolít jsem 107 kilometrů a 5 minut před začátkem zákazu vycházení (v Belgii stále panuje stanné právo) jsem byl doma.

Po cestě jsem objevil jednu zajímavost, a to Studnu duší, ale o tom zas někdy příště.

Do Mil zbejvá nějakejch 162 dní, baj vočíčko.

Ložiska vyměněná

 Včera dorazil lis na ložiska a dneska nový ložiska a taky tuba tmelu. Vyndal jsem ty starý a rám vyčistil, což bylo relativně snadný, jen bolelo zjištění, že když to dělali minule v servisu, moc se s tím s odpouštěním nesrali a rám si odtamtud odnes pár jizev. Možná mi až tak nevadí, že ten servisman zavřel krám, což jsem dneska náhodou zjistil.

Pak tam nalisovat ty nový ložiska, to byla trošku vyšší dívčí, úplnej puzzle, no snad to klaplo. 

Zejtra, až tmel zatuhne, to pudu projet, mám naplánovanou 100km "Gordelroute" - okruh kolem Bruselu, i když to ještě zvažuju, protože jsem si při lisování maličko hnul se zápěstím.

Trénink včera zevl, jen ráno posilování a vpodvečer 6km procházka s Dádou. Dneska o fous lepší, kromě posilování a 9km večerní prochajdy ještě ranní běh 6.28km @ 4:49min, fofr to byl.

Teď už jsem úplně tuhej, du spát. Snad zejtra na cestu nebude lejt a fučet jako poslední tři dny.

Do startu zbejvá 163 dní... a to je sakra málo.

Té jako těžké tašky a zavazadla

 Jak bylo řečeno dříve, Míle jsou self-supported závod. Co si kdo veze, to má, ... teda až dokud nenarazí na kiosek, hospodu, penzion nebo hotel, případně cykloopravnu.

Co všechno plánuju valit já se ještě doladí, ale už teď je jasné, že to budou minimálně těchto šest oblastí:

• nářadí, mazání a náhradní díly na kolo
• spacák, karimatka a žďárák nebo poncho. A polštářek 😁
• suchý voblečení na spaní a nějaká ta hyjena
• povinná výbava, vo tom si řeknem taky jindy, bo je lehce legrační
• elektronika k navigování, záznamu trasy a abych moh psát blog přece. Taky baterky.
• pití a jíííííídlóóóó, bo takovým závodem se musíte doslova prožrat

Aby se to všechno někam vešlo, je potřeba z lehkého polozávodního kola udělat kolo nákladní. V těžkém terénu se neosvědčily nosiče přišroubované k rámu, bo se ulamujou, a je proto potřeba mít tašky přidělávaný k rámu, sedlu, řídítkům a kamkoliv pomocí textilních pásků případně sucháčů.

Díky předchozím mikrodobrodružstvím a taktéž díky letošnímu sponzoringu od Ježicha už bych řek, že všechno podstatné mám. Kolo bude vypadat na startu nějak asi takto, chybí už jen světlo, taštička na baterii a taky GPSka v držáku upevněném na řídítkách. No a taky bude mít šlapky a řetěz, pochopitelně, bo kategorie koloběžek už je plná 😏.

Tím nosičem na řídítkách si dvakrát jistej nejsem, je těžkej a plete se bowdenům, tak aby nepřines víc školy než užitku. Alternativy jsou: futrál vod stanu (Hannah Scout 2), ten je na cvaknutí na řídítka jak dělanej, akurát je maličko dost promokavej. No a druhá volba je uskrovnit se a nevalit toho s sebou tolik, narvat to do těch jinejch brašen a řídítka nechat volný. Kdo potřebuje suchý tričko na spaní, že?

Do startu zbejvá 165 dní. Dnešní trénink běh 9,42km @ 5:19min/km, bo rychlejc už to nedávám. Pravé mílařské počasí, tj. tmadéšťvítrblátoakosovo.

Bé jako BéBéBéBé!

 Vzpomínáte na sobotního Plivníka, že?

Tož, kolo jsem umyl. Pro představu, před-po vypadá takto:

Plivník nebyl schovanej v ložisku předního kola, jak jsem se bál... teda vlastně tam možná bude druhej, to se ještě ukáže. Ten hlavní plivník byl schovanej v ložisku osy středového složení, odborně ten Blbej Bottom Bracket Bearing!

S ložiskem tímto užil jsem si spoustu srandy, rozumějte zostuzení a trapasu. Totiž na mém dvacet let starém stroji je taková cartridge, do který se nedostane nic, takže po dvacet let bez hlesnutí slouží. Takže jsem měl očekávání, že to tak bude na všech kolech. Leč na Dádiném novém kole jsou přímo do rámu zalisovaný dvě průmyslový ložiska chráněný jen nepatrnou prachovkou. Vloni zkraje podzima, tj. třinácti měsících od koupi a tedy asi po dvou tisících najetých km jsem tehdy ještě ta originál ložiska kontroloval a jedno trochu dřelo. Pak jsem taky hledal specifikaci výrobce a no prostě došel jsem k mylnému názoru, že na horský kolo omylem dali ložiska určená na kolo silniční. Šel jsem do prodejny, kde jsem kolo koupil, kde se mi pochopitelně vysmáli, zcela oprávněně. Tak jsem to kousnul, za drahý peníze v jiným servisu nechal ložiska vyměnit za super duper keramický a očekával, že vydržej zas aspoň ty dva tisíce. No jenže belgické bahno a tlaková voda, to je brutální kombinace, takže včera při inspekci jsem zjistil, že super duper keramický ložiska jsou z jedný strany zadřený úplně a osa se točí v něm, namísto aby se točilo ložisko, a z druhý strany moc nechybí k témuž. Po ani né půl roce ježdění.

Ani hodinové máčení ve WD nepomohlo, je to tuhý, plný bláta a hnusu zelenýho hnědýho.

Co Čech to mechanik, že, a než bych zas byl pro smích, zfouknu výměnu sám. Našel jsem ten původní typ ložisek, co tam byly origoš a vobjednal je z Nizozemí, bo v Německu je nějakej lockdown či co a nemaj nic. A belgáni nikdy neměli nic 😋. Snad do konce tejdne ložiska přijdou společně s nářadím a bude se lisovat. Eště jsem to nedělal, ale strejda YouTube je při mě.

Trénink: včera úplnej zevl, jen jsem dojel ráno na kole pro snídani. Dneska aspoň posilování, venku pod stromama bylo krásně a frišno. Do startu zbývá 166 dní.

Míle D-169, Pé jako Plivník

 Normálně bývám tvor čistotný a meju kdeco, nejradši svoje horský kolo, taky Brnči horský kolo, Dády horský kolo, Marťasovo, někdy taky svoje silniční kolo a skoro vůbec svoje kolo na ježdění do práce. Dády kolo jsem jeden čas myl tak důkladně, rozumějte tlakovou vodou, až jsem narval bahno do všech ložisek. 

Tehdá jsem musel udělat revizi hlavy a to hned dvojí, nejdřív tu na tom kole (rozborka, vyčistit, vazelína, sborka) a pak taky té mojí, kdy jsem usoudil, že ačkoli je to zábava, těm kolům to fakt nesvědčí. Taky na Mílích se kola dvakrát neumejou, možná tak při brodění řek, a proto je potřeba potrénovat jízdu na kole špinavém.

Prakticky to funguje tak, že se jeden den poráchám v pravém belgickém, pak nechám kolo v garáži uschnout, řetěz vodrhnu kartáčem a suchým hadrem, prostříknu WD-Kettensprejem (voodoo, vskutku) a juchů, de se zas jezdit. Kolo dosud mlčelo, myslím, že nebyl důvod ke stížnostem. Až dneska při brzce ranní projížďce se po jedné extra bahnivé části na kolo nalepil Plivník. Tady to bylo přesně, při rychlosti 3,1KM/H stih v pohodě naskočit:

Plivník je takovej skřítek co žije v bordelu a hnusu (J. Marek, Autopohádky, Kapitola 2.), a ten mi prozpěvoval celou cestu domů. Chvíli jsem zpíval s ním, ale pak jsme se rozešli ve vkusu; já chtěl zpívat Ktož sú Boží bojovníci a Plivník něco víc rytmického. Zkrátka, nepohodli jsme se. Pročež plivníka bude potřeba eliminovat zničením jeho přirozeného biotopu a to kolo prostě umejt. Myslím, že to není rozhodně ohrožený druh a tedy ochránci přírody laskavě prominou.

Dnešní trénink 61km a do startu zbývá 169 dní.

Míle D -170 Gé jako Gépéeska

 Jednou z nutností na Míle je pořádná GPSka. Má dva úkoly: naštvat mě, když se ztratím, a naštvat mě, když zjistím, že jsem ujel tak málo. Jo a taky slouží jako důkaz o projetí trasy. Z tohoto důvodu pořadatel silně preferuje, aby závodníci měli GPSky Garmin, protože už mají standardizovanej postup jak z Garminů dostat ty data, teda, když jste náhodou nezapomněli GPSku zapnout.

Taky jsem si jednu pořídil. Není to levná sranda, leč díky velkorysosti Vlámské vlády, která podporuje ekologii a rozdává takzvané Ekošeky jsem měl GPSku vlastně zadarmo. Koncept Ekošeků spočívá v tom, že maj podporovat, aby lidi kupovali věci který nikdo jinej koupit nechce, třeba úsporný elektrospotřebiče nebo i věci z druhý ruky. Měl jsem kliku, úplně náhodou v místním elektrořetězci CoolBlue měli v e-shopu jednu GPSku použitou, se slevou, tak jsem do ní rovnou skočil a Ekošeky za ní binknul.

Z GPSky je hezky vidět takový příběh. Příběh člověka žijícího ve vesničce jihovýchodně od Antwerp, kterej zjevně dostal přístroj k Ježichovi, byl se s ním dvakrát projít v okolních lesích, zjistil, že přístroj stojí za bačkoru a voproti třeba telefonu s dobrou mapou nemá žádnou výhodu. Přístroj vrátil a data z něj nevymazal, proto nyní jeho příběh může vejít ve známost.

Já taky z Garminů nejsem dvakrát vodvařenej, ale to bych tady moh fňukat celej den, takže nakonec jsem to přijal jako realitu a těším se z nově získaných benefitů, což je zejména, že člověk prostě čučí do displeje a sleduje fialovou čáru, po který má jet, ať to vede kam chce, a jednou za den vymění tužkový baterie, který koupil od bači na salaši (to až v závěrečných etapách) a nemusí řešit složitý dobíjení, kterýmu se s telefonem nevyhnete. Taky když jsem celý kolo poslal do bahna, Garmina jsem normálně oplách v potoce a jelo se dál. Tož tak.

Dneska ranní trénink za tmy, hodinka před prací, asi 18 km, hlavní světlo na řidítkách a čelovka na helmě, abych viděl na toho Garmina, kterej sice má podsvícení, ale to vyžere baterku za hodinku a máte co? Máte po srandě.

Tak zase zítra.

 

Em jako Míle. Míle budou!

 Koukám, že už semsem dlouho nic nenapsal. Není to proto, že by se nic nedělo, naopak, děje se toho tolik, že prostě na psaní už není čas, prostor ani mentální kapacita. Ale máme se zaplaťpámbů dobře, krom občasného fňukotu.

Nicméně jedna novinka je vskutku zapsáníhodná a to je: Míle budou! Pro ty z vás kdo nemaj tušení, Míle jsou závod na 1000 mil napříč Českou a Slovenskou Federativní republikou, přičemž se lehce dotkneme hranice s Německem a težce dopadneme na hranici s Ukrajinou. Závod je to bez podpory, co si kdo veze, nakoupí nebo cestou odcizí, to má. Jo a jasně, Tome, že se jede na vlastní pohon, žádný fosilní ani jiný energie se nepoužijou, jen co se profiltruje krz lidský tělo, vytvářejíce jako odpadní by-produkt pot, krev a nějakou tu slzu.

Závodní příprava spočívá hlavně v logistické části (shromáždit matroš, naučit se, vyzkoušet), docela dost v mentální části (naučit se triky, jak se hodit do pohody, když je neveselo, když je truchlivo. Míč! 😂) a jen docela málo v části fyzické přípravy, protože jak se chcete připravit na výkon 100-200km denně, když mušíte chodit do práce? No, vlastně jo, vosedět si zadek, aby neprudil.

Já si sem plánuju zapisovat poznámky ze všech částí přípravy, aby potom, až to vzdám po dvou dnech, bylo možné vysledovat, kde se stala chyba, případně na koho to shodit.

Takže jestli jste doufali, že uvidíte tuna na blogu nějaký fotky dětiček a belgických památek, tož to jste si měli přečíst nějakou pohádku (naboli Dády Facebook), a neposloucha tuto pravdivou příhodu.