neděle 18. prosince 2016

Krize středního věku pohovky



Naše modrožlutá pohovka, stará asi jako Kubíček "FalcOn" Falc, už je dospělá holka. Možná víc než to. Chtěli jsme jí v létě dopřát kompletní facelift, ale pan čalouník z Volárny měl bolavý zádo, takže jsme to vodložili, hned jak bude všechna ostatní práce hotová.

Ale dnes, dnes nastal ten okamžik, kdy jsem naší pohovce poskytnul aspoň dokonalou lázeň, díky laskavě zapůjčenému stroji na masáže a všeobecný wellness unavených pohovek.

Vzal jsem jí důkladně, asi na sedmkrát, a teklo z ní víc hnusu, než když teta Martínkovi ňoume huhry. Ale zato teď je to fešanda. Tak zase za dvacet let jí vytepuju, to už bude tak akorát před důchodem, a pak na ní plánuju dvacete let jen tak se válet. :-)
(pak by se kdyžtak vidělo)

středa 16. listopadu 2016

Czechman bude

Juchů je to tam, díky, Ježíšku. Teď už jen potrénovat, abych běžel jako rybička.

pondělí 14. listopadu 2016

Czechman - nová šance

Ještě jsem nenapsal, že se příští rok chystám na první opravdu ostrý triatlon, takzvaný half-Ironman, na vzdálenosti 1.9-90-21. Taky tomu říkají Ironman 70.3, což je prý v mílích. No, nějak to úplně nesedí, ale budiž.


První závod člověku taknějak vytvoří zkušenost, dobrou nebo špatnou. Dostal jsem tip, že zdaleka nejlepší half-Ironman v Čechách je pardubický Czechman v červnu 2017. Tak jsem tam před nějakou dobou kouk, co a jak a že bych se třeba rovnou zaregistroval a ejha, kapacita závodu byla plná během asi tří dnů.


Ale teď se naskýtá nová šance! Ve středu večer organizátoři otevřou registraci dalších 100 míst za lidi, co nezaplatili včas anebo byli přihlášení duplicitně. Tož, musí to klapnout, držte palec.

středa 28. září 2016

Feraty 2016 den 1

Dneska jsme po dvou hodinách spánku v kokonech na parkovišti lezli vcelku tužku, dvě lehoučké a vcelku neexponované feraty. Nováček v teamu Mára "Jonatán" Jon byl spokojenej; doufejme, že ho na zítra plánované obtížnosti nerozhodí.

Kemp je blbej, malý místo, štěrk a tvrdá půda. Narváno. Češi :-). Teđ mám hlad a bolí mě hlava. Čekáme na pizzu v kempovém bufáči.

Plusy: počasí, cena, dobrej kolektýv


Odesláno ze Samsung Mobile.

pondělí 5. září 2016

Bůh existuje...

... a je to pěknej pacholek. Říkal jsem, že když vyhraju kolo v Soutěži Benzina, pojedu 1/2IronMana. Když jsem nevyhrál, docela se mi ulevilo... až do tý chvíle, kdy k nám do kanclu nastoupil jeden kluk, kterej když se dozvěděl o mém mentálním rozpoložení, povídá "jestli nekecáš, půjčím ti tohle kolo:
"

To je, miláčkové moji, něco jako Formule 1 mezi koly. Takže teď hledám další výmluvu :o)

pátek 19. srpna 2016

Mikrodobrodružství zámecké - preview

Jak již bylo řečeno, dobrodružství je o tom dostat se z komfortní zóny. Rozpětí komfortní zóny máme každej jiné - někomu se tají dech, když jde do lesa na prochajdu, a jiný tam spí spánkem spravedlivých věda, že v lese nikoho strašlivějšího není. Buhehehehe!

Ale zítra, zítra nás s Dádou čeká ultra-adrenalin: přespíme totiž na zámku. Strašidelném? Né, jen takovém obyčejném.
Tak nám držte palce.

čtvrtek 4. srpna 2016

Mikrodobrodružství Duna

Dádové, Martínci i Matýsci mi odjeli někam na pívo,
a proto nastal čas na jedno malé dobrodružství. Nejprve bylo ale potřeba pořádně sbalit, na nic nezapomenout
a také nechat domov v tom správném ordnunku.
To kdyby došli zloději, aby měli vo co zakopnout.


Při balení jsem byl příjemně vyrušen SMSkou od babičky Haničky, že prý jsou čerstvé buchty tvarohové. A protože tvaroh je základní potravina, nemohl jsem odolat. Nabral jsem do břicha i do batohu a vyrazil kolmo

směr Poděbrady -> překročit bájnou řeku Elbe -> Kluk a finální destinace byla tato keška, na mapě označená nicneříkajícím červeným X, zvaná Duna I. Esli chcete vědět, proč se tak jmenuje, zajděte si tam sami.
Po nálezu a zalogování jsem si našel v blízkosti prima plácek s prima borovicemi, vyrobil ložnici zavěšením hamaky,
vyrobil kuchyni rozbalením půlkarimatky
a pustil se do mé oblíbené kratochvíle: vaření cestovního čaje.
Jak už bylo zmíněno v Mikrodobrodružství Blaník, liháček opět báječně voněl špiritusem a mě bylo fajn. Vzpomněl jsem si na Tři veterány a pro tentokrát jsem hrál úlohu toho čajovýho a buchtovýho, i když běžně jsem spíš kafovej.
Nastal čas uložit se ke spánku a měl jsem ten nejlepčejší výhled.
Noc byla prima, ani vedro ani zima, ani komáři ani lidi, ani déšť, všecičko primisima. Vstávat se nechtělo,
ale práce volala, tak jsem vylez po šestý a uháněl k domovu. Jen převozník ještě nechtěl z kanafasu, prej až vod devíti, tak jsem vzal Labe útokem přes dálniční tzv. lanovej most a ještě jsem stih doma pochválit kočku za to, jakýho zas chytla hlodavce. Zbyly z něj jen střeva a pacičky. Tak zas někdy příště.

středa 20. července 2016

Sportovníček červencový

Příprava na Chlísta probíhala asi tak, že jsem po 100km cyklovýletu do Rokytnice onemocněl strašlivou dvoutýdenní rýmičkou smrtelnou, takže jsem si tak akorát dobře odpočinul. A nastala sobota.

Ještě jsem přesvědčil Bláhu Bureše, aby jel se mnou, to abych byl aspoň předposlední. Vyrazili jsme v závodní náladě, takže už v Kolíně mi naměřili nejlepší čas, viz foto.

Povšimněte si, jak je kolínská MP diskrétní, jak vymazává milenky ze sedadla spolujezdce. Najs. Hezké foto, za litr, no nekupte to.

Do Chlístovic jsme tedy dorazili *včas*, buhehe, pak prezenčka, startovní číslo atd.
Opět doporučím laskavému publiku věnovat pozornost logu vlevo dole; získání finanční podpory pro Chlísta (na prase!) mě stálo hezkejch pár šedivejch vlasů, pruzení a ukecávání. Ale zpět k závodu.

Závod začal přesně na čas, byv odstartován projedším vlakem ze Zruče do Kutný Hory, na kterej jsme čekali, aby potom na přejezdu nesejmul nějakýho účastníka cyklistické části. Atmoška na startu byla uvolněná, jak to bývá jen na Chlístovi.

Plavání je moje tradičně nejsilnější disciplína, vylejzal jsem v prvním balíku a pokořil řadu zkušených borců v neoprenech.
Protože jsem neměl neoprén, nebylo co převlíkat a moh jsem rovnou hupsnout na svůj lehkej polozávodní stroj a vydat se stíhat ty blázny na časovkářských speciálech.

 Upřímně, jak jsem dobře zaplaval (jedenáctej), tak jsem špatně cyklil, takže za těch 26km se přese mě stihlo převalit pár borců... a taky nějaký holky. :-).

Sedmikilometrová běžecká část už byla jen ve znamení "neumřít a doběhnout", jak se ukázalo z výsledků, kolo jsem končil dvaadvacátej v kategorii a toto pořadí už jsem udržel i do cíle s celkovým časem 1:37:52. Minulej rok na stejné trati to bylo 1:41:01, předtím 1:42:51, takže trend je správnej.

A navíc, letos jsem přesedlal do oficiální kategorie středněvěkých krizáků (40+), kde jsem vlastně za MLADÍKA! :-) 
A nakonec přišel kouzelník... kouzelník kulinářský, člen nohejbalového klubu Chlístovice a autor nejlepšího pečenýho čuníka na planetě. Čest jeho památce, sežrali jsme ho svorně, vítězi i poražení, účastníci i diváci. A to je vše. Zkoukněte fotky tadyk a tadyklenc a ještě tuhle od Burešojc.

P.S. Learning point: čočkovej salát pozřený v předvečer závodu nedává takovou raketovou energii, jak by jeden očekával vzhledem k těm zvukům. Běžec za mnou si dokonce neodpustil vtipnou poznámku "těsně vědle" při jednom z hlasitějších výstřelů.

Update: Rychlý pohled na výsledkovou listinu: Bláha zabojoval skvěle, třiatřicátej s 1:49:10. Jirka Pačanda na nejvíc nejstarším Favoritu, jakej jsem kdy viděl (stejný kolo jsem coby kluk zdědil po strejdovi Jirkovi z Vlašimi), obsadil 41. místo, vešel se do dvou hodin (1:59:19) a nechal za sebou dalších deset chlapíků. Last but not least, můj bazénový kolega Roman Procházka nám to nandal všem s celkovým časem 1:24:20. Holt kdo má natrénováno, tomu se zelení. 

úterý 28. června 2016

Sportovníček červnový


Po úspěšném dokončení TPCA Ekidenu (zlatá v soutěži smíšených družstev, zato v individuálních výsledcích propad na 23.-27. místo) jsem pověsil běhání na hřebíček a nastupuji intenzivní cyklistickou přípravu na Chlísta! Předtím ale posuďte tuto vpravdě uměleckou fotosekvenci:
 
 
 
 






 

Nový cíl je 5x týdně nalítat 50km (silniční kolo) nebo 2h (v terénu). A jak se daří plnit? Hm, hm... záznamy jsou dostupné na Runtastic.com. Není to valný, ale aspoň už mě přestala bolet otlačená sedínka ;-). Tož držte palce.


A je nad slunce jasný, že bez obrovský podpory svojí ženušky bych to nedal. Asi jí na mě moc záleží...  abych doma neprudil ;-).

 

pondělí 20. června 2016

sobota 18. června 2016

Mikrodobrodružství Sněžka

Je to už dávno od KVOKu a byl jsem tedy decentně upozorněn, že by nebylo od věci zaznamenat a publikovat nějakou novou zajímavost.

V sobotu (jedenáctého) odpolko už jsem měl všechny položky na víkendovém "tudú" listu odškrtané a proto jsem sbalil všechny potřebné propriety (viz Mikrodobrodružství Blaník), naskočil do dobrodružného vozidla a uháněl směr sever. Do Pece jsem přijel asi v devět, všechno jsem naházel do báglu a začal stoupat obřákem vzhůru. Cestou sice díky tmě ubyly "výhledky", ale přibyly strašidelné výjevy. Třeba Důl Kovárna nebo Vodárna pro Sněžku, která je tak stará, že jí ještě instaloval pan Daněk osobně. Kolben tehdy nemoh, byl na stáži u Edisona.



Když jsem dorazil nahoru, byla samozřejmě tma, ale od Polské boudy jsem viděl cestu zvýrazněnou bludičkama čelovek nějaký polský skupinky dobrodruhů alkoholiků.

Nahoře jsem ze všeho nejdřív začal vařit, protože jsem měl žížu a málo cukrů v krvi. Bod na zlepšení: lékařský líh 60% hoří v tom větru naprd. Technický líh 90% je mnohem lepší a při hoření voní úplně stejně. :-)

 Seděl jsem vedle dřevěný rotundy a Poláky nechal na jejich straně hory. Asi jsem u toho vaření byl moc hlučnej, protože zpoza rotundy vylez nějakej přizrak, chvíli okouněl a pak se zeptal, jestli třeba nechci spát taky vevnitř. Šel jsem na chvíli na návštěvu a zjistil jsem, že tam má eště kolo, takže je tam už tak narváno a navíc podlaha byla kamenná. Já neměl nafukovačku ale jenom pěnovou matraci, takže jsem hledal měkčí terén, a proto jsem mu poděkoval a místo toho si ustlal na verandě Poštovny, kde jsou báječný rovný prkna a nejlepší výhledka. Sice bylo nutno překonat plůtek s pichlavým pletivem, ale všechno zlé je pro něco dobré - pověsil jsem si na něj mokrý prádlo.

 Musím přiznat, že jsem měl maličko nahnáno, že z Poštovny někdo vyleze a bude prudit a zvlášť, když jsem za sebou slyšel zřetelný chrastění, už jsem si připravoval argumenty. Ale nakonec se ukázalo, že to byli další tři Poláci, který jsem asi vyděsil stejně jako oni mě.

Usnul jsem okolo půlnoci a spal přerušovaně, protože každou chvíli nahorů dorazila jiná partička lidí, udělali "Jóóó tyvoe dali sme to!!!" a zas šli dolů. Myslím, že to byly následky situací, kdy se sedí v pohodlí nějaké dobré restaurace v Peci a nějaký akční trouba zavolá "A co kdybysme vyběhli na Sněžku, kdo do toho de?"

Když konečně odpadli alkáči přijímající každou výzvu, začali se trousit týpci co přišli přivítat východ slunce. Ne, že bych se taky netěšil, ale vstávat kvůli tomu ve tři, to bych asi radši někoho poprosil, ať mi to vyfotí. Třeba takhle: maličko a nevidíte mě...

 ... a maličko a vidíte mě.
 A tak dále, až nahoru.
 Davy houstly, tak jsem to sbalil a slušně jako spořádaný občan turniketem opustil verandu Poštovny. Chtěl jsem tradičně uvařit, což jak bystrý čtenář pochopil mě na dobrodružování baví úplně nejvíc, ale tentokrát to nehořelo vůbec, tak jsem valil z kopce a na východ směr Pomezní boudy. Po cestě jsem se konečně najedl a čajem čerstvým napojil.
Už jsem byl vzhůru pár hodin a mašíroval, takže mi ani nedošlo, že je vlastně eště brzo ráno. Když jsem procházel kolem bivaku co je kousek před Pomezkama, vylejzali z něj zrovna nějaký lidi, o kterejch bude eště řeč. Hrozný mastňáci, spát pod střechou když neprší a z pelechu lézt až v půl sedmý, no hnus. :-)


 Z Pomezních bud jsem šel dokolečka přes Kostel (fakt tam jeden stojí, velkej, uprostřed ničeho, teda pokud nepočítáme hospodu) a přes Dolní Malou Úpu do Spáleného Mlýna.

Tam mě napadla dosti šílená myšlenka, že zpátky k autu přejdu kopec přes Portášovky a Růžohorky, což byla očividná sebevražda, protože to bylo buď do kopce, nebo do děsnýho krpála. Ťesně pod Růžohorkama, když už jsem měl dost, byla dokonce provokativní cedule o nosičích na Sněžku, kterou jsem už neměl sílu vyfotit. Na Růžohorky jsem dorazil dost servanej, ale kombinace pivo/kulajda/kafe/domácí koláč mě zas postavila na nohy. V hospodě už seděla partička, kterou jsem před pár hodinama viděl lézt z bivaku, akorát že oni to vzali opačnou stranou a jen přetraverzovali pod Sněžkou. Bavili se, že slezou dolů do Pece a budou hledat nějaký způsob dopravy do Hradce a protože jsem tam jel a volna v autě měl tak akorát, nabíd jsem jim svezení.

Byli to zajímaví tvorové, pani asi v mým věku, možná vo chlup mladší, u těchhle mániček to člověk nevodhadne, s dcerou asi starou jako náš Marťas, s bráchou a švagrovou. Udělali si celovíkendovej vandr "na těžko", to jest s báglama na zádech, a už toho měli dost a těšili se domů a do vany. Zjevně toho moc nenaspali, protože dcerka vytuhla hned jak usedla do auta, dospělí chvíli přemáhali spánek, ale asi po dvaceti minutách malou následovali. Hodil jsem je na hradecký autobusák a byli moc rádi. Já taky, že jsem si trochu nakrmil karmu.

A to je vlastně všechno. Pár fotek následuje, protože jak říká švagřík Vojtík, kvantita je důležitější kvality.