Míle D-162; Ř jako řetěz

 Čištění a mazání řetězu na kole zdá se být disciplína sama o sobě. Někdy mám při čtení diskusí na bikerských fórech dojem, že je to věda okultní. I já jsem čuchnul k těmto čárům a kouzlům a po létech bádání a testování na vlastním těle, tedy kole, jsem došel k následujícím poznáním:

Na čistou a suchou jízdu, třeba na silničce po asfaltu podél kanálu za hezkého počasí, na řetěz prostě vrzněte něco řídkýho co nebude až tak lepit prach a nemusí to tam extra dlouho vydržet, bo vyjížďky jsou krátké a vždy s návratem do depa, kde je možné lubrikaci obnovit. Pročež používám tento levný výrobek, co jsem na něj narazil na svých prvních toulkách po pobřeží, když mi začlo vrzat středové složení a já naivně myslel, že to je řetěz (bylo to ložisko, jak jináč).

Na jízdu mokrou leč stále čistou a na slušném povrchu, třeba na dojíždění do práce na mém dojížděcím kole (vybaveném dokonce blatníky!) je potřeba změnit taktiku. Pro mazání řetězu na tyto situace používám hustší olej do mokra, tzv. wet. Bohužel vzhledem k trvající práci z domova si dojíždění moc neužiju, takže jednou za sezónu namazat stačí bohatě. Tomuhle voleji se dolů nechce.

Dosud to byly tak nějak standardní situace a pro řetěz žádná výzva, ale teď už se dostáváme k belgickým bahenním koupelím. Při ježdění na horáku v lese se bahnu a marastu člověk nevyhne a řetěz trpí. Nevím už kdo mi doporučil místo mazání řetěz voskovat. Normálním parafínem za studena ani rozpuštěným zatepla jsem dlouhodobě udržitelných výsledků nedosáhl, ale naštěstí jsem pak objevil parafín tekutý, rozpuštěný v nějakém odpařovacím médiu, a ten funguje parádně. Řetěz je rozumně nalubrikovanej, ale zároveň je úplně suchej a vůbec nelepí. Pro krátké špinavé vyjížďky dobrý, doma se pak kolo nechá uschnout, řetěz se nasucho vošmrdlá kartáčkem, nanese se vrstva tekutýho vosku a v pokojový teplotě se nechá zaschnout.

Pro domácí použití je to ideální, trvale udržitelný způsob a mocně doporučuju. Leč příprava na Míle mě zas vyhodila z komfortní zóny, protože tam nebude až takovej luxus a zázemí a bajker se musí připravit na polní podmínky. V jednom videu z předchozího ročníku závodu jsem si všim, že někdo měl na kole připevněnou dózu s WD sprejem, což me inspirovalo. Objevil jsem WD Kettenspray a už pár tejdnů ho testuju, zatím s vynikající zkušeností. Člověk jede, řetěz po pár hodinkách začne zpívat nebo si jinak stěžovat, tak se otře do hadru, prostříkne WDčkem, zas otře do sucha a jede se dál. Procedura na 5 minut, v kombinaci s čuráním na 10. Takže u toho plánuju asi zůstat.

Včerejší tréninková projížďka okolo Brusle byla vynikající, bylo krásně, relativně sucho (rozumějte nelilo jako z konvice), asi 3-4 stupně nad nulou a jen mírnej vítr. Prolít jsem 107 kilometrů a 5 minut před začátkem zákazu vycházení (v Belgii stále panuje stanné právo) jsem byl doma.

Po cestě jsem objevil jednu zajímavost, a to Studnu duší, ale o tom zas někdy příště.

Do Mil zbejvá nějakejch 162 dní, baj vočíčko.

Té jako těžké tašky a zavazadla

 Jak bylo řečeno dříve, Míle jsou self-supported závod. Co si kdo veze, to má, ... teda až dokud nenarazí na kiosek, hospodu, penzion nebo hotel, případně cykloopravnu.

Co všechno plánuju valit já se ještě doladí, ale už teď je jasné, že to budou minimálně těchto šest oblastí:

• nářadí, mazání a náhradní díly na kolo
• spacák, karimatka a žďárák nebo poncho. A polštářek 😁
• suchý voblečení na spaní a nějaká ta hyjena
• povinná výbava, vo tom si řeknem taky jindy, bo je lehce legrační
• elektronika k navigování, záznamu trasy a abych moh psát blog přece. Taky baterky.
• pití a jíííííídlóóóó, bo takovým závodem se musíte doslova prožrat

Aby se to všechno někam vešlo, je potřeba z lehkého polozávodního kola udělat kolo nákladní. V těžkém terénu se neosvědčily nosiče přišroubované k rámu, bo se ulamujou, a je proto potřeba mít tašky přidělávaný k rámu, sedlu, řídítkům a kamkoliv pomocí textilních pásků případně sucháčů.

Díky předchozím mikrodobrodružstvím a taktéž díky letošnímu sponzoringu od Ježicha už bych řek, že všechno podstatné mám. Kolo bude vypadat na startu nějak asi takto, chybí už jen světlo, taštička na baterii a taky GPSka v držáku upevněném na řídítkách. No a taky bude mít šlapky a řetěz, pochopitelně, bo kategorie koloběžek už je plná 😏.

Tím nosičem na řídítkách si dvakrát jistej nejsem, je těžkej a plete se bowdenům, tak aby nepřines víc školy než užitku. Alternativy jsou: futrál vod stanu (Hannah Scout 2), ten je na cvaknutí na řídítka jak dělanej, akurát je maličko dost promokavej. No a druhá volba je uskrovnit se a nevalit toho s sebou tolik, narvat to do těch jinejch brašen a řídítka nechat volný. Kdo potřebuje suchý tričko na spaní, že?

Do startu zbejvá 165 dní. Dnešní trénink běh 9,42km @ 5:19min/km, bo rychlejc už to nedávám. Pravé mílařské počasí, tj. tmadéšťvítrblátoakosovo.

Míle D -170 Gé jako Gépéeska

 Jednou z nutností na Míle je pořádná GPSka. Má dva úkoly: naštvat mě, když se ztratím, a naštvat mě, když zjistím, že jsem ujel tak málo. Jo a taky slouží jako důkaz o projetí trasy. Z tohoto důvodu pořadatel silně preferuje, aby závodníci měli GPSky Garmin, protože už mají standardizovanej postup jak z Garminů dostat ty data, teda, když jste náhodou nezapomněli GPSku zapnout.

Taky jsem si jednu pořídil. Není to levná sranda, leč díky velkorysosti Vlámské vlády, která podporuje ekologii a rozdává takzvané Ekošeky jsem měl GPSku vlastně zadarmo. Koncept Ekošeků spočívá v tom, že maj podporovat, aby lidi kupovali věci který nikdo jinej koupit nechce, třeba úsporný elektrospotřebiče nebo i věci z druhý ruky. Měl jsem kliku, úplně náhodou v místním elektrořetězci CoolBlue měli v e-shopu jednu GPSku použitou, se slevou, tak jsem do ní rovnou skočil a Ekošeky za ní binknul.

Z GPSky je hezky vidět takový příběh. Příběh člověka žijícího ve vesničce jihovýchodně od Antwerp, kterej zjevně dostal přístroj k Ježichovi, byl se s ním dvakrát projít v okolních lesích, zjistil, že přístroj stojí za bačkoru a voproti třeba telefonu s dobrou mapou nemá žádnou výhodu. Přístroj vrátil a data z něj nevymazal, proto nyní jeho příběh může vejít ve známost.

Já taky z Garminů nejsem dvakrát vodvařenej, ale to bych tady moh fňukat celej den, takže nakonec jsem to přijal jako realitu a těším se z nově získaných benefitů, což je zejména, že člověk prostě čučí do displeje a sleduje fialovou čáru, po který má jet, ať to vede kam chce, a jednou za den vymění tužkový baterie, který koupil od bači na salaši (to až v závěrečných etapách) a nemusí řešit složitý dobíjení, kterýmu se s telefonem nevyhnete. Taky když jsem celý kolo poslal do bahna, Garmina jsem normálně oplách v potoce a jelo se dál. Tož tak.

Dneska ranní trénink za tmy, hodinka před prací, asi 18 km, hlavní světlo na řidítkách a čelovka na helmě, abych viděl na toho Garmina, kterej sice má podsvícení, ale to vyžere baterku za hodinku a máte co? Máte po srandě.

Tak zase zítra.

 

Neschovávej se za ženskou, srabe!

"Kde jsou moje blatníky?", ptal jsem se předevčírem na poště. Marně, pošťák, co mi je měl doručit, ale nezastihl (belgická pošta s českou asi sdílejí stejné best practices), je měl furt na korbě svého náklaďáčku. Až včera se podařilo je konečně vyzvednout. Paní úřednice dokonce vyslovila moje jméno i příjmení správně, za což si ode mne vysloužila obdivnou poznámku.

Ačkoli zakoupené v německém e-shopu, blatníky jsou ve skutečnosti produkt z Belgie. Kdo jiný už by měl vědět, jak je správně udělat, že?

Vrhnul jsem se na ně a namontoval je. Oproti těm předchozím, který jsem musel všelijak ohýbat a přesvědčovat, to šlo přímo pohádkově. A výsledek? Sluší jí to, mojí staré Meridě.

Akorát už nebudu mít lehký, polozávodní kolo, alébrž zaprděný starousedlický kolo na ježdění do práce a do hospody. :-)

Ale s tím se dá žít.

A děkuji tímto rodičům za prima dárek k narozkám!

Mise Brusel, D +133

Minulej tejden jsem byl nějakej votrávenej, tak jsem to nechtěl tadyk ventilovat. Ale už je to lepší, víkendy jsou hit.

Sobotu jsem strávil příjemně pracovně. Nejdřív jsem zlikvidoval obsah cardboard roomu, neboli vše co zbylo po nájezdech na Ikeu v minulých týdnech. Zaplaťpámbu už mám zpátky RAVku, takže to bylo jen asi natřikrát. Nejdřív jsem vyrazil do Recyclageparku kde už jsem jednou byl, v jiném městě, ale tentokrát mě vyfakli, že mám občanku z Tervurenu tak si mám najít náš vlastní Recyclagepark. Koukám, že Belgáni jsou co se odpadu týká lehce xenofobičtí. Tervurenský Recyclagepark jsem po troše úsilí, googlování a překládání našel a vesele jezdil sem tam s plným autem kartonů.

Taky jsem si koupil novou hračku moderního muže (vysavač, nic sexuálního ;-)) a během slabé půlhodinky povysával celej barák. Byla to sranda! Vysavač se jmenuje Pro Animal, neboli je určen pro takový zvířata jako jsem já.

Když jsem měl naklizíno, připravil jsem si kolo na plánovaný nedělní rekord na Gordelroute 100+km. V podstatě jsem jen přehodil držák na telefon a pedály vyměnil za nášlapy.

Neděle: (tady budou večer videa, tak vydržte)

Chtěl jsem dát Gordelroute pod čtyři hodiny, ale jak se ukázalo, že i na trekovém, tj. teoreticky rychlejším kole jsem furt dalek tohoto cíle:

Vzdálenost: 107.1 (minule 103.0)
Čas jízdy: 4:42 (minule 4:57)
Průměrná rychlost: 22.7 (minule 20.8)
Čas flákání, natáčení, baštění a obecného zevlování: 16:47 (minule 50:28)

BTW lepší statistiky vám neukážu, bo Runtastic zrušil bez náhrady svůj web, za jehož předplatné jsem vysolil v prosinci asi dvanáct stovek/rok (reklamace nepomohla, nakašlali mi a prachy si nechali, takže už prodlužovat nebudu).

I když jsem si v neděli ráno přispal a vyrazil až v půl sedmé, dojel jsem krásně na oběd, dorazil sobotní tzatziki-brambory-vajíčka a báječně jsem pozevloval u Belmondovic klasiky Muž z Acapulca. Nejlepší šlofík ever.

Večer mě nějak přepadl hlad, asi brambory nejsou dost výdržný palivo, tak jsem si říkal, že se poohlédnu po nějaké těstovince. Doma nic, ale protože bylo do večera času hromada, vyrazil jsem do města tramvajmo.

Tady bych měl udělat důraznou poznámku, že tramvaj (teda konkrétně č. 44, co jezdí k nám do Tervu) není úplně triviální otevřít, nefuní na to žádná intuice, prostě musíte vědět, kde se jí správně dotknout, aby se vám otevřela, heh, lehce lascivně řečeno. Ale myslím, že moje žena to dá na první dotek, je prostě na tyhle věci dobrá. Já jsem musel počkat, až někdo přišel a otevřel, jináč bych se dovnitř nedostal, a to jsem vohmatával celý dveře, dvakrát! Dovedete si představit ty lidi vevnitř, co seděj, smějou se a nepomůžou vám, hajzli.

44kou a následně 8mičkou jsem dorazil do Dominoes Pizza, kde inzerovali těstovny, ale žádný neměli :-(. Spokojil jsem se tedy tradičně s veggie pizzou. Ještě si mě přejmenovali na Janu, ušáci.

Pak už jen park, pizza na klíně a pohoda jazz.

Na cestě zpátky jsem tramvaj 8 vynechal a šel jsem rovnou zkratkou přes les na zastávku 44cítky. Ani mi nedošlo, jak můžou bejt tři kiláky dlouhý, když jde člověk s krabicí pizzy (musíte nést vodorovně), jí u toho co v parku nesněd a má v nohách 107 cyklistických. Moooc dlouhý. Dlouhý a studený, je dvacet stupňů zataženo, pomalu na kulicha a fusekle.

Zpátky v Tervu mě chytila mlsná, to se po jídle stává, tak jsem zapad do "nonstopáče" na pumpě v sousedství a studoval nabízené zmrzky.

Bohužel samý velký, žádná, kterou bych moh schlamstnout na posezení a, jak známo, mrazáku nemaje, skončil jsem u apple páje.

Nebyl až tak dobrej, kdybych si bejval koupil sorbet za stejný prachy a půlku ho vyhodil, možná by to bylo lepší (finančne stejný, ale zas já jsem vychovanej nic nevyhazovat :-)).

Dneska mám tradičně v práci v autě komplet outfit na běh domů a následně po zítřejší dopravě do práce (zvažuju běh-kolo) i outfit na den další pracovní. Snad do mi toho zas něco nevleze.

Krize středního věku, jak má bejt

Milí čtenáři již zaregistrovali, krize středního věku se projevuje mimo jiné toužením a poté nákupem silných jednostopých strojů. Nadšení z jízdy na nich následně sdílí oba dva v manželském páru. On, protože konečně má tu mašinu po které toužil, ona protože se jí ulevilo, že v dilematu milenku nebo motorku se manžel rozhodl správně.

I my s Dádou jsme zakoupili takového jednostopého drakouše a musím říct, že je to dělo jako svině.

Doufám, že to Dádě na něm bude slušet. Mě to na něm sluší moc, pokud mohu soudit. Zatím jsem na něm nalítal cca 50 km (co byste čekali za dva dny) a velká spokojenost. Cíl je před stěhováním nalítat takových 300 a dát ho do servisu na garančku, aby doladili drobnosti jako třeba brzdy, zkrátka věci, který si musej sednout.

Pročež jsem se rozhod, že na sobotní Gordelroute 100km pojedu na něm. Bylo to těžký uvažování, protože to je hodně asfaltová trať a můj starý trekingový stroj by byl býval vhodnější, ale obětuju se :-).

Mimochodem, obchod, kde jsem to kolo koupil, mi doporučil kolega Jakub, Polák z Accounting and Finance, prima kluk. Včera mi psal, jestli nepudem v sobotu zabajkovat, tak píšu zpět že je vítán na Gordelroute a on že to ať si strčím za klobouk, že myslel tak dvacet kiláčků :-).

Úkol na odpoledne: stavit se koupit extra duši, na 29tipalcové kolo žádnou nemám. A čirý brejle, skrz tmavý v lese nevidím a bez nich mám plný oči hmyzáků. Pro ty se stavím v Dekáči, maj je tam za pár šupů.

A co je jináč novýho? Dneska je vedro. Vedro jak cyp. Prej historickej rekord vůbec, hm, tak uvidíme. Pročež jsem včera nechal auto v práci a dneska do práce běžel. Bylo sedm ráno, asi 25 stupňů, dal bych tomu jen malýho smajlíka. Když jsem doběh, zalez jsem do clubhouse a dal si asi 10 min studenou sprchu. I tak tělo ještě dalších půl hodiny perspirovalo, nemoh jsem to zastavit, měl jsem košili úplně na ždímání, tak jsem se schovával kde to šlo, než jsem se přestal potit a trochu oschnul. Nyní po weekly meetinku s Andreiem a Muratem zapékám se v kantýně a snídám snídani sportovců: rejžovou tartaletku a Café Olé!, asi původem ze Španělska.

Tož se mějte.

iRadek

Dneska jsem na chodbě potkal Radka. Bylo to prima. Poměřovali jsme si iPhony.

What a time to be alive.

Ultimativní vařič z plechovky od píva

Nevěřil jsem, dokud jsem to nevyzkoušel. Doporučuju.

Mikrodobrodružství Blaník

Minulou sobotu bylo hezky a já, oslamělý vdovec, si uchystal malé dobrodružství. Mikrodobrodružství.

K mikrodobrodružství potřebujete:
* Karibábu spacák, to je jasný.



* Novinku od Alpkit.com: membránový bivakovací pytel takzvaný Žďárák.

 

* Lihový vařič vařič domácí výroby (návod přidám v jiném postu) a nějaký to další vařeníčko.

 

* Spoustu odhodlání. A nějaký ty vrstvy. Vlna a peří, to je moje preference.

 

 

Vyrazil jsem z Vlašimi, posvačil u rybníčka a soumrak mě zastihl v lese asi na půl cesty na Blaník. Neohroženě s čelovkou jsem postupoval dál.

 

Některý výjevy byly fakt zajímavý, ale bylo třeba si uvědomit, že kromě tmy se jedná o běžnou procházku.

 

V budce těsně pod rozhlednou jsem plánoval strávit kus noci, ale už byla zabraná a nechtěl jsem to hrotit.

Nakonec jsem si ustlal ve výklenku rozhledny samotné. Okolo fučelo, ale mě bylo fajn.

Liháček hřál vodu na čaj a u toho příjemně voněl špiritusem.

Ráno bylo příjemné, i když koupelna nebyla zrovna vyhřátá. Blaničtí rytíři by měli zatopit, když vítaj hosty.

 

Protože nerad bych dopad jako jeden z nich:

Což by se například po požití nesprávné houby mohlo snadno stát. Naštěstí jsem měl dobrou instruktáž přímo pod nosem.

Cesta zpátky do Vlasimi k autu by byla bývala za denního světla snadná, až na některé triky Klubu Českých Turistů. Kudy, hoši, kudy?

A to je vše, přátelé.