Po troše bloudění jak ve špatný videohře jsem našel kolej 3 a ujistil se, že opravdu odtamtud pojede vlak směr Lutych. A šel jsem na kávičku. Nesmíme zapomínat, že jsem měl na zádech objemnej batoh a k němu připevněnou karimatku, takže jsem se všude plet a do dveří jsem chodil tak trochu bokem a ještě krážem. Nakonec jsem se do Starbucks dostal a ani jsem tam nic nesrazil z regálů.
Díky placení v hotovosti jsem získal drobný na záchod, kde se situace s batohem opakovala na druhou, bo jsem ho nechtěl nechávat před kabinkou a dovnitř se vešel buď jen on nebo jen já. Taky by bylo dobrý zmínit, že pánská oblast záchodků byla zavřená a z dámské udělali unisex, bo to je teďko moderní. A byla tam fronta jak na dámské ;-).
Vlak jel mrkfrk, v Lutychu jsem vyběh bo jsem měl jen pár minut na přestup, doběh jsem na šestý nástupiště ještě společně se starším párem lidí s kolama. Vlak nikde a to už měl bejt odjezd. Pak jsme se otočili a on byl kua asi padesát metrů za náma, na druhý straně peronu. Namoklý leštěný kameny, ze kterých se nástupiště sestává, nemohly bejt víc kluzký, i kdyby je namydlili. Jestli se objevíme někde na videích z bezpečnostních kamer, svět se zasměje.
Vlak z Lutychu měl mít číslo IC120 a měl jet do Lucemburku. Ale měl číslo IC122 a jel do Gouvy. Naštěstí v něm byl štíplístek a naštěstí uměl solidně anglicky a sice s úšklebkem, ale prozradil, že ano, vlak pokračuje z Gouvy, což je hraniční město pro Belgické státní dráhy, jako lucemburskej. Taky jo, úroveň se projetím Gouvy výrazně propadla, displeje zobrazující názvy stanic a čas pohasly a pan štíplístek se někam vypařil, asi lucemburčané takový práce neuznávaj.
Díky sledování polohy na telefonu jsem neomylně vystoupil v Kautenbachu. Vypadalo to tam přesně jak ve Štěpánově na nádraží, sice jste jakoby přijeli do města, ale ve skutečnosti je to do města ještě slušná prochajda.
Vyrazil jsem do tmy, prošel městem, pak kempem a ztratil jsem se civilizaci. Samozřejmě, že hned napoprvé jsem minul tu správnou stezku a vydal se stezkou na sledování motýlů, ale vzdor absenci motýlů jsem si toho včas všim, vrátil se a vyrazil správně. To bylo asi půl jedenáctý. Šel jsem za svitu čelovky, na širších cestách nebo při přechodech občasných asfaltovaných cest jsem jí ani nepotřeboval, byl totiž skoro úplněk a jen lehká oblačnost.
Podle dat z Runtasticu jsem šel 4 hodiny celkem, takže okolo druhé ráno jsem zalez do vhodnýho lesa a zbudoval přístřešek. Vhodnýho je poměrně složitý: místo na bivak musí bejt rovný ve smyslu že nesmí bejt z kopce, abyste se nekutáleli z karimatky pryč. Taky musí bejt rovný ve smyslu hrbolatosti. Povrch nemůže bejt moc měkkej (bláto) ani moc tvrdej (asfalt, šutry). Je dobrý mít nějaký stromy okolo, mezi nimiž se dá natáhnout šňůra na plachtu. A je potřeba, aby bylo mimo běžný lidský dosah, aby se tam nikomu nechtělo moc chodit.
Nakonec jsem takový místo našel, bylo jen trochu mokrý. Celá ta oblast prochází obdobím dešťů a záplav, takže o suchosti se budou bavit tak za půl roku nejdřív.
Zlehka jsem si chrupkal a i když se mi vlastně ani moc nechtělo lenošit, říkal jsem si, že vyčkám aspoň do rozednění. To se sice povedlo, ale s rozedněním začlo taky pršet, což komplikovalo převlíkání a balení, následně začlo i fučet, což brutálně zkomplikovalo nandavání batohu a na něj poncha. Je to peklo, když jde člověk sám, tohle je jeden z mála okamžiků, kdy prostě parťák je k nezaplacení. Když už jsem nandal batoh na poncho, vylez jsem z lesa na takovou náhorní planinku, opřel se do mě lucemburský vítr a poncho bylo zase v pr. Ruce zmrzlý, rukavice proxcaný durch.
Zrovna ve chvíli největší frustrace mi volala Dáda, takže jsem byl asi patřičně protivnej; sorry za to.
Po dvou kiláčkách naprdlýho ťapání jsem přicházel k vesnici Drauffelt (překládal jsem si to jako Pocit sucha, jak ironické), objevil se přede mnou jako zázrakem hřbitov. Víme, hřbitovy já miluju už od studentských dob stopování. Na hřbitovech je vždycky nějakej přístřešek, vždycky voda, jsou tam fajní zadumaní lidé a hřbitovy jsou ještě víc globální fenomén než fotbal, kterej soudě dle absence hřišť lucemburčaní vůbec nehrajou, Žílo.
Na tomhle hřbitově jsem nějak vodu nenašel, tak jsem nabral na férovku z kanálu co tek zvrchu z lesa, rozvalil se pod střechou na takové mramorové desce co vypadala jako stůl pro trpaslíky a teď si říkám, že jestli tam pokládaj rakve, budou muset mít trpasličí upíry. No a jal jsem se vařit čajík.
To mohlo bejt nějakejch deset hodin dopolko, čekal jsem pomalu návštěvy a taky jo, za chvíli se objevil pán tak 65 let, brejlatej, fousatej, srandovní strejda. Vůbec se nezlobil, povídali jsme si směsí všech evropských jazyků, nabíd jsem mu čaj ze špinavý vody ale s díky odmít. Bylo vidět, že on stejně jako celý kraj žije druhou světovou válkou, resp. osvobozením. Teďko slavěj 75 let, ukazoval mi pamětní čutoru a doporučoval navštívit po cestě muzeum osvobození ve městě Clervaux. Tož, díky za tip. Pak se rozloučil, já dosnídal, dobalil a vyrazil.
Na startu jsem si trochu pobloudil, zmaten cedulí která lákala na nějakou turistickou památku, která tam nebyla, a zadumán jsem šel a říkám si hele, tahle louže je mi povědomá.
Cesta se vyhnula vesnici Munshausen a za pár hodin jsem byl v Clervaux. Clervaux je viditelně turisticé místo, měl jsem dojem trochu jako ve Špindlu. To už zas solidně lilo. Jako duch v ponchu jsem prošel město: hezkej kostel,
divím se, jak přežil válku. Hezké opatství, na fotce stále ještě v dáli,
o kterém jsem si myslel, že je to zámek. A nakonec vošklivej zámek co byl skutečně zámek, ten jsem radši ani nefotil. Muzeum, o kterém mi říkal ten hřbitovní pán, jsem nějak nenašel, ale vlastně celá ta vesnice byla tak trochu muzeum. Například v centru v obchodní uličce byl obchod s oblečením a ve výloze byly figuríny navlečený v uniformách americkejch vojáků.
Celkově v tom vodním království mi došlo, že vlastně bude docela problém sehnat čistou vodu, takže jsem radši v Clervaux v obchodě se suvenýry koupil litrovku, nalil jí do vaku a pokračoval na sever.
Zarazila mě cedulka upozorňující na nerostupnost některých oblastí v období dešťů. Protože zrovna pršelo a protože mě Ervín taky varoval před tímto fenoménem, nezvykle jsem poslechl radu a vydal se tou sušší cestou. Dobře jsem udělal, po pár kilometrech bych býval musel překonávat zatopenou louku o šířce Labe, tož to bych asi nedal. Ale po silnici se šlo fajně a vlastně jsem ještě ušetřil.
Jak už jsem naznačil, celý tenhle kraj docela žije tou světovou válkou. Mentálně, ekonomicky a i v lesích se stále nacházejí takové zajímavé artefakty jako tenhle letoun, co ho tam nechali tak jak spad a jen ho choděj oprašovat.
Taky tu jezdí hromady magorů v historickejch vozidlech a vohozenejch komplet do originál US uniforem, a to jim nezávidím, protože jak víme, američani tady pěkně promrzli. Jsou to prostě blázni, ti lucemburčané, Asterixi. Já, zmrzlej, bych si snad radši hrál na vojáky Wehrmachtu.
No a pochopitelně, stejně jako v Benešově, je i tady na každém druhém náměstí rozpadlej tank nebo aspoň houfnice. Ty už jsem ani nefotil.
A co se dělo dál se dozvíte zase příště, milé děti, bo teď je čas jít uvařit nějaký nudle.
Žádné komentáře:
Okomentovat