Zenová omáčka

 Zas jsem dlouho nic nenapsal, koukám. No, tož, začla dovolená, šli jsme na Eislek, první den mě někde na pětadvacátém začlo bolet koleno, do třicátého pátého jsem dobelhal a bylo po dovolené.

Pak jsme jeli do Jestřábky, abychom hodili kluky na tenisovej kemp (ke Karlovi a Janě) na chalupu a po čtrnácti dnech je zas vyzvedli zpátky a valili do Brusle, ze které se nyní hlásím. Jo a taky tam byla prima oslava mezitím. A spousta plavání. A vejlet do Kutný Hory. A film Havel v kině. A pár filmů na Netflixu. A darování krve s pokutičkou za příliš rychlý návrat dom. No a tak vůbec, co se dá zajímavostí stihnout za dva tejdny.

Po cestě Belgie jsme narazili na zajímavé odpočívadlo, kde bylo KFC, BurgerKing i Mekáč! To je jako by kromě Autobahnkirche, které bývaj v Německu často, byla opodál ještě Autobahnmešita a Autobahnsynagoga. Evangelický přístup k rychlému stravování tomu říkejme. 

Dáda s Marťasem šli do KFC vychutnávat tamější hranolky smažené v kuřecím sádle, zatímco my s panem B. jsme vyrazili jak jinak než do B. urgerkinga. Brnčos si objednával "dvojitej dvojitej" v menu, ke kterému je v ceně kečup nebo majonéza nebo "žádnáomáčka". Ta se mu tak zalíbila, že si jí vzal rovnou pětkrát 😋.

Jsem se bál, že nám obsluha tu No Sauce napočítá, protože v ceně byla jen jedna free, ale zaplaťpámbu byli tak zmatení, že naopak k mému menu (chtěl jsem místo hranolek salát) mi dali jak salát, tak hranolky, asi abychom tu No Sauce měli k čemu přilejvat. Nebo přikusovat? Nevím, jakého je vlastně skupenství, podle všeho plynná.

Dorazili jsme večer a ztahaní jak koťata, takže megaúklid zůstal skoro celej na dnešek na Dádu, protože já musel už zas makat. U nás se neuklízí jen tak zbůhdarma pronic zanic, dnes k večeru očekáváme první, tudíž vzácnou návštěvu, a to Kulíčkovic. Stalkuju je na mapě, jsou v Kolíně, naštěstí nad Rýnem, tak to tu budou za hoďku a půl jak na koštěti. Dáme zmrzku a jedno belgické světlé.

Nejdelší tramvajová linka část druhá

Cesta od Francie směrem na severovýchod probíhala hladce, i deštík se nakonec ukázal vcelku osvěžujícím, jen fotit nešlo mnoho. Asi díky větru do zad, odpočatosti, hladkému povrchu a koneckonců i dobrýmu bicyklu jsem drtil slušnou rychlost okolo 22 km/h, stále v přesvědčení, že dojedu do Nizozemí, plácnu si s prvním bludným Holanďanem co potkám, otočím se, udělám si trochu fóra na další den a někde zachrupnu. 

Realita ale ukázala, že jedu zbytečně rychle a že jsem v Nizozemí zbytečně brzo na to, abych už cestu ukončil, a protože mě nic nebolelo a šlapání mě furt bavilo, jel jsem dál a dál... až už jsem byl tak blízko od auta, že už jsem se to rozhod dojet. Finální statistiky nebyly nijak impozantní: 168 km za 8 hodin 21 minut a s přiznanou tříhodinovou pauzou, to je průměrná rychlost jen o chlup přes 20km/hod. Pro srovnání, na dlouhém triatlonu se jezdí 180km. Přemýšlel jsem, kdyby mi dovolili závod párkrát zapauzovat, dát si uprostřed dobrý oběd, kávičku, trochu schrupnout případně, rád bych se přidal 😁.

Po cestě jsem si všímal, jak je každé přímořské městečko úplně jiné. Některá jsou vysloveně low-cost, prostě pláž a nic, jinde zas pompézní kolonády a nejznačkovější obchody, a na konci na severu samozřejmě průmyslově-logistická oblast, které vévodí přístav Zeebrugge. Taky pravidla jsou naprosto odlišný, někde byli cyklisté na promenádách vysloveně vítáni, jinde byl vjezd na kole zakázán a všudypřítomní hlídači veřejného pořádku si očividně velmi užívali prosazování takového zákazu.

Jak jsem Bůh deště, musel jsem se omlouvat všem nic netušícím obyvatelům, kterým jsem kazil sobotu. Nejvtipnější byla tahle paní, která nemaje deštníku, použila na ochranu jistě nákladného účesu (typ květák) prostě co zrovna bylo po ruce.

Úplně slyším ten dialog.

Kluk: Mami, sundej si to, támhle tě někdo fotí.

Mamka: Je mi to jedno, přece si nezničím čerstvou vodovou. (Jaká ironie)

V jiném městě byli tak zaskočení nečekaným deštěm, že ani nevypli vodotrysky a já, protože jsem byl už durch, jsem mezi nima radostně kličkoval i s kolem.

Řádění vodních živlů nakonec odnesla jen čokoládová tyčka Galler, bílá s kokosem, kterou jsem se jal jíst na posledních dvaceti kilometrech, bo nic dalšího už stejně nebylo.

Už nějakej čas nejím sladký a odvyk jsem té chuti, takže když jsem kousnul do tohoto příšerně sladkýho Gallera, bylo to jak kdyby mi píchli glukózu přímo do žíly.

No a tím to vlastně končí. Valit s sebou věci na spaní bylo vlastně zbytečný, ale člověk nikdy neví a má rád ty svoje jistoty, jako třeba že se na konci cesty bude moct převlíct do suchýho a pak si jít do Mekáče nacpat nácka.

Když jsme u Mekáče, všechny restaurace v království dostaly nový pokyn zaznamenávat, kdo se v jejich zařízení občerstvil a případně tam od jiného člověka vira chytil. Ti se asi budou divit, že se jim po státě pohybujou lidi jako Vincent Vega nebo Gerald Fantomas 😋.

Tak čau.