Nejdelší tramvajová linka část druhá

Cesta od Francie směrem na severovýchod probíhala hladce, i deštík se nakonec ukázal vcelku osvěžujícím, jen fotit nešlo mnoho. Asi díky větru do zad, odpočatosti, hladkému povrchu a koneckonců i dobrýmu bicyklu jsem drtil slušnou rychlost okolo 22 km/h, stále v přesvědčení, že dojedu do Nizozemí, plácnu si s prvním bludným Holanďanem co potkám, otočím se, udělám si trochu fóra na další den a někde zachrupnu. 

Realita ale ukázala, že jedu zbytečně rychle a že jsem v Nizozemí zbytečně brzo na to, abych už cestu ukončil, a protože mě nic nebolelo a šlapání mě furt bavilo, jel jsem dál a dál... až už jsem byl tak blízko od auta, že už jsem se to rozhod dojet. Finální statistiky nebyly nijak impozantní: 168 km za 8 hodin 21 minut a s přiznanou tříhodinovou pauzou, to je průměrná rychlost jen o chlup přes 20km/hod. Pro srovnání, na dlouhém triatlonu se jezdí 180km. Přemýšlel jsem, kdyby mi dovolili závod párkrát zapauzovat, dát si uprostřed dobrý oběd, kávičku, trochu schrupnout případně, rád bych se přidal 😁.

Po cestě jsem si všímal, jak je každé přímořské městečko úplně jiné. Některá jsou vysloveně low-cost, prostě pláž a nic, jinde zas pompézní kolonády a nejznačkovější obchody, a na konci na severu samozřejmě průmyslově-logistická oblast, které vévodí přístav Zeebrugge. Taky pravidla jsou naprosto odlišný, někde byli cyklisté na promenádách vysloveně vítáni, jinde byl vjezd na kole zakázán a všudypřítomní hlídači veřejného pořádku si očividně velmi užívali prosazování takového zákazu.

Jak jsem Bůh deště, musel jsem se omlouvat všem nic netušícím obyvatelům, kterým jsem kazil sobotu. Nejvtipnější byla tahle paní, která nemaje deštníku, použila na ochranu jistě nákladného účesu (typ květák) prostě co zrovna bylo po ruce.

Úplně slyším ten dialog.

Kluk: Mami, sundej si to, támhle tě někdo fotí.

Mamka: Je mi to jedno, přece si nezničím čerstvou vodovou. (Jaká ironie)

V jiném městě byli tak zaskočení nečekaným deštěm, že ani nevypli vodotrysky a já, protože jsem byl už durch, jsem mezi nima radostně kličkoval i s kolem.

Řádění vodních živlů nakonec odnesla jen čokoládová tyčka Galler, bílá s kokosem, kterou jsem se jal jíst na posledních dvaceti kilometrech, bo nic dalšího už stejně nebylo.

Už nějakej čas nejím sladký a odvyk jsem té chuti, takže když jsem kousnul do tohoto příšerně sladkýho Gallera, bylo to jak kdyby mi píchli glukózu přímo do žíly.

No a tím to vlastně končí. Valit s sebou věci na spaní bylo vlastně zbytečný, ale člověk nikdy neví a má rád ty svoje jistoty, jako třeba že se na konci cesty bude moct převlíct do suchýho a pak si jít do Mekáče nacpat nácka.

Když jsme u Mekáče, všechny restaurace v království dostaly nový pokyn zaznamenávat, kdo se v jejich zařízení občerstvil a případně tam od jiného člověka vira chytil. Ti se asi budou divit, že se jim po státě pohybujou lidi jako Vincent Vega nebo Gerald Fantomas 😋.

Tak čau.