DNZ, den druhý

 Dneska ráno útrom, jak říkáme my starší ročníci, jsem se vydal do bývalé Kolbenky pro zápočťák. Hodná teta Marta, jak říkáváme naší mzdové účetní, která normálně bývá drsná jak šmirglpapír, vypadala lehce naměkko. I mě se bude stejskat. Všechny papíry měla nachystaný, takže jsem byl za pár minut venku. Lehce jsem posnídal na autobusový zastávce, zdravíc se s několika překvapenými kolegy. Bylo krásně, oni museli jít hákovat zatímco já to viděl spíš na výlet.

Jel jsem totálně nablind, do Kolína, pak po modré značce, pak zas po žluté, pak už jenom kam mě kola nesla. Nebe bylo bez mráčku vyjma oblak linoucích se z Chvaletický uhelný elektrárny, pročež jsem jí používal jako orientační bod a držel si jí po levý ruce. Ve výsledku jsem udělal moc hezký kolečko, takový pravidelný.

Kolo i zadek nicméně všelijak protestovaly. Kolo proto, že potřebuje nový brzdový destičky dozadu, ty starý se nemaj rády s novým kotoučem, co jsem nahodil minulej víkend. A taky řetěz potřebuje namazat. Zadek jsem s mazáním také opomenul a druhou půlku vejletu to těžce kousal, nu, budiž to poučení. Pár jalovek nacvakanejch po cestě:

Po návratu jsem si pustil webinář od polské partičky Open Virtualization Professionals na téma Ansible Tools for Enterprise Automation Developers. Potíž je, že z těch slov v názvu rozumím jenom Ansible, leč nejsem ani Developer, ani Automation Developer a už vůbec ne v Enterprisu. Prostě jsem asi na levelu 2 a chlapci prezentovali tak pro level 8. Po půlhodině nechápání jsem začal ztrácet motivačku, následně i pozornost a pak jsem jednoduše vytuh. Radši jsem si pustil z YouTubu základy Ansible, abych trochu pocvičil, a žehlil u toho, jak se na mládence v domácnosti sluší.

K večeru jsme jeli pro Brnčose na hřiště a míjeli jsme chlapíka na kole s brašnou Wolt, rozvozce jídel. To je ono, říkal jsem si, jezdit si celej den na kole, namáknout se na Míle a ještě vydělat něco na kafe. Ale sklaplo mi, Wolt ani jiní podobní u nás na kolínsku neoperujou, halt měl týpek jen čórnutej batoh a vozí v něm místní voseckou pizzu. Tož, uvidíme, třeba se ozve DámeJídlo, kteří v Kolíně operujou přes nějakého partnera.

Pobřeží láká...

 Začly nám jarňáky, a to již ve čtvrtek jedenáctého, tak jsme s Dádou a Brnčosem jeli na výlet na pobřeží. Dali jsme si tříhodinovou prochajdu z jednoho konce Ostende na druhej a našli jsme hezkejch čtrnáct kiláčků. Bylo krásně slunečno, leč chladno a fučavo, nicméně nám to nevadilo, byli jsme zabalení jak pumpy a jediný stín krásy dne byl, že se nám dechem zpod šál mlžily sluneční brejle.

Den bez mráčku měl pokračovat i v pátek, o trošku teplejší a také o trošku foukavější, což mě inspirovalo k malému cyklovýletu - tradičně od jižních hranic s Francií na hranice s Nizozemí a zpět. Z domova jsem ale vyrážel ostudně až po osmé, takže na svoje oblíbené parkoviště u obchoďáku Flora v De Panne jsem dorazil až po půl desátý. Převlíkání, pak zas svlíkání protože příroda volá a neptá se, znovu oblíkání, kompletace kola a přemýšlení, co všechno za hovadiny s sebou nepotáhnu a radši nechám v autě mi pár minut zabralo a tak jsem na trať vyrazil až v deset. Cesta vymyšlená Mapy.cz vedla trochu víc vnitrozemím, podél dopravních kanálů, což z hlediska převýšení je fajné, leč nezapomínejme, že dul vichr od východu, já jel hádejte kam (na východ samozřejmě) a kanály skýtaly pramalé možnosti větrolamu.

Jak vidno z obrázku níže, prvních cca 40 kilometrů jsem docela protrpěl, leže na řídítkách v co nejvíc aero poloze, vzpomínaje na triatlonové začátky, přesto jsem se táhnul jak šnek (šnečí tempo na obrázku vyznačeno modře, naopak teplota, rychlost a směr větru vyznačeny nicneříkající červenou bublinou). 

Když ležíte na řídítkách, přirozeně koukáte dolů, ale zrovna na cestě podél kanálů kde není žádný zábradlí, to není příjemnej pocit a tak se mi hlava furt zvedala zvědavě dopředu a hrozila bolest krčních svalů, jako již mnohokráte. Použil jsem proto takovou taktiku: deset šlápnutí, jeden kuk dopředu, deset šlápnutí... připadal jsem si jak Radek Jaroš na K2. Někde na předměstí Ostende jsem toho už měl plnej knedlík a začínal se rozhlížet po spásné tramvaji, ale štěstěna mi přihrála elektro obchod VanDenBorre a tam jsem si koupil sluchátka připojitlená k mobilu. Po zbytek cesty mi dělaly společnost hity Tří sester. Sestry jsem poslouchal naposled někdy na gymplu a pak se naše cesty rozešly; byl jsem překvapený, kolik skvělých hitů od té doby vzniklo. I když se po pár hodinách šlapání začaly na Spotify opakovat, a i když reklam na "Upgrade nu! to Spotify Premium" přibývalo, poslech mě nepřestával bavit a rytmická hudba skvěle určovala tempo šlapání. Stále proti větru jsem dorazil až do Nizozemí, kde jsem se otočil prakticky na podpatku a uháněl po pobřeží zpět. Jaká radost, mít vítr v zádech a mastit to přes 30km/h bez sebemenší námahy! Ani jsem si nevšim, že se pomalu setmělo, protože promenády byly osvělené a já viděl. Horší to přišlo s přejezdem mezi městy po cyklostezce, kde nebylo vidět nic. Velký světlo jsem nechal doma v očekávání brzkého příjezdu, takže jsem jel na čelovku a částečně po paměti. S velkou euforií jsem dorazil k autu a posléze po desáté večer i domů a šel jsem spát. Vzbudil jsem se hlady 😊, cyklistika je na tohle pes a vejletem je nutno se doslova prožrat. Poučení pro Míle, do kterých zbývá již jen 137 dní, je jíst tak sedmkrát denně.

Ještě něco fotek:

Kopka style napodruhé

 Co nevyšlo v pondělí navečer, povedlo se dnes brzo ráno. 

Včera jsem kolo dokonale omyl, místo běžného mazacího oleje aplikoval vosk "Niedertemperatur" a vyrazil si znovu projet okruh okolo Vossemu, zvaný Vossem Cirkulárka, 18.5 kilometru lehce zvlněný s celkovým převýšením nějakých 200 metrů, což je tu širokodaleko největší krpál.

Krásně bylo, zima sic, ale nefučelo moc a vzduch byl díky mrazu suchej, takže ochlazovací efekt se dostavil až skoro na konci a navíc jen na jednu končetinu. Zmrzlý bahno bylo drncavý a celkem to byla docela technická jízda; skoro polovinu cesty jsem měl vycvaknutý tretry z nášlapů a očekával, že se někde složím do sněhu, ale zaplaťpámbu jsem to všechno ustál ve zdraví.

Zítra začínaj prázdniny, což znamená vejlet na pobřeží, spojenej s prochajdou a Brnčoski se určitě bude chtít vykoupat, což je něco, na co bych rád neměl názor, ale bohužel mám. 😏

Míle D-162; Ř jako řetěz

 Čištění a mazání řetězu na kole zdá se být disciplína sama o sobě. Někdy mám při čtení diskusí na bikerských fórech dojem, že je to věda okultní. I já jsem čuchnul k těmto čárům a kouzlům a po létech bádání a testování na vlastním těle, tedy kole, jsem došel k následujícím poznáním:

Na čistou a suchou jízdu, třeba na silničce po asfaltu podél kanálu za hezkého počasí, na řetěz prostě vrzněte něco řídkýho co nebude až tak lepit prach a nemusí to tam extra dlouho vydržet, bo vyjížďky jsou krátké a vždy s návratem do depa, kde je možné lubrikaci obnovit. Pročež používám tento levný výrobek, co jsem na něj narazil na svých prvních toulkách po pobřeží, když mi začlo vrzat středové složení a já naivně myslel, že to je řetěz (bylo to ložisko, jak jináč).

Na jízdu mokrou leč stále čistou a na slušném povrchu, třeba na dojíždění do práce na mém dojížděcím kole (vybaveném dokonce blatníky!) je potřeba změnit taktiku. Pro mazání řetězu na tyto situace používám hustší olej do mokra, tzv. wet. Bohužel vzhledem k trvající práci z domova si dojíždění moc neužiju, takže jednou za sezónu namazat stačí bohatě. Tomuhle voleji se dolů nechce.

Dosud to byly tak nějak standardní situace a pro řetěz žádná výzva, ale teď už se dostáváme k belgickým bahenním koupelím. Při ježdění na horáku v lese se bahnu a marastu člověk nevyhne a řetěz trpí. Nevím už kdo mi doporučil místo mazání řetěz voskovat. Normálním parafínem za studena ani rozpuštěným zatepla jsem dlouhodobě udržitelných výsledků nedosáhl, ale naštěstí jsem pak objevil parafín tekutý, rozpuštěný v nějakém odpařovacím médiu, a ten funguje parádně. Řetěz je rozumně nalubrikovanej, ale zároveň je úplně suchej a vůbec nelepí. Pro krátké špinavé vyjížďky dobrý, doma se pak kolo nechá uschnout, řetěz se nasucho vošmrdlá kartáčkem, nanese se vrstva tekutýho vosku a v pokojový teplotě se nechá zaschnout.

Pro domácí použití je to ideální, trvale udržitelný způsob a mocně doporučuju. Leč příprava na Míle mě zas vyhodila z komfortní zóny, protože tam nebude až takovej luxus a zázemí a bajker se musí připravit na polní podmínky. V jednom videu z předchozího ročníku závodu jsem si všim, že někdo měl na kole připevněnou dózu s WD sprejem, což me inspirovalo. Objevil jsem WD Kettenspray a už pár tejdnů ho testuju, zatím s vynikající zkušeností. Člověk jede, řetěz po pár hodinkách začne zpívat nebo si jinak stěžovat, tak se otře do hadru, prostříkne WDčkem, zas otře do sucha a jede se dál. Procedura na 5 minut, v kombinaci s čuráním na 10. Takže u toho plánuju asi zůstat.

Včerejší tréninková projížďka okolo Brusle byla vynikající, bylo krásně, relativně sucho (rozumějte nelilo jako z konvice), asi 3-4 stupně nad nulou a jen mírnej vítr. Prolít jsem 107 kilometrů a 5 minut před začátkem zákazu vycházení (v Belgii stále panuje stanné právo) jsem byl doma.

Po cestě jsem objevil jednu zajímavost, a to Studnu duší, ale o tom zas někdy příště.

Do Mil zbejvá nějakejch 162 dní, baj vočíčko.

Té jako těžké tašky a zavazadla

 Jak bylo řečeno dříve, Míle jsou self-supported závod. Co si kdo veze, to má, ... teda až dokud nenarazí na kiosek, hospodu, penzion nebo hotel, případně cykloopravnu.

Co všechno plánuju valit já se ještě doladí, ale už teď je jasné, že to budou minimálně těchto šest oblastí:

• nářadí, mazání a náhradní díly na kolo
• spacák, karimatka a žďárák nebo poncho. A polštářek 😁
• suchý voblečení na spaní a nějaká ta hyjena
• povinná výbava, vo tom si řeknem taky jindy, bo je lehce legrační
• elektronika k navigování, záznamu trasy a abych moh psát blog přece. Taky baterky.
• pití a jíííííídlóóóó, bo takovým závodem se musíte doslova prožrat

Aby se to všechno někam vešlo, je potřeba z lehkého polozávodního kola udělat kolo nákladní. V těžkém terénu se neosvědčily nosiče přišroubované k rámu, bo se ulamujou, a je proto potřeba mít tašky přidělávaný k rámu, sedlu, řídítkům a kamkoliv pomocí textilních pásků případně sucháčů.

Díky předchozím mikrodobrodružstvím a taktéž díky letošnímu sponzoringu od Ježicha už bych řek, že všechno podstatné mám. Kolo bude vypadat na startu nějak asi takto, chybí už jen světlo, taštička na baterii a taky GPSka v držáku upevněném na řídítkách. No a taky bude mít šlapky a řetěz, pochopitelně, bo kategorie koloběžek už je plná 😏.

Tím nosičem na řídítkách si dvakrát jistej nejsem, je těžkej a plete se bowdenům, tak aby nepřines víc školy než užitku. Alternativy jsou: futrál vod stanu (Hannah Scout 2), ten je na cvaknutí na řídítka jak dělanej, akurát je maličko dost promokavej. No a druhá volba je uskrovnit se a nevalit toho s sebou tolik, narvat to do těch jinejch brašen a řídítka nechat volný. Kdo potřebuje suchý tričko na spaní, že?

Do startu zbejvá 165 dní. Dnešní trénink běh 9,42km @ 5:19min/km, bo rychlejc už to nedávám. Pravé mílařské počasí, tj. tmadéšťvítrblátoakosovo.

Nejdelší tramvajová linka část druhá

Cesta od Francie směrem na severovýchod probíhala hladce, i deštík se nakonec ukázal vcelku osvěžujícím, jen fotit nešlo mnoho. Asi díky větru do zad, odpočatosti, hladkému povrchu a koneckonců i dobrýmu bicyklu jsem drtil slušnou rychlost okolo 22 km/h, stále v přesvědčení, že dojedu do Nizozemí, plácnu si s prvním bludným Holanďanem co potkám, otočím se, udělám si trochu fóra na další den a někde zachrupnu. 

Realita ale ukázala, že jedu zbytečně rychle a že jsem v Nizozemí zbytečně brzo na to, abych už cestu ukončil, a protože mě nic nebolelo a šlapání mě furt bavilo, jel jsem dál a dál... až už jsem byl tak blízko od auta, že už jsem se to rozhod dojet. Finální statistiky nebyly nijak impozantní: 168 km za 8 hodin 21 minut a s přiznanou tříhodinovou pauzou, to je průměrná rychlost jen o chlup přes 20km/hod. Pro srovnání, na dlouhém triatlonu se jezdí 180km. Přemýšlel jsem, kdyby mi dovolili závod párkrát zapauzovat, dát si uprostřed dobrý oběd, kávičku, trochu schrupnout případně, rád bych se přidal 😁.

Po cestě jsem si všímal, jak je každé přímořské městečko úplně jiné. Některá jsou vysloveně low-cost, prostě pláž a nic, jinde zas pompézní kolonády a nejznačkovější obchody, a na konci na severu samozřejmě průmyslově-logistická oblast, které vévodí přístav Zeebrugge. Taky pravidla jsou naprosto odlišný, někde byli cyklisté na promenádách vysloveně vítáni, jinde byl vjezd na kole zakázán a všudypřítomní hlídači veřejného pořádku si očividně velmi užívali prosazování takového zákazu.

Jak jsem Bůh deště, musel jsem se omlouvat všem nic netušícím obyvatelům, kterým jsem kazil sobotu. Nejvtipnější byla tahle paní, která nemaje deštníku, použila na ochranu jistě nákladného účesu (typ květák) prostě co zrovna bylo po ruce.

Úplně slyším ten dialog.

Kluk: Mami, sundej si to, támhle tě někdo fotí.

Mamka: Je mi to jedno, přece si nezničím čerstvou vodovou. (Jaká ironie)

V jiném městě byli tak zaskočení nečekaným deštěm, že ani nevypli vodotrysky a já, protože jsem byl už durch, jsem mezi nima radostně kličkoval i s kolem.

Řádění vodních živlů nakonec odnesla jen čokoládová tyčka Galler, bílá s kokosem, kterou jsem se jal jíst na posledních dvaceti kilometrech, bo nic dalšího už stejně nebylo.

Už nějakej čas nejím sladký a odvyk jsem té chuti, takže když jsem kousnul do tohoto příšerně sladkýho Gallera, bylo to jak kdyby mi píchli glukózu přímo do žíly.

No a tím to vlastně končí. Valit s sebou věci na spaní bylo vlastně zbytečný, ale člověk nikdy neví a má rád ty svoje jistoty, jako třeba že se na konci cesty bude moct převlíct do suchýho a pak si jít do Mekáče nacpat nácka.

Když jsme u Mekáče, všechny restaurace v království dostaly nový pokyn zaznamenávat, kdo se v jejich zařízení občerstvil a případně tam od jiného člověka vira chytil. Ti se asi budou divit, že se jim po státě pohybujou lidi jako Vincent Vega nebo Gerald Fantomas 😋.

Tak čau.

Het Groene Gordel

Oni ti Belgičani budou asi opravdu blázni, Asterixi.

Belgičani jakožto národ jezdí na kole dost hodně. Ale nevypadá to, že by kola moc opravovali. Kupříkladu není jedinej pořádnej belgickej e-shop s dílama, tuty věci se přece kupujou v Německu, kroutí hlavou kolegové v práci.

Totiž to bylo tak: koupil jsem Dádě už někdy před rokem nový kolo, Giant Fathom. A zjistil jsem, že má hrozně malej přední převodník, 28 zubů, tuším, takový prťavý kolečko. Jo a je to singlplacka, samozřejmě. Než jsem převodník nechal vyměnit za 34zubej, nalítal jsem na něm tak tři stovky, počítám, a většinu z toho samozřejmě na nejrychlejší zadní převod. I tak jsem u toho vypadal jak Mickey Mouse, jak mi nožky kmitaly.

Když jsem po čase řádně vytaženej řetěz vyměnil, všechno se zdálo bejt OK až na to poslední kolečko na kazetě, to furt střílelo, kdykoliv jsem zabral; novej řetěz na něm prostě nedržel. Stavil jsem se proto v servisu, esli by mi jako to kolečko neprodali nový. Ha-há, panáčku, jenom celou kazetu, a protože tohle není jen tak nějaká, tohle je SLX, tak za kilčo v bruselské tvrdé měně. Ciwe, říkám si v duchu, to jsi asi defekoval v kinosále. Pročež jsem vlítnul na jediný možný místo a to bike-discount.de a za pět eur objednal kolečko, v očekávání že dorazí tak za dva tejdny. Poslyšte a pohleďte, stejnej den dorazilo do Kolína nad Rýnem a další den nad Ránem už mi počťák buší na dveře. To bylo v pátek, takže jsem pššššt v pracovní době kolečko vyměnil a jal se na výlet těšiti.

Výlet, konkrétně Zelený okruh (het Groene Gordel, jak mi ta dučtina báječně de), 144 km, jsme měli původně domluvený s Marťasem, ale na poslední chvíli radši zvolil jinej, již známej Gordelroute 100km, a že pojedou s kámošema. Což byla voda na muj mlejn ;-), nacpal jsem do sedlové brašny spacák, nafukovačku, do batohu dva litry vody, půlku chleba a solidní porci Vysočiny z Globusu, co jsme propašovali přes trojí hranice. A hned jak mi v pátek padla, dal jsem Marťasovi pacapusu a vypálil za dobrým družstvím.

První půlka Groene Gordelu, bráno od nás z Tervíku, je naprosto dokonalá požitková jízda. Jen tak se mírně vlní, abychom se po cestě nenudili, a dělá dojem, že je furt z kopce. Vede po stezičkách a pěšinkách, prolukama okolo zahrad a čas od času zahne k nějaké té sakrální pamětihodnosti.

Zrovna, když se začal hlásit hlad a já přemejšlel o tom salámu v batohu, potkal jsem prima fritárnu. Dal jsem si hranolky "klein", hned po verzi "mini" druhý nejmenší. Panáček mi jich navalil asi třičtvrtě kila, bo viděl, že se potřebuju spravit. Odvez jsem si je za město, kde jsem se na lavičce poctivě snažil je přeprat, ale asi v polovině jsem navrhl příměří a zbytek vysypal do trávy pro hodné tvory v ní žijící, třeba krokodýly-vegetariány nebo co já vím.

Slunce se začlo klonit nad obzor, což vytváří takový to úžasný fotogenický světlo, jak v něm vypadaj všichni lidi i všechny věci ... jak v nejlepším světle, no koukněte sami. A jak vám pak Google Photos pořád navrhujou "Fix light?". Ani náhodou!

Dilema bylo, fotit nebo jet? Tak jsem to tak střídal, ještě i ukrást zákusek jsem stih, a najednou nebylo vidět na krok. Zrovna jsem vjížděl do lesa, kde by na krok nebylo vidět ani v pravý poledne, ale říkal jsem si, heč, mě nedostanete, ušáci, mám svojí geniální 2000lumenovou (to je hodně) svítilnu. Připojil jsem svítilnu na battery pack, ale ani prdka, nestalo se nic. Zkoušel jsem to, nyní již zcela poslepu, připojovat a odpojovat, ale nakonec jsem vytáh pomyslnou bílou vlajku a ve světle cykloblikačky (to je málo) se vrátil do takového sadu, kde jsem rozhodil kemping. Já byl mokrej, tráva též, ale bylo vcelku teplo, tak jsem chodil bos a užíval si čistý nohy.

Les se řekne holandsky "bos" a ten, na jehož okraji jsem kempoval, se jmenoval, nelžu vám, Kravaalbos. A jak řekl, tak udělal; až do dvou v noci tam lítaly nějaký strašidla, dělaly bordel, hluk a svit. Ještě, že nesmrděly, bo to už bych se vážně dožral. Když mluvíme o žraní, šichtu po lesních strašidlech převzali přátelé komáři, kteří využili vysoké teploty a zhusta atakovali moje odkryté partie. Nic platno, že jsem kempoval pod ořechem, kterej prej hmyzům smrdí; komáři nasadili roušky a šli do mě bez váhání.

Mám pocit, že jsem asi tak na deset minut usnul. Mohlo bejt mezi třetí a čtvrtou, když jsem vcelku blízko zaslech štěkání vlkodlaka, co ho bolí v krku. Normálně bych se vyděsil, ale z Rokytnice vím, že takovýhle zvuky dělá nadrženej srnec nebo jiná takový býložravá potvora. Tož toho už bych se nebál, z puberty o tom něco vím a kdyby došel, mohli jsme smysluplně pokecat. Když ani po deseti minutách čekání nedorazil, usoudil jsem, že šel do lékárny pro pastilky, nebo možná do drogerie víte pro co, a zase jsem to zalomil. V 6:30 mě na hodinkách budil budíček, co ho mám nastavenej do práce, a proto jsem už v sedm vyskočil jak Jůra a jal se balit teplé leč totálně promáčené věci. Při balení jsem zjistil, že jsem ve spánku zalehnul slimáka, tak snad to není zlý znamení.

Ranní jízda byla zpočátku stejně uspokojující, jako ta včerejší, jen terén se začal víc vlnit, takže člověk musel chvílema šlápnout do pedálů a přehodit i na poměr 1:1, aby vzápětí musel hamstnout na brzdy v bezmála devadesátistupňovém klesání zakončeném jak jinak devadesátistupňovou zatáčkou s vidinou kotoulu do kopřivomalin (vpravo) nebo ohrady z ostnáče (vpřed). Ale výhledy pořád stály za to a zvířata v ohradách měla ještě dobrou náladu a ráda si zapózovala. Dokonce ani když jsem vyrušil párek koní z ranních radovánek, nezlobili se a usmívali se do objektivu jak párek celebrit.

Ten poslední kůň takhle prej pózuje už asi šedesát let.

Jak říkám, chvílema byla cesta libová stejně jako včera, ale chvílema to byla spíš farmářova či domkářova pomsta. Nejednou jsem jel mezi dvěma ostnáčema tak blízko, že jsem si připadal jak v lágru, a když jsem musel kolo zvednout na zadní, protože se mi prostě nevešla řídítka, musel jsem si začít zpívat Krásný úděl máme dnes, abych zahnal frustračku.

Naštěstí výhledy byly i nadále spektakulární, například výhled na hrnek horkýho čaje mi povznesl ducha skoro až do druhýho patra.

Ve městě Halle, kterým jsem měl projíždět, se konal trh. Trh, to je jeden dlouhej zástup seniorů, který se třesou, jak budou moct vohmatávat biorajčata. Senioři jsou ale ohrožený druh a proto je potřeba je chránit před tím svinstvem z východu, což se realizuje tím, že si člověk zacpe ústa čímkoli, co je po ruce. Na mě se policajti nejdřív mračili, když jsem projížděl kolem, ale když jsem se převlík za banditu, nechali mě bejt. Kdo z vás si ještě pamatuje doby, kdy to bejvalo obráceně a maskovaný mladík vjíždějnící do města na rychlém oři byl vnímán jako hrozba? Jojo, starý dobrý časy. Možná v Bolívii to tak ještě je, Butchi.

No a tím to skoro končí. Domů jsem dorazil celkem v pořádku, když nepočítáme pokrytí trusem koňským, který je taknějak ok, bo my Tervureňané jsme naň zvyklí, trusem ptačím vod těch blbejch kachen u hradního příkopu a taky maličko od krve.

Schöne haxen, mit chlupen, BTW.
Totiž to bylo tak: jedu městem, postranní uličkou. Jedu do kopce, rychlost nula celá nula prd, jen tak se šinu. Koukám do telefonu do mapy, blbec. Narazím do zaparkovanýho auta Peugeot, proto jsem ho přehlíd. Normálně bych dal nohu z pedálu na zem, ale nášlap nešel vycvaknout a já se způsobně pomalu skácel na zem. Přiběhnuvší černoška vyjádřila svůj concern, ale za maskou se počítám musela výborně bavit, jak stále ležíce snažím se vycvaknout, zvednout, posbírat zbytky důstojnosti rozsypané na vozovce a zmizet v dáli, což díky prudkému stoupání zabralo více než málo času. Ale doma jsem na to střík Jodisol(R), zařval a v duchu se omluvil oběma synkům, kterým jsem tímto zákeřným způsobem desinfikoval rány po desetiletí. Jestli je tohle nezocelilo, tak už nevím co.

Když mluvíme o dětech, Marťas nemá na telefonu dato, takže ho nemůžeme sledovat a fandit, tak doufám, že těch svých sto dá bez úhony, abych nemusel zas něco desinfikovat. Vyrážel v poledne, teď je sedm, už ho čekám každou minutou, ušáka.