Bylo to dobrodružství part II.

Depa sem to přestal, než jsem byl hladem tak hrubě vyrušen z vyprávění. Jo, jak pršelo. Pršelo moc. Celá cesta byla blátivá, voda v tocích, co se kolem nich celý trail vine, byla vysoko, někdy dokonce tiptop aby se nepřelila přes lávky.

Taky bylo bahnivo. Já byl sice docela vybavenej, pončo spolehlivý, boty nepropršávací, proti blátu jsem měl takový šikovný návleky.

Jenže pak, to byla už neděle (vyrážel jsem z druhého spaní asi v 0:00, takže technicky neděle), se přidal k panu dešti ještě pan vítr. Chytli mě tradičně na místě, kde se nebylo kam schovat, byla to drsná kombinace tma, fukéř, liják, okolo bahno.

Bylo mi jasný, že nemám šanci se zout, přetáhnout přes kalhoty ještě nepromokavky a znovu se obout, tak jsem zaťal zuby a šel dál, esli třeba nepotkám nějakou salaš nebo chlív, blbec. Během patnácti minut mi propršely návleky, voda nasákla nohavicema a ponožkama dovnitř do bot a během dalších deseti už jsem čvachtal. To by pořád ještě šlo, dokud se člověk hejbá, tak úplně nezmrzne, i když to bylo nepříjemný. Ale jak se mi vopřel vítr do ponča, propršel mi batoh, nasákla péřovka i spacák, takže ani kdybych dorazil někam na dobrej bivak, zbytek cesty by stál za bačkůrky. Morál byl celkem dole, ale jak lilo, měl jsem mokrej i telefon moc na to, abych hledal nějaký MHDčko v neděli v šest ráno. Tak sem šel dál. Cestou jsem si taky všim, že se mi vlhkost dostala do USB od telefonu a že se odmítá nabíjet, tož prima, kdyby se mi vybil, byl bych úplně v háji s navigací i s MHD. Tak jsem ho přepnul na úspornej mód, tim se vypla navigace, a šel jsem pomalu, abych nepřešel případnou odbočku. V jednom místě probíhaly lesní práce a stromy se značkama byly pokácený, zato tam bylo dvakrát tak hluboký bahno a v něm louže. To je zas výhoda, že když vám čvachtá v botách, už nemusíte hledat nejlepší cestu, prostě dete geráde aus.

Vítr dul dál, tak jsem batoh nechal osudu, jen ho oblík do batohový pláštěnky, a sám sebe zabalil do vlhký péřovky a ponča a sepjal to bederákem tak, že jsem měl siluetu jako ruskej voják.

Jednu chvíli dokonce asi na pět minut vykouklo potměšile slunce, právě dost na to abych vytáh telefon a zjistil, že musím dojít až do Houffalize, nějakejch celkem tak dvacet kiláčků počítáno od startu, a tam že pojede záchranný bus do civilizace.

U Houffalize je jediný oficiální povolený bivak, teda jeden ze čtyř v celých Ardennách. Původně jsem tam plánoval minimálně odpočinek, ale byli tam nějací mastňáci s Hummerem a pekli nějaký masa, tak jsem šel dál do města.

To už jsem měl v nohách za noc a den a noc a dopoledne chůze nějakejch 63 kiláčků plus občasná kufrovačka, a i když mě to vlastně docela bavilo, bylo mi jasný, že s rizikem nedobíjícího se telefonu, spacákem durch a nejistým spaním další noc je čas to zabalit.

Bylo asi poledne a i když jsem valně neměl hlad, vlastně celej víkend jsem se musel do jídla trošku nutit, v turecké kebabárně bylo prima. Na záchodě jsem se převlík do posledních suchejch věcí, jen ponožky jsem nechal protože do mokrejch bot by nebyly k ničemu. Pak jsem udělal jen malé faux-pas, když jsem si objednal gyros pita, což je řecký termín pro to samé, ale pan Turek se nezlobil a pak jsem to vyžehlil aspoň poděkováním teşekkür ederim, pán byl v pohodě a ukázal dvě řady báječně zkažených zubů, asi od věčnýho pojídání toho gyrosu... kebabu!

 

Do odjezdu busu, ten den druhého a posledního, zbejvaly dvě hodiny, tak jsem hodinu čvachtal po městě - hele, prádlomaty, sakra tady by se bejval dal usušit ten spacák, hele, tenhle Santa Klaus je drsoň ale asi brzo spadne, protože má na slanění fakt blbou techniku - a pak jsem hodinu mrznul na zastávce, aby mi ten bus přece jen neujel.

Protože jsem v noci spal málo a v busu bylo teplo, vytuh jsem a jen se modlil, aby mi některej ze spolucestujících nevystoupil s batohem. Dopadlo to dobře, batoh byl v zavazadlovém prostoru OK, a celej spokojenej leč stále s mrznoucíma nohama jsem vylez v Lutychu na nádru. Pěkný nádraží, za denního světla a když zrovna neprší, radost pohledět. I na další architektonické skvosty.

V Lutychu mě vyzvedla Dáda, taky byla docela dobitá (leze na ní rýmička) a chtěla, abych řídil. Tak říkám OK, puč mi boty, a jelo se. Eště že máme stejný číslo a eště že se ten den nerozhodla třeba pro kozačky. :-)

Doma je prima, až moc teplo na muj vkus, a odpočatej, napapanej, usušenej a vohřátej mám zase dobrodružné spády. Kdo pamatujete na Gordelroute 100km okruh kolem Bruselu, co už jsem jel dvakrát, tak přemejšlím, že bych si ho dal zejtra v noci. Uvidíme.

Bylo to dobrodružství...

V pátek mě moje milá ženuška Dádulka doslova vyhodila z auta v Lovani na nádraží, protože jsme byli ve stresu ze špatnýho parkování, mávli jsme si a čau. Najít vlez do nádraží byl trochu oříšek díky tomu, že nádraží prochází rekonstrukcí, ale nakonec jsem použil stezku pro cyklisty, které vede přímo skrz.

Po troše bloudění jak ve špatný videohře jsem našel kolej 3 a ujistil se, že opravdu odtamtud pojede vlak směr Lutych. A šel jsem na kávičku. Nesmíme zapomínat, že jsem měl na zádech objemnej batoh a k němu připevněnou karimatku, takže jsem se všude plet a do dveří jsem chodil tak trochu bokem a ještě krážem. Nakonec jsem se do Starbucks dostal a ani jsem tam nic nesrazil z regálů.

Díky placení v hotovosti jsem získal drobný na záchod, kde se situace s batohem opakovala na druhou, bo jsem ho nechtěl nechávat před kabinkou a dovnitř se vešel buď jen on nebo jen já. Taky by bylo dobrý zmínit, že pánská oblast záchodků byla zavřená a z dámské udělali unisex, bo to je teďko moderní. A byla tam fronta jak na dámské ;-).

Vlak jel mrkfrk, v Lutychu jsem vyběh bo jsem měl jen pár minut na přestup, doběh jsem na šestý nástupiště ještě společně se starším párem lidí s kolama. Vlak nikde a to už měl bejt odjezd. Pak jsme se otočili a on byl kua asi padesát metrů za náma, na druhý straně peronu. Namoklý leštěný kameny, ze kterých se nástupiště sestává, nemohly bejt víc kluzký, i kdyby je namydlili. Jestli se objevíme někde na videích z bezpečnostních kamer, svět se zasměje.

Vlak z Lutychu měl mít číslo IC120 a měl jet do Lucemburku. Ale měl číslo IC122 a jel do Gouvy. Naštěstí v něm byl štíplístek a naštěstí uměl solidně anglicky a sice s úšklebkem, ale prozradil, že ano, vlak pokračuje z Gouvy, což je hraniční město pro Belgické státní dráhy, jako lucemburskej. Taky jo, úroveň se projetím Gouvy výrazně propadla, displeje zobrazující názvy stanic a čas pohasly a pan štíplístek se někam vypařil, asi lucemburčané takový práce neuznávaj.

Díky sledování polohy na telefonu jsem neomylně vystoupil v Kautenbachu. Vypadalo to tam přesně jak ve Štěpánově na nádraží, sice jste jakoby přijeli do města, ale ve skutečnosti je to do města ještě slušná prochajda. 

Vyrazil jsem do tmy, prošel městem, pak kempem a ztratil jsem se civilizaci. Samozřejmě, že hned napoprvé jsem minul tu správnou stezku a vydal se stezkou na sledování motýlů, ale vzdor absenci motýlů jsem si toho včas všim, vrátil se a vyrazil správně. To bylo asi půl jedenáctý. Šel jsem za svitu čelovky, na širších cestách nebo při přechodech občasných asfaltovaných cest jsem jí ani nepotřeboval, byl totiž skoro úplněk a jen lehká oblačnost.

Podle dat z Runtasticu jsem šel 4 hodiny celkem, takže okolo druhé ráno jsem zalez do vhodnýho lesa a zbudoval přístřešek. Vhodnýho je poměrně složitý: místo na bivak musí bejt rovný ve smyslu že nesmí bejt z kopce, abyste se nekutáleli z karimatky pryč. Taky musí bejt rovný ve smyslu hrbolatosti. Povrch nemůže bejt moc měkkej (bláto) ani moc tvrdej (asfalt, šutry). Je dobrý mít nějaký stromy okolo, mezi nimiž se dá natáhnout šňůra na plachtu. A je potřeba, aby bylo mimo běžný lidský dosah, aby se tam nikomu nechtělo moc chodit. 

Nakonec jsem takový místo našel, bylo jen trochu mokrý. Celá ta oblast prochází obdobím dešťů a záplav, takže o suchosti se budou bavit tak za půl roku nejdřív.

Zlehka jsem si chrupkal a i když se mi vlastně ani moc nechtělo lenošit, říkal jsem si, že vyčkám aspoň do rozednění. To se sice povedlo, ale s rozedněním začlo taky pršet, což komplikovalo převlíkání a balení, následně začlo i fučet, což brutálně zkomplikovalo nandavání batohu a na něj poncha. Je to peklo, když jde člověk sám, tohle je jeden z mála okamžiků, kdy prostě parťák je k nezaplacení. Když už jsem nandal batoh na poncho, vylez jsem z lesa na takovou náhorní planinku, opřel se do mě lucemburský vítr a poncho bylo zase v pr. Ruce zmrzlý, rukavice proxcaný durch.

Zrovna ve chvíli největší frustrace mi volala Dáda, takže jsem byl asi patřičně protivnej; sorry za to. 

Po dvou kiláčkách naprdlýho ťapání jsem přicházel k vesnici Drauffelt (překládal jsem si to jako Pocit sucha, jak ironické), objevil se přede mnou jako zázrakem hřbitov. Víme, hřbitovy já miluju už od studentských dob stopování. Na hřbitovech je vždycky nějakej přístřešek, vždycky voda, jsou tam fajní zadumaní lidé a hřbitovy jsou ještě víc globální fenomén než fotbal, kterej soudě dle absence hřišť lucemburčaní vůbec nehrajou, Žílo.

Na tomhle hřbitově jsem nějak vodu nenašel, tak jsem nabral na férovku z kanálu co tek zvrchu z lesa, rozvalil se pod střechou na takové mramorové desce co vypadala jako stůl pro trpaslíky a teď si říkám, že jestli tam pokládaj rakve, budou muset mít trpasličí upíry. No a jal jsem se vařit čajík.

To mohlo bejt nějakejch deset hodin dopolko, čekal jsem pomalu návštěvy a taky jo, za chvíli se objevil pán tak 65 let, brejlatej, fousatej, srandovní strejda. Vůbec se nezlobil, povídali jsme si směsí všech evropských jazyků, nabíd jsem mu čaj ze špinavý vody ale s díky odmít. Bylo vidět, že on stejně jako celý kraj žije druhou světovou válkou, resp. osvobozením. Teďko slavěj 75 let, ukazoval mi pamětní čutoru a doporučoval navštívit po cestě muzeum osvobození ve městě Clervaux. Tož, díky za tip. Pak se rozloučil, já dosnídal, dobalil a vyrazil.

Na startu jsem si trochu pobloudil, zmaten cedulí která lákala na nějakou turistickou památku, která tam nebyla, a zadumán jsem šel a říkám si hele, tahle louže je mi povědomá.

Cesta se vyhnula vesnici Munshausen a za pár hodin jsem byl v Clervaux. Clervaux je viditelně turisticé místo, měl jsem dojem trochu jako ve Špindlu. To už zas solidně lilo. Jako duch v ponchu jsem prošel město: hezkej kostel, 

divím se, jak přežil válku. Hezké opatství, na fotce stále ještě v dáli,

o kterém jsem si myslel, že je to zámek. A nakonec vošklivej zámek co byl skutečně zámek, ten jsem radši ani nefotil. Muzeum, o kterém mi říkal ten hřbitovní pán, jsem nějak nenašel, ale vlastně celá ta vesnice byla tak trochu muzeum. Například v centru v obchodní uličce byl obchod s oblečením a ve výloze byly figuríny navlečený v uniformách americkejch vojáků.

Celkově v tom vodním království mi došlo, že vlastně bude docela problém sehnat čistou vodu, takže jsem radši v Clervaux v obchodě se suvenýry koupil litrovku, nalil jí do vaku a pokračoval na sever.

Zarazila mě cedulka upozorňující na nerostupnost některých oblastí v období dešťů. Protože zrovna pršelo a protože mě Ervín taky varoval před tímto fenoménem, nezvykle jsem poslechl radu a vydal se tou sušší cestou. Dobře jsem udělal, po pár kilometrech bych býval musel překonávat zatopenou louku o šířce Labe, tož to bych asi nedal. Ale po silnici se šlo fajně a vlastně jsem ještě ušetřil.

Jak už jsem naznačil, celý tenhle kraj docela žije tou světovou válkou. Mentálně, ekonomicky a i v lesích se stále nacházejí takové zajímavé artefakty jako tenhle letoun, co ho tam nechali tak jak spad a jen ho choděj oprašovat.

Taky tu jezdí hromady magorů v historickejch vozidlech a vohozenejch komplet do originál US uniforem, a to jim nezávidím, protože jak víme, američani tady pěkně promrzli. Jsou to prostě blázni, ti lucemburčané, Asterixi. Já, zmrzlej, bych si snad radši hrál na vojáky Wehrmachtu.

No a pochopitelně, stejně jako v Benešově, je i tady na každém druhém náměstí rozpadlej tank nebo aspoň houfnice. Ty už jsem ani nefotil.

A co se dělo dál se dozvíte zase příště, milé děti, bo teď je čas jít uvařit nějaký nudle.

Předpověď počasí po belgickém stylu.

Ervín je docela zaujat mým plánem na vejlet. Říkal, že už to šel, dokonce v zimě, ukazoval mi fotky. Prej je to super a prej je jealous.

Taky koukal na předpověď Belgického Hydro-Meteorologického Ústavu (BHMÚ) a říkal, že počasí není tak zlý. Doslova BHMÚ píše, že předpověď pro Ardenny je "nejistá".

Což Ervín přeložil jako že skvělý. Usoudil jsem z toho, že běžná předpověď BHMÚ pro Ardeny je "budou padat trakaře hlavou dolů".

Belgičani to halt jezděj bez rukavic.

Dejte si virtuální tour, na těch fotkách to nevypadá tak strašlivě.

Mise Eisleck - sbaleno

Nejdřív to vypadalo, že se to do malého 50l báglu z Tesca ani nevejde, ale poté, co jsem naplno využil kapacity nafukovacích postranních kapes, vypadá to slibně. Eště tam chybí chleba a salám a samozřejmě doklady a prachy. A ještě mi Ervín naočkoval, že mapu co jsem si chtěl objednat ale nakonec už bylo pozdě mají prej v AS Adventure shopu ve Woluve Shopping Centeru. Tyjo tam jsme byli ve středu!

Abych si udělal vizuální kontrolu jestli mám všechno oblečení, udělal jsem si takovýhohle panáčka :-). Vidíte, safety first, mám i takový ty high-visibility pásky co se mají nosit na nohách bo na rukách jsou na prd.

Jo, a co je ještě novýho? Přiřadili mi nový služební auto. Má ruční brzdu ovládanou nohou. Trvalo mi hodinu, než jsem na to přišel, jezdil jsem se zataženou ;-). Taky je menu celý ve francouzštině; dal jsem si ho sice do angličtiny, ale až ho budu vracet, schválně ho přepnu do češtiny, ať si taky užijou, žabožroutí.

MB, D +255 ještě dva dny

Dneska v práci řeším zase samý blbiny jako proč někdo nemůže dostat přístup do systému nebo jak uděláme daňový reporty pro Norské úřady nebo jestli zmizej k 11. únoru příští rok finančákům všechny dokumenty. A taky jestli testovací díly pro nový auta v TPCA budou moct být objednávány a kupovány a hlavně placeny standardní automatizovanou cestou nebo nějak manuálně. A tradičně je to pakárna zbytečná.

Ale od zítřka od večera mě čekají daleko zajímavější výzvy, například jak si ustlat v lese v dešti, jak navařit, jak nebýt viděn zvědavými lesními hlídači.

Ohledně budování příbytku jsem zkouk pár videí a taky jsem něco natrénoval. V podstatě člověk může ležet na zemi tam, kde je rovno a nehromadí se tam voda a není tam moc bláto. Za tímto účelem se hodí tento minimalistický příbytek zbudovaný z ponča, hůlek, jedný šňůry a pár stanových kolíků.

Když je povrch horší nebo třeba terén je moc z kopce, hodí se vytáhnout hamaku a pověsit se na strom. Do hamaky samozřejmě karimatku bo odspoda táhne mocně, a navrch zase poncho, protože zvrchu se plánuje nonstop déšť. Tento setup už je složitější zejména proto, že jakkoli dáte hamaku vysoko, po zalehnutí stejně padne pomalu až k zemi a pak je od poncha příliš vzdálená.

Další výzvou jsou uzly na šňůrách, za které hamaka visí na stromech. Uzly se při lehnutí solidně zatížej a pokud použijete normální "vůdcovský" uzly, už nikdy nejdou rozvázat. Je potřeba dělat dračí smyčku na jedný straně a na druhý to dotahovat speciálním trikem zvaným "trucker's hitch", respektive jeho lehkou modifikací. pokud je strom moc mohutnej. 

Protože praxe dělá mistra a protože jsem nechtěl bejt v lese potmě v dešti uprostřed noci ve velkém stresu, nacvičoval jsem poslední dobou doma a byl jsem proto oprávněně za blázna.

Dobrodružství - co s sebou

Je potřeba si udělat dobrej seznam a na nic nezapomenout. Tákže

I. Cesta
Prachy, kartu, doklady (vč. pasu), sluchátka. Sváča. Nabíječka, kdyby byla ve vlaku zásuvka.
úkol: zjistit, jak se kupujou lupeny na vlak; nasosat nějaký dílky z Netflixu

II. Chůze, samozřejmě v dešti
Boty, návleky, outdoor kalhoty, umělý spoďáry z Jitexu, taktéž tričko, co už má integrovaný ten správný smrad za mnoho let dobrodružství. Péřovka tenká a navrch nepromokavá bunda. Pončo zelené rozkládací. Hůlky. Rukavice, čepice a šátek (rukáv). Čelovka nabíjecí. Mapa nedošla, tak telefon a powerbanka a nabíjecí kablíky (jsou dva typy).
Vak na vodu s vodou.
Vytištěnej itinerář jednotlivých etap. Vytištěnej plán loveckých akcí v jednotl. polesích po cestě (nimrodi zas..ní, vopruzujou v Belgii stejně jako v Česku). Update: poslendí hon je tam 12.12. čtvrtek a první zas až 17.12. úterý, takže to je v klidu.

úkol: navoskovat kalhoty, koupit v Dekáči takový převlíkací nepromokavý šusťáky

III. Kempování ne, jen tak sezení-ležení na zemi, bo divoké kempování je v BeNeLuxu zakázaný
Karimatka, šňůry na upevnění ponča, 6 kolíků stanových.
Spacák, žďárák. Teplý prádlo na spaní.
Vaření: plyn vařič ešus lžíce nůž termosku malou, dva zapalovače
Jídlo: čaj cukr polívky kaše, chleba salám a hromadu sladkostí
Hyjena: netřeba rozvádět
Ručník ... bude dobrej i jako polštář. :-)
Lékárničku: náplasti, gel na bolest, nějakou desinfekci, obvaz a urgostripy.

To zas bude bágl velkej doslova jako svině.

Vlaky do startovního místa Kautenbach v Lucembursku jedou z Leuven co dvě hodiny, v pátek večer v 17:25 a 19:25 a lupeny se kupujou na https://www.belgiantrain.be/ Cesta trvá dvě a půl hodiny, na jeden přestup v Liege, takže v osm resp. v deset večer budu na místě.

MB den 249, dobrodružství na obzoru

Od pondělka šestnáctého mám dovču, ale kucí musej eště do školy, takže nemůžem podniknout nic jako banda. Takže mám dobrodružné spády :-).

Po Evropě je asi tak bambilión-plus turistickejch stezek, některý krátký, některý přímo obří. Jedna z těch středních se jmenuje Eislek Trail a vede z lucemburského Kautenbachu do belgického La Roche (v Ardenách). Dlouhá je příjemnejch 106 km v základu, i když jsou na ní nějaký doplňkový okruhy. Tož, to bych si tak za tři dny a dvě noci moh dát....

I belgičani pochopili, že lidi nechtěj furt spát jen po hotelích jako Jeremy Clarkson, a i když táboření venku je furt zakázané, začínají vznikat i oficiální bivakovací místa, kde to dovolený je explicitně. Nějakej ten bivak je i na Eislek Trailu, tož prima. No a když nebude, nevadí, my, co se nebojíme, si prostě hodíme karibábu kamkoliv kde je dostatečně tma a není na nás vidět. Taky jsem ještě nikdy nevyzkoušel Žílovu taktiku "fotbal je globální fenomén a kde je fotbalový hřiště, tam je i zastřešená tribuna", tož to si nechám jako zálohu.

Horší bude logistika, jak tam, jak zpět, ale vypadá to, že cestu tam zvládnu "na dva vlaky" z Lueven s přestupem v Liege. Zpátky bus+jeden vlak. Vlastně nejvíc dobrodružný a mimo mojí komfortní zónu bude to cestování, bo jsem jel v Belgii zatím vlakem jenom jednou.

Mladí běží, staří se vezou

Aktualizace: výsledky hýr, osmačtyřicátí z pětadevadesáti, to je tradiční Průchovský střed.

---

Jak již bylo avizováno, v sobotu jsme s Marťasem pronikli do zcela nového sportu s názvem Run & Bike, neboli Mladí běží & Staří se vezou. 

Závod na 18km se konal přímo u nás v práci, a i když znalost domácího prostředí nijak nepomohla, pořád jsme si toto dobrodružství báječně užili. Startovat se mělo v 11:00 dopoledne, my u startu byli, ale jináč nikdo, bo na druhé straně baráku probíhala rozprava :-). Když jsme to zjistili a přesunuli se, stejně nám to nebylo nic platný, protože rozprava byla v žabožroutském jazyce. Pochopili jsme dost na to, že běžci se řaděj někde a kolisti někde jinde, tak jsme se rozloučili a šli na to.

Ve startovním roštu pro kola jsem zaujal místo vedle paní a hned jsem z ní vydoloval nějaký ty informace, akurát že ona nemluvila dost dobře anglicky, takže to bylo takto:

Paní: běžec přiběhne, kolista se za něj zařadí a maj se držet max. tři metry od sebe

Skutečné pravidlo: až deset metrů

Realita: Marťas mi proběh a protože jsem si nebyl jistej, čekal jsem ještě nějakou dobu, než jsem se ho jal stíhat. Vzdálenost mezi náma byla asi třičtvrtě kiláčku počítám. Přes skurmáž ostatních závodníků jsem se nemoh dostat, tak jsem to vzal maličko po poli a fakt, že předjíždím celej peloton musel jasně ukázat, že úplně pravidla nedodržujem. Ale nikdo se nezlobil.

Původní taktika, že poběžíme dlouhý úseky (5km - 3km - 5km - 3km a 2km) vzala za své prakticky okamžitě. Všiml jsem si, že většina dvojic střídá daleko častějc a že tempo závodu je brutální, třeba 3 minuty na kilák. Takže jsme si ustálili takový místa asi po 400 metrech a docela nám to šlo.

Trať byla brutál bahnivá a já blbec sundal z kola blatník, takže jsme byli za chvíli jak čuňící a vlastně ani nevadilo, že jsem se ve druhém kole vymáz do louže, to už byl jen takovej bonuzz.

Výsledky doplním jen co je najdu, ale jestli se soutěžilo v tom, kdo si to nejvíc užije, tož bychom určo byli na bedně. Fakticky jsme byli spíš tak jako na chvostě, cejtím. 

Po závodě jsme dali čajík, nějaký ovoce, brownies, nacpali zablácený kolo do auta a jali se jet shánět nějakou myčku :-), kde bychom se opláchli Wapkou. Myčky byly plný, protože bylo hezky, tak jsem nakonec kolo umyl doma a vnitřek auta mě ještě čeká.