Sobota na pláži

Na sobotu naše maminka Dáda naplánovala výlet do Bredene. Bylo to primisima!
Podél pobřeží se táhnou:
1. široká pláž, širší, než kdy předtím. Díky globálnímu oteplení nějak ustoupilo moře, jinak si to nedokážu představit. Kde bývala 5 metrů hloubka se nyní bójky se mrskaj na suchu a bídně hynou.

2. Cyklostezka nebo možná spíš choďostezka. Nedovedu si přesně přeložit kombinaci cedulí "Milí bajkeři..." a "Cyklistům vjezd zakázán". Můj tip je, že po Bredene chodí dvě party cedulistů a snaží se vést zákopovou cedulovou válku, něco jako Zahrádkáři Kersku.

3. (Prý) šedesátikilometrová tramvajová linka, použitelná k návratu, když už máte slunce, písku a chození dost.

My jsme začali na stezce, ale táhla se lesíkem a nebylo z ní vidět moře, takže jsme postupně přešaltovali na pláž. U vstupů na pláže bývají tu a tam bary a hlavně záchodky. Ty druhé jsou placené a hajzldědek si vás hlídá z nebezpečné blízkosti, když jen potřebujete šplouch vody na namočení šátku a nemáte v úmyslu nic dalšího. Doufám, že umře na nějakou virózu, hamižník.

Po pláži se šlo hezky.

Zaujalo mě omezení v místě, kde z moře lezla trubka, udělala po pláži okruh asi 100m v průměru a zas zalezla do moře. Zvláštní. Prodloužení ropovodu Družba? Nebo jen Krakenův ocas, co ho kvůli turistům zahalili do oceli, aby nepůsobil strašidelně? Nevíme. Co víme s jistotou, že nechtěli, aby na to někdo šlapal, tak tam natáhli pásku. Jenže to by nebyli Belgáni, aby tam nedali eště nějakou zákazovou ceduli. Škoda, že poslední cedule, co jim zbyla, byla zákaz topení se.

Když i na tohle musej mít cedule, jejich civilizace je určená k zániku nebo k převzetí vlády nad světem, jedno z toho.

Když jsme u cedulí, jistě jste zaregistrovali, dělám si speciální kolekci, protože některé jsou opravdu hilarious, jako třeba tahle, ta je z vitríny u kostela svatého Srandoše v Bierbeeku.

O cedulích bude speciální post, hned jak bude všechna práce hotová.
My jsme šli po pláži dál. V jednom místě byla do písku zapíchnutá dětská plastová lopatka. Očividně z ní hošík či děvče vyrostli a přesedlali na něco, ehm, maličko výkonnějšího.

Když jsme byli ucaprtaní jak osoby na obrázku (ano, na západě země vypadají postavičky na turistickejch značkách daleko víc vyřízeně než na jihovýchodě v Ardenách), 

doplnili jsme cukry u zmrzlinářky se stánkem a hupli na tu tramvaj, co nás vrátila k autu.
Ještě jsme se šli asi na půlhoďku vyhrošit na pláž (já vytuh, Dáda si četla a po očku pozorovala Brnčose, jak poskakuje ve vodě, co měla tak deset stupňů) a pak jsme zaveleli k návratu domů, za naším studentem Marťasem.
Marťas má teď hafo práce do školy; zmínil bych jen výrobu biopaliva ze stolního oleje (v kalorimetru bude porovnávat, esli je výkonnější řepka, slunečnice nebo oliva) a taky experiment, při kterém plánuje měřit brzdnou dráhu automobilu a popisovat závislost její délky na nahuštěnosti pneu. Můj tip: je to jedno. Dohromady s tím, jak se všechny jeho školní pokusy týkaj automobilů, jde dobře i to, že v pátek se chystá na teoretickou zkoušku, po jejímž úspěšném složení může zažádat o dočasnej trénovací řidičák. Snad to dá, já to zkusil na webu pětkrát a pohořel jsem... pětkrát.

Na snímku Marťas na minulém výletě na hrad v Gentu, u meče který by se dobře využil jako rekvizita do divadelní hry Dlouhý, Široký a Kátkozraký.

Zpátky v Červeném

Téměř na den přesně po třech měsících od vypuknutí zombie apokalypsy jsem zpět v kanclu!

Žádná velká hitparáda to není: náhubky po celý den (na tu ranní si maluju úsměv a na tu odpolední si maluju unavený úsměv), sedět nemůžu u svýho stolu ale u stolu vedle (takže mi nejde připojit monitor, bo má jinej konektor), chodit nahoru po schodišti dolů je zakázáno a když přejdete patro, nemůžete zacouvat a slušně se projdete k tomu druhému schodišti, umístěnému úúúúúplně na druhý straně baráku. Kantýna nevaří, to je jasný, protože při varu se viry množej nejvíc. Zábavný den nás čeká. Naštěstí jen jeden den v týdnu (můj team má pondělky) a pak zpět do pohodlí domova a nového křesla z Ikey. O víkendu jsme se měli parádně a napíšu o tom hned, jak zaviruju toaletu.

Maraton od úsvitu do soumraku

V životě každého běžce přijde chvíle, kdy si říká, že by taky ten maraton jakože zkusil. A jsou ti rozumní, co se přihlásej na nějakej event vzdálenej dost daleko a trénujou zodpovědně, navyšujou objemy naběhaných km. A pak jsou magoři, co nejdřív chtěj vědět, "how it feels"; to budu prosím asi já.

Jasně, že jsem to nedal celý v jednom tahu, na to nemám ani fyzičku, ani vybudouvanou logistiku. Ale hlásím, že v rámci jedné neděle se to dá!

Nejdřív jsem si dal ráno kolem šesté dvanáctku vyprošťováka, na zahřátí. Tempíčko nijak závratné, jak vidno z oprásku, ale ani nijak ostudné, 5:18min/km. Pak jsem uvařil vovesnou kaši, nějaký to ovoce, doplnil tekutiny a trochu se prochrup. Kluci ještě spali, když jsem před desátou vyrazil na půlku, nerozumně z kopce do kopce, což se podepsalo na tempu vyšplhavším na 5:56.

Po půlce je hlad, a proto jsem neodmít smažák, hrany a tatarku, co Dádulka hrdinně nasmažila, aby Marťas měl biopalivo na experiment na chemii. A pak ještě kafe.

Kolem páté mi votrnulo. Už jen 9.2! Abych dosáhl cíle Maraton pod 4 hodiny, bylo potřeba běžet to za 51:29, to je nějakých 5:36min-km. Pěknej fofr, relativně vzato. Nakonec jsem jako trať zvolil poměrně placatou promenádu v parku kolem vody. Ubývajícímu morálu pomohlo kromě rovinaté trati i prodírání se korzujícími davy. Měl jsem tendenci si s lidma plácnout, jako se to na správném maratonu dělá, ale odolal jsem; jistě by mě polili dezinfekcí a zapálili. Nakonec jsem dvítku zavěsil za 49:30 a celkový čas běhu doklepl na krásných 3 hodiny, 58 minut a 11 vteřin.

Zejtra musím do práce, vejtahy jsou kvůli zombie apokalypse nejspíš zavřený, takže abych si udělal tak 30 minut náskok, bo mám kancl vysoko až v prvním patře. 😁

Knihy

Petra Žáková mě inspriovala ke zveřejnění několika knih, které mě oslovily. Žádné recenze, jen obálky. Tak pojďme na to:

Vejlet přes tři státy

Povídala žena moje Dáda, že cestování je zapovězený, spaní venku se nesmí, hrozí lesní požáry díky rekordnímu suchu (jj., louži v garáži musím doplňovat z hadice) a vůbec. Inspirativní, protože zábava začíná nejen když se ztratíte, ale také když neposloucháte dobře míněné rady svojí lepší polovičky.

No a když nám belgičtí soudruzi nadělili další prodloužený víkend, sbalili jsme si s Brnčosem batůžky a vyrazili poznat svět.

Dáda nás hodila do Lovaně na nádraží, odkud jsme se rychlíkem přesunuli do Lutychu a následně lokálkou do Cách, což je jak známo v Dojčlandu. Měli jsme namířeno do Maastrichtu v Holandsku neboli v Nizozemí.

V tomto bodě je potřeba poznamenat, že jak Belgičani maj dva jazyky a k nim se přidávají ještě česká jména některých vybraných měst, začíná v tom bejt pěkněj chaos. Třeba takovej Lutych je zároveň i Liege a dokonce ještě Luik a furt je to to samý město, kozel aby se v tom vyznal. Podobně Lovaň je Leuven a tipuju že ještě nějak žabožroutsky se to řekne, ale to jsem v tom zmatku zapomněl. No a Cáchy byste na mapě taky těžko hledali, bo kucí německý maj jenom Áchy. Áchich jo. Zapaťpámbů, neozývá se tam víc vzdechů než v jakémkoli jiném městě. Jak se česky řekne Maastricht, to nevím, můžeme si něco vymyslet. Co třeba Tricht nad Másou, možno?

Cesta vlakem probíhala vcelku v pohodě, jen Brnča měl několik potíží s náhubkem neboli rouškou. Nejdřív roušku měl furt, jak praví regule, ale pak si koupil horkou čokoládu a ta se skrz náhubek cedí blbě, tak si to sundal a zalíbilo se mu to natolik, že mu v jedné stanici musel hlídkující policajt pohrozit samopalem, aby si to zas nandal; fakt jsem se bál, že ho zastřelí a celý vagon pak spálí. Pak Brnčos náhubek zas nosil, leč v kombinaci s čepicí mu tkalouny táhly uši dolů a nevypadal o nic méně srandovně než Mister Yoda zamlada. Můžete se domnívat, že jsem ho nevyfotil abych ho neztrapňoval, ale fakt je, že jsem to jenom nestih.

V Cáchách na nádraží taky hlídkovali cajti, naštěstí to byli zjevní rasisté a perlustrovali pána s černou pletí před námi a nás, bílý kluky, evidentně jedoucí na vejlet (což se nesmí) nechali bejt. Na oslavu jsme si v McNádražce koupili  Big Maca, který jak znalci vědí se jmenuje ve Francii "Le Big Mac" a v Německu "Das Grossest Michael, ja", posílili svoje těla a vydali se na cestu.

Hned kousek od nádraží jsme potkali kolonu policejních vozidel blikajících jak na prvního Máje. Mysleli jsme, že už detekovali přítomnost zavirovaných cizinců a jdou po nás, ale ukázalo se, že jen doprovázeli partičku cyklistů projíždějících městem. Možná obnovenej závod Míru, možná demonstrace, nebo se jen prostě parta lidí chtěla jet project s maximální ochranou.

Všimli jsme si, že i v Německu už začali některé baráky označovat nicneříkající značkou biohazard. Další krok bude že zatlučou dveře a zapálej to jak v seriálu Marco Polo.

Proto radši pryč, do lesů, zvolali jsme.

 Cesta byla prima, ještě na kraji lesa byla hospůdka, kde se normálně sedělo a pilo, žádný náhubky, žádný distancování, jen desinfekce směsí ethanolu, barviv a trestí, aplikujte vnitřně. Následně v lese už si zřejmě místní preppeři začali budovat nové bydlení; moc jim to nejde, stará čarodějnice by to udělala líp.

Místní samospráva hromadný úprk do lesů již očekává a začala budovat nezbytnou infrastrukturu. Základem správného policejního státu je samozřejmě rozsáhlý kamerový systém, který podle zákona musí být oznámen cedulí na každém stromě, který obsahuje aspoň jednu kameru.

Vyplázli jsme na kameru jazyk a jali se opakovaně ilegálně překračovat hranice. V jednom místě po cestě jste dokonce v lese v Německu, pak jdete rovně přes nizozemskou louku a zas vlezete zpět do německýho lesa, to jsou paradoxy. Erwin mi předtím vyprávěl, že hranice sice strážila hraniční stráž, a jejich úkolem bylo mimo jiné včas detekovat požáry, ale poté, co se jedné partičce při hlídkování podařilo jejich vlastním grilem zapálit kus lesa, asi je stáhli. My jsme neviděli nikoho, možná že byli dobře schovaní, možná je nahradily ty kamery integrované do kůry moderních listnáčů.

Překračování hranic jen dvou států nás brzo přestalo bavit a začali jsme se poohlížet po větší výzvě. Ta přišla v okamžiku, kdy jsme dorazili na trojmezí Belgie, Německa a Holadnska, kde si Brnčos dal sprint přes všechny tři státy a měl to pod deset sekund, nový panevropský rekord.

Pokračovali jsme do Holandska, protože tam maj nejlepší drogy. Slunce pomalu zapadalo a byl čas najít si místo na přespání. Několik jsme jich zamítli - stromy moc blízko nebo moc daleko od sebe, moc bordelu na zemi, moc suchejch větví čekajících jak spadnou na nebožáka - až jsme našli prima místo, akorát daleko od cesty na to, abychom pochopili, že když jde někdo směrem k nám, chystá se nás zabít a sežrat. Nic takovýho se pochopitelně nedělo, tož jsme rozhodili hamaky na stromy a zapadli jak to slunce. Měli jsme v nohách patnáct kiláčků a bylo nám fajně.

Dohoda byla, že vstáváme v sedm. Mě vzbudili ptáci v pět, řek jsem si "ještě jeden veršíček" a asi v sedm deset mě musel Brnčos tahat z pelechu.

Navařili jsme čajík z vody, co jsme večer předtím vysomrovali od nějaké paní zalévající kolem baráku kytky; paní mluvila výborně anglicky a hrozně ráda by si bejvala povídala, ale nám už se chtělo spát. Nacpali jsme se tradičním výletním palivem, neboli chlebem se salámem, a vyrazili na celodenní štreku. Cíl byl dorazit do Maastrichtu, odhadem asi tak 35 kilometrů vzdáleného. Počasí předpovídalo slunečno a vedro, bohužel se do puntíku vyplnilo. Naštěstí turistická cesta se vinula hájema a lesama, občas i kolem potoka, ze kterýho jsme přes filtr dolovali další zásoby vody.

Když bylo vedro největší, přihodila k všeobecné spokojenosti zmrzlinový automat v blízkosti malé farmy.

V jednu chvíli nám turistický svaz Nizozemí připravil i drobný adrenalin, neboť oficiální turistická stezka vedla napříč pastvinou, kde se popásalo stádo mladých býků. Naštěstí i jim bylo vedro a na turisty byli zvyklí a proto se setkání obešlo bez mezinárodního diplomatického incidentu.

Ťapali jsme statečně navzdory rostoucím puchejřům (já) a bolavé šlaše (Brnčos) a po 32 kilometrech jsme dorazili do města Eijsden na břeh řeky Maasy. To je vlastně takové předměstí Maastrichtu, takže jsme legitimně dokočili cestu a splnili cíl, mrk mrk, a mohli jsme zahájit logistický proces návratu dom. Původně jsem byl přesvědčen, že lokálkou pojedem jednu stanici na hlavní nádraží v Maastrichtu a odtamtud nějakým rychlíkem do Bruselu, a koupil jsem za tímto účelem i lístky na tu lokálku. Pak mě Google Mapy opravily můj předpoklad; ve skutečnosti bychom z hlaváku jeli zpátky lokálkou přes tuto stanici do Lutychu. Nebylo tedy nic jednoduššího než první lístky zahodit (dal jsem je k dispozici na automat, odkud jsem je koupil) a koupit nové. Zaznamenal jsem v tomto bodě zajímavou abnormalitu a to že v Belgii je Brnča ještě malej a proto má na dráhu slevu, ale v Nizozemí už je to velkej chlap. Asi se to nějak určuje relativně k běžné nadmořské výšce, kde se zrovna nalézáte, a která v Nizozemsku není zrovna ohromující; místy dosahuje i záporných hodnot a proto má každý správný Holanďan doma šnorchl.

Jo, kde jsme to byli: dostat se do Lutychu a následně do Lovaně byla už trivka a v osm jsme už večeřeli doma v kruhu rodinném. Bájo!