Oni ti Belgičani budou asi opravdu blázni, Asterixi.
Belgičani jakožto národ jezdí na kole dost hodně. Ale nevypadá to, že by kola moc opravovali. Kupříkladu není jedinej pořádnej belgickej e-shop s dílama, tuty věci se přece kupujou v Německu, kroutí hlavou kolegové v práci.
Totiž to bylo tak: koupil jsem Dádě už někdy před rokem nový kolo, Giant Fathom. A zjistil jsem, že má hrozně malej přední převodník, 28 zubů, tuším, takový prťavý kolečko. Jo a je to singlplacka, samozřejmě. Než jsem převodník nechal vyměnit za 34zubej, nalítal jsem na něm tak tři stovky, počítám, a většinu z toho samozřejmě na nejrychlejší zadní převod. I tak jsem u toho vypadal jak Mickey Mouse, jak mi nožky kmitaly.
Když jsem po čase řádně vytaženej řetěz vyměnil, všechno se zdálo bejt OK až na to poslední kolečko na kazetě, to furt střílelo, kdykoliv jsem zabral; novej řetěz na něm prostě nedržel. Stavil jsem se proto v servisu, esli by mi jako to kolečko neprodali nový. Ha-há, panáčku, jenom celou kazetu, a protože tohle není jen tak nějaká, tohle je SLX, tak za kilčo v bruselské tvrdé měně. Ciwe, říkám si v duchu, to jsi asi defekoval v kinosále. Pročež jsem vlítnul na jediný možný místo a to bike-discount.de a za
pět eur objednal kolečko, v očekávání že dorazí tak za dva tejdny. Poslyšte a pohleďte, stejnej den dorazilo do Kolína nad Rýnem a další den nad Ránem už mi počťák buší na dveře. To bylo v pátek, takže jsem pššššt v pracovní době kolečko vyměnil a jal se na výlet těšiti.
Výlet, konkrétně Zelený okruh (het Groene Gordel, jak mi ta dučtina báječně de), 144 km, jsme měli původně domluvený s Marťasem, ale na poslední chvíli radši zvolil jinej, již známej Gordelroute 100km, a že pojedou s kámošema. Což byla voda na muj mlejn ;-), nacpal jsem do sedlové brašny spacák, nafukovačku, do batohu dva litry vody, půlku chleba a solidní porci Vysočiny z Globusu, co jsme propašovali přes trojí hranice. A hned jak mi v pátek padla, dal jsem Marťasovi pacapusu a vypálil za dobrým družstvím.
První půlka Groene Gordelu, bráno od nás z Tervíku, je naprosto dokonalá požitková jízda. Jen tak se mírně vlní, abychom se po cestě nenudili, a dělá dojem, že je furt z kopce. Vede po stezičkách a pěšinkách, prolukama okolo zahrad a čas od času zahne k nějaké té sakrální pamětihodnosti.
Zrovna, když se začal hlásit hlad a já přemejšlel o tom salámu v batohu, potkal jsem prima fritárnu. Dal jsem si hranolky "klein", hned po verzi "mini" druhý nejmenší. Panáček mi jich navalil asi třičtvrtě kila, bo viděl, že se potřebuju spravit. Odvez jsem si je za město, kde jsem se na lavičce poctivě snažil je přeprat, ale asi v polovině jsem navrhl příměří a zbytek vysypal do trávy pro hodné tvory v ní žijící, třeba krokodýly-vegetariány nebo co já vím.
Slunce se začlo klonit nad obzor, což vytváří takový to úžasný fotogenický světlo, jak v něm vypadaj všichni lidi i všechny věci ... jak v nejlepším světle, no koukněte sami. A jak vám pak Google Photos pořád navrhujou "Fix light?". Ani náhodou!
Dilema bylo, fotit nebo jet? Tak jsem to tak střídal, ještě i ukrást zákusek jsem stih, a najednou nebylo vidět na krok. Zrovna jsem vjížděl do lesa, kde by na krok nebylo vidět ani v pravý poledne, ale říkal jsem si, heč, mě nedostanete, ušáci, mám svojí geniální 2000lumenovou (to je hodně) svítilnu. Připojil jsem svítilnu na battery pack, ale ani prdka, nestalo se nic. Zkoušel jsem to, nyní již zcela poslepu, připojovat a odpojovat, ale nakonec jsem vytáh pomyslnou bílou vlajku a ve světle cykloblikačky (to je málo) se vrátil do takového sadu, kde jsem rozhodil kemping. Já byl mokrej, tráva též, ale bylo vcelku teplo, tak jsem chodil bos a užíval si čistý nohy.
Les se řekne holandsky "bos" a ten, na jehož okraji jsem kempoval, se jmenoval, nelžu vám, Kravaalbos. A jak řekl, tak udělal; až do dvou v noci tam lítaly nějaký strašidla, dělaly bordel, hluk a svit. Ještě, že nesmrděly, bo to už bych se vážně dožral. Když mluvíme o žraní, šichtu po lesních strašidlech převzali přátelé komáři, kteří využili vysoké teploty a zhusta atakovali moje odkryté partie. Nic platno, že jsem kempoval pod ořechem, kterej prej hmyzům smrdí; komáři nasadili roušky a šli do mě bez váhání.
Mám pocit, že jsem asi tak na deset minut usnul. Mohlo bejt mezi třetí a čtvrtou, když jsem vcelku blízko zaslech štěkání vlkodlaka, co ho bolí v krku. Normálně bych se vyděsil, ale z Rokytnice vím, že takovýhle zvuky dělá nadrženej srnec nebo jiná takový býložravá potvora. Tož toho už bych se nebál, z puberty o tom něco vím a kdyby došel, mohli jsme smysluplně pokecat. Když ani po deseti minutách čekání nedorazil, usoudil jsem, že šel do lékárny pro pastilky, nebo možná do drogerie víte pro co, a zase jsem to zalomil. V 6:30 mě na hodinkách budil budíček, co ho mám nastavenej do práce, a proto jsem už v sedm vyskočil jak Jůra a jal se balit teplé leč totálně promáčené věci. Při balení jsem zjistil, že jsem ve spánku zalehnul slimáka, tak snad to není zlý znamení.
Ranní jízda byla zpočátku stejně uspokojující, jako ta včerejší, jen terén se začal víc vlnit, takže člověk musel chvílema šlápnout do pedálů a přehodit i na poměr 1:1, aby vzápětí musel hamstnout na brzdy v bezmála devadesátistupňovém klesání zakončeném jak jinak devadesátistupňovou zatáčkou s vidinou kotoulu do kopřivomalin (vpravo) nebo ohrady z ostnáče (vpřed). Ale výhledy pořád stály za to a zvířata v ohradách měla ještě dobrou náladu a ráda si zapózovala. Dokonce ani když jsem vyrušil párek koní z ranních radovánek, nezlobili se a usmívali se do objektivu jak párek celebrit.
Ten poslední kůň takhle prej pózuje už asi šedesát let.
Jak říkám, chvílema byla cesta libová stejně jako včera, ale chvílema to byla spíš farmářova či domkářova pomsta. Nejednou jsem jel mezi dvěma ostnáčema tak blízko, že jsem si připadal jak v lágru, a když jsem musel kolo zvednout na zadní, protože se mi prostě nevešla řídítka, musel jsem si začít zpívat
Krásný úděl máme dnes, abych zahnal frustračku.
Naštěstí výhledy byly i nadále spektakulární, například výhled na hrnek horkýho čaje mi povznesl ducha skoro až do druhýho patra.
Ve městě Halle, kterým jsem měl projíždět, se konal trh. Trh, to je jeden dlouhej zástup seniorů, který se třesou, jak budou moct vohmatávat biorajčata. Senioři jsou ale ohrožený druh a proto je potřeba je chránit před tím svinstvem z východu, což se realizuje tím, že si člověk zacpe ústa čímkoli, co je po ruce. Na mě se policajti nejdřív mračili, když jsem projížděl kolem, ale když jsem se převlík za banditu, nechali mě bejt. Kdo z vás si ještě pamatuje doby, kdy to bejvalo obráceně a maskovaný mladík vjíždějnící do města na rychlém oři byl vnímán jako hrozba? Jojo, starý dobrý časy. Možná v Bolívii to tak ještě je, Butchi.
No a tím to skoro končí. Domů jsem dorazil celkem v pořádku, když nepočítáme pokrytí trusem koňským, který je taknějak ok, bo my Tervureňané jsme naň zvyklí, trusem ptačím vod těch blbejch kachen u hradního příkopu a taky maličko od krve.
Schöne haxen, mit chlupen, BTW.
Totiž to bylo tak: jedu městem, postranní uličkou. Jedu do kopce, rychlost nula celá nula prd, jen tak se šinu. Koukám do telefonu do mapy, blbec. Narazím do zaparkovanýho auta Peugeot, proto jsem ho přehlíd. Normálně bych dal nohu z pedálu na zem, ale nášlap nešel vycvaknout a já se způsobně pomalu skácel na zem. Přiběhnuvší černoška vyjádřila svůj
concern, ale za maskou se počítám musela výborně bavit, jak stále ležíce snažím se vycvaknout, zvednout, posbírat zbytky důstojnosti rozsypané na vozovce a zmizet v dáli, což díky prudkému stoupání zabralo více než málo času. Ale doma jsem na to střík Jodisol(R), zařval a v duchu se omluvil oběma synkům, kterým jsem tímto zákeřným způsobem desinfikoval rány po desetiletí. Jestli je tohle nezocelilo, tak už nevím co.
Když mluvíme o dětech, Marťas nemá na telefonu dato, takže ho nemůžeme sledovat a fandit, tak doufám, že těch svých sto dá bez úhony, abych nemusel zas něco desinfikovat. Vyrážel v poledne, teď je sedm, už ho čekám každou minutou, ušáka.
