Ptáci mě budí, poté i slunce, lezu ze spacáku ve kterém jsem byl navostro, abych usušil zadek. Stejně už je vedro a potím se jak starý jazzman a to je teprv ráno, chjo. Balení chvilku trvá, pak tradiční svatá mazaná trojice řetěz - rucenohy - zadek, samozřejmě každý jiným pomazáním.
Cesta do CPčka se zdá býti krátká a placatá, vede víceméně podél kanálu, jen přes jeden houpací lanovej most a byla by naprosto v pohodě, nebýt toho, že po takové cestě se jede většinou v sedle a já bych dal nevímco, kdybych se moh na chvíli projít nebo třeba dupat v pedálech nějaký ten brutál krpál. Zadek prostě bolí, no.
Pak pro změnu cesta vede po poli, lehce rozbahněném. Napadá mě, že pěstovat melouny je super, pěstovat okurky je fajn, ale kdo by proboha dobrovolně pěstoval dýně a ještě na takové výměře? Dýněma opovrhuju a na posedu snídám co zbylo od včerejška, nějakou sušenku asi. Píšu si s Dádou, posílám nějaký fotky, stejská se mi už.
CPčko je součástí penzionu, kde mají bazén a venkovní sprchu. Chvíli váhám, ale pak vystrkuju na personál i hosty svůj neopálenej zadek a páchám strašlivou hygienu, protože Míle, no. Všichni jsou v pohodě, asi už jich hezkých pár viděli. Pak meju i kolo, né ve sprše ale hadicí, soukám do sebe nějakou wafli od organizátorů a padá na mě únava, tak si nafukuju matračku v bejvalém chlívě a asi na hodinku vytuhávám. Budím se v poledne, sháním se po jídle a dobrovolníci mě směřují k blízkému stánku s vyhlášenými hamburgery, kde do sebe jeden házím, poklábosím s majiteli, a mažu zas na trasu.
Cesta vede vinicema, víceméně po placce, občas trochu zvlněná. Pak se připojí na asfaltovou cyklostezku a to by se to jelo, ale je krátce po poledni, hic jak v pekle, takže odpadám v cykloaltánku a už zase chrápu.
Nejsem si jistej, jak dlouho spím, můžou to bejt minuty či hodiny. Celej zmatenej zas sedám na kolo, zalehávám do aero pozice, což bez časovkářský hrazdy je docela kumšt, a mastím po hladkém asfaltu až do Mikulova. U tamnější Billy potkávám Mílaře Dana, stoprocentního Valacha, se kterým jsem už dobře pokecal hned první den závodu. Nechávám mu moje kolo na pohlídání, vykupuju Billu, tradičně zjišťuju, že se mi všechno nevende a tak půlku nakoupeného proviantu cpu do žaludku. Dan mezitím odjíždí. S nějakým zpožděním ho následuju, projíždím centrem Mikulova, který má tu zvláštnost, že místo kornoutků se zmrzlinou tu lidi na promenádě nosej skleničky s bílým. Všímám si toho až po notném čase a rozesměje mě to tak, že málem spadnu z kola. Taky si všímám, že cesta byla trasovaná pro jízdu od severu k jihu, takže projíždím asi třema jednosměrkama obráceně a je mi to vcelku fuk, občas uhnu autu na chodník. Za Mikulovem je kopec s poetickým názvem Svatý kopeček, ale je to ve skutečnosti krpál jako prase a v tu chvíli mi na něm nic svatého nepřipadá, ledaže tam každý druhý Mílař prosí všechny svaté o odpuštění. Na vrchu potkávám zase Dana, který s očekáváním prudkého sjezdu proaktivně mění brzdový destičky, který už si prej docela stěžujou. Nakonec to není ani potřeba, protože sjezd je tak skramensky prudkej, že kola stejně musíme vést.
Chvíli jedem s Danem spolu, kecáme, je to mladej kluk, asi o polovinu mladší než já. Je nečekaně a možná i nechtíc vtipnej. Mluví velice silným Valašským nářečím a já si nejsem jistej, jestli některý pauzy, protahovaný hlásky nebo drobný zakoktání jsou součástí nářečí anebo je Dan nějak jinak postiženej. Nepátrám po tom, je to prima kluk a to je podstatný. Vypráví mi, že dělá ve fabrice na airbagy, že dělá s výbušninama a že je to občas adrenalin, ale jinak celkem nuda. Že zvažoval kariéru v armádě, dokonce se několikrát přihlásil, prošel fyzický testy na výbornou leč pak mu navrhli umístění daleko od domova a on odmít. Já mu na to říkám, že v armádě už to tak asi chodí, že jsou rozkazy co se musej poslouchat a Dan mě uzemní hláškou "nojo, poslouchání, to by mi asi nešlo".
Po cestě potkáváme Honzu Kopku, autora tohohle praštěnýho závodu, který jede ze severu ještě v doprovodu jednoho polského závodníka. Honza původně měl ambici závodit o umístění, ale zjevně si to rozmyslel a radši tráví čas tím, že se zastaví s každým protijedoucím závodníkem, vyslechne si kletby i další nehezké komentáře, usměje se jakože tak je to správné a jede dál. Já mu vyprávím svojí teorii, kterou jsem vymyslel hned druhý den jízdy, že si připadám jako týraná žena, která by svého týrajícího partnera nejradši zabila, ale on se na ní jednoho dne usměje a ona celá roztaje a znovu se do něj zamiluje. Ten úsměv je v mém případě kus rovnýho asfaltu anebo vítr v zádech, narozdíl od tlačení, nošení, brodění a hopsání po kluzkejch kořenech.
Tradičně se někde zakecám, ztrácím Dana, přijíždím na vodní nádrž Nové Mlýny a i když nejhorší vedro už polevilo, furt je pěknej pařák. Plánuju někde vlézt do vody jen tak na Adama, ale všude je narváno k prasknutí, tak tam nakonec lezu komplet v dresu a kombinuju hygienu s pračkou. Abych očistu dovršil, na drzo vjíždím do jakéhosi kempu, kde si u výlevek určených na mytí nádobí luxusně vyčistím chrup. To mi nakopává morál k dalšímu trmácení lesy a poli, až lehce v podvečer dojíždím do vesnice Sitbořice (nebo Šitbořice?), kde registruju Hraboše v hospodě u pivka a bez dlouhého rozmýšlení se přidávám. Piju a jím za dva (salát a špagety Alijo Olijo Peperončíno), kecáme s Mílaři ze Severu i Jihu, co přijížděj a odjížděj, kecáme i s místňákama kterejm připadáme jako velcí borci, a s příchodem tmy domlouváme se servírkou ubytování přímo u nich v hotelu lomeno konferenčním centru. Je to paráda a luxus, jen lůžko je jaksi manželské a voba díky vedru spíme jaksi nahatý. Všechno je jednou poprvé, žejo. Na to, že jsem ten den ujel jen asi padesát kilometrů a Hraboš, vystartuvší z Šatova jen asi devadesát, jsme voba tuhý, než bys řek obuvník, a proto ani k žádnýmu tulení nakonec nedochází. 😋
