O víkendu, konkrétněji v sobotu, si Dáda naplánovala odškrtnout další položku z jejího bucket listu, a to konkrétně návštěvu belgického tradičního pivovaru. Ale nepředbíhejme.
Nejprve jsme se jeli nasladit do dalšího čoko-outletu, tentokrát firmy Neuhaus.
Jako i posledně v té druhé fabrice jsem dal tři kousky a odpad. Kluci na tom byli o fous líp, ale myslím, že přes 6 se nedostali.
Ponakupovali jsme a vyrazili směrem k vodnímu hradu. Ten byl hééééézkéééj, zvláště super mini věžička až na půdě. Dobře by se tam hrál paintball, konstatoval Brnčos.
Taky mučeníčko tam probíhalo jakési...
Nafasovali jsme papírového průvodce s tím, že ho máme po prohlídce vrátit a nemáme ho prej vohnout. V jedné místnosti hradu se povážlivě prohýbala podlaha. Marťas zmínil, že by byl průšvih tady spadnout, protože za takových okolností bychom ohnutí průvodce jen těžko zabránili. Naštěstí se prognóza nepotvrdila a papír jsme vrátili vrátnému do budky. Měl tam kompa, hrál zrovna nějakou hru na stavění - dobývání hradů. Touché.
Pak jsme šli na prochajdu a dorazili k pívováru ve městě Lambiek.
Pamatuju si, že místní pívo se nechává dofermentovat ve flaškách a proto perlí jako šamaňský víno. Jedno jsme koupili za drahý peníze.
Teda chuť vám popíšu celkem jednoduše: jako když necháte překvasit zelí, až je na vyhození. Já jsem nedal ani celou jednu skleničku, ale Dáda s připomínkou těch nemalých výdajů zbytek nějak dopila (každý lok zajídala tortilla chipsama, ale i tak je drrrrrsnáááá). Myslím, že by to měla být součást přijímacího rituálu do studentských bratrstev po celé zemi, namísto aby se nechali mrznout v jámě a podobný hovadiny.
V neděli jsem musel do práce, bo rozpočet se sám nerozpočítá. Marťas za mnou přiběh (10km) a pak jsme spolu běželi zpět (dalších 10km) a pak přemejšlel, že to ještě natáhne do parku, ale nakonec jsme šli dom. Dneska ho bolí koleno, prej, ale stálo to za to.
V sobotu jsou u nás v práci závody ve zvláštní disciplíně "koloběh", což jsou tři kolečka po 6 km, celkem tedy za osmnáct (bez dvou za dvacet). Závodí dvojice a má s sebou jeden bycikl, vo kterej se střídaj (tipuju že po patnáctém už se i perou). Mám dojem, že prostřední kolo musej ten bycikl nechat někde v depu, nejsem si jistej. Jestli se M. to koleno vopraví, můžem to jít spolu vyhrát. Musíme se naučit hlavně rychle naskakovat a seskakovat :-)
V meetinkovce na jižní straně budovy ve třetím patře (S34) dedikované na projekt PeopleSoft se žerou lidi! Oficiálně! Teda, až když jsou udělaný do měkka.
Jak nežeru sladký, už dlouho mám strašlivou chuť na palačinky ;-).
A protože to je asi jediný jídlo, který umím udělat od začátku až do konce (u většiny ostatních umím tak nakoupit suroviny dle seznamu, pak dlouho nic a pak umejt nádobí), zadal jsem si na dnešek úkol přihotovit rodince tuto chutnou krmi ke svátečnímu šábesovému obědu.
Mám takový pravidlo, že kdykoliv když vařím, musím u toho něco popíjet (dneska nebylo, chjo) a poslouchat punkovou muziku vhodnou do auta a na večírky. Už nějakou dobu používám Spotify, teda konkrétně pátý měsíc: první tři jsem to měl za 99 eurocentů/měsíc, pak mi zdražili čtvrtej měsíc na 9.99EUR a nyní, pátý měsíc, jsem zpět v zadarmikovém programu. Zadarmikovém znamená, že vám to mezi písničky tu a tam šoupne nějakou reklamku, jako v rádiu.
Reklamky na Spotify se říděj tím, kde se nacházím, takže u nás doma v Tervíku jsou reklamy v Dučtině. A musím říct, že jsou docela efektivní. Sice nerozumím ani slova, ale kdykoliv si nějakou reklamu poslechnu, mám intenzivní touhu běžet do obchodu a koupit si chrrrroooochhhhhhrrrr.
Nejen Brnča, ale i Marťas se stal součástí zahraniční reprezentace, tentokrát v Zurichu na kroskántry běhání (to má po mě, buhehe). Na kopcovité, zablácené trati o délce 5 kiláčků skončil padesátý z osmdesáti devíti borců, i když čas byl podle mě raketotvorný: o 20:27 by se mi mohlo jen snívat, a to nejen v pokročilém středním věku, ale i v pokročilém teenage věku. Velká gratulace, synáčku!
Mr. B. byl jak víme reprezentovat školu na fotbalovém turnaji ve Vídni. Obecně si to moc užil a i teamu se dařilo. V rozhodujícím zápase o postup do finále Brnčos zakročil ve vápně na hranici pravidel (existuje z toho videozáznam a Brnča ho dal na Instáč s hlasováním Faul ano nebo ne? s výsledkem 12:24).
Každopádně rozhodčí výsledky hlasování neměl a musel foukat podle svého nejlepšího vědomí, což znamenalo že faul. Náš tichý, slušný a v angličtině neobratný chlapec se na něj obrátil se slovy: "Why, are you serious?", za což nafasoval navíc žlutou kartičku.
Jsem na něj pyšnej, na borce, má velkou fotbalově-jazykovou budoucnost.
Práce řidiče MHD je náročná, ale uspokojující, bo můžete jezdit jak čunící, vyprudit koho chcete a stejně vás kvůli katastrofálnímu nedostatku personálu nikdy nevyhoděj. To platí v ČR stejně jako v Belgii. Jediný průšvih je dosažení důchodového věku. V Belgii je poměrně silná kultura jít do důchodu, když je čas jít do důchodu. Přesluhující jsou prostě divný. Pak takový důchodci-autobusáci bloumaj ulicema, dělaj si na pusu brrrrm brrrrm a příležitostně pruděj kolemjdoucí. Aby jim to ulehčili, vymysleli úředníci z radnice jednoduché cvičící prvky a instalovali je do parku hnedle vedle dětskejch prolejzaček, takže takovej autobusák v.v. může zároveň kroutit volantem a zároveň hartusit na ty harantí, ať si laskavě posoupěj dál do vozu.
Není nad to upoutat lascivním názvem postu a potom blábolit o něčem úplně jiném....
Asi jste se těšili, jak dopad výlet s překvapením s Dádou ve čtvrtek a v pátek, ale protože to Dáda všechno propálila publikovala na svém fejsu, budeme se bavit o něčem úplně úplně jiném.
Už dlouho jsem měl na svém seznamu úkolů napsáno pořezat tu hromadu klestí co máme v tom lese na zahradě. A dnes přišel ten pravý čas. Vybaven jednoruční pilkou s rámem z Brica (takové místní OBI) za pár šupů, vyrazil jsem na věc.
Jénže ouha, řezat kládu jen tak na zemi, navíc měkké a promáčené roky dešťů, to je vořech. Kozy nemaje, musel jsem improvizovat. Naštěstí, nebo spíš díky řízení osudu, se hloub v hromadě klestí skrývala taková drátěná nádoba s nožičkama. Nádobu jsem vytáh, vyklepal z ní minimálně deset let zetlelé listí a jal se jí přetvářet na kozu, neboli držák na dříví řezané. Bylo to jak praktická implementace filozofie kaizen, neboli neustálého zlepšování. Možná taky hodina improvizace, to máme my Průchové jaksi v krvi. V každém případě, nádobu se podařilo nejdřív zatížit prvníma upižlanejma kládama, následně vypodložit naštípanejma kusama dřeva tak, aby nožičky nezajížděly do bláta, a nakonec vyskládat pořezaným dřevem tak, aby vyšší kuláče vytvářely přirozené nůžky, do kterých se řezaný materiál gravitací upevní. Prostě nádhera. Když už jsem to měl celkem vymazlený, došlo mi dřevo :-D.
Jak jsem zjistil intenzivní investigací (Google-Wikipedia, jak jinak), v pondělí je v Belgii státní svátek, kterým se připomíná zastavení palby a příměří na konci první světové. Sice se muselo párkrát prodloužit, než byla válka definitivně odpískaná Versailleskou dohodou, ale i tak se to počítá. 101 let to je letos, na vteřinu přesně.
Podle mýho názoru je oslava zastavení palby mnohem lepčí než oslava zahájení palby, třeba na Zimní palác, což je překvapivě velice blízké datum - zejtra, 102 let.
Každopádně, paní profesorka Vránová by ze mě měla radost, doučit se to ve třiačtyřiceti letech, to je výkon :-). Teď eště abych poznal ten chrám svatýho Vítka, co mi tehdy ukázala z nějakýho divnýho pohledu "letícího holuba", ale já ho znal jen z pohledu "chodícího člověka", takže logicky jsem to nedal a byl jsem vystaven posměchu nemalému. To ani sto oslav příměří nespraví.
Přemejšlím tak, jestli takoví ti hardcore věřící, někdo by řekl pámbíčkáři, taky uzavíraj živelní pojistky, třeba na kostel nebo tak. Bylo by dobrý to zjistit, ukázalo by to, jak vážně to s tou svojí vírou myslej. :-)
Nedávno Dáda říkala, že už je zralá na to prožít nějaké mikrodobrodružství, i když na spaní venku v hamace na stromě nebo v bivaku to ještě není, pan Facebook jí poradil mikrodobrodružství vlakové. To je takové, že jedete někam hromadnou dopravou (nebo ještě líp se necháte vyložit někde z auta) a pak se snažíte dostat domů. Tak samozřejmě bez GPSky a pak to jde ještě ztěžovat, například bez mapy, bez pomoci ostatních, ultrafest je i bez kompasu.
Protože jsem měl ve čtvrtek v práci KOPR a naopak na pátek soudruzi belgičtí vymysleli státní svátek (dušičky, prej, ale my víme VŘSR samozřejmě), našel jsem takovou hezkou dráhu směrem na jihovýchod do Namuru. V pátek jsem vytáh ženu z postele už po šesté a za šera jsme vyrazili. Brnčos šel nejdřív s námi, ale kombinace pekelné únavy z fotbalového kempu Westham United a špatně zvolené obuvi mu velela se otočit ještě před Tervurenem.
Jeli jsme autobusem 380 společnosti De Lijn (blbě se to vyslovuje, říkáme jim proto ty Dyliny) třicet pět zastávek na konečnou, takové rozbořené nádraží Groenendal (asi Zelené údolí), překvapivě funkční, a tam jsme skočili na vlak a jeli ještě 6 zastávek do Ottignies, taky na konečnou. Protože jsem si na Googlu našel, že pěší cesta domů má cca 22 km, říkal jsem si, s troškou bloudění to do třiceti dáme.
Měli jsme vytištěnou takouto mapku, musím říct úpa na houbeles ale pro základní orientaci asi dost, a měli jsme kompas.
Vyrazili jsme podle azimutu 30° docela správně, ale pak se nám začaly do cesty stavět překážky stvořené buď přírodou (řeka) nebo lidma (ploty), takže i když jsme azimut každou chvíli kontrolovali, brutálně jsme místo na severo-severo-východ šli na serverozápad. Ono to vlastně až tolik nevadilo, aspoň se nám povedlo po nekonečném procházení po aglomeraci vesnic nalepených jedna na druhou dorazit do toho megalesa, co je jižně od Bruselu, a tam jsme díky minulým zkušenostem už docela věděli. Ve výsledku jsme ušli přes čtyřicet kilometrů, z toho posledních patnáct za tmy při čelovkách, a poslední dva jsme srabácky dojeli tramvají (která jak jsme konstatovali jen kompenzovala nástupní neměřenou vzdálenost ušlou z domova na ranní autobus).
Jedním z nejpozoruhodnějších úkazů na cestě byl tenhle člověk:
bratr Biagio z misije a charity Di Speranza v Palermu. Sice mluvil jen italsky, ale nějak jsme pochopili, že jde z Palerma po celé Evropě, vzal to přes Ženevu, Štrasburk a že jde doBruselu a pak asi někam do Portugalska, tipuju. Je to posel míru, přátelství a spolupráce mezi národy totiž. Nevzal si na cestu žádný telefony, navigace, peníze a dokonce ani hodinky a měl starou dobrou papírovou mapu, po který jsem závistivě pokukoval.
Najděte si na webu, zejména na YouTube, Missione Speranza e Carità Palermo, vypadne na vás hromada videí. Koukám, že panáček je něco jako globální celebrita v tom jejich světě. Jenom bacha, jak jednou začnete koukat, YouTube si to zapamatuje a pak vám bude cpát furt ty jejich pámbíčkářský videa, tak doporučuju vodhlásit se z Googlu a zapnout na prohlížeči ten pornorežim :-D
Né, vážně, zapněte si radši titulky, Biagio tam vysvětluje, jak se v misiji staraj vo chudý, nemocný, houmlesáky, přistěhovalce a tak. Třeba mu budete chtít poslat nějaký prachy a zachránit tím svoje duše před peklem, což jak víme úplatky fungujou v u boha stejně jako všude jinde.
I když jsem nerozuměl, Biagiův přístup mi byl moc sympatickej a uvažoval jsem, jestli bych taky zvládnul takhle šlapat. No, asi jo, chvíli, ale pak bych to musel vzdát, poněvadž né každej má na svojí straně boha a celou tu jejich globální křesťanskou partičku lidí, co se vzájemně podpořej, nechaj přespat, umejt, nakrměj a napojej pocestnýho a eště z toho maj dobrej pocit ;-).
Někde za zámkem La Hulpe, tam jsme to znali bo Marťas tam měl běžecký závody, jsme udělali moudré rozhodnutí: pokud bude zavřená hospa, sednem na busa a pojedem domů.
Naštěstí hospa byla votevřená, nafurtovali jsme se až po střechu (Dáda gyros - pita - hranolky, já hromadu špaget s boloňskou omajdou a každej jedno pivko), což nám dodalo morál i energii pokračovat v putování.
Pak mám trošičku okno, vím, že jsme šli lesem ve správném azimutu, setmělo se, do cesty se nám postavila záhadná oplocená a osvětlená stavba, nebo spíš několik staveb. Až pak jsem pochopil, že to je zatracenej golfovej klub a že to bude tedy dlouhý obcházení, protože osmnáct jamek, že?
I když jsme původně plánovali přjít do Tervu od jihu, fakticky jsme přišli ze západu, na křižovatku "u hlemýžďů" podle plastik umístěných na budově zřejmě telekomunikační společnosti a tam víme, že jezdí tramvaj štyriaštyricítka a dál už to znáte.
Následky? Nic hroznýho, překvapivě. Špinavý boty pochopitelně, otlačená achilovka a malej puchýřek na malíčku. Dáda puchýře na obou malíčcích. A asi dvanáctihodinový spánek.
Následující den, sobota, jsme se nemohli dojíst, co dojíst, dožrat, teda aspoň já né. Ráno jsme byli v Dekáči koupit Brnčovi bundu, a tam jsme si dali čočkovku s chlebem. Pak Dáda udělala maso na papirce se smetanovou vomajdou a těstoviny, sněd jsem toho kýbl. K večeři ještě jednou a v devět večer jsem se dorážel zelným salátem a připadal jsem si jak vojín Baloun, co měl prostě poráde hlad.
Za hodinku končí týdenní výzva "bez cukru", co jsme s Brnčosem uzavřeli v neděli na letišti. Mělo to bejt bez mlsání, což se vlastně docela povedlo, B. si dal jen pár tyčinek při sportu, nějaký ovocný kapsičky a docela lemtal jabkovej mošt. Já jsem měl docela pár jablek a hrušek a nakonec na vejletě s Dádou pekelně sladkej čaj.
Obecně jsem chtěl říct, že kafe i čaj maj prostě jen jinou chuť, když nejsou slazený, ale fakt je, že jsou prostě hnusný, HNUSNÝ JSOU, zvlášť třezalka, ta je fakt magicky vodporná. Teď mám jednu uvařenou a přemejšlím, že tu hoďku počkám a pak do ní naláduju med, co se do ní vejde, a vohřeju jí v mikrovlnce :-D.
Překvapivě bez muffinů, koláčů, dortíků a zmrzky to docela šlo, použil jsem osvědčený způsob "hodně sportu + hodně žrát". I když v úterý a ve středu, když jsem si zapomněl koupit vodpoledne sváču a jel jsem domů na kole, jsem dorazil na poslední adezin-trifosfát v krvi a v botách jsem se sápal do kuchyně jako zombie s rukama před sebou a vyl jsem "jííííídloooooo". Zvlášť za ty boty jsem si vysloužil od Dády špatný hodnocení, jen dvě hvězdičky, bo měla čerstvě vytřeno.
Teď nevim, jestli to bezcukrování funguje jakože na hubnutí a tak, bo to je brzo soudit, tak přemejšlím, že si dám ještě tejden. Ale nedřív, nejdřív sežeru celou čtvrtlitrovou zmrzku. A pak se uvidí ;-).
