Dovča v Dinantu, au a jaro bajkové

 Jak jsem se jel předminulej tejden v pátek báječně projet, tož pak mi nic nebylo, ale přesto jsem se šetřil, abych byl fit na středu, na kterou jsme měli naplánovanej prima vejšlap 24km nahoru-dolu po Ardenách. Aby se zas nemohlo říct, že jsem přetrénovanej a proto mě bolí koleno. Jen jsem se poctivě rozcvičoval a protahoval a bylo mi fajn.

Do Arden jsme vyrazili už v pondělí odpo, hotel štyry hvězdy, bazén, dokonce výtah ;-). Přechrupli jsme, ráno jsem se opět zodpovědně rozcvičil, hlavně ty kolena, žejo, a vyrazil dolů pro snídani. Čapnul jsem tác a protože jsme bydeli v prvním patře, těch deset schodů jsem chtěl vyjít pěšky coby mladý zdravý jedinec. Šláp jsem na první schod, pravý koleno řeklo AU! a bylo po srandě. Hybnost omezená tak na půlku, v tý dobrý půlce jsem o něm skoro nevěděl, ale jak jsem překročil hranici tý blbý půlky, tj. ve flexi, bolest jak krá... velká, no.

Docela v pohodě jsem odpajdal návštěvu EuroSpace Centra, kterou jsme měli naplánovanou na úterý, bo tam neměli moc schodů (asi ani v raketoplánech nejsou, asi aby nediskriminovali hendikepovaný astronauty, žejo). Ale pak jsem koleno dorazil, když jsem uklouz na schodech kebabárny, takže to bylo fuk. Dáda mezitím pochopila, že 24km prochajda následující den je nereálná, tak našla takovou hezkou cestu kolem dvou opatsví, hele fotky:

No a zbytek dovči, tj. až do neděle, jsem pokulhával doma po baráku a polohlasně prudil. Koleno bylo ale každej den tak o deset procent lepší, postupně jsem začal protahovat, chodit, pak i kousek popoběhnout, jenom ta plná flexe je furt problém. 

Nicméně stav byl už dost dobrej a taky jsem nemoh pominout fakt, že do Belgie dorazilo z jihu jaro, najednou bylo 18 stupňů, překvapivě beze srážek, vylezly kytky, ptáci začali řvát a zanedlouho se k nim přidaly žáby s velkou hubou. Taková situace se tady děje tak tři dny do roka, takže koleno nekoleno, osedlal jsem býka a včera po práci vyrazil na prima vejlet.

Podél dálkové cesty pro pěší GR Dijleland, jednou už jsem jí jel, tak tentokrát jsem si to dal v protisměru. Díky suchu nebylo bláta po pás, ale jenom cca po kolena a místy ani to né, takže se dalo docela jet. V rychlejších úsecích bylo potřeba mít zavřenou pusu, jak kuličky bláta lítaly od kola, a to bylo blbý, protože já měl zas v uších sluchadla a zas poslouchal Sestry, né ty Markojc, ale taky tři. Spotify mi točilo asi dvacet písniček furt dokola, takže jsem si stih udělat i top-3 hitparádu.

Bronz obsadil Dederon:

U stříbra trochu váhám, dovolte mi obsadit dvěma hity: Ahoj

a Igelitku

No a nejvíc ze zlata mi přišla píseň Aleš. Tu si dycinky dám nahlas.

Jasně že jako spousta dalších sesterskejch hitů je i Aleš předělávka jinýho punkovýho kusu od Die Toten Hosen (to jsem nevěděl, to jsem si mušel vygooglovat). Ale v podání Sester lepší!

Tak jestli jsem někomu udělal hezkou hudební desetiminutovku, jsem rád.

A abych to dokončil, valil jsem až do dvou, na vyhlídce nad Leuven přechrup, nejdřív bylo teplo ale pak začlo fučet, tak jsem se narval do všeho včetně takovýho igelitovýho bivakovacího pytle, kterej zas nedejchal takže jsem se zpotil a zas mi bylo kosa. Po třech hodinách nekvalitního spánku jsem to zapích a šel se projet. Dom jsem dorazil asi na osmou, sprcha, zuby, velká snídaně a šup do procesu, budovat ten kapitalizmus! 😁

Jsem zvědav, kdy dneska odpadnu.

Kontrolní hlášení

Jsem nějakej rozbitej. Včera jsem běžel z práce domů, hezky na pohodičku, žádný přehánění ani závodění, parádně jsem si to užil. Ale asi jsem se důkladně nezahřál (vlastně vůbec) a ani neprotáh po doběhu, takže když jsme za asi hoďku šli do Kefíru (poněvadž maj akci na zmrzku 1+1 zdarma),

chytla mě křeč do stehna a vod tý doby to bolí jak dva čerti. Dneska ráno je to lepší, už jen jak jeden čert. Je to navíc k bolavýmu ramenu (0 celá a 75 setin čerta a klesá), co jsem si odnes ze sobotního špiónskýho výcviku, mám takový kombo, abych nemoh dělat už vůbec nic.

Na druhou stranu hlava nebolí, juchů! Dlabu prášky na tlak každej den, celejch 40mg, a jen počítám, že mi asi dojdou dřív, než se dostanu domů k MUDr. Kulhánkovi. Uvidíme.

Na Dádu vlez taky nějakej moribundus. Říkal jsem jí, že koronaviry jsou široká rodina a způsobujou i banální rýmičky a tedy se může chlubit svým známým a pak se smát... celou cestu do karantény. Jenže jí bylo blbě a nepřišlo jí to až tak ftipný. Ale Dáda je drsná žena, ona se z toho, s pomocí Boží, ona se z toho vylíže. I bez pomoci Boží, chtěl říci učitel, ale pro všechno, neřekl. Farář se v dálce zmenšoval a Kubát s učitelem se za ním mlčky dívali. Od Prahy foukal studený vítr, nad krajem visela špinavá peřina plná sněhu. 

Což nás oslím můstkem přivádí k předpovědi počasí. Je nějaká zacyklená, každej den ukazuje jen další déšť, kam až hydrometeorologické oko dohlédne. Myslím, že stavy podzemních vod v Belgii se už neměří, protože podzemní vody už prosákly nad zem. Ale dneska je výjimka, k dešti se přidal i sníh a tvoří hezkou, skoro vánočkovou atmosféru. Teda tvořil, těch 10 minut než roztál.

Koukám na počítadlo, včera to bylo za 400 rovných, ale asi bych měl uvažovat optimisticky a cílové datum přenastavit z 31.3.2021 na 30.6.2021, protože si úplně nedovedu představit, jak by kluci dotahovali ty tři měsíce školy co by jim chyběly. Takže místo 400 to bude spíš blíž k 500.

Úterní paranoia

Přišel k nám do kanclu novej kontraktor.
Jmenuje se Mohamed. Má snědou pleť a plnovous.
Dělá v mezinárodní konzultantský firmě, asi hodně cestuje.
Zjevně mu dneska není dobře, něco na něj leze.

Podali jsme si ruku.

Poraďte, je lepší vybuchnout nebo umřít na Covid?

Cítíme se... pondělně

V sobotu odpolko mi bylo jasný, že drak se probouzí a že si to v následujících dnech slíznu. Ještě celkem úspěšně jsme s rodinkou jeli na výlet tramvají skrz centrum (do sportu koupit Marťasovi kopačky), i když cestu tramvají už jsem prospal. Neděle ušla, protože po běhání jsem se moh válet na gauči a čučet do krbu, ale bylo mi jasný, že i drak jenom nabírá sílu.

Dneska máme pondělí, hlava začíná bolet odzadu. To bude dlouhej den a dlouhej tejden.

Ale hlava-nehlava, ráno jsem se famfárově projel na Dádině horáku! Auta stála v masivních zácpách a já jel kolem po stezce či chodníku, usmívaje se mentálně. Nemít uši, vobesměju si hlavu dokolečka. Už se těším na cestu zpět domů.

Teďka čekám na schůzku, co má začít za dvacet minut, už málo času na to abych začal něco seriózně dělat; to jen aby někdo neřek, že se tadyk jentak poflakuju :-).

Zanedbával jsem poslední dobou tu meditativní knížku; jak mi bylo dobře, moc se mi nechtělo s tím něco dělat. Takže je čas se k tomu vrátit. Knížka říká, mimo jiné, že nemá cenu se trápit s věcma co byly nebo co si myslíme že budou, a má se radši člověk zabývat tím, co je teď. Ale prej to nemá furt srovnávat s nějakým ideálním stavem a chtít to měnit. Knížka říká, že člověk má zaregistrovat věci a hlavně myšlenky takový, jaký jsou, a udělat hm, a nechat je bejt. A věnovat se soustředěně tomu, co opravdu dělá, třeba jezení hrozinky nebo pití čaje. Divili byste se, ale je to turecky těžký a vyžaduje to vobrovský soustředění.... soustředění na to se nesoustředit. Protože člověčí hlava přemejšlí a pak taky přemejšlí o tom, že přemejšlí (vlastně dozoruje to první přemejšlení). Ten trik je zúžit to první přemejšlení a použít k tomu to dozorovací přemejšlení a ve druhém kroku vypnout i to dozorovací přemejšlení a zůstane tam jenom ta hrozinka.

Od víkendu k víkendu

Blbej Fejsbuk, bere mi všechny myšlenky, zážitky, a na blog už se nedostává. Třeba bageta s herynkem nakládaným nakyselo, to bych tady rozmáz přes půl strany. Dobrej byl, když je hlad a v kavárně je to poslední kus jídla.

Teď je sobota ráno, brrrrzo ráno, takže mám myšlenky roztříštěné. Začíná tu bejt chladno sychravo, takže z období zmrzlin (už máme doma pana Mrožáka) se pomalu začínáme přepínat do období čajíčků, svařáčků a jabkovejch kompotů. Období skořice prostě.

Já furt lohním třezalku, má se pít dvakrát denně ale já to stíhám jen jednou. I tak je mi famfárově, nevzpomínám si, kdy mi bylo naposled blbě (ale jo, nějakej tejden a kousek to bude). Mám spády zrušit domluvenou konzultaci na kardiologii, ale to ze mě mluví zbabělost.

Do práce jsem jel dvakrát na kole tam i zpět, což je úžasné dobrodružství a logistická noční můra. Nemaje skříňky, vše vozím na chrbátě. Sprcha je v clubhouse kousek od admin budovy, takže když prší, stejně zmoknu. Ale moc si to užívám. Vrátil jsem na kolo blatníky. Ani po hodině ladění jsem je nedostal do správný pozice, buď škrábou vo pneu, nebo se pletou brzdám... voni asi nebudou ten správnej rozměr. Tak jsem objednal nový (děkuji tímto babičce a dědečkovi za dar k narozkám) a těším se, že zas budu dělat parádu.

Minulou neděli jsem měl běžet proti rakovině, ale rakovina se nějak lekla a nedostavila se, pročež běh nejdřív zrušili a poté odložili na další neděli, tj. na zejtra. Vidím to optimisticky, že tam zajedu na kole, vyzvednu si číslo, zaběhnu si 6km na pohodu a zas přijedu domů. Dáda říkala, že tam zkysnu na půl dne, tak uvidíme. Tak mi držte palec, ať do té rakoviny nenarazím, alébrž se jí kličkou vyhnu.


Pomalu ale jistě čtu Minfullness knihu. Teď mi kniha dala za úkol celej tejden jednu činnost, kterou normálně dělám úplně automaticky, dělat s plným uvědoměním a soustředěním. V nabídce byly různý pecky jako vynášení koše, nakonec jsem si vybral pití čaje, ale ještě to zvážím, protože čaj piju mj. v práci a tam na nějaké soustředění není čas, tam se muší makat :-). Když o tom tak přemejšlím, mytí a uklízení nádobí by bylo lepší kandidát.

Dneska Marťas jde na závody v přeslesním běhu, tak mu jdeme držet palec a zároveň tam trochu zadobrovolničit, tak se mějte famfárově, já se jdu oblíct.

Mise Brusel D 177

Vlastně všichni už všechno víte z Dádina fejsbuku, tak co ještě dodat:

Za mě: čtu tu kouzelnou knihu, občas si vypíšu cintát, abych vás všechny obohatil. Ale jde to pomalu, bo dorazím dom kolem půlsedmé-sedmé, něco maličko podělám (drobnosti) a už je čas jít spát. Paralelně jsme se bavili se šéfem u příležitosti hodnocení výkonu a kompetencí o mém zdravotním stavu. Je to dobrej chlap, říkám mu všechno, aby chápal, že prostě odpo jsem nepoužitelnej :-). Doporučil mi kardiologii v místním špitálu, stavím se tam na konzultačku abych konečně rozštíp dilema budík ano/ne.

Moji borcí: Brnčos byl v neděli opět reprezentovat, tentokrát v Nizozemsku. Odjížděl mírně nastydlej, tak jsem měl starost, ale nakonec to dopadlo dobře - vyhráli, užil si to (protože hrál za Áčko a měl víc prostoru) a navíc ho trenér pochválil. Takovým zajímavým způsobem: když šel v pondělí Marťas na trénink, trenér povídá "vzkaž bráchovi, že hrál včera dobře". :-)

Jinak Brnčos se drtí všechno možný, stále science a nově eště fránina tipuju že bude záhul. Ale už má kámoše z Koreje a vodkud všude ještě, takže už to snad bude dobrý.

Marťas si užívá fotbal i přespolní (v našem případě spíš skrzlesní) běh, na víkend měl dilema jestli jet na závody v tom či onom, myslím, že si zvolil fotbal. Ale na trénování moc času nemá, furt ho vidím zapadlýho v němčině, angličtině nebo psychologii. Ale snad ho to aspoň baví.

Dádulka nás podporuje všechny, seč jí síly stačí. A je to žůžo bájo, musím říct, máme se jak... jak v žitě! Ještě stíhá chodit na Dutchtinu, jógu, na prochajdy organizované i ty jen sólo. Trochu hubne a vypadá spokojeně, tož jsem hrozně šťastnej a snad to vydrží.

Zejtra odpo letím dom a v pátek do TPCA, povídat si o systému na řízení lidských zdrojů.
Těším se na koprovku vod maminky, buhehe. :-D

Mise Brusel, D +173 nebo taknějak

Sobota je odpočinku den,
každý rád vyrazí si ven... jako do přírody, chápete?

Předpověď počasí říká, že dneska je poslední hezký den tohoto roku. Od zítřka poledne až kam předpověď vidí (až za roh) bude jen chcát a chcát. Pročež jsme se rozhodli, že dočasně kašlem na cokoli a jedem poznávat krásy naší nové dočasné vlasti.

I když, dočasné... jak zastavili stíhání toho parchanta, už se mi do Čech tak vracet nechce, je to hnus, velebnosti.

Tedy, stejně jako to spravedlnost prosrala v Čechách na celý čáře, v roce 1815 to ve Waterloo projel pan Napoleon, žabožroutí císař a král. A belgičani toho náležitě využili, na místě samém nahrnuli hromadu hlíny, udělali kamenný schodiště a vybíraj tam osmnáct éček na osobu vstupný. To mě úplně nezaujalo a proto jsme udělali pár fotek a šli se projít vůkol.

Na tomto místě (viz následující foto) byly pozice žabožroutí kavalérie. Ahelemese, nějaký se tam z nostalgie vracej... nebo že by to byli duchové?

Po cestě jsem si všiml několika krajových odlišností. Například u nás se polní cesty zasypávaj stavebním odpadem, zatímco tady odpadem jídelním. Na snímku vidíte škeble vyplňující díru v polní cestě.

Další krajovou zvláštností je specifická rostlinná výroba. Na snímku si povšimněte plodu krabice obecné. To se dělá tak, že se zasadí krabička od sirek a pak ... hlavně nezalejvat. Takovýmu farmáři se v dobách e-shopů poměrně daří, jen Amazon tu má asi třicet hektarů. Povidá se, že na to berou i slušný doatace, ale asi to budou jen fámy.

Po cestě kolem památníku a v přilehlých polích a vesnicích jsem si všiml ulice zvané Rue de la Croix. Myslel jsem, že tam prodávaj Croixassany, ale sklaplo mi. Asi už bylo moc pozdě odpoledne, žádnej pekař široko daleko. Naštěstí jsem byl nakoupit už ráno v Tervu, což je součást mojí ambice být světový šampion v manželování, a k snídani jsem servíroval něco takovýho podobnýho. V pekařstvích tady v Belgii obecně zažívám poměrně slušný dobrodrůža, protože je to pultovej prodej a nemaj nic nijak označený, takže jen ukazuju a říkám "Little bit of this, little bit of that..." a doufám v to nejlepší. 

Když byli chlapci už unavení... no dobře, když já už nemoh, zastavili jsme na sváču. Protože nebylo kde si pořádně sednout, chlapci si hodili "ambulanční uzel" a relaxovali. Na mě už se nedostalo. :-(

Poobědvali jsme v Quicku, pozmrzlinovali a teďko už jsme zpátky doma. Marťas zas maká na angličtině a já jsem rád, že jsem rád. Střídavě dělám na kolech (hele hezký nový zelený gripy, heč), střídavě čtu tu meditační knihu a střídavě píšu blog.

Meditační kniha je prima, furt mě chválí a říká mi, že to není moje chyba. Taky si jí kupte a bude vám říkat hezké věci. Včera večer jsem v posteli přečet dvě stránky. Na straně tři byla "minutová meditace", tak jsem si jí střihnul a v tu ránu jsem byl v limbu. Obávám se, že tímto stylem knihu nepročtu, ale prospím. Nicméně na tlak jsou lepší spíš ty prášky.

Než zas vytuhnu, jeden cintát (mám pocit, že jich sem budu sypat ještě pár, tak si zvykněte):

"Our state of mind is intimately connected to memory. The mind is constantly trawling in memories to find those that echo our current emotional state." (Stav naší mysli je spojen s pamětí. Naše mysl neustále prohledává vzpomínky a hledá ty, které odrážejí náš aktuální duševní stav.)

Hm, ale kua co s tím? To se dozvíte v dalším díle. Možná.

Problémy zemí prvního světa (first world country problems)

V zemích třetího světa řeší lidé zcela zásadní problémy. Jak to pregnantně vyjádřila postava hlavního hrdiny ve filmu Zlaté dítě (obsazen Eddie Murphy):
* Máte u vás v Tibetu taky televizní show "Hledáme nové talenty"? Tipuju, že spíš máte show "Hledáme něco do huby"

Naopak u nás v rozvinutých zemích, kde hlad a smrtelné choroby už jsou dávno vymýceny, řešíme úplně rozdílný potíže. Třeba pracovní stres a že nás z něj bolí hlava. Počítám, že i takovej pracovník na lince v kolínský automobilce se usměje, protože jeho bolí záda tak, že na hlavu už mu bolest nezbývá.

Tak i já, po částečném vyloučení fyzických potíží (kardiolog, neurolog) jsem si našel svojí cvokařku. Když jsem hledal skrz Google Mapy, musel jsem se smát, bo u nás v Tervurenu jich je minimálně pět; dá se říct, že člověk zahne za roh a narazí na ordinaci.

Vyhlíd jsem si cvokařku rumunku specializující se na expatriaty, hlavně kvůli stejnému levelu angličtiny a vlastně mě zaujal i její web. Píše se Anca, tak nevím, jestli jí říkat Anča nebo Anka. V úterý odpolko jsem se u ní stavil, je to hned kousek od muzea, prochajda na deset minut.

Slušně jsme pokecali, první session má 90 minut a člověk se docela zapotí, protože se ptá na všeliaký věci ze třech oblastí: biologické, psychologické a psycho-sociální. Lapidárně řečeno, jak jste na tom fyzicky, jak jste na tom duševně a jestli máte nějaký kamarády. Haha, ideálně bohatý a s psychickejma potížema... né, dělám si srandu.

Long story short, za domácák jsem dostal nastudovat si první čtyři kapitolky z téhle knihy a taky zvážit pilule (v podstatě hormon serotonin, akurát že jeho užívání má neveselé vedlejší účinky, tak eště váhám). Maličko mi to připomnělo ten fór o paní, co místo hormonální antikoncepce omylem brala Valium: sice měla čtrnáct dětí, ale bylo jí to tak nějak fuk. :-D

Druhej den jsem šel na oběd K rozbitýmu oknu, to je československá sekce. Posdílel jsem svoje radosti a strasti, trochu zahanben, ale kolegáčkové mě uklidnili, bo říkali, že tady chodí ke svýmu shrinkovi každej a kdo nechodí, skončí rovnou u Chocholouška. Dokonce jsem zjistil, že Toyota má na to Mindfullness (viz kniha) přímo firemní školení. Zajímavý je, že nikdo neřeší příčiny, proč tu z toho lidi magořej. Prostě se pošlou na školení, problem solved, a dem dělat auta. No a tak si tu hezky žijem.

MB, den 171

Koukám, že jsem se dlouho neozval. A teď taky mám jen deset minut. Takže:
Žijem.
Kluci furt bojujou jak lvi ve škole, pomalu se to zlepšuje.
Já, náležitě inspirován, bojuju v práci. Je to takový střídavý polojasno.

Opraváři kol si vzali snad všichni najednou dvoutýdenní dovolenou, tak jsem se nakrk, objednal jsem hromadu dílů z německýho eshopu a opravil Brnčovi kolo sám - komplet výměna řazení, přehazka, přesmykač a nějaký blbinky na řídítkách.

V mojí staré Meridě divně praská, tak jsem při tom montování chtěl rozebrat i středový složení na ní. Vbrzku jsem zjistil, že k tomu budu potřebovat ponk se svěrákem, kterej samozřejmě nemám. Naštěstí dobří čeští inženýři pomohli (díky, Vítku) a za maličkého zneužití firemní dílny dneska za rozbřesku se věc podařila. Teď už jen schrastit novej střed a dát to zas bez úhony dohromady. Ale je to radostná práce.

Hlava atd. též střídavě polojasno. Navštívil jsem zajímavou rumunskou paní doktorku přes hlavy a v terý jsem jí navštívil. Poreferuju v detailu, až bude víc času.

Níže fotky z víkendového cyklení do Lovaně. Brnčos na fotkách není, přece reprezentoval v zahraničí :-).

MB, D +161

Nějak nevím, kde jsem přestal. Jo, v Toyotě Deutschland, GmbH.

No, víkend byl maličko drsnější, než víkendy obvykle bývají. Chlapci měli hned od prvního týdne školy hromadu učení, takže v tom leželi celej víkend a kleli jak pohani. Brnčoska bojuje hlavně se science, kde maj biologii, což je termínově úplně úplně něco mimo moje chápání. Zrovna ho trápila prasečí chřipka. Marťas se trápí s víc věcma: anglinou (né jako praktickej jazyk, ale poezie a takový voloviny), němčinou (chybí mu cca rok do standardu třídy kam nastoupil) a matematická analýza (chybí roky dva). Naopak fyziku si docela užívá a v chemii je na špičce, představuju si ho jako Moniku Gellerovou na kursu vaření.

Ale nepruděj, chlapcí moji, rvou se jak lvi a maminka je podporuje, seč jí síly stačí. Jsou mi velikou inspirací, protože to taky v práci dvakrát nedávám, ale když můžou máknout oni, tož já teda taky.

Zdravotně stál víkend za nic moc, tlak i tep byly úplně mimo normy schválené belgickým ministerstvem zdravotnictví, tak jsem zahájil tolurovou terapii a snažil se odpočívat, co to šlo. Zařek jsem se, že hned po návratu do ČR se stavím u prim. Mařatky a domluvím s ním ten kardiostimulátor, co už ho navrhoval před asi pěti lety. Hned, jak jsem si to umínil, udělalo se mi líp :-).

Oba hoši nastoupili na rozřazovací trénink na školní fotbalovej kroužek. V kategorii U18 (Marťas) byl slušnej nával, takže zatím bude trénovat a vohřejvat lavičku; možná bude i radši. Brnčos (U14) naopak nastoupil rovnou do reprezentace, v neděli jedou hrát proti Holandsku, tak snad nám krajánek neudělá vostudu. Strejda Jára Svoboda by byl pyšnej. :-)

Začíná se vochlazovat, vod móře táhne takovej lezavej vlhkej vzduch. Chodím na zahradu na dříví ;-), je ho tam mrtě spadanýho z těch vohromnejch starejch stromů, a připravuju na první slavnostní zažehnutí v krbu. Tipuju, že mi to chcípne a pudu shánět Pepo.

Dneska jsme byli na úřadě, že požádáme o residenční kartičky. To je taková pakárna úřednická zbytečná. Navíc maj eště furt dovču, takže bylo votevřený jen jedno vokýnko a fronta dlouhá. Vzdali jsme to, aby Brnčos stih první trénink, Dáda to s klukama zkusí příští tejden nebo někdy.

Práce je srandovní. Ocelový Marc si mě vzal stranou a že abych se nepřepínal. Vzápětí mi navalil prostudovat pět stostránkovejch nabídek, ze kterejch děláme tenhle tejden výběrko. Tak se tím mám prolouskávat, ale místo toho prokrastinuju a píšu blog. Ale dvě už mám za sebou a stejně z nich nevím vůbec nic, jen obchodnický marketinkový tlachy.

Další pracovní legrace je pokračování Mise Madrid. Esli si vzpomínáte, na Misi Madrid byla soutěž a kdo vyhrál, dostal další práci, takže se všichni... no většina se snažila prohrát. Našemu teamu se to povedlo báječně, protože to bylo takový to prohrání vo fous, že to nebylo tak vokatý. Jéééééénže.... asi to někdo prokouk, takže nejen vítězný teamy, ale i členové poraženejch dostali hromadu práce, jak udělat Toyotu eště lepší a agilnější a modernější než kdykoli předtím. Takže teďko musím chodit na pracovní setkání s partičkou docela naivních lidiček a snažit se předstírat, že jsem jakože za. Dokonce jsem přes víkend udělal i pár slajdů. Blbý je, že absolutně nikdo nedělá PDCA, fundamentální Toyotí praktiku, podívat se na to jak jsme se dostali do situace ve které jsme, protože tam je odpověď na to, jak z ní zase ven. Nikdo. Každej chce přirozeně udělat něco novýho, něco svýho, a nezajímá ho to, co vyrobil někdo před ním. Je to sice prča to sledovat, ale žere to hromadu času.

Příští tejden má dorazit nějakej hlavoun z Ameriky. Měl jsem mu prezentovat práci svýho teamu, ale dneska jsem sebral kuráž a napsal Marcovi, že to nestíhám připravit, tak uvidíme. :-) What could possibly go wrong.

Jsme teďko dva dny slamění vdovcové, Dáda zalítla dom pořešit pár věcí (a na kosmetiku a ke kadeřnici, buhehe), takže k večeři je nabídka z palety Survival Cooking. Dnes těstovinový salát. Na zejtra to vidím na pizzu, protože brambory s tzatzikama by mi asi neprošly.

No a kdybyste chtěli vědět, jak vypadá robot co dává Heimlichův zákrok panu Sloníkovi, kterej blbnul a spolknul posilovací kroužek, tak to vypadá takhle:

V RAVce mi nějak zlobí detektor tlaku v pneu, dneska jsem kvůli tomu byl v pneuservisu ale tam potvrdili, že gumy jsou OK, tak na to kašlu. V listopadu bude beztak nový auto, bude vypadat asi nějak takhle:

(No to byl takovej insider joke, tohle je Lexus RC F Track edition.)

Víc se nám do dnešního večerního vydání už nevešlo, tak zatím čaute.

Mise Kolín

V rámci všeobecného vzdělávání v mojí pracovní pozici vyzval mě Marc, abych se k němu připojil na workshop o budoucnosti nově akvírované národní distribuční společnosti Toyota Austria. Vyrazili jsme do Kolína... nad Rýnem, do pobočky Toyota Germany GmbH.

Cesta v poho, dvě hodinky i se snídaňosvačinou na odpočívadle u Cách. Workshop hmmmm nerozumím ničemu, ale dělám si poznámky. Tepovka chvílema … tady jsem blbec napsal znamínko je menší, což blog interpretoval jako nějaký příkaz a smazal mi zbytek textu. Už na to kašlu, už to nepíšu.

Aktualizace: oblast HR lepší, není tak odporná (ha ha přeplek), takže se už maličko chytám díky Andreiově pětiměsíčnímu trpělivému vysvětlování.

Itadakimasu: K jídlu v německém závkuchu nabízeli čočku (tu jsem přehlíd, jaká škoda), insectburger to je novinka a staré dobré veggie lasagne s houbama, který jsem si nakonec vybral.

Moje poznámky dosud:

Němci jsou systematičtí a akční.

Korporace umí zařídit složitý věci, ale často nezvládaj jednoduchou věc, která je jen trošku výjimka z korporátních standardů.

Controls jsou v překladu kontrolní mechanismy, aha, to jsem nevěděl.

Fun fact about Germany: no fun in Germany, get back to work.

Starosta, bývalý dragoun, ten už v životě něco zažil. Ale todle asi ještě né. Uvidíme, co se z toho vyvrbí.

Mise Brusel, D +151

Ej, měl bych ještě udělat asi 5 věcí do práce.
Taky bych měl zavolat mamince :-)
Taky bych se chtěl projet na bajku.
Nebo zaběhnout do parku.

Místo toho píšu blog.

Helemese, to nahoře nemělo bejt jako verše, ale nějak to samo vypadlo. Tak příště možná v Jambickém pentametru?

No, co se stalo vod posledně, tj. vod stěhování? Moc věcí. Začla mě zas bolet hlava. Všim jsem si, že se to stalo poté, co jsem přestěhoval a zapnul radiobudík na nočním stolku. Budík jsem vypnul, hlava přestala bolet, juchů, aspoň do času.

První víkend s dětma v Belgii. No, vlastně s dítětem, protože Marťasovi se zastesklo po domovině, tak jsme ho v sobotu ráno hodili do Charleroi a pá pá, Lála, v neděli se nám vrať. S Brnčosem jsme pak vyrazili do Autoworldu. Super, ale to mě ještě bolela ta hlava, tak jsem byl úplně mimo.

A měli jsme hlad, pročež jsme ukončili prohlídku a dveřma s nicneříkajícím nápisem "Du wen" jsme vyrazili ven, směrem na Jourdan Place, na vyhlášené hranoly.

Dali jsme si třikrát velký, což jsme neměli dělat, stačily by bejvaly jen jedny.

V neděli, to už s vypnutým budíkem, tedy vypnutým bolehlavem, vyrazili jsme do Bredene k móóóři. Úplná dovolená, tyjo! Tak mě to uchvátilo, že jsem nestih ani nic vyfotit.

Pak v pondělí, na výročí svatby, jsme šli na véču k Indům v sousedství. Mňamózní a hromada, doporučuju všem, co zavítají k nám do Tervu :-).

Kluci tu v Belgii docela dost hrajou tenis. Máme takovou rutinku, že si mě rodinka vyzvedne navečír v práci, jdeme na firemní kurty, bušíme tak hoďku - a půl - a pak valíme dom. 

Taky jsme byli na prima cyklovýletě, celých 15 km :-); Dádu bolel zadek ještě dva dny, bo není ani zvyklá, ani polstrovaná.

Jinak dokud nebyla škola, chlapáci chodili s mamkou do města řešit různý věci (a na zmrzku); pěkná prochajda parkem to je. Ovšem od včerejška maj utrum, bo včera byl ve škole New Families day (takový orientační intro) a ode dneška borci už zařezávaj na plnej úvazek. Moc jim s Dádou držíme palce. Marťas vypadal na New Families Dayi v poho, obložen trojicí slečen co k němu nepokrytě vzhlížely, zato Brnčoska byl maličko vytrslej, přece jen nerozumí úplně všemu a ... Brnčos je vytrslej i když rozumí, je to jeho výchozí nastavení. Dáda mi psala, že ho dneska ráno doprovázela a měla pocit, jako by ho vedla do první třídy. Ale věřím, že to nepotrvá ani tejden a bude v cajku.

Navečer vyrazíme směr Legoland, zaprvé proto, že B. má ty narozky a zadruhé proto, že máme ty roční průkazky co brzo končej. Přespíme někde na půl cestě a zejtra bysme už měli být ve víru kolotočů a jinejch Legoblbin. Těším se, že si zlepším skóre v Templu a la Indy Jones, kde se střílí lejzrama po pavoukách, případně pořádne proleju vodou nicnetušící maminky doprovázející ratolesti na Pirátskou loď. Naopak na Hero Factory to moc nevidím, už posledně jsem tam málem poslal oběd. Lego NinjaGo, lítání hlavou dolů asi tak ve třiceti ... ehm, v deseti metrech nad zemí, je v obtížnosti někde na půl cestě, tož účast zvážím podle front a aktuálního stavu žaludku. 

A tím to vlastně končí. Jestli jste doufali, že se Barka napravila, že učiteli leželo v žaludku i ve svědomí ukradené prase, že důstojný pán našel důstojnost, že si Dejvice odhlasovali změnu názvu na Hamonín, tož... to jste si měli raději přečíst nějakou pohádku a neposlouchat tyto pravdivé příhody.

A ještě hudba pro dnešní den, opět na punkovou notu. Nijak nesouvisí s ničím, jen mi to hraje vod rána v hlavě.

Mise Brusel, den D +127

Dneska je úterý. Po vyčerpávajícím pondělí jsem vytuh přesně ve 22:00hrs a vzbudil se přesně v 6:00hrs na autopilota, což mě inspirovalo k rannímu běhu po parku. Moooooc příjemný a docela tempíčko, 4:50min/km, celkem 6.3km.*

Pak za odměnu sprcha, odjezd do Kolbenky, snídaně v kantýně houska máslo sýr vajíčko na tvrdo a freshly squeezed orange juice. A pak ještě Kafé Olé! silvuplé.

Včera jsem nafasoval náhradní vozidlo za RAVku, která je nyní v opravě. Náhradní vozidlo je Yaris, funglnová, hybrid, solidní výbava. Je to taková motorová myš, docela mě baví, i když neduhy má úplně stejné jako RAV, tj. furt pípá, dost nahlas. Přejedeš pruh bez blikání, pííííp. Blížíš se k radaru, PÝÝÝÝÝÝP. Je jako malé mutující kuřátko.

Dádě by se takový auto možná líbilo, jen ta hrozná barva, ocelová šedá, vypadá to jako základovka kterou jsme v patnácti letech v kolínské Lučebce natírali po dvanáct dlouhých pracovních dní ocelové nosníky na kabely. Ocelová šedá jako pro Rimmera. Tyvole proč takovýhle barvy na auta? To je chtěj prodávat primárně polskému letectvu?!

Jsem se tak rozohnil, že jsem úplně zapomněl, co jsem to chtěl napsat. Jo, že i do Yarisa se s trochou přesvědčování vejde 29" kolo.

Takže už nemám strach, že se nevejde do Lexuse. Lexusa? Lexa? Do Lexy.

Plán na odpo: koloservis (vyměnit 30T přední placku za 34T), a měl bych taky vyprat, kua. A najít v Tervu čistírnu, ať se furt nemusím trmácet do města.

*Aktualizace: zajímavé leč nikoli nové zjištění - po ranním sportu má celé tělo pocit, že už makalo dost a nyní je čas odpočívat. Takže tradičně, kdykoli si sednu a nejsem nějak výrazně aktivní, třeba jsem účastník meetinku nebo audiokonference, okamžitě nastává útlum srdeční činnosti projevující se mikrospánky. Dneska jsem to pořešil příjemně - stavil jsem se na parkovišti, vlez do Yarisu a dal jsem si dvacet :-). Už dopoledne :-).

Nyní zcela osvěžen pokračuji v budování hodnot pro novou, lepší společnost.

Dneska depka a pracovně busy

Mám to za 651.
Potkal jsem se s Honzou Hlavsou z PC, ten to má asi za 70. Závist, tyjo!

Na pondělí mám připravit hustej meeting s hlavama IS a AF. Už jsem na něm byl dvakrát přítomnej, ale tentokrát to mám na zodpovědnost. No uvidíme, jak se s tím pan Stones popere. Musím mu udělat dobrý přípravy, a protože je nemůžu udělat sám, ale musím nahánět jiný lidi, trvá to a já mám z toho trochu strach, protože už mám jen dva dny. Takže to může bejt i pěknej trapas. A já nesnáším trapasy. Pan Stones s panem Blažkem taky nesnášej trapasy. Pan Hugo možná trapasy zvládá, ale ten musí do čistírny. :-)

Taky mám depku a stejská se mi mocně.

Ale všechno jsou to vlastně dobrý zprávy, protože mě nebolí hlava ani nic jinýho podstatnýho. Jen na meetincích pořád musím překonávat mikrospánky, to se už asi nezlepší až do implementace srdečního budíka, a na to je ještě pár let čas. Naštěstí mě Tomáš Rollo vzbudil, tak aspoň píšu tenhle blog post. To be continued…
… aktualizace: hledal jsem Free Solo na YouTube a vypadla na mě tahle písnička. Je v ní všechno, hory, spacáček, vařič, lezeníčko, prostě komplet mikrodobrodrůžo v jednom klipu. A je huuuuustě smutná, což na dnešek docela sedí.

Mise Brusel, D +57

To nám to letí, vité, pani.... den 57. Eště přežít dnešek (sedím na workshopu o robotickém zpracování faktur, ale nějak to nedávám), pak zejtřek, čt je volno a na pá jsem si vzal relokační den. A budou to dva měsíce. Dvacet dva dalších to go, uf, to je eště za hektar. V dlouhejch závodech, jako je tento, je dobrá taktika nepřemejšlet o cíli, ale užívat si průběh, jak jen to jde. A jde to dobře, hlava nebolí, tak what could possibly go wrong, že?

Včera jsem převzal klíče od krásného prázdného baráku v krásné zelené lokalitě. Myslel jsem, že tam rovnou nechám kola, ale musel jsem do práce. Pak jsem myslel, že tam kola hodím odpolko, ale dorazil jsem z práce až v sedm a už jsem měl dost. Takže to vzdávám, nechám to na středu večer nebo čtvrtek ráno. Pak ve čtvrtek odvalím zbytek, co jsem si nasyslil na bytě - oblečení, jídlo, nějaký nádobí. V pátek je pracovní den, takže zkusím Ikeu; hlavní je postel a matrace. Zkusím poprosit Toma o pomoc, sám asi matraci do auta, z auta a do patra nevyvalím.
Update: Skajpnul jsem Tomovi, ale říká, že má dovču a zítra letí do ČR. Tak zkusím nějaký ty borce, co prý s dodávkama zevlujou před Ikeou. Nebo si pronajmu Rudolfa.

Při převzetí klíčů jsem se dozvěděl pár užitečnejch věcí, jako třeba že se budu muset zas zaregistrovat na obecním úřadě, koupit si pytle na odpadky (naší ulici svážej v úterý; pytle na recyklovanej odpad jsou levnější než na směšnej; směšnej odpad je v kalendáři označen šedě, ale pytle jsou béžový), nastavit trvalej příkaz na nájem (splatný koncem měsíce, aby prvního byl jistě na účtě paní Anne a pana Jana), nastavit souhlas s inkasem na plyn a elektriku a udělat si poznámku, abych za čtvrt roku zkontroloval množství soli ve změkčovači na vodu... což je něco, co bysme si v Jestřábce rozhodně měli pořídit.

V pátek odpoledne přijede pan Internet, tak potom nafotím a natočím a pošlu nějaký obrázky.
A pak si konečně pudu zaběhat do toho megalesoparku, co ho mám za barákem.

Bolí vás hlava? Kopněte se do koulí.

Dlouho nebylo o čem fňukat, takže jsem ani nic nepsal. Ale nyní, nyní je příležitost! :-)


Deset dní nebo tak nějak mě pobolívá varle. Což je perfektní, protože mě tímpádem vůbec nebolí hlava. Lidskej mozek si prostě najde tu největší případně nejnovější bolest a tý se drží.


Ale abych uklidnil obavy, stavil jsem se na dneska Uro a pan primář Jandejsek konstatoval, že varle je cajk, že bolest pochází ze třísel. Říkal "tříslový vak", ale možná chtěl říct "tříslový vaz". Každopádně, nechám to vodpočnout a bude dobře.


Juchů jak blázen.


Na oslavu dobrých zpráv jsem si v nemocničním obchůdku za poukázku dárce krve koupil dvě čokošky.

DoksyRace 2018

Včerejší Dokeský závod bych charakterizoval těmito cintáty:


(Při tréninku)

"Do one thing every day that scares you." Každý den udělej jednu věc, která ti nahání strach.
Eleanor Roosevelt

(A na podobnou notu)

“If you are willing to do only what’s easy, life will be hard. But if you are willing to do what’s hard, life will be easy.” Pokud chceš dělat jen jednoduché věci, Tvůj život bude obtížný. Ale pokud jsi ochotný dělat obtížné věci, život bude jednoduchý.

T. Harv Eker

(Těsně před závodem)

Není frajeřina frajeřit a mít na to. Frajeřina je nemít na to.

Frajer Luke

(A pak při závodě)

Čeho je moc, toho je příliš. :-)

Protože, tyvole, bylo to dlouhý.

Jak ukazují výsledky, průběh byl tradiční: vynikající plavání (31 minut, třináctej z vody) bylo následováno docela dobrým kolem (90 km za 2:47) a tragickým během (půlmaraton, ale spíš tak 24 km v kopcovatém a klouzavém terénu za 2:21). S nějakými zdrženími v depu vcelku bratru za 5:45.

Spokojenost, ale ten běh mě fakt nebavil. Vždycky jsem se těšil na občerstvovačku, že si dám melouna (zadarmo, buhehe), a takhle od melouna k melounu jsem to nakonec doběh celý :-)

Fotky asi teprv budou mám jen pár svejch z telefonu:

A po závodě:

Bylo mi lehce nevolno, ale pomohlo najíst se smažený přesolený rejže od Vietnamců a pár rajčat a byl jsem fit. Na cestě zpět jsem si dal u Mekáče ještě hranolky, číze a vanilkovej šejk a domů jsem dorazil docela fit.... no, chodil jsem jako koza. Ale dneska už dobrý.

Těším se na feraty.

oKOLObaráku

Cítíme se fajn a jezdíme si radostně.


Dneska jsem se chtěl jet projet, ale nevěděl jsem, jak dlouho a jak daleko, tak jsem se rozhod, že budu jezdit dokolečka kolem baráku. Nakonec jsem se docela slušně projel, 41,5km s průměrnou rychlostí skoro 33km/h. Po zbytek tejdne si dám leháro a v neděli to bude mazec.

Fčera, dnes a zítra

Fčera jsem se byl proplavat, projet a proběhnout s pár kámošema v Pardubkách. Bylo nás 191. Skončil jsem 60tej. V kategorii 23tí. Od loňska, pokud to jde srovnávat, jsem se zlepšil o 8 minut, z 1:36 na 1:28, asi nový kola udělala divy. Ještě uvidím, až budou ofiko výsledky, jak dopadly jednotl. disciplíny (takzvané "splity"), ale na každej pád jsem maaaaximálně spokojenej.

Zkouk jsem taky start závodu malinkatejch špuntů. Panečku, těm bych nestačil, jsou to úplný maniaci.

 

Dneska jsem se cítil fajně, tak jsem jel ráno na bazén. Zavřeno, zotavujou se z prázdnin. Tak jsem zaplaval ve Veltrubáku, to byla romantika jak prase, tma, déšť, nikde ani rybaříčka. Prima. Odpolko jsem se ještě šel proběhnout. Na čtrnáctém kilometru jsem potkal holku na kole. Vypadala jako Barča Žilkojc, ale kolo měla jiný*. A smála se mi. Už vím proč. To červený vpravo není vod melounu, to je z mý au au fňuk fňuk bradavky odřený.

Teď se natírám Bepanthenem a je mi fajn.

* Aktualizace 5.9.2018 - Asi to byla Barča, prej jezdí na bráchovém kole. Ale jestli se mi smála nebo se na mě usmála, to se musím eště zeptat.