Memoriál Markéty Marvanové

Dělá se nám hezky, myslím nejen počasí, bo začíná období sucha, ale i mě je fajn a tak mám roupy. Vzdor anebo díky probíhající zombie apokalypse se možnosti pro venkovní aktivity zužují buďto na prochajdy a výběhy po okolí, nebo naopak pořádné tajné noční akce.

Začal jsem tréninkem, ve čtvrtek jsem šel spát na zahradu, ale chlad mě zahnal někdy po jedné do postele. V pátek jsme se kousnuli i s Brnčosem a hrdost nám již zdrhnout nedovolila a koneckonců to bylo docela fajn, akorát Brnčoska furt sjížděl z karimatky, bo jí měl nasměrovanou do dolíku.

Obě noci mě měly poučit v tom, že bývají celkem chladné. Jénže já hlupák nerozumná v sobotu sbalil jen tenkej letní spacák, bo můj tradiční třísezónní se mi nevešel do podsedlové brašny, osedlal jsem Dádinýho Gianta a někdy před osmou vyrazil na jiho-jiho-západ. Šmrncnul jsem to okolo Waterloo, tam už jsme byli, a měl jsem namířeno do Braine-le-Comte prostě proto, že to je stejným směrem a ještě asi jednou tak daleko. Cesta byla jak ze žurnálu, jel jsem tím nekonečným lesem co pod Bruselem roste, pak mě Mapy.cz vedly moc hezkejma silničkama a cyklostezkama, jen jednou mě zavedly na docela technickej trailovej sjezd, ale s pomocí bóží a kotoučovejch brzd jsem z toho vyváz nezraněn. Půl cesty bylo světlo, pak se setmělo a jel jsem při lampě.

Asi pět kilometrů před plánovaným cílem, to bylo deset večer, jsem projížděl podél kanálu a dorazil do vesnice s poetickým názvem Faquez. Podle instrukce mapy jsem odbočil na západ, vyšplhal do kopce a narazil do moc hezký kaple La Chapelle De Verre. Bylo tam parkoviště, lavička, posekaná... travička to nebyla, byly tam kopřivy, ale posekaný byly dostatečně na krátko. Povečeřel jsem salámu a už se mi nikam nechtělo, měl jsem v nohách víc než 43 kiláků.

Převlík jsem si zpocený tričko za suchý vlněný, ponožky taktéž, navrch čepici a mikinu, zapad do Brnčova letního spacáku, utemoval vše co šlo a jal se střídavě odpočívat, střídavě klepat kosu. Takticky jsem si dal pod hlavu boty, zajedno aby mi do nich nerosilo a zadruhé je to silnej uspávací prostředek. Google počasí říkalo "4 degrees, feels like 3; 93% humidity".  No vlhkosti bylo požehnaně, už po půlnoci jsem měl spacák solidně mokrej a nad ránem se všude vůkol i na mě začala dělat jinovatka. Doklepal jsem to do půl pátý, pak jsem jak Jura vyskočil, bleskově sbalil vše ještě dřív, než mi prokřehnou ruce, kous do salámu a vyrazil. Včerejší etapa kolem kanálu mě nadchla, protože byla po rovince a docela solidní povrch, takže jsem se jal jet podél kanálu na sever směr centrum Bruselu. Kanál má ale taky nevýhodu, že se z něj valila mračna huuuustý mlhy, která nejen že ztěžovala viditelnost, ale namrzala mi na ruce. Nakonec jsem to pořešil tím, že jsem si na ně natáh včerejší ponožky, ale vzhledem k absenci díry na palec jsem ztratil možnost brzdit, řadit a vlastně i efektivně držet řidítka. Protože cesta byla rovná a hladká, držení nebylo třeba, tak jsem si ruce strčil do podpaží a vydržel takhle asi 4 km, dokud mi nerozmrzly.

Začínalo pomalu svítat a bylo krásně, nikde živáčka, v kanálu skákaly ryby nad hladinu. Asi zkoušely, jestli už se jim netransformovaly ploutve na křídla a žábry na plíce, jak jim to slíbil pan Darwin, když tadyk chodil zamlada na rande.

Kanálová stezka měla pokračovat nepřerušeně až do Anderlechtu, což jak jsem zjistil je čtvrť Bruselu a né samostatný město, přece. Belgičtí soudruzi využívají jarní bezsrážkové počasí a možná i zombie-apokalyptická regulační opatření k tomu, aby na stezce vybudovali nový povrch.

Zřejmě za tímto účelem se přede mnou najednou objevila značka zákazu vjezdu a slepý ulice, ale protože Mapy.cz trvaly na tom, že můžu jet dál, jel jsem. Po levé straně kanál, po pravé koridor vysokorychlostní železnice, byl jsem tak trochu v pasti, ale říkal jsem si, dobře, až narazím na nějakou stavbu, uvidí se. Nakonec jsem vskutku narazil na pár set metrů odbagrovaného povrchu, ale nic, s čím by si horák neporadil. Horší to bylo dál, to už jsem byl určitě víc než 5 kilometrů od té nešťastné cedule se zákazem vjezdu/slepotou. Přede mnou byla brána umně zbudovaná z Betafence, to je ten přenosnej plot, co se za normálních okolností dá rozebrat, otevřít a zas zavřít. Jenže ti parchanti to spojili řetězama se zámkama a taktéž nafest připevnili k trvalým podélným plotům.

Abych to zkrátil, zpátky se mi nechtělo a bylo zřejmý, že za bránou už je zas normální silnice, takže jsem se jal konat. S nemalým vypětím jsem patku jednoho dílu plotu zved na druhou, čímž vznikla asi 20cm mezera nad odfrézovanou vozovkou.

Tou mezerou jsem protáh kolo tak, že jsem nejdřív musel odmontovat přední, prohodit ho, pak zbytek kola stylem ježek z klece ven a nakonec jsem s velkou slávou přelez sám, tentokrát pohodlně vrchem. Za bránou jsem kolo zas smontoval a s lehkým pohvizdováním uháněl dál. Je fakt, že bylo zadělaný jak jetel, ale lehčí ho umejt než si zajet 10+ km buhvíkudy.

Za chvilku už jsem byl v Anderlechtu, ale zadek už mě bolel moc na to, abych hledal svatostánek místního královského fotbalového klubu. Projížděl jsem uličkama s úžasnou atmosférou tvořenou částečně tím, že tam nebylo živý duše, částečně tím, že Anderlecht je zřejmě takový malý New York, tedy z pohledu tavicího kotle přistěhovalectví. Jel jsem kolem krámků a rumunskými a jinak divnými potravinami, další obchody nabízely třeba speciální africké účesy a buhví co všechno vlastně. Moooc pěkný to tam bylo. A to byl zrovna ten čas valit domů.

Jo, a kdo je Markéta "Peggy" Marvanová. To si najděte sami.

V Belgii maj psí maso...

A je v akci! 😂🤣

Tervuren check in

Přesně po měsíci vegetění "na chatě" v Jestřábce jsme se vrátili "domů" do Tervu.

V Jestřábce vo nás všickní báječně pečovali, takže jsem přibral dvě kilča, ale nakonec nás dostala realita podnebí, neboť jsme přijeli vybaveni na mínus pět a následně se udělalo plus dvacet, slunečno. Jediný oblečení k dostání široko daleko bylo z Tesca, nic proti, vlastně docela ujde, a taky z krabice na půdě. V krabici jsem měl spoustu vynikajících kousků, jako třeba retro modrou teplákovou soupravu, kterou s hrdostí nosil již otec revoluce Kim Ir Sen.

Sbalili jsme, co se do Lexusáka vešlo, tj. absolutní minimum, a vyrazili s rychlou brzce-ranní zastávkou na Kladně, rozloučit se a nafasovat "s sebáky", rozumějte cestovní řízečky. Babička Marcelka přidala ještě čerstvě upečený buchty, kterejmažto jsem se snažil uplatit jinak vždy hladové členy Celní stráže, ale nevzali si. Dobře tak, aspoň neubylo té dobroty.

Cesta probíhala dle očekávání bez komplikací vyjma toho, že se mi za hranicema zachtělo spát, tak jsem předal volant Dádě a zalomil to. Po hoďce jsem se vzbudil a koukám na displeji: průměrná rychlost od rozjezdu 146 km/h; teď už chápu, proč cesta trvala takovou chvilku.

Němci zřejmě žijou svobodnej život, žádný kontroly na žádnejch hranicích, a i aut na dálnicích bylo celkem pár. Nizozemci taky žádný kontroly nepáchaj, jenom bojujou s virem záhadným způsobem a to tak, že omezujou rychlost na dálnici na 100 km/h, což každýho tak otráví, že rači zůstane doma a nikam nejezdí. Pročež nizozemský dálnice byly koloprázdný.

Belgičani, tentokrát výjimečně s rukavicema, Žílo, na hranici kontrolujou, ale laxně; ani doklady vidět nechtěli, jen prej kampa jsme se vydali, a my že domů, to funguje na všechny pohraničníky univerzálně.

Baráček jsme našli v pořádku, jenom teplá voda trochu smrděla, než se odpustila, takže jsem se šel sprchovat první, u mě se to prej ani nepozná, ha ha.

Tradičně jsem vyrobil seznam, co chci krom práce do práce udělat nejdřív. První krok byl opravit sekačku, která po sezóně stávkovala. Před měsícem jsem kolem ní tancoval pár dní, čistil svíčku, vysoušel karbec, prostě divy. Ale zjevně stačilo jen počkat na zahájení oficiální sekací sezóny; sekačka dostala bezdrátový pokyn z centrály a včera najela na první potažení. Akurát že byla neděle, tak jsem jí zas honem chcíp, aby na mě nevyběh soused Erik jako posledně.

Místo toho jsem šel umejt Dády kolo, abych se moh ráno projet. Jenže ouha, všim jsem si, že zadní plášť je prořízlej po již dávném karambolu vo ostrej betonovej obrubník a leze z něj duše. Pročež jsem vobjednal novej a nejčko mám už druhý kolo ze dvou nepojízdný v rozdělaném stavu, čekající na díly či odpornější servis, než co doma v garáži zvládnu.

Dneska je pondělí, to už se bordel dělat smí, takže jsem se s velkým gustem pustil do trávníku. Tráva je po deštivém začátku jara asi po kolena... tedy po kolena dvoletýho dítěte, ale zoufale hustá. V praxi to vypadá tak, že ujedu cca 50 metrů a pak jdu na 100metrovou prochajdu ke plotu na kompost vysypat plnej koš. Ale těšil jsem se na to už zhruba od Náchoda, takže si to užívám. A když jsem si to dost vynaužíval, zabalil jsem to s odůvodněním, že pro zachování hmyzí biodiverzity je potřeba ponechat části zahrady v permakulturním porostu, taktéž sloužícím jako mantinely jinak pečlivě vysekaného kurtu na badminton.

Dáda se stavila v Lidlu a přinesla krásnej hlávkovej salát. Díky předchozímu nájezdu na Globus Černý Most máme i flák špeku, a proto nastal čas zahájit sezónu slimákovejch salátů. Můžu prohlásit, že napoprvý to bylo jedlý, i tady je ale co zlepšovat (příště více toho špeku, mladíku).

Zpátky k seznamu, zejtra se chystáme namontovat sprchovací zástěnu nad vanu, bo ta předchozí se jaksi uvolnila z pantů a rozpadla na přesně tři milióny, dvě stě pět tisíc, třista třicet čtyři super ostrejch kousků, z nichž pouze dva způsobily Dádě krvácející zranění. Uvidíme, na kolik se rozpadne tahle nová, až nám vyklouzne při montáži z ruky. Vaše tipy přijímá sázková kancelář Chance a na regulárnost soutěže dohlédne komise složená z pěti nezávislých krvácejících odborníků.