První je japonské vnímání pojmu efektivita. V japonsku pomalu neexistuje nezaměstnanost. Není to zdaleka tím, že by všechna práce byla dělaná manuálně; naopak, výrobní fabriky jako Toyota neustále optimalizujou svoje procesy tak, aby byly co nejefektivnější. Ale lidi nevyhoděj. Kdyby je vyhodili, kdo by vymyslel další zlepšení? Něco podobného se děje i ve veřejné sféře, jenže s tím rozdílem, že lidé jsou najímáni i na práci, která je očividně (téměř) zbytečná, například již zmínění ukazovači v metru. Nejvíc do očí bijící případ je na náměstí natrvalo přiřazenej člověk (samozřejmě v uniformě s plnou parádou), co sbírá odpadky. Nebyl by potřeba, kdyby tam byly koše, do kterejch by ostatní mohli ty odpadky odhodit, ale jak už bylo řečeno, koše byly zrušeny. Takže kuřák co dokouřil cigaretu se chvíli rozhlíží, kam se špačkem, a pak ho nenápadně upustí. Následně přispěchá frajer v bílejch rukavicích, nedá na sobě nic znát, jako že by taková práce stála za hovno nebo tak, vajgla sebere a někam ho odnese. Ale kam, to ví jen on sám. Ale samozřejmě přezaměstnanost má svůj důvod, protože i v nejnesmyslnější práci můžete vytvořit nějakou hodnotu a ta bude vždycky vyšší, než když hnijete doma a berete podporu a nevytváříte pro společnost nic.
Když japonci vyrůstají v takovém prostředí, přijde jim přirozené dotahovat činnosti k dokonalosti ad absurdum, ať to stojí co to stojí, protože lidí na to maj s odpuštěním jako sraček, Kefalíne. Bohužel tento přístup intuitivně aplikují i do soukromých společností a nedejbože do společností se zahraničním kapitálem, kterej si potom rve vlasy z hlavy nad takovým plýtváním.
Druhej point k ponaučení je naprostá oddanost zákazníkovi. V Evropě a zejména v USA je prvním účelem zisk a kterákoliv legální cesta, která směřuje k zisku největšímu, je ta správná. Japonci žijí ve světě, kde zákazník je král a když bude mít dobrou zkušenost nebo dobrej pocit jednou, bude chtít přijít znovu. Přitom rozumí, že aby zase mohl dostat dobrou službu, musí za to něco dát, jinak se kolo zastaví z jeho viny. V praxi se to projevuje asi nejvíc ve verbálním projevu a čímdálvíc nejen od lidí, ale i od strojů. Kdykoliv se poskytovatel služby dostane do kontaktu se zákazníkem, dává najevo, jak si váží tohoto obchodního vztahu. Ve spojení s optimalizací a automatizací zmíněnou výše se vám coby zákazníkům dostává často ocenění a poděkování od mašinek, co vám prodaj lístek na metro, od robotického hlasu uvnitř vagónu a samozřejmě na každé účtence za nákup. V takové konkurenci děkovacích přístrojů se zbylí lidé, jako prodavači nebo taxikáři, můžou úplně přetrhnout: děkují na začátku služby, na konci služby a klaní se hluboce. Na druhou stranu překvapující je, že takový uctivý vztah funguje jenom mezi poskytovatelem a zákazníkem a není implementován víc i do jiných sociálních vztahů, například mladší versus starší. Viděl jsem spustu případů ve vlaku, kde starou babku nikdo nechtěl pustit sednout a když jsme jí pustili my, cizinci, byla celá v rozpacích, než si sedla. Proč to všechno tak je netuším, ale je mi jasný, že kdokoli v Čechách první rozjede tenhle "zákazník=bůh", bude nejdřív všem pro smích, ale pak vyvaří fůru prachů. Teda jestli dřív nezkrachuje. :-)
Poslední ale nejdůležitější bod je, že pracovní japonec a hospodskej japonec jsou dvě různé osoby. A hlavně po dvou pivech, což je pro většinu lidí tady strop a poslední fáze před hospitalizací. V hospě to je furt "musíš poznat Japonsko, japonskou kulturu, nehnij furt v práci, jdi ven, abys něco viděl a zažil". A pak ten samej borec druhej den má spoustu otázek s vykřičníkem typu "Kdes byl místo meetinku?" (kterej byl jen v japonštině a navíc na úplně irelevantní téma) a "Jak jsi ten čas využil efektivně?" Pročež skutečný znalec japonské kultury v hospodě blekotajícímu japonci přikyvuje a souhlasí, aby druhý den v práci vůbec nedbal na to, co bylo v hospě řečeno a ujednáno.
P.S. Přidejte nějakej povzbudivej koment, protože dneska mám celkem depku. Taky se už moc těším dom.
