Ták jó tó kjó tó nó

Ano, vím, furt vám dlužím report z výletu do Kjótó. Protože mi kjótské zážitky byly vytlačeny z hlavy zážitky novějšími, uděláme si takovou chronologickou slideshow a vono z toho něco vypadne.

V sobotu odpolko jsem uvažoval o nějakém dobrodružství na neděli. Kenťák měl v plánu jít kupovat pračku a "nějakou menší televizi" (skončil s padesátipalcovou úhlopříčkou, to je metr a čtvrt), takže jsem měl bejt jen sám pro sebe. Juchů! Uvažoval jsem o vejletě vlakem v domnění, že eště nemá názvy stanic v latince, což mi to přišlo dobrý drůžo už samo o sobě. A že když to pude dobře, že bych zajel do Nagoje nebo třeba až do Kjóta. What could possibly go wrong there? ;-)
No nicméně neprozřetelně jsem se prokec před lidmama z TME a oni že juchů, jedem taky. Takže se seznamte s aktualizovaným manšaftem:

Matt, starší než já, generální manažer v TME (ale pozor, to jsou v TME skoro všichní vedoucí pracovnící), původem z Londýna, zkraje pěkně protivnej týpek, co zamlada jezdil na jachtě.Vsadím se, že pil jedině vííííínečko, nikdy né pivo, a to dokonce i ke kornflejkům.
Na obrázku vidíte Matta pod přehlednou a intuitivní vlakovou cedulí, jakkoli je v celá v rozsypaném čaji.

Wouter nebo jak se to speluje. Wouter je mladší než já a pracuje v TME jako systémovej specialista přes něco, čemu nerozumím. Namistrovanej týpek původem z Nizozemí, nicméně s vynikající angličtinou.
 
Na obrázku vidíte Woutera vlevo, když jsme ho s Mattem učili hledat kešky. (Keška bleška mikroška, velká asi jako krabička od sirek, je magnetem přichycená k mostní konstrukci za/nad náma.)

Tapašrí, věk těžko odhadnout, systémová specialistka na logistický systémy v TME, zpočátku trochu upjatá, ale postupem času vcelku fajn holka. Původem z Indie. Já celou dobu příprav myslel, že je to chlap, protože z adresy Tapashree Bhattachary at Toyota Europe dot com nepoznáte nic.




Mimochodem, na obrázku vidíte Tapašrí při přechodu můstku, pod kterým byl zajímavý a obtížně vysvětlitelný fenomén: nízko nad vodní hladinou byly nataženy dráty s poměrně velkou hustotou.

Vyslovil jsem myšlenku, že by to mohly bejt sušáky na prádlo těch ryb, co tam v tom rybníčku žijou. Tato představa pobavila partu a prolomila ledy natolik, že pak už byl vejlet vcelku pozitivní záležitost aspoň co do komunikace.

A co sme to teda vlastně viděli? Viděli jsme budhistickej chrám, ve kterém bylo tisíc a jedna socha ozbrojenců a proto se mu logicky říká Sanjūsangen-dō, což doslova znamená Hall with thirty three spaces between columns. Hm, asi jo, teda. Každopádně, ty sochy jsou v takový dřevěný ratejně a nemaj se fotit, tak si to najděte na inťáku.

Shodli jsme se s kolegáčkama, že lidi z marketinku tohodle místa fakt nedělají dobře svojí práci, protože jim tam ty sochy hnijou očividně už stovky let a vůbec nejdou na odbyt.

Jestli to nebude tím designem. Některý maj i desítky ruk a neukazujou zrovna slušný gesta. Chtěli byste mít sochu, co vás byť jen nonverbálně pošle do háje, kdykoliv zrovna jdete kolem? Já ani za prase, leda bych si na ní věšel klíče. Ale myslím takovej Ozzák by jí docela ocenil.

 

Proto jsem se radši zdejch a šel si odpočinout do jejich betelně vymakaný zahrady.

Než se TMÁři dost vynakoukali, byli jsme všichni docela vyhladovělí. Trošku mě nakrkli, že chtěli jít jíst zrovna do Mekáče, ale proč si kazit jinak srandovní den, tak sem se přidal. Taky jsem chápal, že jim je kosa, protože já měl tričko, mikinu, péřovku a eště normální bundu a bylo mi tak jako so-so. Takovej Wouter měl jen tričko a větrovku, blb. Takže putování k dalším cílům probíhalo přískoky od hospody do krámu a z krámu zas do další hospody a občas skrz nějakou tu kavárnu.

 

Vlastně i díky hospodsko-krámskému zdržování jsem se mohl na chvíli utrhnout a úplnou náhodou najít tento majestátní zvon.

Asi to bude jeden z těch, co do nich zavírali odsouzence určené k popravě zvukem, jak mi o tom vyprávěl Martínek. Jelikož už tehdejší vězeňské předpisy nařizovaly minimální plochu a objem vzduchu na jednoho trestance, nebylo pro tvůrce vůbec snadný takový zvon stvořit a když už se to povedlo, děsně často praskal a rozpadal se. Každej třista let nebo tak nějak museli lejt novej zvon a to je jistě frustrující a sysifofská činnost.

Až mnohem později Japonci zjistili, že zavírání odsouzenců do zvonu je nákladné a neefektivní. Možná někdy v té době postavili hotel Aunties (U tetičky), ve kterém teď přebývám já.

 

Ale zpět do Kjótó. Když se parta dost vohřála, napapánkala a nabumbánkala kafe, mohli jsme se přesunout k další atrakci, a to k chrámu Kyomizu-dera (najděte si na inťáčku).

Myslím, že to "dera" bude asi zkratka od "deratizace", protože to tam tak smrdí vod těch vonnejch tyčinek, že by tam nevydržela ani myš. A oni přidávaj furt další! Myslím Asterixi, že ti budhisti jsou asi největší blázni. Nebo k tomu možná přispívá ještě tento nešvar:

Naštěstí kromě hlavního chrámu tam maj fůru dalších zajímavejch baráků a při přechodech mezi nima se člověk stihne aspoň nadechnout.

Dokonce je tam v jedné zastrčené uličce i keška, do které se mi v nestřeženou chvíli podařilo vpašovat Fromů geominci.

Pak už byl ale čas zvednout kotvy a fičet v břiše bílého krokodýla zpět do Toyota city.

Vžžžžžžžuuuuuummmmmm swwwwwiiiiiiissssst. A to je asi tak vše, přátelé.