Já vím, že spousta lidí tohle období prožívá těžce, jsou nemocní, starají se o jiné nemocné, jsou izolovaní a prostě maj depky. My tady v Brusli máme to štěstí v neštěstí, že jsme všichni fit, podle všech ukazatelů (testy jsme neměli) už jsme všichni prošli Kóvidem a vostatním vodsud nijak pomoc nedokážem. Tak, co se dá dělat, aspoň poznáváme krásy této zajímavé země. Vezmu to opačně než chronologicky... což je retrospektivně? Tak nějak...
Minulý víkend, 7.11., jsme v pátek po práci a po škole sbalili pár fidlátek a odjeli na pobřeží, na severní stranu, blízko hranic s Nizo zemí. Bydleli jsme jednu noc v hotýlku Ter Zeale ve vesničce Westkapelle, blízko hóch nóbl turistické destinace Knokke-Heist. Na příjezdu jsme dostali inštrukce "tady je bar, normálně se tu obsluhuje, ale protože Kóvid, vemte si co chcete, zapište se a ráno se vyrovnáme". Taky snídaně se servírovala až na pokoj, no prostě veliká pohoda. Po snídani jsme vypadli a šli se zlehka projít, necelých 20 kilometrů, nejdřív na pobřeží, pak podél pobřeží na hranice k přírodnímu parku Zwin a pak eště dokola. Jako vždy, hlavní palivo na cestu byl chleba se salámem, jabka a eště jsem v drogerii Kruidvat (kurvadrát) koupil tři čokošky ve slevě. Bylo vedro, aspoň 16 stupňů, takže svlíkačka postupně až do trika a kraťasů. Ne, tentokrát jsme se v moři nekoupali, i když plavky jsem si samozřejmě vzal.
Víkend předtím, v pátek 29.10., to bylo úplně jiný dobrý drůžo. Jeli jsme autem do Arden do Houffalize, do super kempu, kterej měl otevřeno poslední den. Večer lilo, chatku nám už neprodali, tak jsme postavili stan, rozbalili spacáky, navařili na zápraží té zavřené chatky a ulehli ke spánku. Asi za minutu jsem zjistil, že do stanu pro dva se tři nevlezem, tak jsem přechrup na tom zápraží a bylo to prima. Ani Dáda moc nenadávala, i když bylo vidět, že má co říct :-). Pak ráno jsme navázali na cestu Eislek trail 100 km a pěkných 28 kilometrů se po ní prošli, podél řeky, už ani nepršelo, bláta jen minimálně, zato hub bylo nahusto. Nazpátek jsme jeli místním linkovým busem, kterej nás nechtěl vzít, protože jsme neměli lístky, který nám nechtěl prodat, protože Kóvid. Tak jsem si chtěl nechat aspoň koleno vrtat, ale jak řečeno, nakonec jsme jeli zadarmiko.
Tejden před tím byly prázdniny a dovolená. Marťas teda nezná bratra a maká ve škole jak barevnej... možná spíš jak bílej, dneska člověk vlastně neví, ale my s Brnčosem jsme si v pondělí 26.10. vyrazili jak jinak než na pobřeží, abychom následně v úterý zkusili Brnčosovu výzvu "200 km na kole za 24 hodin". Přechrupli jsme v zavřeném kempu, kterej měl tu výhodu, že byl "in the middle of nowhere" a zároveň jaksi neměl plot, ha ha. Maminka nás vybavila řízkama a salátem, takže jsme měli nabito. Druhej den jsme chtěli dát na kolech cestu od francouzských hranic k nizozemským a zpět. Prvních 100 kiláčků to bylo na pohodu, až podezřele, a po otočce se ukázalo, že nás celou dobu tlačil jižní vítr. Takže za otočkou jsme dali ještě dvacet a když se k větru přidal i déšť a nakonec tma, vyprdli jsme se na to a jeli tramvají. Fotky níže jsou taky buhvíproč retro-seřazený.
No a ještě ve čtvrtek předtím, to už jsem měl rozjetou dovolenou, jsem se libově projel na kole. Dal jsem si 134 kiláčků okruh zvanej GR Dijleland a bylo to skvělý, zejména teda díky tomu že okruh je pro pěší a občas tam byly nějaký ty schůdky.
No a to je prozatím vše. Zpátky v procesu, tvoření hodnot a zároveň v teple rodinného krbu, tož co může bejt lepšího! Opatrujte se, myslíme na všechny naše drahoušky.
