Ke krizi středního věku patří rýpání se v minulosti. Já teďka po stěhování dělám velkou čistku a skrz hromady nánosů jsem se dostal i ke své dvacet let neotevřené bedně s hudebními nosiči.
A co jsem nenalezl: moje vlastní, nikdy nepublikované, živě nahrané DJ sety. Jsou hrozný, technologie hraní a mixování (z CD) tehdy byly v počátcích a pojem postprodukce neexistoval, leč autenticita je nakonec možná lepší než technická finessa. A hlavně ta nostalgie 😍...
Chtěl jsem je pustit synkům, aby viděli, že tatínek býval cool, ale to se snad rozumí samosebou 😋, tak jsem to nakonec neudělal.
A kdo doposlouchá až na konec druhé části, zažije stejné překvapení jako já.
Druhej set, tentokrát ve stylu Jungle, už je o fous profesionálnější, i když chyb stále jak máku. Nějak jsem si tehdy říkal, že bych ho moh poslat do Redbull Music Academy a vysloužit si nějaký to stipendium u nich, ale tipuju že jsem byl dost sebekritickej a málo sebevědomej, takže jsem to pochopitelně neudělal. Nebo jsem pochopil, že k DJingu člověk kromě muziky musí mít rád i lidi, a to já jak známo nemám, možná tak pár jedinců, ale né lidi jako masu. 😂
Jak jsem se jel předminulej tejden v pátek báječně projet, tož pak mi nic nebylo, ale přesto jsem se šetřil, abych byl fit na středu, na kterou jsme měli naplánovanej prima vejšlap 24km nahoru-dolu po Ardenách. Aby se zas nemohlo říct, že jsem přetrénovanej a proto mě bolí koleno. Jen jsem se poctivě rozcvičoval a protahoval a bylo mi fajn.
Do Arden jsme vyrazili už v pondělí odpo, hotel štyry hvězdy, bazén, dokonce výtah ;-). Přechrupli jsme, ráno jsem se opět zodpovědně rozcvičil, hlavně ty kolena, žejo, a vyrazil dolů pro snídani. Čapnul jsem tác a protože jsme bydeli v prvním patře, těch deset schodů jsem chtěl vyjít pěšky coby mladý zdravý jedinec. Šláp jsem na první schod, pravý koleno řeklo AU! a bylo po srandě. Hybnost omezená tak na půlku, v tý dobrý půlce jsem o něm skoro nevěděl, ale jak jsem překročil hranici tý blbý půlky, tj. ve flexi, bolest jak krá... velká, no.
Docela v pohodě jsem odpajdal návštěvu EuroSpace Centra, kterou jsme měli naplánovanou na úterý, bo tam neměli moc schodů (asi ani v raketoplánech nejsou, asi aby nediskriminovali hendikepovaný astronauty, žejo). Ale pak jsem koleno dorazil, když jsem uklouz na schodech kebabárny, takže to bylo fuk. Dáda mezitím pochopila, že 24km prochajda následující den je nereálná, tak našla takovou hezkou cestu kolem dvou opatsví, hele fotky:
No a zbytek dovči, tj. až do neděle, jsem pokulhával doma po baráku a polohlasně prudil. Koleno bylo ale každej den tak o deset procent lepší, postupně jsem začal protahovat, chodit, pak i kousek popoběhnout, jenom ta plná flexe je furt problém.
Nicméně stav byl už dost dobrej a taky jsem nemoh pominout fakt, že do Belgie dorazilo z jihu jaro, najednou bylo 18 stupňů, překvapivě beze srážek, vylezly kytky, ptáci začali řvát a zanedlouho se k nim přidaly žáby s velkou hubou. Taková situace se tady děje tak tři dny do roka, takže koleno nekoleno, osedlal jsem býka a včera po práci vyrazil na prima vejlet.
Podél dálkové cesty pro pěší GR Dijleland, jednou už jsem jí jel, tak tentokrát jsem si to dal v protisměru. Díky suchu nebylo bláta po pás, ale jenom cca po kolena a místy ani to né, takže se dalo docela jet. V rychlejších úsecích bylo potřeba mít zavřenou pusu, jak kuličky bláta lítaly od kola, a to bylo blbý, protože já měl zas v uších sluchadla a zas poslouchal Sestry, né ty Markojc, ale taky tři. Spotify mi točilo asi dvacet písniček furt dokola, takže jsem si stih udělat i top-3 hitparádu.
Bronz obsadil Dederon:
U stříbra trochu váhám, dovolte mi obsadit dvěma hity: Ahoj
a Igelitku
No a nejvíc ze zlata mi přišla píseň Aleš. Tu si dycinky dám nahlas.
Jasně že jako spousta dalších sesterskejch hitů je i Aleš předělávka jinýho punkovýho kusu od Die Toten Hosen (to jsem nevěděl, to jsem si mušel vygooglovat). Ale v podání Sester lepší!
Tak jestli jsem někomu udělal hezkou hudební desetiminutovku, jsem rád.
A abych to dokončil, valil jsem až do dvou, na vyhlídce nad Leuven přechrup, nejdřív bylo teplo ale pak začlo fučet, tak jsem se narval do všeho včetně takovýho igelitovýho bivakovacího pytle, kterej zas nedejchal takže jsem se zpotil a zas mi bylo kosa. Po třech hodinách nekvalitního spánku jsem to zapích a šel se projet. Dom jsem dorazil asi na osmou, sprcha, zuby, velká snídaně a šup do procesu, budovat ten kapitalizmus! 😁
Začly nám jarňáky, a to již ve čtvrtek jedenáctého, tak jsme s Dádou a Brnčosem jeli na výlet na pobřeží. Dali jsme si tříhodinovou prochajdu z jednoho konce Ostende na druhej a našli jsme hezkejch čtrnáct kiláčků. Bylo krásně slunečno, leč chladno a fučavo, nicméně nám to nevadilo, byli jsme zabalení jak pumpy a jediný stín krásy dne byl, že se nám dechem zpod šál mlžily sluneční brejle.
Den bez mráčku měl pokračovat i v pátek, o trošku teplejší a také o trošku foukavější, což mě inspirovalo k malému cyklovýletu - tradičně od jižních hranic s Francií na hranice s Nizozemí a zpět. Z domova jsem ale vyrážel ostudně až po osmé, takže na svoje oblíbené parkoviště u obchoďáku Flora v De Panne jsem dorazil až po půl desátý. Převlíkání, pak zas svlíkání protože příroda volá a neptá se, znovu oblíkání, kompletace kola a přemýšlení, co všechno za hovadiny s sebou nepotáhnu a radši nechám v autě mi pár minut zabralo a tak jsem na trať vyrazil až v deset. Cesta vymyšlená Mapy.cz vedla trochu víc vnitrozemím, podél dopravních kanálů, což z hlediska převýšení je fajné, leč nezapomínejme, že dul vichr od východu, já jel hádejte kam (na východ samozřejmě) a kanály skýtaly pramalé možnosti větrolamu.
Jak vidno z obrázku níže, prvních cca 40 kilometrů jsem docela protrpěl, leže na řídítkách v co nejvíc aero poloze, vzpomínaje na triatlonové začátky, přesto jsem se táhnul jak šnek (šnečí tempo na obrázku vyznačeno modře, naopak teplota, rychlost a směr větru vyznačeny nicneříkající červenou bublinou).
Když ležíte na řídítkách, přirozeně koukáte dolů, ale zrovna na cestě podél kanálů kde není žádný zábradlí, to není příjemnej pocit a tak se mi hlava furt zvedala zvědavě dopředu a hrozila bolest krčních svalů, jako již mnohokráte. Použil jsem proto takovou taktiku: deset šlápnutí, jeden kuk dopředu, deset šlápnutí... připadal jsem si jak Radek Jaroš na K2. Někde na předměstí Ostende jsem toho už měl plnej knedlík a začínal se rozhlížet po spásné tramvaji, ale štěstěna mi přihrála elektro obchod VanDenBorre a tam jsem si koupil sluchátka připojitlená k mobilu. Po zbytek cesty mi dělaly společnost hity Tří sester. Sestry jsem poslouchal naposled někdy na gymplu a pak se naše cesty rozešly; byl jsem překvapený, kolik skvělých hitů od té doby vzniklo. I když se po pár hodinách šlapání začaly na Spotify opakovat, a i když reklam na "Upgrade nu! to Spotify Premium" přibývalo, poslech mě nepřestával bavit a rytmická hudba skvěle určovala tempo šlapání. Stále proti větru jsem dorazil až do Nizozemí, kde jsem se otočil prakticky na podpatku a uháněl po pobřeží zpět. Jaká radost, mít vítr v zádech a mastit to přes 30km/h bez sebemenší námahy! Ani jsem si nevšim, že se pomalu setmělo, protože promenády byly osvělené a já viděl. Horší to přišlo s přejezdem mezi městy po cyklostezce, kde nebylo vidět nic. Velký světlo jsem nechal doma v očekávání brzkého příjezdu, takže jsem jel na čelovku a částečně po paměti. S velkou euforií jsem dorazil k autu a posléze po desáté večer i domů a šel jsem spát. Vzbudil jsem se hlady 😊, cyklistika je na tohle pes a vejletem je nutno se doslova prožrat. Poučení pro Míle, do kterých zbývá již jen 137 dní, je jíst tak sedmkrát denně.
Jak nežeru sladký, už dlouho mám strašlivou chuť na palačinky ;-).
A protože to je asi jediný jídlo, který umím udělat od začátku až do konce (u většiny ostatních umím tak nakoupit suroviny dle seznamu, pak dlouho nic a pak umejt nádobí), zadal jsem si na dnešek úkol přihotovit rodince tuto chutnou krmi ke svátečnímu šábesovému obědu.
Mám takový pravidlo, že kdykoliv když vařím, musím u toho něco popíjet (dneska nebylo, chjo) a poslouchat punkovou muziku vhodnou do auta a na večírky. Už nějakou dobu používám Spotify, teda konkrétně pátý měsíc: první tři jsem to měl za 99 eurocentů/měsíc, pak mi zdražili čtvrtej měsíc na 9.99EUR a nyní, pátý měsíc, jsem zpět v zadarmikovém programu. Zadarmikovém znamená, že vám to mezi písničky tu a tam šoupne nějakou reklamku, jako v rádiu.
Reklamky na Spotify se říděj tím, kde se nacházím, takže u nás doma v Tervíku jsou reklamy v Dučtině. A musím říct, že jsou docela efektivní. Sice nerozumím ani slova, ale kdykoliv si nějakou reklamu poslechnu, mám intenzivní touhu běžet do obchodu a koupit si chrrrroooochhhhhhrrrr.
Asi víte, britská hudební scéna je v masivní krizi kvůli Brexitu a taky kvůli importu levných hudeb z Číny. Trpí i kapelka The Cure, kterou znáte třebaski díky tomuto hitu:
Proto se dobří lidé sešli a po celé kontinentální Evropě uspořádali běžecký závod na jejich podporu, nazvaný intuitivně Race for The Cure.
Nejsem sice velkej fanda a upřímně, poslední dobou mi britové nějak lezou na nervy, ale protože se běžela jenom šestka a taky Toyota team dostal slevu na vstupném, řek jsem si, že u toho nemůžu chybět.
Komplet team Toyota, 16 zaregistrovaných lidí, vidíte na fotce, eště teda Jessica, co fotila.
Totiž to bylo tak, závod se měl běžet už minulej tejden, ale protože předpověď počasí pro Brusel nebyla příznivá (NEMĚLO pršet), organizátoři závod zrušili a přisrali se k bruselskému maratónu a půlmaratónu dneska. S počasím tentokrát museli bejt spokojení, protože lilo jak z konví celej den.
Jak se ukázalo, ve startovním koridoru se shromáždilo nepěkné množství starších dam, co začínaj uvažovat o hrozbě rakoviny prsu či jinejch částí těla. Dokonce tam byl jeden frajer co měl na vobou nohách protézy, ale né takový ty péra, jak s nima člověk běhá jak s větrem o závod, normální umělý nohy.
Zeptal jsem se kolegy Bejnamina (ten vysokej brit na fotce), za kolik běhá šestku a když řek, že mezi 40 a 50 minutama, povidám Tak čau, kámo, uvidíme se až v práci.
Štěstí bylo, že paralelně s tímto hendikepovaným závodem se běžel i ostrej 6km, takzvanej minimaraton, na stejné trati. Proto jsem se já a ještě jeden týpek, co si přišel taky omylem zazávodit, utrhli z pelotonu Race for the Cure a zamíchali se mezi minimaratonisty, abychom ve finále proběhli ve fantastickém tempu 4:34 min/km. Týpek mi nadělil asi sto metrů, ale za druhýho fleka jsem byl spokojenej. I když se to jmenovalo Race, neboli závod, žádný medajle se neudělovaly, dokonce se ani ofiko neměřil čas. Ale užil jsme si to na max, počítám stejně jako všichni. Snad to těm klukům britskejm pomůže k novýmu Ferrari nebo ke zlatýmu záchodovýmu prkýnku, jako míval Pablo Escobar.
Něco si tu odložím, abych to neztratil. I když jsem to eště neslyšel, tipuju, že když se potkaj moji nejvíc nejoblíbenější DJs, nemůže to dopadnout ausgerechnet špatně.
Aktualizace: poslech jsem si to a technicky je to dobrý, jen to prostě není tak zábavný jako jejich individuální předchozí sety. Asi už jsou taky unavený :-)
Ej, měl bych ještě udělat asi 5 věcí do práce.
Taky bych měl zavolat mamince :-)
Taky bych se chtěl projet na bajku.
Nebo zaběhnout do parku.
Místo toho píšu blog.
Helemese, to nahoře nemělo bejt jako verše, ale nějak to samo vypadlo. Tak příště možná v Jambickém pentametru?
No, co se stalo vod posledně, tj. vod stěhování? Moc věcí. Začla mě zas bolet hlava. Všim jsem si, že se to stalo poté, co jsem přestěhoval a zapnul radiobudík na nočním stolku. Budík jsem vypnul, hlava přestala bolet, juchů, aspoň do času.
První víkend s dětma v Belgii. No, vlastně s dítětem, protože Marťasovi se zastesklo po domovině, tak jsme ho v sobotu ráno hodili do Charleroi a pá pá, Lála, v neděli se nám vrať. S Brnčosem jsme pak vyrazili do Autoworldu. Super, ale to mě ještě bolela ta hlava, tak jsem byl úplně mimo.
A měli jsme hlad, pročež jsme ukončili prohlídku a dveřma s nicneříkajícím nápisem "Du wen" jsme vyrazili ven, směrem na Jourdan Place, na vyhlášené hranoly.
Dali jsme si třikrát velký, což jsme neměli dělat, stačily by bejvaly jen jedny.
V neděli, to už s vypnutým budíkem, tedy vypnutým bolehlavem, vyrazili jsme do Bredene k móóóři. Úplná dovolená, tyjo! Tak mě to uchvátilo, že jsem nestih ani nic vyfotit.
Pak v pondělí, na výročí svatby, jsme šli na véču k Indům v sousedství. Mňamózní a hromada, doporučuju všem, co zavítají k nám do Tervu :-).
Kluci tu v Belgii docela dost hrajou tenis. Máme takovou rutinku, že si mě rodinka vyzvedne navečír v práci, jdeme na firemní kurty, bušíme tak hoďku - a půl - a pak valíme dom.
Taky jsme byli na prima cyklovýletě, celých 15 km :-); Dádu bolel zadek ještě dva dny, bo není ani zvyklá, ani polstrovaná.
Jinak dokud nebyla škola, chlapáci chodili s mamkou do města řešit různý věci (a na zmrzku); pěkná prochajda parkem to je. Ovšem od včerejška maj utrum, bo včera byl ve škole New Families day (takový orientační intro) a ode dneška borci už zařezávaj na plnej úvazek. Moc jim s Dádou držíme palce. Marťas vypadal na New Families Dayi v poho, obložen trojicí slečen co k němu nepokrytě vzhlížely, zato Brnčoska byl maličko vytrslej, přece jen nerozumí úplně všemu a ... Brnčos je vytrslej i když rozumí, je to jeho výchozí nastavení. Dáda mi psala, že ho dneska ráno doprovázela a měla pocit, jako by ho vedla do první třídy. Ale věřím, že to nepotrvá ani tejden a bude v cajku.
Navečer vyrazíme směr Legoland, zaprvé proto, že B. má ty narozky a zadruhé proto, že máme ty roční průkazky co brzo končej. Přespíme někde na půl cestě a zejtra bysme už měli být ve víru kolotočů a jinejch Legoblbin. Těším se, že si zlepším skóre v Templu a la Indy Jones, kde se střílí lejzrama po pavoukách, případně pořádne proleju vodou nicnetušící maminky doprovázející ratolesti na Pirátskou loď. Naopak na Hero Factory to moc nevidím, už posledně jsem tam málem poslal oběd. Lego NinjaGo, lítání hlavou dolů asi tak ve třiceti ... ehm, v deseti metrech nad zemí, je v obtížnosti někde na půl cestě, tož účast zvážím podle front a aktuálního stavu žaludku.
A tím to vlastně končí. Jestli jste doufali, že se Barka napravila, že učiteli leželo v žaludku i ve svědomí ukradené prase, že důstojný pán našel důstojnost, že si Dejvice odhlasovali změnu názvu na Hamonín, tož... to jste si měli raději přečíst nějakou pohádku a neposlouchat tyto pravdivé příhody.
A ještě hudba pro dnešní den, opět na punkovou notu. Nijak nesouvisí s ničím, jen mi to hraje vod rána v hlavě.
Letiště Brusel Zaventem, hoďka do odletu za mými drahými čumákmi. Starbucks, standardka :-). Jenže za barem pět kluků, tak mě nálada na žertování o Bondovi nějak přešla.
Ale nějak jsem si vzpomněl na spolužáka PF ZČU Jardu "Jimmyho" Randáka z Kralovic, od Plzně. Ten hrál na kytaru jako nikdo druhej. Nevím, co s ním je dneska, možná učí hudebku jak bylo určeno. Musím se po něm kouknout na těch FejsGúglech. Aktualizace: Jimmy Randák je tady na tom fejsáči a furt hraje jak o život.
Přidám aspoň jeho největší hit. Bohužel nemám originál, ale jenom nějaký bootleg od nějakýho týpka z Ameriky. Teda taky to hraje a zpívá dobře, ale Jarda Randák z Kralovic to zpíval tak, že do toho dával celý srdce a ještě si kousky půjčil od publika.
Je to docela dost smutná písnička, zpívá se tam:
Hey Joe, where you goin' with that gun in your hand?
I'm goin down to shoot my old lady
You know I caught her messin' 'round with another man.
And that ain't too cool.
(Ah-backing vocal on each line)
Uh, hey Joe, I heard you shot your woman down You shot her down now.
Mám to za 651.
Potkal jsem se s Honzou Hlavsou z PC, ten to má asi za 70. Závist, tyjo!
Na pondělí mám připravit hustej meeting s hlavama IS a AF. Už jsem na něm byl dvakrát přítomnej, ale tentokrát to mám na zodpovědnost. No uvidíme, jak se s tím pan Stones popere. Musím mu udělat dobrý přípravy, a protože je nemůžu udělat sám, ale musím nahánět jiný lidi, trvá to a já mám z toho trochu strach, protože už mám jen dva dny. Takže to může bejt i pěknej trapas. A já nesnáším trapasy. Pan Stones s panem Blažkem taky nesnášej trapasy. Pan Hugo možná trapasy zvládá, ale ten musí do čistírny. :-)
Taky mám depku a stejská se mi mocně.
Ale všechno jsou to vlastně dobrý zprávy, protože mě nebolí hlava ani nic jinýho podstatnýho. Jen na meetincích pořád musím překonávat mikrospánky, to se už asi nezlepší až do implementace srdečního budíka, a na to je ještě pár let čas. Naštěstí mě Tomáš Rollo vzbudil, tak aspoň píšu tenhle blog post. To be continued…
… aktualizace: hledal jsem Free Solo na YouTube a vypadla na mě tahle písnička. Je v ní všechno, hory, spacáček, vařič, lezeníčko, prostě komplet mikrodobrodrůžo v jednom klipu. A je huuuuustě smutná, což na dnešek docela sedí.
