Proto se dobří lidé sešli a po celé kontinentální Evropě uspořádali běžecký závod na jejich podporu, nazvaný intuitivně Race for The Cure.
Nejsem sice velkej fanda a upřímně, poslední dobou mi britové nějak lezou na nervy, ale protože se běžela jenom šestka a taky Toyota team dostal slevu na vstupném, řek jsem si, že u toho nemůžu chybět.
Totiž to bylo tak, závod se měl běžet už minulej tejden, ale protože předpověď počasí pro Brusel nebyla příznivá (NEMĚLO pršet), organizátoři závod zrušili a přisrali se k bruselskému maratónu a půlmaratónu dneska. S počasím tentokrát museli bejt spokojení, protože lilo jak z konví celej den.
Jak se ukázalo, ve startovním koridoru se shromáždilo nepěkné množství starších dam, co začínaj uvažovat o hrozbě rakoviny prsu či jinejch částí těla. Dokonce tam byl jeden frajer co měl na vobou nohách protézy, ale né takový ty péra, jak s nima člověk běhá jak s větrem o závod, normální umělý nohy.
Zeptal jsem se kolegy Bejnamina (ten vysokej brit na fotce), za kolik běhá šestku a když řek, že mezi 40 a 50 minutama, povidám Tak čau, kámo, uvidíme se až v práci.
Štěstí bylo, že paralelně s tímto hendikepovaným závodem se běžel i ostrej 6km, takzvanej minimaraton, na stejné trati. Proto jsem se já a ještě jeden týpek, co si přišel taky omylem zazávodit, utrhli z pelotonu Race for the Cure a zamíchali se mezi minimaratonisty, abychom ve finále proběhli ve fantastickém tempu 4:34 min/km. Týpek mi nadělil asi sto metrů, ale za druhýho fleka jsem byl spokojenej. I když se to jmenovalo Race, neboli závod, žádný medajle se neudělovaly, dokonce se ani ofiko neměřil čas. Ale užil jsme si to na max, počítám stejně jako všichni. Snad to těm klukům britskejm pomůže k novýmu Ferrari nebo ke zlatýmu záchodovýmu prkýnku, jako míval Pablo Escobar.
Žádné komentáře:
Okomentovat