pátek 2. dubna 2021

Plná paradoxů

 Toyota Supra je plná paradoxů. 

Její prodejní cena nepokrývá výrobní náklady. A tedy se nabízí i teorie, že když někde stojí ladem měsíce a roky, její cena neklesá, nýbrž roste.

Každopádně jsou to fakt hezký fára.


Ale konkurence nespí, tydle auta s kytkou v názvu sou taky faň.


A pro mě by bylo nejlepší fáro, co má na střeše aspoň deset bicyklů.

Fotky tyto jsou z Ypres z minulýho víkendu. Dorazili jsme tam v sobotu odpolko, zkoukli muzeum s vopravdovejma zákopama, pak se šli projít do centra.




 Bylo vidět, že ve městě se začínají konat drobné přípravy na cyklozávod, nějakej hoch nóbl elitní, ale nějak jsme jim nevěnovali pozornost. 





Spali jsme v kempu v chatičce, lehce ve stylu punk's not dead, tedy v mém nejoblíbenějším. 



V neděli ráno jsem vylez, vzbuzen zimou, a šel do Bakerij pro snídani. Musel sem překonat zábrany v tu dobu již postavené a uplatit policajty v tu dobu již přítomné. Bakerij v centru měla mít otevřeno, a tak měla zavřeno. 




Hledal jsem proto na Googlemapách nějakou, která měla mít zavřeno, abych rodině přines něco dobrýho. Nakonec jsem našel takovou až napotřetí a proto radši koupil pořádně zásob: každýmu členovi rodiny dvě sladký věci a Brnčosovi místo jogurta zmrzlinovej pohár, ať má taky něco zdravýho, žejo. Sotva jsem to všechno udržel v rukách a říkal jsem si, že je dobře, že to mám blízko zpátky do kempu. 



Čoek míní a policie mění, už mě zpátky nepustili, ušáci. Poradili mi, ať to vemu vokolo.... vokolo hradeb. 



Dáda mě prej sledovala na telefonu na mapě a chvílema jsem se jevil ve vodním příkopu, ale to byla pochopitelně mejlka, bo jsem si zapomněl plavací brejle. Procházel jsem improvizovaným depem, kam najížděly všechny ty profi závodní teamy s těma vymazlenejma kolama na vymazlenejch autech (žádný Škoďárny, nejhorší bylo BMW) a čučel s vyvalenejma bulvama.

Pak jsme šli na vejlet plánovanej asi na dvacet kiláčků, standardní víkendová prochajda, a shodou okolností zrovna naše trasa na pár místech křížila závodní trať. Diváci byli sice zakázaný, protože Kóvid, ale my byli turisti a žádný diváci, takže jsme v rámci turismu klidně mohli fandit. Kromě nás fandili eště policajti a policajtky, jejichž přítomnost byla potřeba k vodhánění těch zakázanejch fanoušků.



Abych to zkrátil, Zdeněk Štybar skončil tuším asi pětadvacátej a průměrná rychlost na kopcovatý a foukatý trati byla asi 45km-hod. Slabý! Zřejmě neměli tak dobrý palivo jako my, to jest studenou horkou čokoládu značky Cumel, sladkou hmmm ... sladkou tak akorát, asi jako Pikao vod Babiše.



Tak dobrou.