Jestřábka check-in

Protože událostí je hodně, je dobré si zaznamenat ty hlavní, můj milý deníčku.

V pátek 13.3. jsme to zabalili v práci a odebrali se "na matrace", neboli na home office. V pondělí jsme dostali tu nešťastnou zprávu o dědovi Emánkovi. Ve čtvrtek 19.3. jsme naložili Lexusa pár drobnostma v domění, že se podíváme na pohřeb a povalíme zpět.

Cesta z Brusle do ČR probíhala poměrně hladce, bylo málo aut, vlastně jenom kamiony. Navigace si všimla zácpy na přechodu v Rozvadově a hnala nás severní cestou, jakoby od Teplic. Prostě přes východní Německo.

Východní němčouři ještě nebyli zdaleka tak zblblí jako zbytek světa, takže tam zvesela fungovali jakoby nic. Když jsem vlez na pumpu s rouškou a v rukavicích, pumpař poulil oči překvapením jako kdybych byl člen protichemické jednotky. Pak vykouk z okna, uviděl belgickou SPZtku a jen prohodil "mersí". Asi měl chuť na tu čokoládu...

Na hraničním přechodu měla být zácpa a drsná kontrola. Realita byla taková, že dvouproudou silnici stáhli do jednoho pruhu, ale kamióny pouštěli plynule bez zastávky. Protože jsme se schovali mezi dva, skoro jsme projeli taky, ale pak jsme uslyšeli řev a raději zastavili. Přišel pán s bříškem v černé generické uniformě bez insignií a šátkem přes obličej. Ha, bandita, tipoval jsem, ale byl to zřejmě jen pohraničník v zácviku. Nasadil jsem si roušku, stočil okno a povídám "dobrý den". Bandita na to "jste Češi?" a my, že sichr. Esli prej máme doklady. Tak jsme vyndali český pasy, bandita se jich štítil dotknout a povídá "tak jeďte".

Protože se v ČR zřejmě nijak závratně nekontroluje rychlost jízdy, z hranic dom jsme dorazili v rekordním čase, co jen šlo z chudáka hybrida vytlačit.

V pondělí byl pohřeb, standardně smutnej, ale důležitej pro rozloučení s prima dědou, tchánem a tátou. Po pohřbu jsme se slezli u Anči na Stochově a skrz roušky tlačili chlebíčky, zákusky a víno.

Od tý doby makám. Spojení do práce je dostatečný. Původně tu dost chyběl stůl a židle, ale nahradili jsme improvizací, rodinnou zápůjčkou a drobnými krádežemi.

Pracovně jsem víc busy než kdy předtím, asi je to spíš důsledek konce fiskálního roku než koronavirové krize. Vlastně koronavirus a jím způsobená karanténa maj ten efekt, že lidi dělaj víc (blbostí) než kdy předtím; čas, kdy by normálně jeli do práce nebo kdy by po práci šli na prochajdu okolo budovy head officu nebo kdy by zas jeli domů, furt věnujou práci. V důsledku to znamená, že i já opustím noťas třeba v pět odpoledne a ráno už tam mám zas padesát nepřečtených zpráv, na které je potřeba reagovat. Jen než dopíšu tenhle post, naskáče jich takovejch patnáct. Taky klucí makaj strašlivě, vod rána do noci.

Docela běháme, buď s Brnčosem viz předchozí posty, nebo sám. Denní ranní dávka je od 8 do 10 km a tento měsíc se už urodilo 106 naběhaných. Ještě to tak na čtyřicet vidím.

V rámci podpory lokálního businessu chodíme pro jídlo do Motelu, protože kdyby pan Panc zkrachoval, už nikdy by nebyly zvěřinové hody, rybí hody, vepřohody nebo Martinská husa, a to by byla větší tragédie než celej COVID.

Je tu celkem kosa, mám dojem, že o víkendu dokonce chvíli sněžilo. Chtěl jsem to zachytit na fotce, ale asi to ani neni vidět.

Nic moc jsem si s sebou nevzal na sebe, takže točím jedny tenký jedny tlustý fusky, spoďáry jsem dokoupil v Tescu ve slevě čtvery za kilo, no nekupte to, a místo rukavic na běhání používám rukavice do tanečních 😁. Taky jsem si v Belgii nechal strojek na vlasy, takže jsem zarostlej jako Ezop (Ezau, tatínku, Ezau, syn Izákův a bratr Jákobův) a tipuju, že než se vrátíme, polezou mi vlasy až do vočí.

Další výběh s Brnčou

Tentokrát jsme letěli jako vítr, protože Brnčovi se chtělo na záchod 😆.

Brnča prvních 10k

Děda Emánek

Dneska při běhu jsem myslel na našeho dédečka Emánka. Včera nás náhle opustil a moc nám všem chybí.

S Brnčosem "do práce"

Cajk

Propracovanou kombinací léků, cvičení a podvádění jsem se dostal téměř na hodnoty doporučené ministerstvem zdravotnictví ČSSR. Hlavně že mi je fajn. Dem na vejlet, další ze série Top 20 Blátivých výškapů Flemish Brabant. Tipuju, že venku nebude nohy; tak to mám rád.

Alles ok

Hlásím se z prohnilé kapitalistické republiky, ... co to táram, z neméně prohnilé feudální monarchie království Belgického.

Všici se máme dobře. Asi budu nějaký čas dělat z domu. Klucí choděj do školy a nijak se jim nechce přestat, ciwe to je neuvěřitelný. 

Taky, a to je snad největší bomba, v následujících dnech bude pršet jen málo.

Pedestrian safety at its finest

Včera na parkingu u Brico v Zaventemu.

Výběr Decathlonu: prší

Duh!

Snídaně nedělní

O jaké jídlo se jedná?

Ptá se Google Maps.

Odesláno z mého chytrého telefonu Samsung Galaxy.

MB D + 338, Sukces!

Často říkám, že v TPCA byl určitej poměr aktivit, kde nebylo jedinci možno uspěti vs. takovejch, kde se úspěch nakonec dostavil. První příklad typicky vyjednávání o rozpočtu nebo headcountu, druhej typicky vývoj aplikací a automatizace procesů (třeba Protěž ;-)).

V TME je tento poměr výraznější, řekněme ~nekonečno vs. ~0. A tak si člověk musí úspěch relativizovat. Například já dneska mám pocit naplnění a neskutečného štěstí, bo sem se mi povedlo asi na dvacátý pokus dobít kredit na kartě na jídlo!

Oslavil jsem to rýžovou tartaletkou.

Skládka odpadu se jmenuje TME_IS_Lotus_Notes_Development

V řízení provozu IT a uživatelské podpory je klíčová funkce dispečinku, tedy rozdělování práce na ty správný řešitelský skupiny. V TME je jich mraky a situace se stává ještě nepřehlednější díky outsourcingu největších aktivit (aplikační a infra podpora, podpora PC) dvěma velkým firmám.

Pak se stane, že uživatel zadá né úplně přehlednej požadavek ve stylu "kurva je to rozbitý". V TPCA by se prostě sebral dispečer a zavolal by "Fando, co to vlastně potřebuješ vopravit a vod koho?" a Fanda by vysvětlil a dispečer přiřadil nejvhodnějšího technika.

V TME je strategie dispečinku jinší. Asi proto, že každej je zavalenej svejma úkolama, Fandovi nezavolá nikdo. Každej, kdo ticket dostane do spárů, doň dopíše "To není naše" a hodí to někomu dalšímu, idálně někomu, koho nemá zrovna v lásce. Takhle to chvilku cestuje, až to dorazí do skupiny s názvem TME_IS_Lotus_Notes_Development, což jak většina pochopí je skupina pro podporu již neexistujícího poštovního systému. A protože systém neexistuje, ve skupině nejsou žádní lidé. A takové tickety tam pak hnijí na věčnosti. A já když zrovna nemám hromadu věcí na práci, občas se do té skládky juknu a volám "Fando, cos chtěl?"

Update: drtivá většina odpovědí je ve stylu "Už nic" nebo pregnatněji "Trhněte si, ajťácký paka".

Mise Brusel, den D+ 337

Co je novýho, ptáte se zřejmě nedočkavě?

Tak hlavně jsem v pátek v práci potkal novou holku Moniku a hned ze mě stáhla kalhoty. 😋

Totiž to bylo tak: v pátek bylo namrzlo, možná poprvý po dobu mise. Tradičně jsem vyrazil na kole. A furt jsem si říkal, vole, klouže to, jeď pomalu, a taky jsem jel. Dokopečka to šlo, ale jakmile jsem začal sjíždět od kostela, viděl jsem, že to bude zajímavý. Jednosměrka, proti mě Mercedes Benz, dotknul jsem se brzd a už jsem šel na pravou stranu, na loket a koleno. Naštěstí z fakt malý rychlosti, tak jsem se oklepal, pani v meďáku se ujistila, že jsem OK a pokračovali jsme každý svou cestou.

V práci jsem zkouk rozsah škod, nic hroznýho, roztržený kalhoty a pod nima trochu odřenina. Vosprchoval jsem se a oblík se, ale bylo mi jasný, že béžový pracovní kalhoty přijdou k újmě, tak jsem šel na recepci somrovat vo nějakou náplast. Recepční neměla nic a pak povidá, proč si vlastně nedojdu na ošetřovnu? A já na to, vážně, tady je ošetřovna, to jsem netušil. Poslala mě kamsi dlouhou chodbou úplně na konec a tam byl kamrlík a v něm pani, právě snídala. Vysvětlil jsem jí situaci a požádal o kus náplasti, ale ona na to že kalhoty dolů, jináč to nende. Vydezinfikovala mi to pálivou desinfekcí, asi abych si pamatoval, že jezdit na kole v zimě můžou jen opravdoví belgičtí profíci (ti co jezděj bez rukavic, jak říká Žíla). A konečně mi to zalepila. Taky koukla na mojí jmenovku a esli prej nejsem Polák, jako ona, tož to jsem jí musel zklamat, umím ze svých dvou semestrů polštiny jenom czesc! a scyzoryk, což je jak známo kapesní nůž. Náplast pomohla částečně, leč byla málo široká a kalhoty dostaly stejně na frak. Doma jsem si to pak zalepil pořádnou Ozzákovskou Spofaplastí a jestli se nepletu, mám jí tam připláclou doteď (je úterý).

Sobota byla ve znamení rodinného vejletu vybraného z trhací miniknihy "24 nejblátivějších procházek Belgie". Trhací proto, že si plánek cesty a inštrukce z knihy vytrhnete a vrhnete do kapsy a po návratu si do zbytku stránky dopíšete, jak hluboký bylo bahno, kolikrát jste zapadli, prostě jak se vám to líbilo. Mě moc 😁. Na mapě, jak už to tak bývá, byly různý symboly, například moje oblíbené sakrální stavby nebo rozhledny. A pak tam byl symbol co nápadně připomínal holínku. Říkám si, to je ale divnej kostel... nicméně mě to inspirovalo vzít si pořádný pohorky a na ně ještě návleky. Ne každý z rodiny tak učinil, jmenovitě Dáda: kotníkový pohorky bez návleků, Marťas: nízký boty ale furt trekový, Brnčos: síťovaný tenisky.

A vyrazili jsme.

Mám i nějaký video, ale jsem si jistej, že by mi to neprošlo u komise zodpovědné za GDPR v naší famílii.