V Jestřábce vo nás všickní báječně pečovali, takže jsem přibral dvě kilča, ale nakonec nás dostala realita podnebí, neboť jsme přijeli vybaveni na mínus pět a následně se udělalo plus dvacet, slunečno. Jediný oblečení k dostání široko daleko bylo z Tesca, nic proti, vlastně docela ujde, a taky z krabice na půdě. V krabici jsem měl spoustu vynikajících kousků, jako třeba retro modrou teplákovou soupravu, kterou s hrdostí nosil již otec revoluce Kim Ir Sen.
Sbalili jsme, co se do Lexusáka vešlo, tj. absolutní minimum, a vyrazili s rychlou brzce-ranní zastávkou na Kladně, rozloučit se a nafasovat "s sebáky", rozumějte cestovní řízečky. Babička Marcelka přidala ještě čerstvě upečený buchty, kterejmažto jsem se snažil uplatit jinak vždy hladové členy Celní stráže, ale nevzali si. Dobře tak, aspoň neubylo té dobroty.
Cesta probíhala dle očekávání bez komplikací vyjma toho, že se mi za hranicema zachtělo spát, tak jsem předal volant Dádě a zalomil to. Po hoďce jsem se vzbudil a koukám na displeji: průměrná rychlost od rozjezdu 146 km/h; teď už chápu, proč cesta trvala takovou chvilku.
Němci zřejmě žijou svobodnej život, žádný kontroly na žádnejch hranicích, a i aut na dálnicích bylo celkem pár. Nizozemci taky žádný kontroly nepáchaj, jenom bojujou s virem záhadným způsobem a to tak, že omezujou rychlost na dálnici na 100 km/h, což každýho tak otráví, že rači zůstane doma a nikam nejezdí. Pročež nizozemský dálnice byly koloprázdný.
Belgičani, tentokrát výjimečně s rukavicema, Žílo, na hranici kontrolujou, ale laxně; ani doklady vidět nechtěli, jen prej kampa jsme se vydali, a my že domů, to funguje na všechny pohraničníky univerzálně.
Baráček jsme našli v pořádku, jenom teplá voda trochu smrděla, než se odpustila, takže jsem se šel sprchovat první, u mě se to prej ani nepozná, ha ha.
Tradičně jsem vyrobil seznam, co chci krom práce do práce udělat nejdřív. První krok byl opravit sekačku, která po sezóně stávkovala. Před měsícem jsem kolem ní tancoval pár dní, čistil svíčku, vysoušel karbec, prostě divy. Ale zjevně stačilo jen počkat na zahájení oficiální sekací sezóny; sekačka dostala bezdrátový pokyn z centrály a včera najela na první potažení. Akurát že byla neděle, tak jsem jí zas honem chcíp, aby na mě nevyběh soused Erik jako posledně.
Místo toho jsem šel umejt Dády kolo, abych se moh ráno projet. Jenže ouha, všim jsem si, že zadní plášť je prořízlej po již dávném karambolu vo ostrej betonovej obrubník a leze z něj duše. Pročež jsem vobjednal novej a nejčko mám už druhý kolo ze dvou nepojízdný v rozdělaném stavu, čekající na díly či odpornější servis, než co doma v garáži zvládnu.
Dneska je pondělí, to už se bordel dělat smí, takže jsem se s velkým gustem pustil do trávníku. Tráva je po deštivém začátku jara asi po kolena... tedy po kolena dvoletýho dítěte, ale zoufale hustá. V praxi to vypadá tak, že ujedu cca 50 metrů a pak jdu na 100metrovou prochajdu ke plotu na kompost vysypat plnej koš. Ale těšil jsem se na to už zhruba od Náchoda, takže si to užívám. A když jsem si to dost vynaužíval, zabalil jsem to s odůvodněním, že pro zachování hmyzí biodiverzity je potřeba ponechat části zahrady v permakulturním porostu, taktéž sloužícím jako mantinely jinak pečlivě vysekaného kurtu na badminton.
Žádné komentáře:
Okomentovat