Povídala žena moje Dáda, že cestování je zapovězený, spaní venku se nesmí, hrozí lesní požáry díky rekordnímu suchu (jj., louži v garáži musím doplňovat z hadice) a vůbec. Inspirativní, protože zábava začíná nejen když se ztratíte, ale také když neposloucháte dobře míněné rady svojí lepší polovičky.
No a když nám belgičtí soudruzi nadělili další prodloužený víkend, sbalili jsme si s Brnčosem batůžky a vyrazili poznat svět.
Dáda nás hodila do Lovaně na nádraží, odkud jsme se rychlíkem přesunuli do Lutychu a následně lokálkou do Cách, což je jak známo v Dojčlandu. Měli jsme namířeno do Maastrichtu v Holandsku neboli v Nizozemí.
V tomto bodě je potřeba poznamenat, že jak Belgičani maj dva jazyky a k nim se přidávají ještě česká jména některých vybraných měst, začíná v tom bejt pěkněj chaos. Třeba takovej Lutych je zároveň i Liege a dokonce ještě Luik a furt je to to samý město, kozel aby se v tom vyznal. Podobně Lovaň je Leuven a tipuju že ještě nějak žabožroutsky se to řekne, ale to jsem v tom zmatku zapomněl. No a Cáchy byste na mapě taky těžko hledali, bo kucí německý maj jenom Áchy. Áchich jo. Zapaťpámbů, neozývá se tam víc vzdechů než v jakémkoli jiném městě. Jak se česky řekne Maastricht, to nevím, můžeme si něco vymyslet. Co třeba Tricht nad Másou, možno?
Cesta vlakem probíhala vcelku v pohodě, jen Brnča měl několik potíží s náhubkem neboli rouškou. Nejdřív roušku měl furt, jak praví regule, ale pak si koupil horkou čokoládu a ta se skrz náhubek cedí blbě, tak si to sundal a zalíbilo se mu to natolik, že mu v jedné stanici musel hlídkující policajt pohrozit samopalem, aby si to zas nandal; fakt jsem se bál, že ho zastřelí a celý vagon pak spálí. Pak Brnčos náhubek zas nosil, leč v kombinaci s čepicí mu tkalouny táhly uši dolů a nevypadal o nic méně srandovně než Mister Yoda zamlada. Můžete se domnívat, že jsem ho nevyfotil abych ho neztrapňoval, ale fakt je, že jsem to jenom nestih.
V Cáchách na nádraží taky hlídkovali cajti, naštěstí to byli zjevní rasisté a perlustrovali pána s černou pletí před námi a nás, bílý kluky, evidentně jedoucí na vejlet (což se nesmí) nechali bejt. Na oslavu jsme si v McNádražce koupili Big Maca, který jak znalci vědí se jmenuje ve Francii "Le Big Mac" a v Německu "Das Grossest Michael, ja", posílili svoje těla a vydali se na cestu.
Hned kousek od nádraží jsme potkali kolonu policejních vozidel blikajících jak na prvního Máje. Mysleli jsme, že už detekovali přítomnost zavirovaných cizinců a jdou po nás, ale ukázalo se, že jen doprovázeli partičku cyklistů projíždějících městem. Možná obnovenej závod Míru, možná demonstrace, nebo se jen prostě parta lidí chtěla jet project s maximální ochranou.
Všimli jsme si, že i v Německu už začali některé baráky označovat nicneříkající značkou
biohazard. Další krok bude že zatlučou dveře a zapálej to jak v seriálu Marco Polo.
Proto radši pryč, do lesů, zvolali jsme.
Cesta byla prima, ještě na kraji lesa byla hospůdka, kde se normálně sedělo a pilo, žádný náhubky, žádný distancování, jen desinfekce směsí ethanolu, barviv a trestí, aplikujte vnitřně. Následně v lese už si zřejmě místní
preppeři začali budovat nové bydlení; moc jim to nejde, stará čarodějnice by to udělala líp.
Místní samospráva hromadný úprk do lesů již očekává a začala budovat nezbytnou infrastrukturu. Základem správného policejního státu je samozřejmě rozsáhlý kamerový systém, který podle zákona musí být oznámen cedulí na každém stromě, který obsahuje aspoň jednu kameru.
Vyplázli jsme na kameru jazyk a jali se opakovaně ilegálně překračovat hranice. V jednom místě po cestě jste dokonce v lese v Německu, pak jdete rovně přes nizozemskou louku a zas vlezete zpět do německýho lesa, to jsou paradoxy. Erwin mi předtím vyprávěl, že hranice sice strážila hraniční stráž, a jejich úkolem bylo mimo jiné včas detekovat požáry, ale poté, co se jedné partičce při hlídkování podařilo jejich vlastním grilem zapálit kus lesa, asi je stáhli. My jsme neviděli nikoho, možná že byli dobře schovaní, možná je nahradily ty kamery integrované do kůry moderních listnáčů.
Překračování hranic jen dvou států nás brzo přestalo bavit a začali jsme se poohlížet po větší výzvě. Ta přišla v okamžiku, kdy jsme dorazili na trojmezí Belgie, Německa a Holadnska, kde si Brnčos dal sprint přes všechny tři státy a měl to pod deset sekund, nový panevropský rekord.
Pokračovali jsme do Holandska, protože tam maj nejlepší drogy. Slunce pomalu zapadalo a byl čas najít si místo na přespání. Několik jsme jich zamítli - stromy moc blízko nebo moc daleko od sebe, moc bordelu na zemi, moc suchejch větví čekajících jak spadnou na nebožáka - až jsme našli prima místo, akorát daleko od cesty na to, abychom pochopili, že když jde někdo směrem k nám, chystá se nás zabít a sežrat. Nic takovýho se pochopitelně nedělo, tož jsme rozhodili hamaky na stromy a zapadli jak to slunce. Měli jsme v nohách patnáct kiláčků a bylo nám fajně.
Dohoda byla, že vstáváme v sedm. Mě vzbudili ptáci v pět, řek jsem si "ještě jeden veršíček" a asi v sedm deset mě musel Brnčos tahat z pelechu.
Navařili jsme čajík z vody, co jsme večer předtím vysomrovali od nějaké paní zalévající kolem baráku kytky; paní mluvila výborně anglicky a hrozně ráda by si bejvala povídala, ale nám už se chtělo spát. Nacpali jsme se tradičním výletním palivem, neboli chlebem se salámem, a vyrazili na celodenní štreku. Cíl byl dorazit do Maastrichtu, odhadem asi tak 35 kilometrů vzdáleného. Počasí předpovídalo slunečno a vedro, bohužel se do puntíku vyplnilo. Naštěstí turistická cesta se vinula hájema a lesama, občas i kolem potoka, ze kterýho jsme přes filtr dolovali další zásoby vody.
Když bylo vedro největší, přihodila k všeobecné spokojenosti zmrzlinový automat v blízkosti malé farmy.
V jednu chvíli nám turistický svaz Nizozemí připravil i drobný adrenalin, neboť oficiální turistická stezka vedla napříč pastvinou, kde se popásalo stádo mladých býků. Naštěstí i jim bylo vedro a na turisty byli zvyklí a proto se setkání obešlo bez mezinárodního diplomatického incidentu.
Ťapali jsme statečně navzdory rostoucím puchejřům (já) a bolavé šlaše (Brnčos) a po 32 kilometrech jsme dorazili do města Eijsden na břeh řeky Maasy. To je vlastně takové předměstí Maastrichtu, takže jsme legitimně dokočili cestu a splnili cíl, mrk mrk, a mohli jsme zahájit logistický proces návratu dom. Původně jsem byl přesvědčen, že lokálkou pojedem jednu stanici na hlavní nádraží v Maastrichtu a odtamtud nějakým rychlíkem do Bruselu, a koupil jsem za tímto účelem i lístky na tu lokálku. Pak mě Google Mapy opravily můj předpoklad; ve skutečnosti bychom z hlaváku jeli zpátky lokálkou přes tuto stanici do Lutychu. Nebylo tedy nic jednoduššího než první lístky zahodit (dal jsem je k dispozici na automat, odkud jsem je koupil) a koupit nové. Zaznamenal jsem v tomto bodě zajímavou abnormalitu a to že v Belgii je Brnča ještě malej a proto má na dráhu slevu, ale v Nizozemí už je to velkej chlap. Asi se to nějak určuje relativně k běžné nadmořské výšce, kde se zrovna nalézáte, a která v Nizozemsku není zrovna ohromující; místy dosahuje i záporných hodnot a proto má každý správný Holanďan doma šnorchl.
Jo, kde jsme to byli: dostat se do Lutychu a následně do Lovaně byla už trivka a v osm jsme už večeřeli doma v kruhu rodinném. Bájo!
Žádné komentáře:
Okomentovat