Mikrodobrodružství Duna

Dádové, Martínci i Matýsci mi odjeli někam na pívo,

a proto nastal čas na jedno malé dobrodružství. Nejprve bylo ale potřeba pořádně sbalit, na nic nezapomenout

a také nechat domov v tom správném ordnunku.

To kdyby došli zloději, aby měli vo co zakopnout.


Při balení jsem byl příjemně vyrušen SMSkou od babičky Haničky, že prý jsou čerstvé buchty tvarohové. A protože tvaroh je základní potravina, nemohl jsem odolat. Nabral jsem do břicha i do batohu a vyrazil kolmo

směr Poděbrady -> překročit bájnou řeku Elbe -> Kluk a finální destinace byla tato keška, na mapě označená nicneříkajícím červeným X, zvaná Duna I. Esli chcete vědět, proč se tak jmenuje, zajděte si tam sami.

Po nálezu a zalogování jsem si našel v blízkosti prima plácek s prima borovicemi, vyrobil ložnici zavěšením hamaky,

vyrobil kuchyni rozbalením půlkarimatky

a pustil se do mé oblíbené kratochvíle: vaření cestovního čaje.

Jak už bylo zmíněno v Mikrodobrodružství Blaník, liháček opět báječně voněl špiritusem a mě bylo fajn. Vzpomněl jsem si na Tři veterány a pro tentokrát jsem hrál úlohu toho čajovýho a buchtovýho, i když běžně jsem spíš kafovej.

Nastal čas uložit se ke spánku a měl jsem ten nejlepčejší výhled.

Noc byla prima, ani vedro ani zima, ani komáři ani lidi, ani déšť, všecičko primisima. Vstávat se nechtělo,

ale práce volala, tak jsem vylez po šestý a uháněl k domovu. Jen převozník ještě nechtěl z kanafasu, prej až vod devíti, tak jsem vzal Labe útokem přes dálniční tzv. lanovej most a ještě jsem stih doma pochválit kočku za to, jakýho zas chytla hlodavce. Zbyly z něj jen střeva a pacičky. Tak zas někdy příště.