Tak nejdřív samozřejmě hrad, že?
Dnešní hrad se jmenoval Kašel, to už jsem možná psal. Jeho zajímavostí bylo, že patří do voblasti kde je vzpurnej irskej lid, což je všude mimo Dublinu a okolí. Vzpurnej irskej lid byl hladovej celou historii, očividně, nicméně v sedmnáctém století byl tak hrozně hladovej, že přestal platit britské koruně daně, a to si dovolil dost. Krále či královnu, nevzpomínám si přesně, to nakrklo, a tak semka poslal/a vojsko vedený Oliverem Kromvelem (to neměla dělat, btw, jak se pozdějc ukáže kdy si udělá z anglie, skotska a irska republiku a král/ovna bude mít utrum). No, Oliver se s tím moc nemazal, vesnice pod hradem vzal útokem, ale na hradě začli zvonit včas, takže lidičky se tam seběhly hledat ochranu, namačkalo se jich tam asi tisíc. Pak si Oliver ve vypleněné vesnici trochu vodfrk a vzal útokem eště hrad. Nebyli by ho pustili dovnitř, zabouchli před ním bránu, ale blbcí jí měli ze dřeva, tak jí Oliver zapálil a rozmlátil a vlít dovnitř a pobil většinu z tisíckovy ukrytejch Irčanů. Ti co přežili zapsali, že aby vyšli ven, museli šlapat po tělech mrtvých. Pád hradu Kašel a masakr v něm provedený zlomil pevného ducha Irů v okolí, takže zas hezky začli platit. Pak paní průvodkyně říkala, že teď zas řekne něco optimističtějšího, ale to už mi stačilo, takže víc nevím. A opět měla ta paní libovej přízvuk, ale eště lepčí měla později dneska pokladní v kavárně; když Dáda platila "čirty črí euro", málem jsem se počůral smíchy.
A to nás přivádí k tomu zajímavějšímu z dnešního dne: k pochodu z Kašlu do městečka Golden a to né po silnici, ale po "Tiperéry Heritage Way", neboli po opěvované stezce do Tiperéry.
Musím říct: nic, vo čem by našinec psal domů. Kusama normální silnice, kusama stezka podél řeky, pak zas pole a nakonec houští. Až se nasosaj fotky, uvidíte, co myslím. Došli jsme tou hrůzou, ale s naším dovolenkovým nadšením, těch jedenáct kilometrů do Goldenu a jak je naším zvykem, zapadli jsme do hospy, eh, do kavárny vlastně, do tý jak jsem zmínil vejš. K pozdnímu obědu servírovali plněný bramborový šlupky (doslovný překlad, ale jinak vynikající, nutričně hodnotný pokrm), Brnčosovi zachutnaly kuřecí nuggetostripsy, kterým se tu říká Goujons, Marťas měl palačinku s javorovým sirupem a mě stačilo kafečíno a kus apple páje (vlastně apple tart se tu říká), protože bylo jasný, že z bramborovejch šlupek a kuřecích stripsů zbyde aspoň půlka a bude co dojíždět.
Akorát pak přišla ta nepříjemnost, jak se dostat zpátky do Kašle, kde jsme jaksi měli zaparkovaný auto. A tu Dáda navrhla, abychom šli na stopa. Pak to vlastně upřesnila, že na stopa bych moh jít já a oni by počkali v Goldenu a já abych nezapomněl a vyzvednul je tam. Nakonec, abych měl větší šanci na stopu, vzal jsem Brnčose s sebou.
Brnčos zabral, vztyčil levý palec (což se mu na kontinentě už nikdy nepoštěstí) a vzalo nás hnedka první auto, takovej snědej kluk evidentně cizinec evidentně gastarbaiter evidentně zaměstnaný v zemědělství, podle vůně v jeho zaprášené Toyotě Yaris. Eště než Brnča dolízal nanuka, co si před stopováním neprozřetelně pořídil, byli jsme v Kašli u našeho auta. Teda vlastně u našeho... přišli jsme na parkoviště a Brnča říká hele tady vlevo je naše auto a já mu říkám pamatuju si, že jsem ho parkoval tady vpravo a fakt tam parkovaly dva úplně stejný Oply Astra a oba měly úplně stejnou SPZku jen jedna končila 179 a druhá 180..... hmmm… tak jsem to rozhod dálkáčem (bylo to vpravo). Zjevně je v Budgetu kupujou a registrujou po tuctech.
Vyzvedli jsme Martínky a maminky a vrátili se do našeho města Ufír Šaltýr Cahír, ale tím expedice eště nekončila, protože maminka chtěla vidět eště zdejší hrad... Vlastně už po cestě byly na každém druhém kilometru nějaký zbořeniny a vykopávky; u první jsme zastavili a fotili, ale ty další už jen "hmmmm další zkameněnlina a hmmmm další další zkamenělina..." :-).
Cahírský hrad není zajímavý ničím z toho důvodu, že jsme ho prohlíželi sami a neměli jsme k tomu žádnou lokální patriotku s přízvukem. Ale jsem si jistej, že ho nějakej zlej anglán taky dobyl a vypálil, o sto let později znovu postavil, dobyl a vypálil atd. a že Irové to maj jako záminku k dalšímu fňukání a pomlouvání sousedů.
Teďko jsme zpátky na farmě, piju kafíčko a koukám z francouzkýho vokna na hory (hm, kopce do 1000 m n.m.) co jsou skoro za humny. Zejtra na jednu z nich vyběhnem.
Dádu postihla nějaká vyrážka, asi sluneční alergie, tak má štípáky na zádech ale nezlomilo jí to. Já bych fňukal hned a dlouuuuuuze. Mohla by bejt z fleku Irka. Tak čau.
Žádné komentáře:
Okomentovat