Míle den 3. - Úterý

 Ráno vyrážím z kempu v Nýrsku rozumně brzy, asi po páté. Vracím se na trasu, ale záhy dostávám hlad na snídani, tak si rozkládám proviant u sošky panenky Marie a baštím kakaový věnečky. Z pověrčivosti sobě vlastní tam jeden Marušce nechávám. Kolem profrčí nejrychlejší žena jižního pelotonu Martina Stadtherrová, veteránka Mílí. Za chvíli dojíždím jí a ještě jednoho Mílaře, protože strašlivě zakufrovali, společně překonáváme prima brod, který nás všechny probere z ranní letargie. Já se pak maličko kousnu někde na louce a už je nevidím, až zase na Pancíři o hezkých pár desítek km dál, kde dojídají zrovna když přijíždím společně s jiným Mílařem. 

Dáváme foto u brány do Šumavy, kafe, zmrzku, toaletu a zas mažem. Jen u té toalety je trochu fronta na pány a žádná na dámy (přírodní úkaz), tak se pro tu chvíli rozhoduju identifikovat se jako žena a navštěvuji jejich kabinky.

Z Pancíře to jede jak blesk, projíždím Šumavou okolo Kašperskýho Hor, občas tlačím bahnem, až se rodiče doma strachují, esli nepotřebuju zachránit. 

Občas taky prší a nohy v tretrách mám vzdor belgickým nepromokavým ponožkám (igelitovejm pytlíkům) durch. Doufám v ubytování v penzionu Polka, který je přímo na cestě, ale mám smolíka, penzion je zkrachovalej. Zajíždím si asi 10km do Horní Vltavice, kde taky nemám štěstí na ubytko, tak dávám aspoň smažák v místním kempu. 

Vracím se na trasu, vedle Polky nafukuju karimatku s tím, že tam pomalu přechrupnu, nohy už mají dost, ale hmyz opět rozhoduje jinak, takže to balím a přidávám se k pár Mílařům co míří na Strážný. Ve Strážném se poptávám po ubytku v místním penzionu lomeno hospodě, ale když mě personál vidí, nějak maj najednou plno. Štěstí se na mě usměje až když potkám Mílaře Roberta Škodu, kterej dostal dobrej tip na ubytovnu. Je sice už po deváté večer, ale voláme na číslo na dveřích a přemlouváme paní, aby nás ubytovala, což se nakonec daří. Krásná turistická ubytovna, úplně nová. Sprcha, suším nohy, dobíjím všechno co je potřeba dobít. Za den ujeto 137km, což není dodržení plánu, ale z dnešního pohledu vynikající výsledek.

Míle den 2 - Pondělí

 Pomalu mi ty vzpomínky mizej, tak než se ztratěj úplně, ještě si musím zaznamenat. 

V pondělí ráno vyrážím z busové zastávky v obci Obora, to je u Tachova. Cesta vede pohořím Český les, myslím že neustále po červené turistické značce a podle toho to taky vypadá: šutry, tlačení a nošení. I tak za den dávám neuvěřitelných 117 kiláčků.

Jedu přes Rybník, tam jsem byl na vejšce na seznamovacím zájezdu dokonce dvakrát 😋, přes vrch Čerchov, kde si dávám polívku, sachra a hnusný leč silný kapučíno zjevně z instantního kafe.

¨Pořád se potkáváme se dvěma borcema z AC Sparta Praha - Cycling team, ale jsou rychlejší a na Čerchově se vidíme naposled. Mají jinou taktiku, v noci odpočívají na penzionech a přes den s lehkýma kolama jedou bomby. Já se s nimi vidím prakticky jen díky tomu, že jsem jel noc zatímco oni spali.

Z Čerchova je tak brutální sjezd, že poprvé ale rozhodně né naposled tlačím kolo i z kopce, případně jedu vždycky pár metrů na šlapce jako na kolobrndě a pak seskočím.

 Chci se ubytovat v obci Všeruby, kde jsou podle mapy dva penziony: Penzion Všeruby a Penzion Celnice. Volám do prvního, ale mají plno, už dokonce i nějaké Mílaře. Nechci to hrotit, tak hledám přes Google Mapy kontakt na ten druhý. Google mi ukazuje webstránku, na které nalézám kontakt, dovolávám se a domlouvám si nocleh, to když jsem asi kilometr před Všerubama. Když ale dorazím na místo, zjišťuju, že Penzion Celnice je už nějakej pátek zavřenej. Google mapy se mnou pěkně vyběhly, daly mi adresu webu úplně jinýho penzionu někde u Plzně. Volám tam, abych ubytko zrušil, ale nikdo to nebere; nakonec píšu SMS. Paní ze zahrádky vedle bývalého penzionu mi radí fotbalové hřiště, ale tam probíhá nějaká oslava, tak radši točím a jedu dál. Mimochodem na tom hřišti nakonec pár Mílařů přespalo, dokonce je pustili i do sprch.

Já valím směr Nýrsko. Nejdřív nacházím krásný místo u základů bývalého kostela, leč vbrzku zjišťuji, že ponurou atmosféru tohoto prostoru si oblíbili a již zcela naplnili hmyzové bodací a bzučecí, tak musím sbalit a valit ještě kousek dál, přes Fleky do Nýrska.

V Nýrsku musím sjet docela hodně z trati, abych dorazil do kempu. Na recepci už nikdo není, ale paní ochotně přijde a nechává mě přespat pod širákem v rohu kempu. Jiná paní, asi sestra té recepční, mi i po zavíračce v kempové hospodě prodává nejlepší utopence na světě a tak můžu jít nasycen spát.

 Sprchy jsou tu, neprší, takže není důvod si stěžovat, teda až na mraky slimáků, který mi vlezou doslova všude. Tretry nechávám na volno, aby vyschly, a ráno jsou tak plný, že vypadaj jako rekvizity z filmu o Indiana Jonesovi.

Míle, den první i noc

 Na start do Hranic přijíždím asi v poledne, s velkou rezervou před startem co má být ve tři. Nejdřív chvilku zevluju a pozoruju šrumec, pak dostanu nerva z toho jak maj všichni namakaný kola a jdu do sebe radši proaktivně natlačit megaklobásu, i když vlastně ani nemám hlad. Uprostřed jezení mi dojde, že ještě nemám důležitou povinnou součást a to je GPS tracker, tak ani nedojím klobásu a jdu ho fasovat. Je tam taková fronta, že jsem moh v klidu dojíst, ale pak se ukáže, že fronty jsou dvě: Sever a Jih, a že ta moje jižní je vlastně krátká. Tracker je velká krabička asi jako mejdlo, ale těžká mnohem víc. Chvilku miklikuju s tím kam ho dám, přilepuju ho do vhodný mezery do rámu, ale pak mi dojde, že bych byl nervní z toho esli jsem ho neztratil, a s trochou přesvědčování ho eště nacpu do rámový brašny.

Asi po druhý hodině se začnou pomalu všichni zvedat od Sokolovny a přesouvat se na náměstí pod startovní oblouk, tož se přidám. Před startem probíhaj proslovy, ale nic katastrofálního. Přesně ve tři vyrážíme, 300 lidí jede v klídku v jednom dlouhým hadu na nejzápadnější cíp ČR, a mě spadne řetěz a toho dne ještě asi pětkrát.

U systému řazení 1x11, tj. jeden převodník vepředu a jedenáctistupňová kazeta, se v přehazovačce používá takovej stabilizační systém, aby řetěz zejména na těžších převodech tolik nehupsal, NEPADAL a neodíral rám. Já mám samozřejmě stabilizační systém zapnutej, ale když nandávám řetěz popátý, víceméně omylem ho vypnu. Padání řetězu se od té doby snížilo na cca třikrát za den a s tím už se dá jet.

Had cyklistů pokračuje, začínají diskuse jaktože jedem všichni spolu, ale asi po deseti kilometrech se Seveřani začnou na křižovatce odlupovat. Tam někde vidím i první pád, resp. jeho následek; slovenský Mílař sebou křípnul tak nešťastně, že si asi přivodil otřes mozku a závod pro něj končí. Za chvíli už nás míjí sanitka. Všechny nás, co kolem něj projíždíme, to nutí k zamyšlení a opatrnosti v následujících dnech, a to nám vydrží asi deset minut, než vládu nad tělem převezme adrenalin a všichni valíme jak šílení zpočátku po asfaltovejch stezkách, ale dál cestou necestou, kopřivama a roštím hustým.

Cesta nás zavádí i k hospodě, kde balík prvních asi deseti dostává dobrej servis a na zbylých sto čtyřicet se servírka mračí. Já tlačím naproti na zastávce vysočinu a chleba a směju se, pak vyrážím dál. Mimochodem, hned na kopci byla další restaurace, úplně prázdná :-D.

Jízda mi chutná, chvilkama se přidám k nějakýmu balíku, chvilkama pokecáme s osamělým jednotlivcem. V podvečer stoupáme na nějakou horu nebo kam, nahoře jsem úplně bez sebe a v přístřešku do sebe tlačím další salám. Přístřešek je už obsazený chlapcem z Brna, co obchází celou republiku pěšky, jen tak. Ani nemá vařič, chtěl jsem mu nabídnout že posdílíme moje kafíčka 2v1. Už se lehce šeří, sjíždím horu, světlo v tomhle čase mezi psem a vlkem nemá ještě takovou sílu, tak jedu fakticky vopatrně. Narážím na zmateného staršího Mílaře a hledáme společně cestu z toho blázince. Pak se rozprší a nakonec doslova rozleje, natahuju přes sebe a batoh igelitový poncho a jedu dál. Všechny přístřešky i posedy jsou už obsazený, ale mě voda nevadí a tak si jedu dál až do půl jedný, kdy vjíždím do obce Obora a nalézám luxusní autobusovou zastávku ve starém stylu, tj. zděnou budovu, úplně prázdnou. Jeden Mílař už tam chrupká, je to Juraj s gravelem, tak se ukládám vedle. Díky noční jízdě jsme v tu chvíli asi na 4.-5. pozici a máme za sebou přesně 100km, nastoupáno 1720 výškometrů.

V zastávce je sice relativně sucho, ale stejně jsme od jízdě v dešti promáčení a s mokrejma nohama se spí blbě, tak s rozbřeskem asi v půl pátý vstáváme, balíme. Juraj ještě páchá nějakou hygienu, já si zacvičím Pozdrav slunci, zdravím ho a odjíždím sólo do svátečního pondělí.

Míle, den nultý a první

 Sobota 3.7.

Kulíčkovi dorážejí k nám do Lhoty, nechávají tu auto a všichni jedeme Corollou na západ. Kolo na střeše, plnej kufr krámů. Kdesi u Chebu dokupuju salám a pečivo, tolik potřebnou energii. Sladkostí už mám plnej pytel. Ubytováváme se v penzionu Nebesa u lesa, což mi nastavilo vysoká očekávání, leč ukázalo se, že je to prostě penzion - ubytovna v osadě Nebesa, umístěný u lesa. Já pak jedu na registračku, Kulíčkojc na prochajdu zakončenou v hospodě. Po návratu se k nim přidávám, nabouchám do sebe svíčkovou s pěti, pivko, dojdem na penzion a koukáme na Ozzáka tak dlouho, až jeden po druhém vytuhnem.

Neděle 4.7.

Ráno pak vaříme instantní kávu 2v1 a baštíme na zahradě dobroty, co jsem nalovil v Tescu. 

Čekáme, až organizátoři pošlou na poslední chvíli aktualizovanou trasu, abych si jí moh přes PC nahrát do navigace a do telefonu, což se po chvíli klení daří. Následně balím, loučíme se a Kulíčkojc odjížděj na vejlet do Aše, já nasedám na osedlaného oře a hurá na start.

V brašně pod sedlem mám spacák a nějaký oblečení, na tom přidělanou nafukovací karimatku a vrchol luxusu - Crocsy. Na řídítkách mám plachtu, kterou nicméně po celou dobu jízdy nesundám. Nad rámem v taštičce je akumulátor svítilny, dva páry baterek do navigace a pepřovej sprej. Sprej je součást povinné výbavy údajně proti zvířatům, ale my víme své. V brašně v rámu je pak multibordel, tj. další hromady baterií do navigace, nabíječky, nářadí, náhradní díly (vlastně jenom dva páry brzdovejch destiček), vosk na řetěz, malá plechovka WDčka, zbytek povinné výbavy jako obvazy, zapalovač, píšťalka, kompas, zrcátko, desinfekce, kus parakordu; dál powerbanka s kabelama, lepicí páska, elektrický pásky, krém na opalování a krém proti vopruzeninám. Celý kolo i s náloží má skoro dvacet kilo, příště musí hromada věcí pryč, říkám si a razím asi deset kilometrů na start do Hranic.

Plná nostalgie

 Ke krizi středního věku patří rýpání se v minulosti. Já teďka po stěhování dělám velkou čistku a skrz hromady nánosů jsem se dostal i ke své dvacet let neotevřené bedně s hudebními nosiči.

A co jsem nenalezl: moje vlastní, nikdy nepublikované, živě nahrané DJ sety. Jsou hrozný, technologie hraní a mixování (z CD) tehdy byly v počátcích a pojem postprodukce neexistoval, leč autenticita je nakonec možná lepší než technická finessa. A hlavně ta nostalgie 😍...

Chtěl jsem je pustit synkům, aby viděli, že tatínek býval cool, ale to se snad rozumí samosebou 😋, tak jsem to nakonec neudělal. 

A kdo doposlouchá až na konec druhé části, zažije stejné překvapení jako já.

Druhej set, tentokrát ve stylu Jungle, už je o fous profesionálnější, i když chyb stále jak máku. Nějak jsem si tehdy říkal, že bych ho moh poslat do Redbull Music Academy a vysloužit si nějaký to stipendium u nich, ale tipuju že jsem byl dost sebekritickej a málo sebevědomej, takže jsem to pochopitelně neudělal. Nebo jsem pochopil, že k DJingu člověk kromě muziky musí mít rád i lidi, a to já jak známo nemám, možná tak pár jedinců, ale né lidi jako masu. 😂

Plná paradoxů

 Toyota Supra je plná paradoxů. 

Její prodejní cena nepokrývá výrobní náklady. A tedy se nabízí i teorie, že když někde stojí ladem měsíce a roky, její cena neklesá, nýbrž roste.

Každopádně jsou to fakt hezký fára.

Ale konkurence nespí, tydle auta s kytkou v názvu sou taky faň.

A pro mě by bylo nejlepší fáro, co má na střeše aspoň deset bicyklů.

Fotky tyto jsou z Ypres z minulýho víkendu. Dorazili jsme tam v sobotu odpolko, zkoukli muzeum s vopravdovejma zákopama, pak se šli projít do centra.

 Bylo vidět, že ve městě se začínají konat drobné přípravy na cyklozávod, nějakej hoch nóbl elitní, ale nějak jsme jim nevěnovali pozornost. 

Spali jsme v kempu v chatičce, lehce ve stylu punk's not dead, tedy v mém nejoblíbenějším. 

V neděli ráno jsem vylez, vzbuzen zimou, a šel do Bakerij pro snídani. Musel sem překonat zábrany v tu dobu již postavené a uplatit policajty v tu dobu již přítomné. Bakerij v centru měla mít otevřeno, a tak měla zavřeno. 

Hledal jsem proto na Googlemapách nějakou, která měla mít zavřeno, abych rodině přines něco dobrýho. Nakonec jsem našel takovou až napotřetí a proto radši koupil pořádně zásob: každýmu členovi rodiny dvě sladký věci a Brnčosovi místo jogurta zmrzlinovej pohár, ať má taky něco zdravýho, žejo. Sotva jsem to všechno udržel v rukách a říkal jsem si, že je dobře, že to mám blízko zpátky do kempu. 

Čoek míní a policie mění, už mě zpátky nepustili, ušáci. Poradili mi, ať to vemu vokolo.... vokolo hradeb. 

Dáda mě prej sledovala na telefonu na mapě a chvílema jsem se jevil ve vodním příkopu, ale to byla pochopitelně mejlka, bo jsem si zapomněl plavací brejle. Procházel jsem improvizovaným depem, kam najížděly všechny ty profi závodní teamy s těma vymazlenejma kolama na vymazlenejch autech (žádný Škoďárny, nejhorší bylo BMW) a čučel s vyvalenejma bulvama.

Pak jsme šli na vejlet plánovanej asi na dvacet kiláčků, standardní víkendová prochajda, a shodou okolností zrovna naše trasa na pár místech křížila závodní trať. Diváci byli sice zakázaný, protože Kóvid, ale my byli turisti a žádný diváci, takže jsme v rámci turismu klidně mohli fandit. Kromě nás fandili eště policajti a policajtky, jejichž přítomnost byla potřeba k vodhánění těch zakázanejch fanoušků.

Abych to zkrátil, Zdeněk Štybar skončil tuším asi pětadvacátej a průměrná rychlost na kopcovatý a foukatý trati byla asi 45km-hod. Slabý! Zřejmě neměli tak dobrý palivo jako my, to jest studenou horkou čokoládu značky Cumel, sladkou hmmm ... sladkou tak akorát, asi jako Pikao vod Babiše.

Tak dobrou.

La Dolče víkend

 Všechno to začlo tím, že Dáda koupila do našeho příbytku váhu. A žádnou lichotivku, takovou mrchu protivnou, co na člověku nenechá nit suchou. Jo a taky tím, že jsem před lety čet v časopise 100+1 Zahraničních zajímavostí takovou zajímavost, že člověk by měl po celý život vážit tolik, kolik vážil, když mu bylo pětadvacet.

Toho je samozřejmě každý dalek, leda že by mu bylo dvacet pět a půl. Ale překvapivě se s tím dá pracovat. Nejdřív sem začal k běhání trochu posilovat a docela to fungovalo, viz fotka z léta.

Ale dycky sem to zase zazdil sušenčičkama a jinejma dobrůtkama, hlavně k večerní televizi a na podzim už tak veselo nebylo.

No a po Vánocích, to už váha hrozila, že se se mnou urve hrazda.

Tak jsme si začali dávat s Brnčosem (je to parťák) takový výzvy, že nejřív sladký jen vo víkendu a teď nedávno že sladký jen při sportovní aktivitě. No a když se chce člověk futrovat, co může dělat?

V sobotu jsme jeli do Arden do údolí řeky Ourthe, a protože Brnčoska je furt ve stádiu zasádrovaných, chodili jsme podél po cyklostezce z Bomalu přes Barvaux až do Durbuy.... a samozřejmě tlačili sladkosti: na snímku Brnčoski s horkou čokoládou, v pytlíku se schovávaly dvě eclairky a cookie.

Durbuy je totál snobárna, takovej Špindl na druhou, ale prošli jsme se, u řeznictví koupili bagetky s kopou nakrájenýho prasete a následně zvolili návrat přes les namísto původně plánovaného vlaku.

Celkem jsme našli hezkých 18 kilometrů. 

Když jsme se vrátili k autu, ti dva ušáci mi normálně ujeli a nechali mě tam samotnýho! Naštěstí mi tam nechali i Dádinýho bajka, spacák a prostě všechno podstatný k tomu, abych si parádně užil samoty.

Vyrazil jsem podél Ourthe na sever směr trojměstí Luik-Liege-Lutych. Po cestě jsem natrefil na spoustu zajímavostí, třeba nečekanou třímetrovou zeď obehnanou žiletkovým drátem (dodnes nevím proč), která mě vrátila tak pět kolometrů zpátky a přes most po druhém břehu řeky, abych se následně po přejetí dalšího mostu objevil doslova na druhý straně tý zdi. Nevím, co to mělo znamenat, ale v tu chvíli bylo na druhé straně řeky takové srocení lidu, že jsem si myslel, že si místňáci prostě takhle krátěj dlouhý víkendy: lupnou pár betonovejch panelů přes cyklostezku, ze který není úniku (vlevo zeď po níž vede trať, vpravo řeka), pijou pivka a přetahujou se vo dalekohledy. Hotová street party tam byla.

Já to teda jen blejsknul z povzdálí a mazal pryč, protože vo ulici dál už se srocovali cajti a nebylo jasný, kdo vyhraje: účastnící street party byli sice v přesile, ale zas neměli roušky.

Padla noc a dorazil jsem do L-L-L. Hezky vosvětlený město, částečně běžným pouličním, částečně taky modrejma policejníma majákama. Co se sakra včera dělo?

Našel jsem si na předměstí v uzavřeným nákupáku otevřenej Quick, nafutroval se a mazal dál vstříc novým dobrodružstvím.

Vokolo desáté na mě začla jít nějaká únava, asi za půl hodiny jsem našel louku která odpovídala mým náročným požadavkům (aspoň čtyři hvězdy, restaurace aspoň jedna Michelinská hvězda, také mimo dosah lidí i kraviček, né moc ve svahu a max. po kotníky bláta). Zrovna jsem se blížil stovce a uondán jsem vytuh dřív, než byste zachrochtali goede nacht. 

Plánoval jsem spát tak do čtyř, leč přesně v okamžiku plánovaného vstávání začlo poprchávat, tak jsem trpělivě ležel a čekal jestli to přestane (nepřestalo) a vykopal se až v šest. To mělo výhodu, že než jsem si sbalil mokrý paky a nacpal je do saků, už bylo vidět a bylo možný valit bezpečně dál. 

Zrovna bylo půl osmý, když jsem projížděl vesnicí, kde se podezřele shlukovali postarší lidé s nákupníma taškama, což mě zaujalo. Vzdor tomu, že cedule na místním supermarketu jasně říkala, že otvíraj v osm, za chvíli mladík vytáh rolety a já společně s davem vstoupil to malého kousku ráje, kde jsem si koupil croissanty a ledovou kávičku k snídani. Na blízké autobusové zastávce jal jsem se konzumovati. Zablácené kolo s báglama zaujalo místního postaršího fanouška cyklistiky (to jsou bezesporu všichni tadyk) a ten se mnou bez váhání zapředl rozhovor ve francouzštině. Moje "je ne parle pas français" mu jen dodalo odvahy. Nakonec ho uspokojila moje odpověď "du cent", když jsem pochopil, že buď chce vědět, kolik mám za sebou nebo na kolik se dneska eště chystám. Tak sem to pro jistotu sečet.

Kousek cesty jsem jel po zrušené úzkokolejce, kterých je ve walounské části Belgie celkem několik a říká se jim RAVeL. Myslim, že je to geniální vynález: placatá cyklostezka která nevede podél silnic, ale lesejčkama a občas protne vesnici. Z infrastruktury je vidět, že to vskutku byla železnice, protože mosty a nádražní budovy jsou tak typické. A nejlepší je, že povrch je asfalt-beton, sklon je minimální a tak mastíte 25-30km/hod. Škoda, že v dnešní části cesty jsem si RAVeLu užil jen asi dvacet kiláků a pak se musel vrátit na okrsky.

Přijel jsem do Wavre, ze kterého už to byl domů jenom kousek, ale bylo brzo a v navigaci nahraná cesta vedla až do vesnice jižně od Waterloo, tak jsem jen posvačil a mazal dál. Mimochodem, ve Wavre mají Dády auto snů, Mazdu MX5, jen přemejšlím, jestli hardtop nebo soft. Co myslíte vy?

Správně, odpověď je za c), dostane svoje starý Polo.

Cíl dnešní trasy byl Braine-l’Alleud, což určitě znamená něco jako Chorej mozek. Ve městě byl trh, takovej správnej mix mezi zeleninou (bio) a vietnamskejma hadrokrámkama (značkovejma), ale měli tam stánek s pitou a já měl hlad, tak jsem to spojil. Velká chyba! Masová směs byla naložená v totální chemii a kyselý zelí s kmínem se k tomu zoufale nehodilo. Ale překvapivě na hlad to zabralo, zvlášť když jsem to jed v místním parčíku, zalejval to količkou a kolem chodili důchodci a přáli mi bonapetít.

A pak už byl konečně čas sednout na kolo a valit dom. Príma to bylo a zadek mě bolí jen tak na dva a půlku.

Můžou za to nový cyklošortky, ve kterejch budu na Mílích jistě dělat parádu. Když zazoomujete, uvidíte na nohavici nápis Belgium 👍.

Málem bych zapomněl, do startu Mil zbývá už jen 104 dní, takže pojďme to vovočkovat, ať můžem v klidu vyrazit!